Dnes jsem zažil při jízdě metrem zajímavou příhodu. Vracel jsem se z mojí pracovny a byl jsem dobře naladěn. Cítil jsem se energeticky ve velmi pozitivním stavu. Někdy v tu chvíli přirozeně hraji takovou hru, o které mě jednou řekl kamarád, a je to vlastně technika z Carlose Castanedy. Spočívá v tom, že třeba v metru nebo veřejných prostorách hledáte, kdo je nagual - tedy jak tomu rozumím já, člověk, který je živý, má energii, vyzařuje sílu. Hraji ji tedy po svém a sleduji, jak se asi lidé cítí. Hledám mezi lidmi, kdo je živý a má sílu. Vidím všechny ty zamračené, unavené výrazy. Cítím ty interní dialogy, které se točí v kruzích. Asi to znáte z každodenního pohybu městem také... Je to dobrá technika i na to, abych si začal uvědomovat, co vlastně do svého okolí vyzařuji já.
Do metra přistoupil muž, který mi něčím připomněl Dana Millmana. Byl menší, měl stříbrné vlasy a zářivě modré oči. Když se naše pohledy setkali, usmál se a proběhl mezi nám poměrně dlouhý a příjemný oční kontakt. "Aha - ten člověk má energii," napadlo mě... "Kdo to asi je?" A přestal jsem mu na chvíli věnovat pozornost. Když se vlak rozjel, zaregistroval jsem, že začal pohupovat z jedné nohy na druhou... "On asi cvičí rovnováhu - nějaké tai-chi", napadlo mě a zaujalo mě to a uvažoval jsem o tom, že asi opravdu se svojí energií pracuje. Jeho pohyb byl poměrně malý, ale velmi nápadný a koncentrovaný a postupně nabíral na intentzitě. Po chvíli ho začali sledovat téměř všichni ve vagónu, začali se usmívat až posmívat, komentovat to šeptem ti, kteří jeli ve dvojicích či skupinkách. Jedna holčička se zeptala nahlas svého tatínka, cože to ten pán dělá. On jí odpověděl něco ve smyslu, že paří.
Když metro zastavilo, pán ustal ve svém pohybu, otevřel oči a vydal se k holčičce a řekl jí: "Ty jsi asi jediná, kdo tady má ještě fantazii a dovede si představit, že lyžuji. Zavřu oči a jsem v Alpách. Jsem totiž instruktor lyžování. Když toto budeš dělat, tak pak stoupneš na lyže a půjde ti to samo od sebe. Lidi se diví, že bruslím na lyžích do kopce, jakoby nic. Ale to je tím, co dělám tady..." Říkal to trochu naléhavě a měl jsem z toho dojem, že si je vědomý, že vypadá pro lidi podivně a není s tím úplně v souladu. Možná i proto to vyvolávalo ten rozruch. Nicméně - velmi mě to poučilo a pobavilo. Říkám si, že by byla docela zábava, kdyby takové lekce vysílalo více lidí. Že by ty cesty metrem byly mnohem poučnější a zábavnější. A taky bychom se asi častěji dali do řeči s lidmi, které zatím neznáme. Ano - někdo by byl v Alpách, jiný u moře, ... i když ... odpoledne předtím jsem si v knihkupectví otevřel knihu Buď tady a teď od Ram Dasse, kde se psalo - položte si otázku - "Kde jsi "- odpověď je "Tady", pak pokračujte - kdy jsi: a odpověď je: "Teď". Ale proč by člověk nemohl svobodně v metru lyžovat? Určitě ho to rozvíjí víc než naštvaný výraz. Myslím, že využívá svůj život a cesty metrem efektivněji než řada jiných lidí. Děkuji tedy tomuto pánovi za to, že mě poučil a dokonce i objasnil, co dělal. A za lekci lyžování zdarma.
Do metra přistoupil muž, který mi něčím připomněl Dana Millmana. Byl menší, měl stříbrné vlasy a zářivě modré oči. Když se naše pohledy setkali, usmál se a proběhl mezi nám poměrně dlouhý a příjemný oční kontakt. "Aha - ten člověk má energii," napadlo mě... "Kdo to asi je?" A přestal jsem mu na chvíli věnovat pozornost. Když se vlak rozjel, zaregistroval jsem, že začal pohupovat z jedné nohy na druhou... "On asi cvičí rovnováhu - nějaké tai-chi", napadlo mě a zaujalo mě to a uvažoval jsem o tom, že asi opravdu se svojí energií pracuje. Jeho pohyb byl poměrně malý, ale velmi nápadný a koncentrovaný a postupně nabíral na intentzitě. Po chvíli ho začali sledovat téměř všichni ve vagónu, začali se usmívat až posmívat, komentovat to šeptem ti, kteří jeli ve dvojicích či skupinkách. Jedna holčička se zeptala nahlas svého tatínka, cože to ten pán dělá. On jí odpověděl něco ve smyslu, že paří.
Když metro zastavilo, pán ustal ve svém pohybu, otevřel oči a vydal se k holčičce a řekl jí: "Ty jsi asi jediná, kdo tady má ještě fantazii a dovede si představit, že lyžuji. Zavřu oči a jsem v Alpách. Jsem totiž instruktor lyžování. Když toto budeš dělat, tak pak stoupneš na lyže a půjde ti to samo od sebe. Lidi se diví, že bruslím na lyžích do kopce, jakoby nic. Ale to je tím, co dělám tady..." Říkal to trochu naléhavě a měl jsem z toho dojem, že si je vědomý, že vypadá pro lidi podivně a není s tím úplně v souladu. Možná i proto to vyvolávalo ten rozruch. Nicméně - velmi mě to poučilo a pobavilo. Říkám si, že by byla docela zábava, kdyby takové lekce vysílalo více lidí. Že by ty cesty metrem byly mnohem poučnější a zábavnější. A taky bychom se asi častěji dali do řeči s lidmi, které zatím neznáme. Ano - někdo by byl v Alpách, jiný u moře, ... i když ... odpoledne předtím jsem si v knihkupectví otevřel knihu Buď tady a teď od Ram Dasse, kde se psalo - položte si otázku - "Kde jsi "- odpověď je "Tady", pak pokračujte - kdy jsi: a odpověď je: "Teď". Ale proč by člověk nemohl svobodně v metru lyžovat? Určitě ho to rozvíjí víc než naštvaný výraz. Myslím, že využívá svůj život a cesty metrem efektivněji než řada jiných lidí. Děkuji tedy tomuto pánovi za to, že mě poučil a dokonce i objasnil, co dělal. A za lekci lyžování zdarma.
RSS Feed