Zkuste si někdy říci, že nebudete číst. A vyjděte do města. Pravděpodobně zjistíte, že jakmile pohlédnete na billboard, přečtete si, co je na něm napsáno. Vsadím se, že svoji schopnost číst už vypnout nedokážete. Asi to ani nebudete považovat za užitečné. Kdybyste si od čtení přeci jen chtěli odpočinout, stačí odjet do divočiny, nebo země s písmem, kterému nerozumíte.
Ale jak je to s dalšími věcmi, které jsme se naučili a nehodí se nám? Když jsem se začal zabývat terapií a prací na sobě, zjišťoval jsem k vlastnímu údivu, že v tomto ohledu učení často spočívá spíše v tom odnaučovat se tomu, co mi brání být spokojený a vyrovnaný. Objevoval jsem, že ačkoli jsem už přeplněný informacemi, nevyznám se sám v sobě a v pocitech, které se ve mně odehrávají. Postupem času jsem zjistil, že velké množství úsilí mě stojí zbavit řady zlozvyků, které jsem se naučil v podstatě především pod vlivem školní docházky. Nic to nemění na tom, že klasické školství sehrálo v proměně společnosti důležitou úlohu a stejně jako se již nedokážeme odnaučit číst, tak už se naše společnost nemůže vrátit do stavu, který panoval před zavedením povinné školní docházky.
Můžeme být vděční za rozvoj, který přinesla, ale ukazuje se, že pokud se chceme posunout jako lidské bytosti v duchovnosti, svobodě a poznání, bude třeba jít ještě dál. Terapeutické a seberozvojové zkušenosti, ať už moje vlastní či mých klientů ukazují, že spoustu věcí, které jsme se ve škole naučili, je třeba odhodit, abychom se posunuli a necítili se v životě nešťastní a neupadali do psychických i fyzických nemocí, závislostí, vztahových problémů atd.
Proto je tento článek celý o věcech, které si uvědomuji, že se odnaučuji a o tom, co bych se raději naučil místo nich. Odnaučit se nebo se něco přeučit je možné, ale často to je velmi těžké. Proto je důležité zamýšlet se i nad tím, co a jak učíme svoje děti.
Být v přítomnosti versus být duchem nepřítomen
Sedět v lavici několik hodin denně (v naší době navíc často s rukama za zády) není příliš zdravý způsob, jakým se rozvíjí dětský organismus, mozek, emoce a učení. Nemyslím si to jen já, ale dnes to potvrzují i poznatky neurovědy o vývoji mozku. Děti to přirozeně vědí, a proto rádi poskakují, vrtí se, pobíhají z místa na místo a tím prokládají chvíle, kdy něco přijímají z okolí. Informace si osvojí nejlépe ze zážitků a ve chvíli, kdy je zajímají. Není pro ně snadné sedět dlouhé hodiny v lavici a promluvit pouze, když se přihlásí a jsou vyvoláni. Proto si řada z nich automaticky osvojí kompenzační dovednost, jak co nejlépe přestat vnímat to, co se děje okolo, a v představách se vydat někam daleko.
Často jsem ve škole slýchal napomenutí „dávej pozor“. Nevěděl jsem však jak na to a instrukce mi k tomu poskytnuty nebyly, a tak jsem stejně jako ostatní rozvíjel vlastní řešení, jímž byla „dovednost“ být duchem nepřítomen. Navenek to není vidět a učitelé si toho většinou ani nevšimnou. S odstupem času to považuji za nenápadné, ale pro život velmi škodlivé řešení, které si řada z nás odnesla právě ze školy. Dnes se začíná velmi hovořit o rozvoji mindfulness (všímavosti, bdělosti) a jejím významu pro psychické a fyzické zdraví i jako o novém trendu v psychologii, který by bylo záhodno šířit i do vzdělávání. Bdělá přítomnost je něco, co řada duchovních směrů považuje za stěžejní dovednost, která vyžaduje meditační trénink.
Se stavem „být duchem nepřítomen“ souvisí i potlačování emocí a odpojování se od nich. Pokud nemůžeme nepříjemné pocity aktivně změnit, je logické, že se učíme od nich odpojit a neprožívat je. To často vede k fyzickým nebo psychickým problémům a ztrátě životní energie. Díky tomu, že u svých klientů pracuji se svalovým testem a vzpomínkami si mohu ověřovat, jak určitou situaci z pohledu negativity či pozitivity lidé prožívají vědomě a jakou míru stresu z daného obrazu zakouší celý jejich organismus.
Pro řadu z nich je matoucí, když očekávají, že zážitky, které je ovlivnily, budou výraznou traumatizující zkušenosti – např. nehoda, šikana atd. Vzpomínají totiž na to, jak sedí ve školní třídě během hodiny a nic zvláštního se neděje (stejně tak v dětské postýlce, když si hrají sami, zatímco maminka vaří atp.) Když se jich ptám, jak to prožívají, říkají, že je to docela dobré. Test mi však ukazuje, že se pohybují třeba i výrazně v negativních emocích. Často si tento rozpor uvědomí až ve chvíli, kdy jim v představě umožním prožít, co by v danou chvíli chtěli dělat nejraději, kdyby je v tom podpořilo jejich současné já. V tu chvíli se ukáže, jak velký je to rozdíl a jak nízko si nastavili měřítko, kdy je daná situace v pořádku. To vede k nedůvěře, že můžeme pracovat na tom, že se můžeme cítit lépe a lze s tím něco dělat. Často je to ten první krok, který musíme udělat směrem ke zlepšení situace.
Zaměřit se na úspěch a nebát se mluvit před druhými
Cílem většiny testů a zkoušení během mojí školní docházky, nebylo poznat, co jsme se ve skutečnosti naučili, ale zaměřovaly se hlavně na to, kolik kdo udělal chyb. Podle toho se známkovalo. Raději bych se naučil, jak s chybou pracovat, sám ji poznat a opravit, nebo to, že chyby budu dělat vždycky, když se budu něco učit. Učím se přece poznávat, v čem jsou moje přednosti a talenty. Tím bych se mohl vyvarovat zbytečnému stresu z chyb a pasti raději nezkoušet nové věci. A jako dodatek bych se k tomu rád učil, jak se poučit z vlastních zkušeností než pouze z toho, co zažil někdo jiný.
Záměrně jsem spojil toto téma s obavou mluvit před druhými. Je to jedna z velmi častých obav, která se strachem z chyb souvisí a má ji velké množství lidí. Je to poměrně jasné. Když si uvědomíme, že nejčastější příležitost mluvit před třídou bývá pouze při zkoušení, což se navíc často podobá spíše výslechu. Jak nás to může ovlivnit, pochopí zejména ti, kteří se v této situaci stali někdy i obětí výsměchu. Pamatuji si, jak jsem si v určitém věku vytvářel tajné pověry a rituály, abych si zajistil, že budu mít štěstí a nebudu ten den „tasenej“. A to hrknutí, když učitel vyslovil moje jméno!
Spolupráce místo porovnávání
Když jedna dívka z domácího vzdělávání přišla domů ze školy, kam nastoupila na druhý stupeň, zeptala se maminky: „Když v práci něco nevíš, jdeš se s někým poradit?“ „Ano, jdu.“ odvětila maminka. „Proč se to tedy ve škole nesmí?“ To je otázka, na kterou se těžko odpovídá. V každém druhém pracovním inzerátu se přeci dnes objevuje požadavek na schopnost týmové spolupráce. Lidstvu v dnešní době určitě prospěje, když se lidé naučí na řešení problémů, které se týkají všech, spolupracovat. Zaměření na „být lepší než ostatní“ lidi naopak odděluje.
Jedna z nejvíce matoucích věcí školního vzdělání, jejíž následky v sobě odstraňuji doposud, je, že ve většině předmětů se vytvářel dojem, že poznat něco znamená vědět, jak se to jmenuje a disponovat výčtem nějakých faktů. Počínaje živočišnými a rostlinnými druhy, státy a literárními díly. Ale mapa není území a důležitější je něco poznat, než vědět, jak se to jmenuje.
Dějiny se vyučovaly jako soubor letopočtů významných bitev a jmen panovníků, což vede k falešnému dojmu, že věci poznáme pouze jejich pojmenováním a intelektem. Většina škol se proto v minulosti odvrátila od rozvíjení praktických dovedností a spíš posilovala tendenci o věcech mluvit, než je zkusit udělat. A také si vystačit s velkou povrchností. Tím vším se v žácích a studentech posiluje mysl, kterou vše přestává velmi rychle bavit a stále potřebuje spoustu podnětů. Pak za mnou chodí lidé, kteří říkají: „Mám se dobře, ale zase bych se chtěl naučit mít radost z toho, že se podívám na to, jak kvete strom, žasnout nad vůněmi a barvami. Teď to nedokážu a cítím, že mě už nic nezaujme.
Jak tvořit vlastní zdraví
Školní docházka je povinná. Řada z vás bude mít proto jistě zkušenost se strkáním teploměru do čaje, když ten den hrozila nepříjemná písemka. Někdo se však k takto vědomému podvádění nikdy nesníží. Já osobně to nedělal, ale stala se mi jiná věc – stejně jako se učíme skutečný důvod nepřiznat učitelům, rodičům, tak se někdy stane, že ho nedokážeme přiznat už ani sobě a řešit ho jinak než nemocí. Nakonec je být nemocný a mít bolest vlastně úleva. V životě pak řada fyzických onemocnění přichází jako „východisko“ z konfliktu nebo snahy o změnu, které se nejprve ohlásí jako nelibost ve vědomí, emoční nepohoda či bolest a teprve poté jako fyzická bolest či nemoc.
Známe to všichni – čeká nás něco náročného a najednou se probudíme třeba s bolestí v krku. To vše jsem se postupně učil vnímat a pochopit s cílem opačného vlivu na uzdravování a prevenci. Byl bych však vděčný, kdybych se toto mohl učit odmalička. Dnes nelze přece přijít za učitelem a říct: „Cítím, že teď byl bych raději pár dní doma a odpočinul si od školy i spolužáků.“ Bohužel jsme se naučili čekat až na ten poslední - fyzický projev – bolest, nemoc. Jemnější předcházející signály jsou často brány okolím jako výmluvy a nepodporuje nás to v tom je poznávat a mít možnost s nimi pracovat. Ale tam, kde je svoboda a důvěra a pocit smyslu, již žádné výmluvy nejsou třeba, protože pochopíme, že jde především o nás samotné. Když se pak naučíme vracet svůj organizmus do souladu, nemoc pak ztratí svoji živnou půdu. Na školu to klade nárok, aby pro děti byla celkově zdravým prostředím. Pak by tam chodily rády, viděly v tom smysl a cítily, že se rozvíjí, mohou růst a vnímaly čas a prostor jak tam vyřešit svoje problémy a nespokojenost.
Věda již dobře poznává souvislost, že negativní pocity a stres oslabují naši imunitu i zdraví. Práce, které se věnuji, zase více a více poukazuje, že naše duše často raději zvolí cestu nemoci nebo úrazu, než aby setrvávala v něčem, v čem se nemůže vyvíjet a růst tak, jak potřebuje.
Velmi dobře o tomto uvědomění a důvěru ve schopnosti našeho těla tvořit zdraví vyprávěl Jaroslav Dušek. Když poprvé přešel přes žhavé uhlíky, řekl si, že když jeho tělo dokáže toto, tak přece nepotřebuje brát léky a být nemocné. Brzy si všiml, že pokud chce být bez léků a nemocí, musí se na ně přestat vymlouvat. Nelze je na jednu stranu ve svém životě odmítnout a pak se na to vymlouvat. Člověk může začít tím, že kdykoli by někam volal a chtělo se mu říci, že nemůže přijít, protože mu není dobře, zkusí si to přeložit jako „nechce se mi“ a začít se učit to druhým sdělovat. Toto přeformulování automaticky otevírá nový prostor – přestáváme být v roli oběti a stavíme se do role tvůrce svého života.
Učit se od zkušenějších
Většinou nám připadá zcela normální, že škola umístí děti na mnoho let do kolektivu vrstevníků, které vede jeden dospělý, který se především snaží udržet kázeň. Vytváří to generační propast a podporuje tendenci k soupeření o to, kdo se jak vymezí vůči dosazené autoritě v podobě dospělého. Pamatuji si, jak jsem se na začátku vysoké školy dostal na nějaký rozvojový seminář a byl nadšený z toho, že se mohu otevřeně a upřímně bavit s lidmi o mnoho let staršími o tom, jak prožívají život, tj. o jejich pocitech, chybách a zkušenostech. Uvědomil jsem si, jak dospělí byli do té doby v mém životě spíše v postavení těch, kteří poučují, přikazují, kontrolují, zakazují a napomínají. Postupem času jsem zjišťoval, že existuje víc a víc starších lidí, kteří se jsou ochotní podělit o svoje poznatky a dokonce se učit i ode mne. Stejně tak se i dnes rád setkávám s lidmi mladšími i staršími a obohacuji se o jejich pohled na svět. Rád bych měl však už ve škole možnost se více cíleně učit nejen od dospělých, ale i od jiných dětí různého věku a vícero generací.
Pokud se něco chceme naučit a potkáme někoho, kdo je v tom živoucí inspirací, přirozeně si ho vybereme jako svého učitele. Jsem vděčný, že jsem v životě potkal celou řadu lidí z různých oborů svého zájmu. Vždy jsem naopak trpěl odporem k poslouchání dosazených autorit, které vypadaly, že jejich vlastní život moc inspirativní není, a to, co dělají, je nebaví.
Být sám se sebou
Ve škole pro to není prostor. Nejprve je třeba poslouchat probíranou látku a o přestávkách nastane odreagování v takové míře, že když pracujeme se vzpomínkami, řada klientů si uvědomuje, že je ruší velký hluk a ve škole nemají prostor odejít někam, kde si mohu v klidu chvíli číst, hrát, nebo být jen sami se sebou, případně s někým, koho by si vybrali a chtěli s ním strávit chvíli v klidu. Přitom vstupovat do kontaktu, vystupovat z něho a vracet se k sobě, kdy svoji zkušenost zintegrujeme, je jedna ze stěžejních dovedností psychického zdraví. Ve škole jsme se to ale nenaučili.
Jak být změnou, kterou chceme vidět ve světě
Když zaslechnu debatu žáků či studentů, zjišťuji, že často tráví velkou část svých rozhovorů stěžováním si na učitele, nebo nadáváním a pomlouváním. Myslím si, že kdybychom měli možnost poznat, jak spoluutváříme svoji realitu, a již od dětství se mohli více podílet na rozhodování o sobě, tendence k pomlouvání a „remcání“ by zmizelo samo.
Emotikona smile
V tématech by se dalo ještě pokračovat. Zamyslete se nad tím, co napadá vás samotné, že ze školních let nejvíce ovlivnilo váš život. Požádal jsem přátele a známé, aby napsali, co by se nejraději odnaučili a z jejich názorů jsem čerpal i v tomto článku. Jako první dokonce zazněl názor „Chtěla bych se odnaučit úplně vše.“ Také se objevil i citát z OSHA „Zapomeňte všechno, co vás naučili ve škole.“ Za sebe mohu říci, že z učení mám opět radost, a to, o čem píši, mohu psát jen proto, že vidím, že změny možné jsou. V dnešní době je řada škol a kvalitních učitelů, kteří již dovednosti, o kterých se v článku zmiňuji, rozvíjejí. Přeji si, aby takové školy přibývaly a učilo se v nich mnoho dětí.
Ale jak je to s dalšími věcmi, které jsme se naučili a nehodí se nám? Když jsem se začal zabývat terapií a prací na sobě, zjišťoval jsem k vlastnímu údivu, že v tomto ohledu učení často spočívá spíše v tom odnaučovat se tomu, co mi brání být spokojený a vyrovnaný. Objevoval jsem, že ačkoli jsem už přeplněný informacemi, nevyznám se sám v sobě a v pocitech, které se ve mně odehrávají. Postupem času jsem zjistil, že velké množství úsilí mě stojí zbavit řady zlozvyků, které jsem se naučil v podstatě především pod vlivem školní docházky. Nic to nemění na tom, že klasické školství sehrálo v proměně společnosti důležitou úlohu a stejně jako se již nedokážeme odnaučit číst, tak už se naše společnost nemůže vrátit do stavu, který panoval před zavedením povinné školní docházky.
Můžeme být vděční za rozvoj, který přinesla, ale ukazuje se, že pokud se chceme posunout jako lidské bytosti v duchovnosti, svobodě a poznání, bude třeba jít ještě dál. Terapeutické a seberozvojové zkušenosti, ať už moje vlastní či mých klientů ukazují, že spoustu věcí, které jsme se ve škole naučili, je třeba odhodit, abychom se posunuli a necítili se v životě nešťastní a neupadali do psychických i fyzických nemocí, závislostí, vztahových problémů atd.
Proto je tento článek celý o věcech, které si uvědomuji, že se odnaučuji a o tom, co bych se raději naučil místo nich. Odnaučit se nebo se něco přeučit je možné, ale často to je velmi těžké. Proto je důležité zamýšlet se i nad tím, co a jak učíme svoje děti.
Být v přítomnosti versus být duchem nepřítomen
Sedět v lavici několik hodin denně (v naší době navíc často s rukama za zády) není příliš zdravý způsob, jakým se rozvíjí dětský organismus, mozek, emoce a učení. Nemyslím si to jen já, ale dnes to potvrzují i poznatky neurovědy o vývoji mozku. Děti to přirozeně vědí, a proto rádi poskakují, vrtí se, pobíhají z místa na místo a tím prokládají chvíle, kdy něco přijímají z okolí. Informace si osvojí nejlépe ze zážitků a ve chvíli, kdy je zajímají. Není pro ně snadné sedět dlouhé hodiny v lavici a promluvit pouze, když se přihlásí a jsou vyvoláni. Proto si řada z nich automaticky osvojí kompenzační dovednost, jak co nejlépe přestat vnímat to, co se děje okolo, a v představách se vydat někam daleko.
Často jsem ve škole slýchal napomenutí „dávej pozor“. Nevěděl jsem však jak na to a instrukce mi k tomu poskytnuty nebyly, a tak jsem stejně jako ostatní rozvíjel vlastní řešení, jímž byla „dovednost“ být duchem nepřítomen. Navenek to není vidět a učitelé si toho většinou ani nevšimnou. S odstupem času to považuji za nenápadné, ale pro život velmi škodlivé řešení, které si řada z nás odnesla právě ze školy. Dnes se začíná velmi hovořit o rozvoji mindfulness (všímavosti, bdělosti) a jejím významu pro psychické a fyzické zdraví i jako o novém trendu v psychologii, který by bylo záhodno šířit i do vzdělávání. Bdělá přítomnost je něco, co řada duchovních směrů považuje za stěžejní dovednost, která vyžaduje meditační trénink.
Se stavem „být duchem nepřítomen“ souvisí i potlačování emocí a odpojování se od nich. Pokud nemůžeme nepříjemné pocity aktivně změnit, je logické, že se učíme od nich odpojit a neprožívat je. To často vede k fyzickým nebo psychickým problémům a ztrátě životní energie. Díky tomu, že u svých klientů pracuji se svalovým testem a vzpomínkami si mohu ověřovat, jak určitou situaci z pohledu negativity či pozitivity lidé prožívají vědomě a jakou míru stresu z daného obrazu zakouší celý jejich organismus.
Pro řadu z nich je matoucí, když očekávají, že zážitky, které je ovlivnily, budou výraznou traumatizující zkušenosti – např. nehoda, šikana atd. Vzpomínají totiž na to, jak sedí ve školní třídě během hodiny a nic zvláštního se neděje (stejně tak v dětské postýlce, když si hrají sami, zatímco maminka vaří atp.) Když se jich ptám, jak to prožívají, říkají, že je to docela dobré. Test mi však ukazuje, že se pohybují třeba i výrazně v negativních emocích. Často si tento rozpor uvědomí až ve chvíli, kdy jim v představě umožním prožít, co by v danou chvíli chtěli dělat nejraději, kdyby je v tom podpořilo jejich současné já. V tu chvíli se ukáže, jak velký je to rozdíl a jak nízko si nastavili měřítko, kdy je daná situace v pořádku. To vede k nedůvěře, že můžeme pracovat na tom, že se můžeme cítit lépe a lze s tím něco dělat. Často je to ten první krok, který musíme udělat směrem ke zlepšení situace.
Zaměřit se na úspěch a nebát se mluvit před druhými
Cílem většiny testů a zkoušení během mojí školní docházky, nebylo poznat, co jsme se ve skutečnosti naučili, ale zaměřovaly se hlavně na to, kolik kdo udělal chyb. Podle toho se známkovalo. Raději bych se naučil, jak s chybou pracovat, sám ji poznat a opravit, nebo to, že chyby budu dělat vždycky, když se budu něco učit. Učím se přece poznávat, v čem jsou moje přednosti a talenty. Tím bych se mohl vyvarovat zbytečnému stresu z chyb a pasti raději nezkoušet nové věci. A jako dodatek bych se k tomu rád učil, jak se poučit z vlastních zkušeností než pouze z toho, co zažil někdo jiný.
Záměrně jsem spojil toto téma s obavou mluvit před druhými. Je to jedna z velmi častých obav, která se strachem z chyb souvisí a má ji velké množství lidí. Je to poměrně jasné. Když si uvědomíme, že nejčastější příležitost mluvit před třídou bývá pouze při zkoušení, což se navíc často podobá spíše výslechu. Jak nás to může ovlivnit, pochopí zejména ti, kteří se v této situaci stali někdy i obětí výsměchu. Pamatuji si, jak jsem si v určitém věku vytvářel tajné pověry a rituály, abych si zajistil, že budu mít štěstí a nebudu ten den „tasenej“. A to hrknutí, když učitel vyslovil moje jméno!
Spolupráce místo porovnávání
Když jedna dívka z domácího vzdělávání přišla domů ze školy, kam nastoupila na druhý stupeň, zeptala se maminky: „Když v práci něco nevíš, jdeš se s někým poradit?“ „Ano, jdu.“ odvětila maminka. „Proč se to tedy ve škole nesmí?“ To je otázka, na kterou se těžko odpovídá. V každém druhém pracovním inzerátu se přeci dnes objevuje požadavek na schopnost týmové spolupráce. Lidstvu v dnešní době určitě prospěje, když se lidé naučí na řešení problémů, které se týkají všech, spolupracovat. Zaměření na „být lepší než ostatní“ lidi naopak odděluje.
Jedna z nejvíce matoucích věcí školního vzdělání, jejíž následky v sobě odstraňuji doposud, je, že ve většině předmětů se vytvářel dojem, že poznat něco znamená vědět, jak se to jmenuje a disponovat výčtem nějakých faktů. Počínaje živočišnými a rostlinnými druhy, státy a literárními díly. Ale mapa není území a důležitější je něco poznat, než vědět, jak se to jmenuje.
Dějiny se vyučovaly jako soubor letopočtů významných bitev a jmen panovníků, což vede k falešnému dojmu, že věci poznáme pouze jejich pojmenováním a intelektem. Většina škol se proto v minulosti odvrátila od rozvíjení praktických dovedností a spíš posilovala tendenci o věcech mluvit, než je zkusit udělat. A také si vystačit s velkou povrchností. Tím vším se v žácích a studentech posiluje mysl, kterou vše přestává velmi rychle bavit a stále potřebuje spoustu podnětů. Pak za mnou chodí lidé, kteří říkají: „Mám se dobře, ale zase bych se chtěl naučit mít radost z toho, že se podívám na to, jak kvete strom, žasnout nad vůněmi a barvami. Teď to nedokážu a cítím, že mě už nic nezaujme.
Jak tvořit vlastní zdraví
Školní docházka je povinná. Řada z vás bude mít proto jistě zkušenost se strkáním teploměru do čaje, když ten den hrozila nepříjemná písemka. Někdo se však k takto vědomému podvádění nikdy nesníží. Já osobně to nedělal, ale stala se mi jiná věc – stejně jako se učíme skutečný důvod nepřiznat učitelům, rodičům, tak se někdy stane, že ho nedokážeme přiznat už ani sobě a řešit ho jinak než nemocí. Nakonec je být nemocný a mít bolest vlastně úleva. V životě pak řada fyzických onemocnění přichází jako „východisko“ z konfliktu nebo snahy o změnu, které se nejprve ohlásí jako nelibost ve vědomí, emoční nepohoda či bolest a teprve poté jako fyzická bolest či nemoc.
Známe to všichni – čeká nás něco náročného a najednou se probudíme třeba s bolestí v krku. To vše jsem se postupně učil vnímat a pochopit s cílem opačného vlivu na uzdravování a prevenci. Byl bych však vděčný, kdybych se toto mohl učit odmalička. Dnes nelze přece přijít za učitelem a říct: „Cítím, že teď byl bych raději pár dní doma a odpočinul si od školy i spolužáků.“ Bohužel jsme se naučili čekat až na ten poslední - fyzický projev – bolest, nemoc. Jemnější předcházející signály jsou často brány okolím jako výmluvy a nepodporuje nás to v tom je poznávat a mít možnost s nimi pracovat. Ale tam, kde je svoboda a důvěra a pocit smyslu, již žádné výmluvy nejsou třeba, protože pochopíme, že jde především o nás samotné. Když se pak naučíme vracet svůj organizmus do souladu, nemoc pak ztratí svoji živnou půdu. Na školu to klade nárok, aby pro děti byla celkově zdravým prostředím. Pak by tam chodily rády, viděly v tom smysl a cítily, že se rozvíjí, mohou růst a vnímaly čas a prostor jak tam vyřešit svoje problémy a nespokojenost.
Věda již dobře poznává souvislost, že negativní pocity a stres oslabují naši imunitu i zdraví. Práce, které se věnuji, zase více a více poukazuje, že naše duše často raději zvolí cestu nemoci nebo úrazu, než aby setrvávala v něčem, v čem se nemůže vyvíjet a růst tak, jak potřebuje.
Velmi dobře o tomto uvědomění a důvěru ve schopnosti našeho těla tvořit zdraví vyprávěl Jaroslav Dušek. Když poprvé přešel přes žhavé uhlíky, řekl si, že když jeho tělo dokáže toto, tak přece nepotřebuje brát léky a být nemocné. Brzy si všiml, že pokud chce být bez léků a nemocí, musí se na ně přestat vymlouvat. Nelze je na jednu stranu ve svém životě odmítnout a pak se na to vymlouvat. Člověk může začít tím, že kdykoli by někam volal a chtělo se mu říci, že nemůže přijít, protože mu není dobře, zkusí si to přeložit jako „nechce se mi“ a začít se učit to druhým sdělovat. Toto přeformulování automaticky otevírá nový prostor – přestáváme být v roli oběti a stavíme se do role tvůrce svého života.
Učit se od zkušenějších
Většinou nám připadá zcela normální, že škola umístí děti na mnoho let do kolektivu vrstevníků, které vede jeden dospělý, který se především snaží udržet kázeň. Vytváří to generační propast a podporuje tendenci k soupeření o to, kdo se jak vymezí vůči dosazené autoritě v podobě dospělého. Pamatuji si, jak jsem se na začátku vysoké školy dostal na nějaký rozvojový seminář a byl nadšený z toho, že se mohu otevřeně a upřímně bavit s lidmi o mnoho let staršími o tom, jak prožívají život, tj. o jejich pocitech, chybách a zkušenostech. Uvědomil jsem si, jak dospělí byli do té doby v mém životě spíše v postavení těch, kteří poučují, přikazují, kontrolují, zakazují a napomínají. Postupem času jsem zjišťoval, že existuje víc a víc starších lidí, kteří se jsou ochotní podělit o svoje poznatky a dokonce se učit i ode mne. Stejně tak se i dnes rád setkávám s lidmi mladšími i staršími a obohacuji se o jejich pohled na svět. Rád bych měl však už ve škole možnost se více cíleně učit nejen od dospělých, ale i od jiných dětí různého věku a vícero generací.
Pokud se něco chceme naučit a potkáme někoho, kdo je v tom živoucí inspirací, přirozeně si ho vybereme jako svého učitele. Jsem vděčný, že jsem v životě potkal celou řadu lidí z různých oborů svého zájmu. Vždy jsem naopak trpěl odporem k poslouchání dosazených autorit, které vypadaly, že jejich vlastní život moc inspirativní není, a to, co dělají, je nebaví.
Být sám se sebou
Ve škole pro to není prostor. Nejprve je třeba poslouchat probíranou látku a o přestávkách nastane odreagování v takové míře, že když pracujeme se vzpomínkami, řada klientů si uvědomuje, že je ruší velký hluk a ve škole nemají prostor odejít někam, kde si mohu v klidu chvíli číst, hrát, nebo být jen sami se sebou, případně s někým, koho by si vybrali a chtěli s ním strávit chvíli v klidu. Přitom vstupovat do kontaktu, vystupovat z něho a vracet se k sobě, kdy svoji zkušenost zintegrujeme, je jedna ze stěžejních dovedností psychického zdraví. Ve škole jsme se to ale nenaučili.
Jak být změnou, kterou chceme vidět ve světě
Když zaslechnu debatu žáků či studentů, zjišťuji, že často tráví velkou část svých rozhovorů stěžováním si na učitele, nebo nadáváním a pomlouváním. Myslím si, že kdybychom měli možnost poznat, jak spoluutváříme svoji realitu, a již od dětství se mohli více podílet na rozhodování o sobě, tendence k pomlouvání a „remcání“ by zmizelo samo.
Emotikona smile
V tématech by se dalo ještě pokračovat. Zamyslete se nad tím, co napadá vás samotné, že ze školních let nejvíce ovlivnilo váš život. Požádal jsem přátele a známé, aby napsali, co by se nejraději odnaučili a z jejich názorů jsem čerpal i v tomto článku. Jako první dokonce zazněl názor „Chtěla bych se odnaučit úplně vše.“ Také se objevil i citát z OSHA „Zapomeňte všechno, co vás naučili ve škole.“ Za sebe mohu říci, že z učení mám opět radost, a to, o čem píši, mohu psát jen proto, že vidím, že změny možné jsou. V dnešní době je řada škol a kvalitních učitelů, kteří již dovednosti, o kterých se v článku zmiňuji, rozvíjejí. Přeji si, aby takové školy přibývaly a učilo se v nich mnoho dětí.
RSS Feed
