Podzim a odpouštění

Dívám se z okna na ořech na naší zahradě. Na jeho větvích již visí jen pár posledních listů a oříšky se suší u kamen. Přemýšlím o tom, že v tomto období se stromy zbavují starých listů, které se v běžném přírodním cyklu postupně promění na živnou půdu pro jejich plody, které vyklíčí a dají nový život. Podzim tedy přirozeně vede k tendenci zbavovat se starého, co již neslouží, aby mohlo vyrůst něco nového pro další vývoj. Je to očista před prověrkou, kterou přináší zima. I když se moderní člověk často snaží být nezávislý na přirozeném rytmu přírody a není k němu příliš vnímavý, stejně jsou v něm tyto přírodní cykly a reakce na ně hluboce zakódovány a stále jim podléhá a podvědomě na něho mají silný vliv.

Zajímavě se mi to propojuje s mojí prací, protože jsme v poslední době často s návštěvníky mé poradny řešil odpoutání se od partnerských vztahů, které stahují zpátky a tím znemožňují v partnerské oblasti dosáhnout toho, co by si přáli. Závislosti na starém, jistém a známém a potřeba kontroly vedou často k tendenci ulpívání i na nefunkčních věcech či vztazích. Pozoruhodné je, že i ve vztazích, které se navenek zdají ukončené a partneři již třeba i několik let „nejsou spolu“ v tom ohledu, jak si běžně představujeme vztah, zůstávají hluboké energetické a závislé vazby, které neumožňují investovat celou svoji současnou energii do nového vztahu. Tam potom cosi chybí...
Navíc často bývalí partneři chtějí svoji dávku a občas vyhledají pod rouškou zájmu svojí nebo svého „ex-“ a dobře mířenými podrývavými útoky narušují jejich nově získané sebevědomí či identitu a tím v přeneseném slova smyslu získává energii. Týká se to zejména vztahů, ve kterých výrazně převládal boj o moc, nebo v nich není rovnováha v ohledu, kolik kdo druhému dává, případně dochází přímo k zneužívání či týrání. Říkají svým bývalým miláčkům podpůrné věty typu: „No, já tě tak znám a myslím si, že ta nová práce pro tebe moc není...“, „No, ten chlap se k tobě nehodí... věř mi... to se ukáže...“. Ale ti, kteří to poslouchají, si to vlastně způsobují sami. Proto se nejprve potřebují zbavit svojí závislosti.
Je třeba si uvědomit, co je za tím skryto – jak ve vztazích fungujeme a jak energii ztrácíme, nebo se ji snažíme získat (o těchto tématech jsem psal již v minulosti víckrát, např. zde), abychom to stále neopakovali. První krok je zbavit se zátěže a přerušit vazby tam, kde k tomu nejvíce dochází. Pak se nám uleví a máme šanci začít jinak. Proto jsem ponejvíc v tyto týdny s klienty pracoval na zrušení těchto neuvědomovaných energetických vazeb a závislosti. Existují naštěstí možnosti, jak toto odpoutání urychlit, protože čas v tomto ohledu sice funguje, ale pokud není podpořen jasným rozhodnutím, může trvat dlouhou dobu, a pokud dotyčný má za sebou takových vztahů již více, vzniká potom docela slušný energetický guláš. Většinou je to založeno na principu, který si přinášíme z naší rodiny, a opakujeme nějaký vzorec, který se již odehrával (a často také stále odehrává) ve vztahu s rodičem či rodiči. Často je tedy nutné udělat změnu ve vztahu k rodičům a komunikaci s nimi. A odlišit také postoje, které jsme od nich převzali a které sráží naše odhodlání vydat se jinou cestou, než jakou šli oni.
Je zajímavé, že potřeba opouštět nefunkční vazby, které nás pak omezují a berou naši vitalitu či energii, se neodehrává pouze ve vztazích k lidem, ale i ve vztazích k věcem.

Obecně pokud chceme v životě něco nového a svěžího, je třeba průběžně se zbavovat toho, co již nepotřebujeme. Zdá se mi, že na rovině individuálních příběhů i kolektivní úrovni tento princip často podceňujeme, a zatímco investování do produkce, zahajování, tvoření se zdá jako smysluplná investice, již nás tolik nezajímá závěrečná fáze procesu, tedy co s „odpadem“, který tvorba vyprodukovala, jak ho přetavit na něco, co opět bude sloužit, nebo se ho zbavit. Není na to čas, musíme přece již produkovat něco nového. Pokud je nerovnováha velká, tak nás to stahuje zpátky a nedaří se nám s ničím začít.
To se projevuje na úrovni prostoru – jakýkoli nahromaděný nepořádek nám nejen zabírá místo pro nové věci, ale je i investicí, kterou ať si to uvědomujeme, nebo ne, nějak zaplatíme. Když jsme kupovali náš domek, majitelka řekla, že je ochotná slevit sto tisíc za to, když vyklidíme vnitřek i skládku, která vznikla na zahrádce. Trvalo nám to pouze několik dní, šlo to rychle. Ale i takovou cenu byla ochotná dát za to, že se nebude muset prohrabávat rodinou skládkou a zabývat se jejich odpadem. Pár příkladů, které znám ze svého života. Někdy lze investice do skladování „pokladů“ vyčíslit finančně – na místě místnosti na haraburdí byl zbudován obchod, který je pronajímán – lze si snadno spočítat, kolik každý měsíc unikalo, když tam několik let bylo pouze skladiště. Ale zisk může být i jiný. Na místě staré kůlny je pořádána rodinná oslava, řada příjemných obědů či posezení. Zlepšují se vztahy, relaxace,...
Často se totiž tyto nepořádky předávají po smrti na další generace. Zátěž se nese dál a nekončí. Půdní sklady rodinného haraburdí jsou jakousi hrobkou či pyramidou našich předků. A jejich narušení vyvolává hrůzu z narušení odpočinku předků. Ale mohlo by to být i naopak. Vyčištění ulehčí i předkům...
Na společenské úrovni můžeme tento problém pozorovat také – každý den vyprodukujeme velké množství odpadu a naší společnosti vlastně hrozí, že se utopí ve svých vlastních odpadcích. Mnohem více řešíme, jak věci vyrobit, zakoupit a používat, než co potom s nimi, když nám doslouží. Mnohem více řešíme, jak přeměnit přírodní bohatství na výrobky, ale co potom se splodinami, to je nyní problém. Řeší se to až v krizi.
Na individuální úrovni se krize projeví jako deprese, zmatek, malá sebedůvěra. Na úrovni těla se krize projeví jako problémy vylučovacích, ale i na první pohled překvapivě rozmnožovacích orgánů. Je to logické. Vylučování má v našem životě tu samou funkci – přeměnu na živiny a vyloučení odpadu. Rozmnožovací orgány jsou fyzicky umístěny na podobné místo a opět je to o tom, že problém je v transformaci starého v nové. Pokud nefunguje vylučování, nastává problém i s
rozmnožováním. Pokud není vyřešen vztah k předkům, těžko pokračujeme dále s potomky.
Český národ nese prvenství v rakovině tlustého střeva. Toto téma se na úrovni vztahů i vylučování týká rakoviny prostaty, která přichází v době, kdy rozmnožování přestává být prioritou života a blíží se onen podzim života, kdy je třeba se zaměřit na transformaci, duchovní rozvoj, začít dělat v nashromážděném pořádek, přestat ulpívat na věcech a požitcích a hledat hlubší rozměr.
Pokud se nezbavíme starých věcí, stahují nás dolů. Máme depresi, chybí energie.
Mluví se o tom i v knize a kurzu Umělcova cesta, kterým se inspiruji ve vedení skupin. Nyní vedu skupinu, kde se zrovna dostáváme do fáze, kdy člověk začne objevovat, co je jeho nový směr a doporučuje se zbavovat se nefunkčních věcí, vyčistit šatník a udělat podobné hmotné kroky, které symbolizují uvolnění místa pro nové psychické postoje a tvorbu.
Nazval bych to téma odpuštění. Tomuto termínu často rozumíme tak, že projevíme lásku někomu, kdo nám ublížil. Dle mého je to zúžení významu, které odkazuje už na velmi vysokou úroveň duchovních schopností. Navíc, z určité úrovně uvědomění nám nikdo ublížit ani nemůže, protože víme, že ublížit si můžeme pouze mi sami. Kdo je ale skutečně schopen toto žít, aniž by si něco namlouval? Proto se někdy tichá výčitka, která poukazuje na morální převahu nad útočníkem, označuje chybně jako odpuštění, ale skrytá nenávist přitom zůstává nevyslovená a nadále působí. Můžeme s odpouštěním začít tak, že pustíme z našeho života věci, které nám již neslouží a nevyhovují. Odpusťme tedy lidem, co nám ublížili tím, že jim přestaneme dávat energii a nenecháme si již dále ubližovat. Odpuštění může být i opuštění. Neznamená to, že když nám někdo ublíží, musíme se s ním i nadále stýkat a usmívat se na něho. Tak si někdy odpuštění v chybném smyslu představujeme. Odpusťme starým věcem tím, že jim umožníme být opět používány, nebo se změnit vývojem v něco jiného. Odpusťme svým předkům tím, že po nich uklidíme to, co nestihli urovnat a nebudeme s již s úctou udržovat pomníky jejich nepořádku.
Uvědomme si tu hodnotu, o kterou přicházíme, pokud proměňujeme náš život ve skladiště.

 Když totiž chceme vyhodit nebo prodat nějakou věc, či opustit nějaký vztah, častý postoj, který nám v tom brání, je – vždyť to stále má velkou hodnotu, o kterou přijdu - dostanu za to mnohem méně, než jakou to skutečně pro mě má cenu. Variace je, že teď to sice valnou hodnotu nemá, ale jednou to bude mít hodnotu, až se to stane sběratelským kouskem. Ale většinou s tímto postojem vyšší cenu nikdy nezužitkujeme. Je to paradox. Toho, co nám to vezme, je většinou více.
Druhá věc, která nám často brání v tom uvolnit prostor, je strach z prázdnoty. Tento strach je z toho, co přijde na uvolněné místo, jestli se něčím zaplní. Ale to, čím místo zaplníme, je přeci naše tvorba a rozhodnutí. A vždy něco přijde. Jenom to teď ještě neznáme. A přijde něco, co bude odpovídat naší přítomnosti.
Pokud chcete zkusit něco prakticky udělat tento podzim pro odpouštění, můžete najít jednu oblast nepořádku a vyházet to, co nepotřebujete, uklidit, uvolnit prostor. Překonat třeba i v něčem malém strachy, který jsou zmíněny výše. A sledovat, zda se to projeví třeba i v něčem úplně jiném.

A když už jsem začal s tím ořechovým listím. Když jsme koupili naši zahradu, velké množství lidí, aniž by s tím měli jakoukoliv osobní zkušenost, mi říkalo, že ořechové listí je hrozné a nejde ho kompostovat. Skoro každý, komu jsem řekl, že mám radost z ořechu na zahradě, to opakoval s přesvědčivostí člověka, který je rozený zahrádkář (řada z dotyčných ale nikdy zahradu neměla a jen to tak někde zaslechli). Pak jsem slyšel pravý opak a prý to říkal i Přemek Podlaha :-). Zatím měním listí v hlínu a funguje to. I to je symbolické. Často lidé pouze opakují to, co slyšeli, aniž by to zkusili a zjistili, jak je to tak doopravdy.