Dodnes si vzpomínám, jak jsem v období, kdy jsem chodil na střední školu a cítil se dost frustrovaný ve svém životě, uslyšel v televizi píseň od, pro mě tehdy ještě neznámé, skupiny Levellers. Hlavní poselství písně mě tehdy zasáhlo jako šíp. Neustále mi znělo v hlavě. I když jsem neuměl ještě dobře anglicky, pochopil jsem, že se v refrénu neusále opakuje „Existuje jenom jedna cesta životem a to je ta tvá, ta tvá, ta tvá...“ Později jsem si text pročetl celý a přeložil, že celá píseň je o svobodě a o tom, jak otec, který pracuje jako dělník v továrně v průmyslovém městě, vezme svého syna na kopec nad městem a vypráví mu o tom, že toto je místo, kde se cítí svobodný. A pak vyjádří toto důležité poselství, které se v písni opakuje.

Cítím, že ta píseň mne zasáhla, protože já v ní uslyšel důležitou životní pravdu. Pravdu, kterou mi do té doby nikdo takto přímo nesdělil. Tento popěvek bychom si snadno mohli vyložit jako sobecké prohlášení, že záleží jen na nás samotných, ale od počátku jsem cítil, že věta ve mně hraje zcela na jinou strunu než na sobectví, že někde hluboko vě mě rozehrává píseň o paradoxu lidské existence. Tím, že se stáváme tím, kým skutečně jsme, spolupracujeme také skutečně s celkem.

Osobně to mě v tom inspiruje metafora, že svět je jako jeden organismus, který funguje jako velké puzzle, kde hledáme, která kostička ve skládačce jsme a kam patříme. Pokud to nalézáme přirozeně nás to vede opět k jednotě s celkem. Náš vývoj nás vede k formování ega, oddělenosti, která je pro nás zároveň velmi bolestná a proto nás přirozeně vede opět k hledání celku. Všichni toužíme po lásce a jednotě a pravděpodobně se z ní vynořujeme před narozením a navracíme se k ní po smrti. Věřím, že tím mě tak oslovil refrén oné písně od Levellers, protože ve mně probouzel touhu po této pravdě. Později mne podobně fascinoval text od Oldřicha Janoty, která říká, „proč nám to neřeknou už od první třídy,...proč učitel neukáže na tabuli rukou od křídy a neřekne, tvá cesta je jediná... můžeš s nenávistí topit, nebo se jít k smrti opít, ale jak spěchal si se narodit, tak spěcháš i umřít“ I tento verš ve mně probudil onen posvátný pocit, který přesahuje frustraci umělců, kteří za totality zvolili cestu, že raději zůstali na okraji a stali se topiči a dělali i přesto umění, které považovali za smysluplné.

Moje osobní zkušenost je, že právě metafora vlastní životní cesty a její hledání, následování vnitřních podnětů, které k ní odkazují, jsou velmi důležité pro kvalitu života. To pozoruji u sebe, u lidí, které potkávám i u lidí se kterými pracuji individuálně či v kurzech. Ztráta tohoto pocitu vede často ke ztrátě energie a dokonce také k nemocem těla. A mnohdy také nalezení této červené niti je v řadě případech klíčovou cestou k uzdravení.

Když se to zdá tak důležité, proč nám to tedy většině z nás neřekli rodiče, nebo učitelé již na základní škole?

Má to ještě jeden rozměr, že leckdy to vlestně není tak nutné říkat, ale spíše je to důležité ukazovat vlastním příkladem – zájmem o věc, nadšením, vlastním životem. To klade na učitele či rodiče poměrně vysoké nároky, především na to, aby to dělali oni sami.

Ano, když jsem byl malý, učili nás hodně o pravidlech, poslušnosti, memorovat se informace, ale o tom, že existuje naše cesta životem, seberealizace, smysl života, že máme pocity, vztahy atd. nepadlo ani slovo. Také jsme si už příliš nehráli. Bylo to logické, byla to pedagogika totalitní, systém nepotřeboval sebevědomé jedince, kteří hledají svoji cestu, měl by problém je uspokojit a udržet svoji pochybnou moc. Ale i dnešní doba má v tomto řadu nástrah. Je snadné svoji cestu ztratit v množství podnětů, negativních informacích, zaručených návodech na šťastný život či diety, které fungují druhým lidem, dokonalých výtvorech profesionálů. Může to opět vést k pasivnímu přihlížení životu či závislosti na druhých.

Hluboko v mozku, kteří dnes vědci nazývají savčí, prý máme pátrací centrum. Toto centrum funguje obdobně jako sval. Je důležité pro tvořivost, hledání řešení, zkoumání a objevování světa. Pro jeho zdravý vývoj je velmi podstatná hra a emocionální podpora v ranném dětství. Výzkumy* z Velké Británie ukazují, že průměrně si rodiče hrají s dětmi okolo půl hodiny týdně, zatímco televizi děti sledují téměr celý jeden den za týden. 
 Jelikož aktivace daných center mozku funguje v podstatě jako sval, tak vysedáváním na gauči u televize, počítače či v kanceláři se nám často neochabí jen fyzické schopnosti, ale také schopnost zapojit tento pátrací systém. O tom všem hovořím, protože to souvisí s hledáním naší cesty.
A je stejně namáhavé, jako začít běhat, když jsme ztloustli, je začít posilovat svůj ochablý tvořivý pátrací „sval“.

Stejně jako nás v dětství naučili si čistit každý den zuby, aby se nám nekazili a nepáchlo nám z úst nás mohli vést k tomu klást si otázky, co bych dnes chtěl, co cítím jako důležíté, co bych rád dělal, co má pro mě nyní smysl... Protože zkažený život může bolet mnohem více a taky otravuje vzduch.
Často se při terapeutické práci vracím s lidmi do různých situací z jejich dětství a kromě uvolnění emoce či zablokovaného traumatu také ve velké míře hledáme jak aktivovat jejich pátrací systém. Rozhlédnout se v prostředí, uvědomit si, co vlastně potřebovali a chtěli a najít, co je tam zajímavého pro toto uspokojení. Někomu to jde a proudí z něj emoce víc než z „skutečných prožitků“, nakonec mu září oči a usmívá se. Někdo zarytě sedí a opakuje nevím. I ve své představě má problém uvěřit, že se dá něco dělat. V tom totiž děti leckdy potřebují pomoci od dospělého, který tomu věří, a pokud to tehdy nedostali, můžeme tam nové možnosti dodat ze své současné dospělosti a taky jsme u toho naštěstí dva – jeden v roli terapeuta. Věřím, že když se to daří, aktivují nové mozkové spoje a dojde k hlubší změně, která dodá do systému novou energii a víru v možnosti.

To pak může dodat sílu opět začít svůj pátrací systém posilovat a hledat tak řešení situací více tvořivě.

Důvodů jak mohl náš pátrací systém zakrňovat již v počátku života je mnoho – někdy je to způsobeno přísnou výchovou, která potlačuje jakékoli projevy. Téměř nejhorší bývá ignorace – i některé odborné rady dříve doporučovali zavřít někam dítě a nechat ho brečet, dokud nepřestane – tím je zlomeno, ale narušuje to jeho důvěru ve vlastní potřeby a v to, že z vnějšího světa se mu dostane podpory. Pátrací systém ale omezuje i to, pokud si s námi někdo hrál, ale vyvíjel v tom příliš mnoho aktivity a udělal to jakoby za nás, nebo naši hru racionálně neustále usazoval (takhle přeci nevypadá domeček, pes nemůže létat,...).

Co jsme tedy potřebovali a potřebujeme? Děti potřebují ukazovat možnosti, trochu navést, ukázat, jak na to a potom již svůj prostor pro hru a možnost to rozvíjet. A to platí pro každé tvořivé učení. I pro učení v dospělosti. Příliš často se pohybujeme v zavedených mantinelech a neuvědomíme si, že lze zkusit nové způsoby. Tvořivý člověk si umí říct o podporu zvenčí – přátel, kurzů, učitelů, koučů, terapeutů. Důležité je však vědět, že nikdo za nás nemůže projít naši cestu. Každé posilování by nakonec mělo vést k určité samostatnosti. Můžeme se dostat do situace, kdy naší cestě nebude věřit nikdo jiný než my sami.
 Co proto můžeme aktivně udělat. V kurzech Umělcovy cesty děláme techniku, která se jmenuje umělecké schůzky. Ta přímo aktivuje pátrací systém. Každý týden si člověk naplánuje ideálně tak 2 hodinovou schůzku sám se sebou, vloží si ji do diáře, aby ten čas neslíbil nikomu jinému. Pak si naplánuje, kam by se v tu dobu rád podíval, co by rád neobvyklého udělal, co by ho lákalo si splnit za přání. Tomu se v daném čase věnuje. Je zajímavé, že s tímto úkolem má většina lidí problém. Mnohem větší než s úkoly, které vyžadují disciplínu, plnit něco systematicky. Ale energie vložená se skvěle vrací.

Další věc, kterou můžete zkusit je napsat si po nějaké období každé ráno tři, třeba jen drobné, věci, které byste si ten den přáli, splnili. A večer si napsat tři věci, které se vám povedli, měli jste z nich dobrý pocit. A pokud se vám něco nepovedlo, tak si zkuste představit danou situaci a hledat nějaké její jiné řešení, dokud se nedoství dobrý pocit. A ten si zapamatujte a na zbytek se vykašlete.

Za hledání naší cesty jsme v životě zodpovědní pouze my sami. Nemůžeme se divit, když společnost, učitelé, zaměstnavatelé, partneři, na nás budou mít spoustu jiných požadavků, ale tento nám připomínat nebudou. Je to totiž náš úkol. Pomůže nám v něm naše přirozená výbava v podobě našeho pátracího systému, který je ale v našem prostředí třeba aktivně cvičit a posilovat.
http://www.youtube.com/watch?v=jp9VtlIkCYg&feature=related

Nedávno jsme se ženou mluvili o tom, že bychom si mohli pořídit pejska. Shodou okolností jsme se nedlouho poté dozvěděli, že jedna známá dává zadarmo štěňátka křížence labradora a pozvala nás, ať vezmeme synka Tadeáška a přijedeme se na štěňátka podívat. Když jsme se pak domlouvali na návštěvě, říkala mi raději hned v úvodu, že bohužel jsou již všechna štěňátka zamluvená, ale jestli chceme, tak ať je přesto navštívíme a podíváme se na ně. Říkali jsme si, že si uděláme takový rodinný výlet, a vyrazili. Jedna malá fenka se k nám čile měla, tak jsem nahlas řekl, že pokud by to šlo, vzali bychom si ji. Známá se zamyslela a říkala: „No, zrovna ti, co si ji mají vzít, jsou nějací nerozhodní, tak já se jich zeptám, jak to mysleli vážně. Ještě tu nebyli a mají přijet zítra .“ 
Doma jsme se dohodli, že pejska chceme, a napsali jí to. Druhý den mi ale po telefonu sdělila, že druhé zájemce nedokázala odmítnout, protože to měli již slíbené. Pokud by se ale nerozhodli, až pejska uvidí, tak mi dá vědět do pár dnů. Bylo mi jasné, že já také nejsem zcela na všech úrovních rozhodnutý, proto to asi ani nejde, ale cítil jsem, že někde v hloubce jsem se již rozhodl a pokud se přidají i další části, tak se to ještě bude dále vyvíjet. Dohodli jsme se s manželkou, že pokud to půjde, pejska si vezmeme.
Za pár dní jsem zrovna četl zajímavou knihu Kouzelníkova cesta od Deepaka Chopry. V knize jsou jednotlivé lekce, které dává kouzelník Merlin králi Artušovi. Zrovna jsem si pročítal lekci o Touze, když mi přišla SMS, že pokud chceme, může být štěňátko naše, protože druzí zájemci jsou stále nějací nerozhodní.
Je velká zodpovědnost si vzít na starosti pejska a vyžaduje to různé změny v životě a teď se vše  seběhlo docela narychlo, proto jsem ještě chvíli váhal. Ale najednou mi to došlo, vzpomněl jsem si, jak jsem vylepoval do sešitu obrázky a pohlednice různých plemen psů v dětství, jak jsem četl časopisy o chovatelství psů, … Jak moc jsem si přál mít svého pejska. Ale rodiče to tehdy neschválili .. panelák, alergie, atd. Touha ale byla tehdy vyslána do vesmíru. A teď přichází další odpověď na moje vyslaná přání. Teď jsem pouze já ten rodič, který rozhodne, jestli onen Honzík, který tolik chce pejska, si to konečně zkusí, nebo bude opět odmítnutý. Asi je vám jasné, jak jsem odpověděl. 
Deepak Chopra píše, že touhy a přání odpovídají našemu vývoji. V učení duchovních směrů se objevuje, že je důležité, abychom touhy neměli, uměli je překonat, či je potlačili a nebyli jimi ovládáni. On oproti tomu uvádí, že touha jako taková problémem není. Pokud se za ni nestydíme a svěříme ji vesmíru, ten si vždy přeje, aby  byla naplněna, a směřuje k tomu. Problém nastává, když začneme ulpívat na jejím splnění určitým způsobem nebo ve zrovna nevhodných podmínkách a začneme být připoutáni k usilování. Potom budeme touhu vyžadovat, škodit kvůli ní druhým, usilovat příliš, trápit se. V dětství jsme někdy netrpěliví, vztekáme se a dospělí nám třeba vysvětlí, že není hezké něco chtít, že je to sobecké. Někdy nás zbijou, když se začneme vztekat, někdy nám naopak chtějí splnit vše a nenastaví hranice. Možností, jak se zdeformuje náš vztah k touze či chtění, je mnoho.  Racionálně to možná nějak vstřebáme, ale dětské emoce zůstávají zasuté hluboko v nás. Vyžaduje pak spoustu energie držet je pod pokličkou a někdy nás zaskočí. Můžeme žít v domnění, že za touhu je třeba se stydět, manipulovat kvůli ní, skrývat ji, nebo naopak, že smyslem života je plnit jednu svoji touhu za druhou a dokazovat si tím smysl své existence.
Někdy není možné naplnit touhu v daných podmínkách hned. Mašinka, která nám nyní připadá jako roztomilá hračka, se v určitém věku mohla stát středem všeho, co jsme si přáli. A nyní toužíme po něčem jiném - daleké cestě, krásném domu, dětech,... Ale stejně jako mašinka jsou nedostupné. Problém je v tom, že se za své touhy stydíme a tím pak blokujeme jejich naplnění. A často také odmítáme sami sebe. (Proč mě to vůbec napadá, to je úplná blbost, nepřipadá to v úvahu, to se mi nikdy nesplní atd.)
V kurzech Umělcovy cesty, které vedu, se hodně pracuje s tím, co chceme, co si přejeme. Někdy už jenom tím, že si tyto věci přiznáváme, se začnou dít zázraky. Přání se začnou plnit a ukazuje se, že je to snažší než jsme si mysleli. Moje zkušenost je, že pokud lidé začnou sami před sebou svobodně vyjadřovat i své nadnesené touhy, postupně začínají mít k touze zdravý vztah a přejí si opět to, co opravdu potřebují pro svůj vývoj. Vše se dostává do rovnováhy.Když jsme nyní jeli s partou známých do Chorvatska na loď, kamarád řekl, že bychom se mohli stavit u Plitvických jezer. „Ano, to jsem si přece jednou odblokovával, tam je ta jeskyně, kde se točil Poklad na stříbrném jezeře, a když mi bylo šest, tak jsem se tam  chtěl podívat a už jsme to nestihli. Pak jsem ještě dostal nikdy nesplněný příslib, že pojedeme do Macochy v Čechách, a šel se vytahovat dětem známých a nakonec jsem ještě dostal za to vynadáno.“ Jeli jsme. Všude zácpy. V autě začalo zaznívat, že už to asi nestihneme. „Ale ano“, oponoval jsem, „tentokrát ano“. Přijeli jsme tam asi ve čtyři. Stojíme u závory na parkovišti. Napadá mě, že je to nějaké drahé a je tu dost lidí. A vzpomínám si, že jsme tudy jeli asi před devíti lety s rodiči znovu a na parkovišti usoudili, že je tu moc lidí a je to drahé a máme před sebou dlouhou cestu. Tentokrát ne. Jdeme se zeptat, na které trase je jeskyně. Dozvídáme se, že na trase, co trvá asi 3 hodiny. Akorát to vychází do zavírací doby. Ano, takže jdeme. Jezera jsou krásná a nakonec přicházíme k jeskyni. Jdu až nejdál dovnitř, co to jde. Je tam taková malá prostora, kde je úplná tma, když si posvítím mobilem, mihnou se přede mnou stíny zajímavých kamenných útvarů. Dřepnu si ve tmě a najednou cítím spojení. S matkou zemí, dávnými věky, předky, kteří zde žili. Ano, napadá mě, že možná kvůli tomu jsem sem tehdy tolik chtěl. Tušil jsem, že to místo je něčím zvláštní a možná hlavně pro mě. Zprávy naší duše. Ale to by byl ještě trochu jiný příběh. Jelikož jsem tentokrát měl štěstí a byl se skupinou lidí, kteří podobné věci chápou, říkal jsem jim o tom. A najednou mi došlo. Ano, mí rodiče mi toho chtěli tolik splnit, nemusím se vůbec hněvat, že něco se jim nepovedlo. Jsem tak vděčný, že si nyní plním svá dětská přání já sám. Stačí být vděčný za to, co teď přichází, otevřít brány hojnosti. A přitom se nestydět  za své další touhy a umět je dobře vyjádřit. Zášť a hněv pouze blokují proud a jasnost toho, co pro sebe chceme. Zaměřujeme se pak na vnějšek a na druhé a zapomínáme na sebe. Když jsme ve svém středu, tak i touhy nás vedou a nerozptylují. To je nyní pro mne poselství pokladu od stříbrného jezera.