Mezi mojí oblíbenou činnost patří "lovení" knížek. Mám proto radost z toho, že docela nedávno otevřeli na Hlavním nádraží knihkupectví. Můžu se tak s knížkami potkat na každodenní cestě. Miluji energii knížek. Asi je to tím, že moje maminka pracovala v dětském oddělení knihovny a tak jsem tam mezi regály plnými knih doslova vyrůstal. S knihami mi komunikace skvěle funguje. Jdu mezi regály a nechám se doslova přivolat nějakou, která má pro mě poselství.
Je to, jako když losuji karty. Chodím většinou do oddělení rozvojové a spirituální literatury, takže stačí otevřít tu, která mě z regálu "zavolá" a začít číst na příslušné straně. Kontext se dá většinou pochopit. Dnes jsem si všiml nové knihy od Joe Vitaleho. Byla dokonce hned u vchodu mezi novinkami. Od jeho účinkování v Tajemství, se stal u nás velmi vydávaným autorem. V této knize jsem se dočetl o nalezeném psovi, jménem Spot. Byl tak divoký, že ho musel jeho nový majitel (asi přímo autor) přivazovat na řetěz, aby si neublížil, když ho nechal volně pobíhat, stal se většinou nějaký problém. Bylo mu ho ale líto, protože jinak to byl skvělý parťák, tak mu koupil delší řetěz. Místo metrového dvoumetrový. O metr více svobody. Zaskočilo ho ale, že pes na řetězu, když ho zavolal popošel o metr a zůstal stát, jakoby dál nemohl. Musel k němu doběhnout, obejmout ho a ukázat mu, že má větší svobodu. Mentální hranice v jeho hlavě byla silnější než realita. A takto je to i v naší hlavě. Kolik lidí v životě se vnitřně vzdá svých přání, tužeb, protože jim třeba rodiče povolili malý prostor. Kolik lidí si myslí, že jejich možnosti končí obrazně na metrovém řetězu. A ani si nedovolí zkusit, že řetěz je mnohem
delší. Nebo že tam dokonce žádný není. Nakonec se jim jejich ohrádka, klícka, řetízek stane zdrojem bezpečí.
Vymění ho za zlomek jistoty a misku potravy, která se pravidelně objevuje v kleci. Postaví se do podřízené role a
odvozují svoji hodnotu z metody cukru a biče - pochvaly nebo pokárání od svých... rodičů, nadřízených, partnerů,... kohokoli,
kdo se naskytne jako vhodný objekt.
A když jim někdo řekne... "Běž, jsi volný..." tak už si nejprve myslí, že to nedokážou.Máme mnoho možností. Někdy je nevidíme. Třeba, protože hledíme jen do minulosti.
Nebo je snad snad nechceme vidět? Stačí přestat říkat ONI a prozkoumat nový prostor.
Z toho důvodu miluji práci s mými klienty, kdy vytváříme jejich vizi, jak by to mohlo být v budoucnosti v ideálním světě. Cítím v ty chvíle, jak řetěz povoluje, jak se uvolňuje a oni mohou dýchat, radují se, září jim oči. Někdy je to proces a nechtějí si to příliš dovolit. Ale většinou se to povede. A alespoň na zlomek vteřiny je vidím vnitřně vzlétnout. Pak se ukáže, že je moné vizi začít naplňovat i v této realitě. A dál... záleží na každém, jak s tím naloží. Možnosti naší svobody jsou vždy větší než si myslíme!

Nadpis je titulem knihy, kterou jsem právě dočetl. Napsal ji americký autor Wayne Dyer a v češtině vydalo nakladatelství Pragma. Již název skvěle vystihuje, co je potřeba udělat pro proměnu našeho života k větší spokojenosti. Lidé často říkají, že tomu, o čem se zde píše - tedy, že svůj život tvoříme v daleko větší míře než si myslíme a že naše situace je odrazem toho, jak přemýšlíme, jak se cítíme a co na základě toho k sobě přitahujeme - uvěří, pokud uvidí důkazy.  Autor ale poukazuje na to, že v tomto případě platí opak. Nejprve uvěříme a pak se to teprve může projevit v naší realitě. A stojí to za to zkusit - než čekat, až nás k tomu dotlačí nemoc, neštěstí, nebo jiné náročné situace, ve kterých lidé často teprve mění svůj pohled na život.
 Wayne Dyer hovoří laskavým, klidným a láskyplným tónem o svobodě a o tom, že vše je odrazem našeho vnitřního světa a prochází základní témata vývoje. O odpuštění, lásce, hojnosti, náhodách, které neexistují. Ke konci cituje ve svém díle báseň, kterou bych s vámi rád sdílel, protože myslím vystihuje jemný citlivý a vytrvalý tón, který kniha vnesla do mého života.

Rolf Jacobsen - Strážný anděl
Jsem pták, který ráno klepe na tvé okno
a tvůj společník, kterého nemůžeš znát,
květy, které rozkvétají pro slepé.

Jsem hřeben ledovce nad lesem, ten zářivý hřeben
a zvučný hlas z věží katedrál.
Myšlenka, která tě náhle napadne uprostřed dne
a naplní tě neobyčejným štěstím.

Jsem ten, kdo miloval už dávno
šel jsem vedle tebe a upřeně se na tebe díval
a položil svá ústa na tvé srdce,
ale ty to nevíš.

Jsem tvá třetí ruka a tvůj druhý stín,
ten bílý stín,
kterého se obáváš
a který na tebe nemůže nikdy zapomenout.

V zásadě by se dalo říci, že to co dělám v mojí individuální konzultační práci i na skupinách pro rozvoj životní tvořivosti  je, že se snažím vytvořit prostor, ve kterém  můžeme obnovit přirozený proces učení. Když pozorujeme malé děti, které se učí chodit, mluvit a objevují další užitečné činnosti pro svůj život, vidíme v tom často velkou odhodlanost. Opakují tisíckrát i neúspěšné pokusy, ale přesto to dokážou. Když pozoruji svého synka Tadeáše s jakou energií si pro sebe vytváří náročné pohybové situace, které se pak snaží zvládnout,  a jak vítězoslavně se tváří, když po nějaké době dosáhne posunu, říkám si často, že kdyby měl psychiku, kterou má většina tzv. „dospělých“, nikdy by se chodit nenaučil. Prostě by to vzdal a raději by ležel a snažil se vyhnout chybě a obviňoval okolí ze své těžké situace.  To, že původně se to chtěl naučit, aby mohl objevovat svět okolo by si vysvětlil tak, že to vlastně nestojí za tu námahu.
Často se říká, že schopnost učit se přirozeně s věkem snižuje fyziologicky. Myslím si ale, že mnohem více se snižuje ochota a psychické nastavení nutné pro učení.  Už samotný pojem učení chápeme často  negativně. Většina z nás má na něj stres. Považujeme to za činnost, kdy sedíme a posloucháme někoho jiného, nemůžeme dělat to, co chceme, pak se to máme naučit na zpaměť a odříkat to u zkoušky nebo napsat v testu. To co nás fascinuje  a baví, věnujeme tomu spoustu času, sami si zjišťujeme informace a máme z nich radost, často považujeme za koníček, zábavu a nikoli za učení. Ale pozor – skutečné učení je to druhé.
 Většina absolventů vysokých škol v jednom průzkumu uvedla, že nyní už se nechtějí dále učit. Na druhou stranu po nějaké době vám většina stejných lidí řekne, že vědomosti ze školy jim někdy pomohly, ale většinu věcí se stejně museli naučit praxí. Je v tom vidět ono nepochopení pojmu učení ve chvíli, kdy opouští brány vzdělávacího systému. A bohužel to pak má významné následky pro život.
Jak to souvisí s prací na sobě? Ano, většinu problémů lze vyřešit tím, že se v situaci, ve které jsme se pořádně rozhlédneme a začneme se učit ze svých chyb. Přijmeme své emoce a ty negativní nepotlačíme, ale vezmeme je jako kontrolku, která nás upozorňuje na vychýlení z rovnováhy. To vyžaduje ochotu podívat se na to, co jsme udělali špatně. Přijmout i své nepříjemné pocity, což řada lidí odmítá. Chce vědět, jak  se mít lépe, ale nechtějí se vracet k tomu, co doposud dělali za chyby a čím si v tom brání. Vzpomenout si na chybu pro ně znamená prožívat bolest, pocity viny, lítost. Výčitky, že jsme to měli udělat jinak. Ano, pokud odmítáme další pokusy, tak nám to tak připadá. Lítost nebo sebeobviňování však situaci nezlepší – naopak. Ale pokud přijmeme, že jdeme dál a byl to jen jeden z pokusů, přijdeme na to, jak to dělat správně. Je to jako v paralele s dítětem. Pokud se zvedá a spadne, musí se do té situace dostat znovu a zjistit, kde ztrácí rovnováhu. Opakuje to mnohokrát. Přirozeně hledá bod, kdy nespadne. Pokud bude jen ležet a obviňovat se, že to mělo udělat jinak, nikdy se neposune.
A to samé platí v konkrétních případech. Pokud někdo za mnou přijde, že mu nefungují vztahy, hledáme bod, kdy v nich poprvé ztratil rovnováhu. A kdy už to pak odmítl zkoušet dělat jinak. Někdy se dostáváme hodně daleko. Někdy dokonce přesáhneme jeho individuální zkušenost a musíme hledat až v generacích jeho předků. Ale pokud toto neuděláme, je pravděpodobné, že nastanou dva scénáře – daný jedinec se některým vztahovým situacím snaží vyhnout, vytváří si náhražky. Druhý scénář je, že do nich vstupuje, ale opakuje vždy stejnou chybu. Vypadne z rovnováhy na stejném místě. Protože již dlouhou dobu před oním bodem zavírá oči – chce se vyhnout konfrontaci s minulými pády. Ale i to je lepší než vyhýbání se. Vyhýbání se vede ke snaze vyhnout se situaci – to ale nejde, protože realita nás do těch situací přirozeně vede. Přináší nám nové učební lekce, dokud to nepochopíme. Vyhýbáním se svým lekcím vnášíme do svého života omezení, manipulace, lži a závislosti. Závislosti vznikají jako snaha vyhnout se zkušenosti.  
Buďme tedy ochotní se učit a růst. Dělat chyby je přirozené, a pokud je přijmeme a začneme dělat další pokusy lépe, poznáme i situace, do kterých nemá cenu vstupovat vůbec .

Jeden zajímavý článeček. Už jsem o tom slyšel před nějakou dobou, ale zdá se, že to zaujalo a nyní to koluje e-mailem...
Houslista
Na stanici metra ve Washingtonu DC se posadil muž a začal hrát na housle. Bylo studené lednové ráno.
Hrál asi 45 minut Bachovy skladby. Během té doby, jelikož byla špička, prošlo stanicí odhadem tisíce lidí, většina z nich cestou do práce.
Po třech minutách prošel kolem muž středního věku a všiml si hrajícího muzikanta. Zpomalil krok a na pár minut se zastavil, pak spěchal za svými povinnostmi.
O minutu později dostal houslista svůj první dolar: nějaká žena mu hodila peníze do krabice a bez zastavení pokračovala v chůzi. Po několika minutách se někdo opřel o zeď a poslouchal, pak se podíval na hodinky a odkráčel. Evidentně spěchal do práce.
Nejvíce pozornosti mu věnoval 3letý chlapec. Matka jej vlekla kolem, spěchala, ale dítě se zastavilo a dívalo na houslistu. Nakonec jej matka postrčila, dítě pokračovalo v chůzi ale celou dobu se za houslistou ohlíželo. Toto se opakovalo s několika jinými dětmi a všichni rodiče, bez výjimky, je nutili pokračovat v chůzi.
Za celých 45 minut hry se na chvilku zastavilo pouze 6 lidí. Asi 20 mu dalo peníze, aniž by zpomalilo svůj krok. Vybral 32 dolarů.
Když skončil a nastalo ticho, nikdo si toho nevšiml. Nikdo nezatleskal. Nikdo jej nepoznal. Nikdo nevěděl, že tím houslistou byl Joshua Bell, jeden z nejlepších hudebníků na světě.
Hrál jedny z nejtěžších skladeb, které byly kdy složeny, na houslích za 3,5 milionů dolarů. Dva dny před tím, než hrál v metru, vyprodal Joshua Bell divadlo v Bostonu, za průměrnou cenu sedadla 100 dolarů.
Toto je skutečná historka. Inkognito hra Joshuy Bella ve stanici metra byla zorganizována deníkem Washington Post jako součást exprimentu o vnímání, vkusu a prioritách lidí. Zadání bylo : na běžném obyčejném místě v nevhodnou dobu - dokážeme vnímat krásu? Dokážeme se zastavit a ocenit ji? Poznáme v neodpovídajících souvislostech talent?
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Myslím, že to ledaccos vypovídá o našem vnímání a každodenním fungování. A také o obecné schopnosti rozpoznat, že se děje v našem okolí něco vyjímečného, co stojí za pozornost. Pokud to není potvrzeno kolektivně. Samozřejmě to má spoustu rozměrů. Inspiruje mě to přemýšlet o jednom z nich... Některé věci prostě přepokládáme. Hudebníci v metru nestojí za naši pozornost, zatímco hudebníci v Rudolfinu ano (samozřejmě pokud nás zajímá vážná hudba).
Při takovém uvažování pak lidé potřebují potvrdit, zda to, co vnímají smysly stojí za pozornost a myslím, že často to jde tak daleko, že řada lidí, když vidí film, čtou knížku, nebo cokoli jiného, tak čekají na potvrzení jestli se jim to vlastně líbilo. Nedbají svých pocitů. Někdy je to ulehčující, ale leckdy to může mít špatný dopad na život nás i celé společnosti. Za jeden z faktorů, proč vznikla současná ekonomická situace je považováno, že lidé si brali v USA hypotéky, u kterých již v době uzavírání mohli tušit, že za pár let se mohou dostat do problémů se splácením. A proč to dělali? Jak je možné, že takto svoji a ekonomickou situaci neodhadlo tolik lidí? Asi právě proto, že jich bylo tolik. Protože to dělali jejich známí, jejich sousedi, kteří na tom byli jako oni, říkali si, že to asi bude v pořádku a nemůže to přeci pro tolik lidí dopadnout špatně. A hle... dopadlo.
 Ale představte si, že byste například chtěli veřejným míněním potvrdit, který partner je pro vás vhodný a stojí za vaši pozornost, jaká práce se k vám hodí. To už vám přijde trochu moc... nebo ne? Ale pokud vnitřně zlenivíme či otupíme vůči svým prožitkům a řídíme se podle obecných trendů, situace, kontextu - prostě podle vnějšku - a nikoli podle svých pocitů, můžeme mít problém i v takových oblastech poznat, co je pro nás to pravé, zajímavé, kvalitní. A žijeme pak život někoho jiného... s nevhodnými lidmi, v nevhodných domech, nevhodném prostředí. A pak potřebujeme silné podněty, které přivolají naši pozornost. Např. nemoci, silné události ap. Proto se vyplatí rozvíjet uvědomění a být pozorný k tomu, co se v nás děje.

Vnímám, že v současné době se stává velkým tématem zákon přitažlivosti, pozitivní myšlení a další obdobná témata. Velký podíl na tom má film Tajemství a stejnojmenná kniha, která je přepisem tohoto díla.
Je to skvělé, protože díky tomu si stále více lidí začíná uvědomovat, že nejsou v životě jen pasivní oběti a že mají tvorbu ve svých rukou. Je stále více těch, kteří přejímají zodpovědnost za události svého života. A já věřím, že to je cesta k větší spokojenosti.
Stále více se ale také setkávám s tím, že lidé říkají, že jim tajemství nefunguje. Snaží se myslet pozitivně, dělat změny, ale nic moc se nemění. Nebo naopak pozitivně tvrdí o svém životě, ale při bližším pohledu je to stále stejné... Čím to? Někdo si řekne, že to nefunguje, někdo si řekne, že asi dělá něco špatně, ale nemůže s tím sám pohnout. A otáčí to ve výsledku proti sobě. To ale ničemu nepomůže.
Hlavou se nám honí desetitisíce myšlenek denně. Podle některých výzkumů se jich okolo devadesáti procent opakuje z předešlého dne. A to už je síla. Většinou si to neuvědomujeme. Tyto myšlenky jsou jen odrazem našich podvědomých postojů a záměrů. Ještě více nevědomé bývají pocity, které jsou spojené s denními událostmi a prožitky. To vše pak tvoří výsledek. Pokud se vědomě rozhodneme přidat nějaký nový postoj, párkrát si ho zopakujeme, občas si na něj vzpomeneme... Stane se to jednou z tisíců myšlenek... když už to zopakujeme 100x, je to dobré, ale co oněch 90% dalších myšlenek? Ty mohou být ovlivněny postoji, které si ani neuvědomujeme.
Někdo třeba tvrdí, že chce ve svém životě láskyplné vztahy... když ale pracujeme, zjistíme, že všechny jeho postoje ke vztahům ovládá kořenový nevědomý postoj: "Nezasloužím si být milován". A to odráží celý jeho život.
Žije pak ve vztahu, kde chybí láska a tak ji hledá jinde. Ale to také selhává. Začne tedy pracovat s tvrzením  - "mám harmonické vztahy", ale ono to nefunguje. Prostě hlubinný postoj má více energie a vytváří více myšlenek, takže výsledný efekt pro zákon přitažlivosti je stále - "nezasloužím si být milován". Jak jistě chápete, to je v rozporu s harmonickými vztahy.
Silnější efekt má, když si vytvoříme vizi. Prostě si co nejvíce živě představujeme, jak by to bylo, kdyby nastal ideální stav. Spojíme myšlenku s představu a emocemi. To pak ovlivňuje mnohem víc kořenové postoje a potom mnohem větší procento myšlenek. Používám to ve své práci a je to úžasné. Pomáhám lidem tvořit představy, jak chtějí věci mít... někdy to bývá fuška, dopracovat se skrze to, co by nemělo být, k prožitku ideálního stavu.
Další věc, kterou musíme zohlednit, je odpor. Pokud je podvědomý odpor, nebo jinak řečeno - nespolupráce se sebou samým - velmi silná, sabotujeme pozitivní záměry sami. Na to se někdy zapomíná. To je pak nejlepší nezaměřovat se na to, co si přejeme, protože to sami sabotujeme. A v tom ohledu jsme svůj největší nepřítel. Proto někteří lidé říkají - když se někam těším, není to dobré, když si říkám, bude to špatné, tak je to většinou super. Vyřazují ze hry svého podvědomého nepřítele. Ale to jsou kličky... zamotáme se do nich. 
Na tento stav jsou dva léky. Oceňovat to, co již funguje. Zaměřit svoji pozornost na to, za co můžeme být vděční. A druhý - použít metody očisty. V tomto ohledu je výborná kniha Joe Vitalleho, Klíč, která nyní vyšla. Zabývá se i odporem a očistou, což bývá u zákona přitažlivosti a tajemství někdy přehlíženo. 

Nastoupil jsem do vlaku a okolo přisedalo několik spolucestujících. Vytáhli papírové kapesníčky a začali smrkat. Kupé se proměnilo a všichni se při uvelebování ve vlaku věnovali této činnosti. Byla v tom určitá sounáležitost. 
Přidat jsem se ale nemohl. Rýmu už dnes často nemívám. Ani, když ji mají lidé v mém okolí. Nebylo tomu tak vždy, ale od té doby, co jsem přijal, že se na vzniku svých  nemocí výrazně podílím psychicky, už prostě rýma nepatří do mého běžného života. Stejně tak i moje dříve oblíbená angína.
Opět zde máme roční období, kdy se rýma, chřipky a jiné nemoci dýchacích cest objevují ve zvýšené míře. Je to ale opravdu jen počasím, nebo se na tom podílí i psychické faktory? 
Já samozřejmě na základě svojí práce věřím, že mají velký vliv a můžeme se jich víceméně zbavit uvědoměním a vnitřní prací na sobě.
I změna ročních období a s ní spojená zátěž hraje samozřejmě svoji úlohu - podle ajurvédy nebo čínské medicíny je skutečně přechod ročních období zvýšenou zátěží pro organizmus a je vhodné podle toho přizpůsobit nejen oblékání, ale i jídelníček – vhodné jsou teplé kompoty, polévky, vařená zelenina, vařená hutnější jídla, teplé nápoje. Ale i tak – to stále není důvod, proč byste měli onemocnět, i když je váš organizmus více zatížen.  Pokud je v rovnováze, dokáže si s touto zátěží hravě poradit. 
Naše tělo ale často v rovnováze není. Čelíme různým vnitřním konfliktům, potlačujeme násilně svoje emoce a potom jsme vlastně oslabeni. Pokud se zvýší vnější zátěž organizmu, chybí nám síly, které věnujeme vnitřním konfliktům, abychom čelili nákaze. 
Podzimní období, kdy se příroda připravuje na zimu, nás přirozeně vede dovnitř k sebereflexi a stažení se. Vše se v přírodě stahuje do sebe a náš organizmus není výjimkou. Bilancujeme. To nás konfrontuje s vnitřními emocemi a chceme si vytvořit odstup a odpočinout si. Často to ale není možné a pracovní tlak se v tomto období po létě spíše zvyšuje.
Nachlazení přirozeně vnější svět odcloní. A tlak tak doléhá pouze z dálky. Rýma nám ucpe nos, nemůžeme cítit, pálí nás oči - zastírá se zrak, zaléhají uši, někdy se přidá chrapot, který stěžuje komunikaci. Vede nás k tomu, abychom se uzavřeli do ústraní a věnovali se sobě. Většina lidí ale ani toto nebere moc vážně a nadále se věnuje svým povinnostem, nemoc přechází. Je na tom založený celý průmysl léků proti nachlazení, který jim prodává akutní úlevu, aby tento tlak vydrželi.
Co nám tedy rýma zrcadlí o našem fungování? A co nám říká toto období? Vycházím ze svých zkušeností a podíval jsem se také do literatury o souvislostech nemocí...
Rýma se tedy týká kontaktu se sebou a s okolím. L. Hay píše, že rýma se týká zmatku ohledně něčeho, příliš mnoha podnětů, drobných křivd. K. Tepperwein uvádí, že rýma znamená, že už máme něčeho ve vnějším světě dost. Dahlke uvádí podobné věci a navíc to vztahuje  ke kontaktu s druhými, kdy okolo sebe stavíme hradbu z papírových kapesníků a prskáme okolo sebe, čímž tvoříme bariéru blízkosti. Líbat se pak taky moc nemůžeme... 
Nachlazení nám svými symptomy ukazuje, co vše nechceme - nos nechce cítit - to se týká emocí. Bolest hlavy ukazuje, že rozum se něčím zatěžuje. Pokud se přidá angína a nemůžeme polknout, tak poukazuje na to, že máme problém něco přijmout, nebo naopak jsme nevyslovili svůj názor, pravdu, nechceme prostě něco říct.
Samozřejmě se na tom také podílí zažité přesvědčení a postoje a přejaté pravdy od babiček a rodičů: "Nastydneš... je zima...". A očekávání, že to určitě zase chytnu od ostatních.
Konkrétní události a vztahy je samozřejmě třeba hledat v individuálním příběhu každého zvlášť.
Může to vyžadovat zvýšenou míru pozornosti. Stejně jako o rýmě si většina lidí říká: "Je to normální, má to kdekdo, není třeba to více řešit", tak i emoce s ní spojené vám budou připadat obdobně... "Sice mě to v práci nebaví a přetěžují mě, ale má to tak každý... Sice se s partnerem neshodnu v této oblasti a vadí mi to, ale to je normální, mají to tak skoro všichni chlapi..." Ale pozor - to, co se nám nyní zdá malicherné nás může po čase dostat do těžké situace. Nejlepší je draka hubit, když je ještě vajíčkem!
Rýma  nás tedy vyzývá k tomu, abychom si položili následující otázku: "S čím nebo kým jsme v konfliktu a nechceme to vidět, nepřikládáme tomu důležitost?". Dále je dobré se zamyslet, zda se nyní skutečně věnujeme tomu, co považujeme za smysluplné. Uvědomujeme si a přijímáme svoje aktuální pocity ohledně práce, vztahů? Dáváme si čas pro sebe, abychom si uvědomili, co se v nás děje?
Pokud máme nemoci z nachlazení často, měli bychom se zabývat tím, jestli je naše cesta v souladu s naším vnitřním přesvědčením a jestli si dáváme prostor ve svém vlastním životě "svobodně dýchat".
Ano a pokud se nemocí z nachlazení chceme zříct, musíme přijmout ještě jednu věc... vyšší zodpovědnost. Už nám nebudou sloužit jako výmluva od nepříjemných věcí. Už nebudeme moci rušit schůzky kvůli tomu, že na nás "něco vlezlo". Prostě si takové schůzky přestaneme domlouvat - nebo pravdivě řekneme, že se nám tam nechce přijít. To  není vždy lehké :) 


A pro ty, co dočetli až sem - mám pro vás jedinečnou nabídku. Pokud vás trápí rýma nebo nachlazení, nebo chřipka a chtěli byste více prozkoumat jak na ni - mojí metodou. Tedy zjistit, jak se týká vašeho života, nabízím vám sezení za akční cenu 400 Kč na 1,5 hodinu. Stačí se objednat do konce října a uvést heslo: sleva - Rýma. 

Každý člověk má jedinečné nadání a schopnosti, které jen čekají na to, aby se mohly projevit. To je naše vnitřní bohatství. Tyto schopnosti jsme dostali do vínku, abychom jimi sloužili jiným lidem. Touto službou dávme to, co je pro nás nejcennější, svůj vnitřní poklad - a můžeme za to přijímat blahobyt, naplnění a štěstí ve všech oblastech života, pokud jsme otevření. Žít naplněný život znamená plnit svůj životní úkol...


Kurt Tepperwein - Duchovní zákony

Rád bych se podělil o své osobní zážitky, které souvisí s jedním cvičením, které jsem dělal v minulém týdnu. Vedu totiž skupinu Umělcova cesta, která se zabývá rozvojem tvořivosti. Jedním z témat jejího druhého týdne je pozornost. Vnímavost, všímavost a spočívání v přítomném okamžiku. Zadali jsme účastníkům, aby si během chůze, procházky, nebo cesty tramvají, či jiné každodenní příležitosti zkusili pojmenovávat, co právě dělají, co cítí, na co myslí. Je to jednoduché cvičení - tvoříte v duchu neustále věty: "Právě teď...." a doplňujete vše, co vás napadne ... "dýchám, jdu po ulici, vidím strom, vzpomínám na kamaráda, kterého jsem dlouho neviděl, mám radost, bojím se pána, který jde naproti a vypadá děsivě". 
Jelikož také rád dělám to, co v rámci skupiny zadávám, rozhodl jsem se v tomto týdnu také tomuto cvičení věnovat. Dělal jsem to v různých situacích, ale nejvíce se mi to osvědčilo na procházce, na kterou jsem vyrazil se svým synkem Tadeáškem, kterého jsem umístil do Manduky (klokaní nosítko na principu šátku) a vyrazili jsme na podzimní procházku lesem do městečka. Nebyla ještě taková plýskanice. Spíš krásné zlatavé sluneční počasí babího léta. A já si pojmenovával co dělám, vidím, cítím, slyším. Postupně se má pozornost zvyšovala, začal jsem si uvědomovat barvy, vůně, zvuky. Atmosféry míst. Začal jsem si uvědomovat sebe více než jindy. Inspiroval mě i Tadeášek, který ještě saje svět do sebe a vše je pro něj nové. Tudíž jeho pozornost má úplně jiný rozměr než moje. Prožívali jsme to najednou více spolu. Začal jsem se s ním cítit více propojen. Vychutnával jsem si pohledem barvy plodů jeřabin, malin. Ochutnával jsem kvalitu barevného listí pohledem. Z lesa jsme došli do městečka.  Uviděl jsem okrasné dýně za oknem. Užíval jsem si symfonii jejich barev a napadlo mě, že by bylo krásné je mít i doma. Pak mě intuice řekla, jdi přes náměstí. Tam jsem šel okolo květinářství, kde dýně prodávali. Koupil jsem nějaké a těšil se, jak je ukážu ženě.  Zároveň v květinářství se nasytil smysl, který jsem si začal již v průběhu procházky uvědomovat, a kterému běžně věnuji nemenší pozornost. Čich.  Šel jsem dál. Pociťoval jsem větší a větší radost z běžných podnětů. Trasu, která trvá běžně asi 40 minut jsem šel zhruba dvakrát tak dlouho. Ke konci jsem se zase vrátil k myšlenkám a přestalo se mi to dařit. 
Doporučuji vám, zkuste to také. Je to velmi jednoduché a přitom opravdu účinné, pokud to vezmete vážně. Probouzí to pozornost k vnějším podnětům, ale i pocitům, přáním, vnitřnímu hlasu. 
Oproti běžné meditaci to zároveň je možné praktikovat všude.
Princip bdělé přítomnosti je jednou z duchovních zákonitostí, na které se shodne velká většina duchovních učitelů, nauk, náboženství, filozofií. Buddha třeba říkal: "Pokud chceš poznat, jaké byly tvé minulé životy, sleduj ten přítomný. Pokud chceš vědět, jaká je tvoje budoucnost, sleduj svůj současný život." 
Většinu času spočíváme v minulých vzpomínkách nebo přemýšlení o tom, co bude. Jednou z cest je rozpouštět své emocionální bloky, vyrovnat se s minulostí, což je terapeutická práce. Pak se přítomnost jednoho dne objeví a poklepe vám na rameno. Přestanete z ní unikat. 
Jde to ale i z druhé strany - zaměřit se na přítomnost a ono to najednou působí léčivě, když se to daří.
Nelze o tom, ale pouze psát nebo číst. Je to třeba zkusit pozorovat.  

Líbí se mi koncept, se kterým přišel Eckhart Tolle v knize Moc přítomného okamžiku. Připadá mi užitečný. Hovoří o emočních tělech. Považuji proto za prospěšné publikovat zde celou ukázku z jeho knihy. Poukazuje na rovinu, která nám často uniká. Jednáte s někým a vše probíhá na racionální rovině v klidu, ale cítíte silný vztek, smutek, jinou emoci. V dané situaci je zdánlivě nepatřičné ji projevit. Po schůzce se s někým pohádáte, podráždí vás doma nesmyslný podnět - neuklizená sklenička, .... To může být jeden z projevů. Často se také objeví emoční těla v partnerských hádkách - řeknete, uděláte něco, co se vám posléze zdá nepřijatelné a cítíte se, jako byste to ani nebyli vy, kdo to udělal. 
Jeden z pohledů, který nám může pomoci to pochopit a pozorovat je právě koncept emočního těla.
Naše potlačené, pouze zdánlivě zpracované emoce žijí svým životem. Vytváří jakousi emoční osobnost, která si žije odděleně od našeho vědomí a čeká na svoji příležitost k projevení se. Živí ji emocionálně vypjaté situace, hádky, dramata, obviňování, kdy mají příležitost projevit se na úkor oslabeného vědomí.¨
 Někteří lidé žijí většinu času pod vlivem svého emočního těla, u jiných se projevuje jen občas, nebo vypadají navenek klidní a chladní, ale v jejich okolí se dějí divné věci. 
Práce, kterou dělám rozpouští emoční těla, rozšiřuje uvědomění a tím transformuje potlačené emoce, emocionální bloky, které z mého pohledu emoční tělo tvoří. Dává nám to větší svobodu. Čím vyšší je uvědomění, tím méně reagujeme na podvědomé roviny druhých a jejich emoční těla, protože se do nich nezapleteme. 


A nyní, jak o tom píše Eckhart Tolle:
Eckhart Tolle -  Bolest z minulosti: rozpouštění emočního těla

Dokud nejste schopni žít v přítomném okamžiku, každá emoční bolest, kterou pociťujete, ve vás zanechává určité reziduum bolesti. Spojuje se s bolestí z minulosti a zůstává ve vaší mysli a těle. To zahrnuje bolest z dětství, kterou způsobilo nevědomí světa, do nějž jste se narodili.
 
Nahromaděná bolest tvoří negativní energetické pole ve vašem těle a mysli. Lze ji považovat za jakousi neviditelnou entitu. Je to vaše emoční tělo. Existuje ve dvou modech: latentním a aktivním. Zatímco někteří lidé žijí ve svém emočním těle téměř pořád, jiní je vnímají pouze v situacích spojených s nějakým nepříjemným zážitkem z minulosti. Emoční tělo může být probuzeno téměř čímkoli. Je-li připraveno probudit se, může být aktivováno pouhou myšlenkou nebo nevinnou poznámkou blízkého člověka.
 

Některá emoční těla jsou otravná, ale poměrně neškodná, zatím co jiná jsou velmi destruktivní. Některá napadají lidi kolem vás, jiná mohou napadnout vás, jejich hostitele. Váš postoj k životu se následkem toho stane velice negativním. Tímto způsobem vznikají také nemoci, dochází k nehodám nebo dokonce k sebevraždě. 

Když si myslíte, že někoho dobře znáte, a najednou se octnete tváří v tvář této neznámé a odporné stvůře, jste šokováni. Mnohem důležitější je však pozorovat tuto bytost v sobě samém. Proto sledujte všechny známky nespokojenosti ve svém nitru - může se probouzet vaše emoční tělo. To se projevuje ve formě podrážděnosti, netrpělivosti, stísněné nálady, zlosti, vzteku nebo touhy někomu ublížit. Snažte se přistihnout své emoční tělo v okamžiku, kdy se začíná probouzet z dřímoty.

Emoční tělo se snaží přežít jako každá jiná existující entita a může žít jedině tehdy, když vás donutí, abyste se s ním nevědomě ztotožnili. Pak vás začne ovládat, "stane se vámi" a žije skrze vás. Ži ví se jakýmkoli zážitkem, který rezonuje s jeho druhem energie, se vším, co způsobuje další bolest, ať už ve formě zlosti, nenávisti, zármutku, násilí nebo nemoci. Jakmile vás jednou ovládne, začne ve vašem životě vytvářet situace, které mu vracejí jeho vlastní energii, a tím ho posilují. Bolest se živí bolestí, neboť radost je pro ni nestravitelná.

Jste-li ovládáni svým emočním tělem, chcete stále víc bolesti. Stanete se buď obětí, nebo násilníkem. Chcete sami trpět nebo působit bolest druhým nebo oboje. Ve skutečnosti v tom není tak velký rozdíl. Samozřejmě si to neuvědomujete a tvrdíte, že bolest nevyhledáváte. Budete-li však pozorně sledovat své myšlenky a jednání, uvidíte, že bolest záměrně udržujete při životě. Když si to uvědomíte, přestanete to dělat, neboť chtít větší bolest je šílenství a nikdo není vědomě šílený.

Emoční tělo, které je temným stínem, jejž vrhá vaše ego, se bojí světla vašeho vědomí. Jeho přežití závisí na vašem nevědomém ztotožnění se s ním a na vašem strachu čelit bolesti, která ve vás žije. Když se s bolestí nevyrovnáte, budete ji muset prožívat znovu a znovu. Vaše emoční tělo vám může připadat jako nebezpečná příšera, na kterou se nemůžete ani podívat, ale mohu vás ujistit, že je to pouhý přízrak, který je bezmocný proti síle vašeho vědomí.

Některá duchovní učení tvrdí, že veškerá bolest je v podstatě zdá ní, a mají pravdu. Otázkou je, zda to platí také ve vašem případě. Samotná víra nestačí. Chcete žít do konce života v bolesti a stále jen opakovat, že je to pouhé zdání? Osvobodí vás to od bolesti? Víra sama nestačí. Jde o to, jak tuto pravdu realizovat ve vašem vlastním životě.

Vaše emoční tělo nechce, abyste si uvědomili, čím ve skutečnosti je. Jakmile je začnete pozorovat, jakmile v sobě cítíte jeho energetické pole, je konec s vaším ztotožněním. Do hry vstupuje vyšší dimenze vědomí. Tuto dimenzi nazývám vědomou přítomností. Nyní jste nezaujatým pozorovatelem, takže vaše emoční tělo nemůže předstírat, že je vámi, a ztrácí možnost skrze vás obnovovat svou energii. Našli jste svou nejvnitřnější sílu. Objevili jste moc přítomného okamžiku.

Co se stane s naším emočním tělem, když si uvědomíme jeho existenci a přestaneme se s ním ztotožňovat?

Nevědomí toto tělo vytváří; vědomí je transformuje v sebe. Tento univerzální princip krásně vyjádřil svatý Pavel: "Co je vystaveno světlu, to se stává světlem." Jako nemůžete bojovat proti temnotě, nemůžete bojovat ani proti svému emočnímu tělu. Kdybyste se o to pokoušeli, způsobili byste vnitřní konflikt, a tím další bolest. Stačí bolest pozorovat. Pozorovat něco znamená přijímat to jako součást toho, co je v přítomném okamžiku.

Emoční tělo je uvězněná životní energie, která se oddělila od vašeho energetického pole a stala se dočasně autonomní díky tomu, že se s ní ztotožňujete. Tato energie se obrátila proti sobě a životu jako zvíře, které se snaží sežrat svůj vlastní ohon. Proč si myslíte, že je naše civilizace tak destruktivní? Nicméně i destruktivní síly jsou součástí životní energie.

Když se stanete pozorovatelem, vaše emoční tělo se ještě nějakou dobu bude snažit vás svést k tomu, abyste se s ním opět ztotožnili. V tomto stadiu vám může způsobovat bolesti v různých částech těla, ale jen přechodně. Vnímejte všechno, co se ve vás děje. Buďte bdělými strážci svého vnitřního prostoru. Chcete-li vnímat energii emočního těla, musíte být velice pozorní. Jste-li si této energie vědomi, nemůže ovládat vaše myšlení. Jakmile se vaše myšlení ztotožní s energetickým polem bolestné entity ve vašem těle, vaše myšlenky ji začnou posilovat.

Je-li například zlost převládající energií vašeho emočního těla a vy stále přemýšlíte jen o tom, jak vám někdo ublížil a jak se mu za to pomstíte, pak jste přestali být nezaujatým pozorovatelem a vaše emoční tělo se stalo "vámi". Kde je zlost, tam je bolest.

Neustálá vědomá pozornost přerušuje spojení mezi vaším emočním tělem a vaším myšlením a vyvolává proces transmutace. Jako by se vaše bolest stala palivem pro vaše vědomí, které začne hořet jasněji. V tom spočívá ezoterický smysl alchymie: transmutace obecného kovu ve zlato a proměna utrpení ve vědomí. Vnitřní konflikt se vyřeší a vy jste opět celým člověkem. Pak musíte přestat působit další bolest.

Dovolte mi, abych celý proces shrnul. Soustřeďte se na pocity ve svém nitru. Uvědomte si, že tyto pocity jsou vaším emočním tělem. Přijměte jeho existenci. Nepřemýšlejte o něm - nedovolte mu, aby ovlivnilo vaše myšlení. Neanalyzujte je a neposuzujte je. Neztotožňujte se s ním. Buďte nezaujatým pozorovatelem všeho, co se ve vás děje. Uvědomujte si nejen emoční bolest, ale také "pozorovatele". V tom spočívá moc přítomného okamžiku, síla vaší vlastní vědomé přítomnosti…

Záleží to jen na vás. Nikdo jiný to za vás nemůže udělat. Samozřejmě vám pomůže, když se budete stýkat s lidmi, kteří si hluboce uvědomují svou existenci. Styk s takovými lidmi posílí vaše vnitřní světlo. Když položíte doutnající polínko vedle hořícího polen a pak je od sebe na chvíli oddělíte, vaše polínko bude hořet mnohem intenzivněji. Koneckonců obě polena jsou součástí téhož ohně. Být takovým ohněm je funkcí duchovního učitele. Tuto funkci může splnit také terapeut, který se povznesl nad úroveň mysli a plně si uvědomuje svou skutečnou existenci. 

Ukázka z knihy Eckharta Tolleho „Moc přítomného okamžiku“, vydala PRAGMA, převzato ze stránek  http://jitrnizeme.savana.cz