
Lidský život se odehrává ve vztazích – a tím myslím jak vztahy partnerské, rodinné, pracovní, tak i náš vztah k různým oblastem a činnostem našeho života, jako jsou koníčky, práce, duchovní život nebo terapie. Dalo by se říci, že každá tato část po nás něco vyžaduje, abychom ji dokázali udržovat, a zároveň buď naplňuje nebo nenaplňuje naše potřeby a cíle. V každém vztahu se vždy objevují potřeby obou stran, a buď se v něm začne odehrávat „souboj“ mezi tím, která strana své potřeby naplní a která ne, anebo spolupráce, která často vytvoří synergii. Obě strany pak mohou ve výsledku získat více, než by se na první pohled zdálo.
Člověk si třeba řekne, že bude hrát na kytaru, protože by se rád něco učil, uvolnil se, a ještě si zazpíval. Pak si ale najde učitele, podle něhož bude jediné hodnotné hraní cvičení etud několik hodin denně. Pokud daného člověka přesvědčí, může podlehnout iluzi, že denně musí na kytaru cvičit mnoho hodin, a ještě si koupit nástroj za desítky tisíc, začne to narušovat ostatní oblasti jeho života, včetně jeho sebevědomí. Budu mít totiž pocit, že ani tak se mu nedaří být virtuózem, a nakonec nebude spokojený on, ani jeho učitel. V lepším případě to člověku dojde a uvědomí si, že jeho cíle byly jiné. V horším případě si bude myslet, že se jeho cíle naplní, když bude cvičit víc a víc, a jednoho dne to už bude perfektní.
Možná vám to na tomto příkladu přijde vtipné, ale divili byste se, kolik lidí má podobný přístup, když dojde na práci, vztahy, nebo třeba nějakou duchovní disciplínu. Třeba hledají, jak se v životě více uvolnit a více relaxovat a pak si paradoxně najdou učitele, který je naopak velmi přísný a vyžaduje po nich další povinnosti. Sami sebe proto ve výsledku kritizují, že dělají malý pokrok atd.
Není to zas tak překvapivé, protože většinou jsme prošli školstvím, které vychází z toho, že musí všechny žáky naučit matematiku tak, aby případně mohli být matematiky. Chemii se zase všichni musí naučit tak, aby mohli být chemiky atd. Osobně jsem se setkal s přijetím individuálního zaměření až někdy ve třetím či čtvrtém ročníku gymnázia, kdy se mi také podstatně ulevilo, čímž se mj. zlepšilo i moje vysvědčení.
Učit se poznávat své potřeby, cíle a to, co vede k jejich naplnění, mi přijde naprosto klíčové. Mně osobně to ve vzdělání zaměřeném hlavně na informace v mnoha předmětech chybělo. Později jsem to našel při studiu různých terapeutických přístupů.
Kruh života
Občas ve své práci používám pomůcku, kterou jsem si pro sebe nazval „kruh života“. Inspirovala mě k tomu knížka Umělcova cesta od J. Cameron a také některé koučovací přístupy. Je to praktická pomůcka vycházející z faktu, že základní oblasti, které vedou ke spokojenosti se životem, se dají rozdělit do několika kategorií, jež se u většiny lidí shodují – vztah k sobě, rodinný život (současná rodina, původní rodina), partnerský vztah, zdraví, přátelské vztahy, kariéra, zájmy, duchovní život, hojnost (peníze).
Můžeme si to představit jako cílové platformy energie, kdy jednotlivé oblasti pak ovlivňuje to, kolik jim věnujeme aktivity, času a záměrů. Zdrojů máme vždy omezené množství a do určité míry tak stále volíme, jak je mezi tyto oblasti rozdělit. Ve své práci jsem do toho vnesl zajímavý prvek, kdy lidi nechávám posoudit jejich pocit naplnění v jednotlivých oblastech s očíslováním od jedné do desíti a poté totéž ověřuji kineziologickým testem.
Zajímají mě i rozdíly mezi těmito dvěma údaji, protože se ukazuje, že v něčem se lidé podceňují, protože jim přijde, že se jim v nějaké oblasti nedaří, přestože kineziologickým testem vyšla vyšší číselná hodnota. V jiných případech si lidé dávali vysoká čísla i tam, kde si to spíš přáli, nebo si něco nechtěli přiznat. Jako jednu z důležitých změn jsem viděl to, že když jsme to po čase zopakovali, většinou se oba výsledky k sobě přiblížily, případně sjednotily. Aby člověk viděl, kde má silné a slabé stránky svého života je podle mého názoru velmi důležité. Pozná tak, o co se může opřít, nebo naopak co si říká o větší pozornost.
Další věc, kterou jsem z této práce vypozoroval, je, že existuje jeden faktor, který pak ovlivňuje celkové základní nastavení ostatních oblastí. A to je vztah k sobě, neboli sebepřijetí a sebehodnota. V podstatě jde o to, jak lidé mají ve zdravé míře rádi sami sebe. Vypozoroval jsem, že pokud tento základní bod byl třeba na pětce a v jiné oblasti, na kterou se člověk zaměřil – třeba v práci – se mu podařilo být na devítce, vybíralo si to daň někde jinde, kde to naopak klesalo hodně dolů. Tito lidé byli třeba úspěšní, ale nefungovaly jim vztahy nebo zdraví, nebo paradoxně ani hojnost a peníze.
Tím se ukázalo, že posilovat zdravý vztah k sobě a poznání sebe sama vede k lepší distribuci času, energie a záměrů do všech oblastí, a tím i k jejich přirozenému zkvalitňování. Zároveň se mi potvrzuje, že někdy jsou naopak lidé na nějakou oblast života, se kterou nejsou spokojení, zaměření až příliš, ale k žádné invenci nebo reálné změně to stejně nevede. V terapeutické práci se tomu chtějí stále věnovat a o jiných oblastech svého života toho ani příliš říci nechtějí. Vždy je ale dobré pracovat jak na tom, co nám jde nejméně, tak naopak i na tom, co nám jde nejlépe, protože se o to můžeme opřít, a pak se přirozeně rozvíjí i ostatní části. Pokud některá část klesá pod polovinu naplnění, hrozí, že pokud to člověk nebude řešit, poškodí to i ostatní oblasti. Zcela logické to je například u zdraví a práce, ale podle mojí zkušenosti se to týká i všeho ostatního.
V zásadě se dá říci, že bychom si měli průběžně uvědomovat, jestli se věnujeme všem složkám kruhu, dáváme jim pravidelně čas a pozornost a také si můžeme zrevidovat, jaké v nich máme vize, přání, potřeby a cíle. Je jasné, že jsou období, kdy se člověk více věnuje jedné z oblastí, a ta od něj také vyžaduje více pozornosti. Někdy je to práce, kterou je potřeba se naučit či rozvinout, jindy rodina, když máme malé děti, někdy je zase potřeba věnovat se hodně partnerskému vztahu atd. I těm ostatním oblastem by se ale člověk měl v rámci možností věnovat alespoň trochu, tzn. udělat si vždy čas na přátele, zájmy, něco, v čem vidí smysl (duchovní oblast), rodinu a sám sebe.
Tři druhy času
Z předchozí části vyplývá, že jedním ze zásadních zdrojů i omezení našeho života je čas, který věnujeme různým činnostem. Důležité není jen to, kolik ho věnujeme jednotlivým oblastem, ale také to, jak střídáme jeho různé kvality. Výše jsem se zabýval jeho významem z pohledu různých oblastí života, nyní bych to pojal více vztahově. Velmi mě v tomto ohledu inspiruje T. Gordona, a tak ve svých kurzech učím rodiče, aby si uvědomovali, že jednou z prevencí problémů v rodinném životě je, jak členové rodiny naplňují tři různé druhy času – tedy jestli mají čas, kdy jsou jen sami se sebou, kdy jsou spolu jeden na jednoho a kdy tráví čas všichni společně u nejrůznějších aktivit.
Dá se říci, že vzájemný vztah dvou lidí se utváří nejlépe, když jsou jen spolu, avšak odolnost a zpracovávání různých zkušeností vyžaduje čas, kdy jsme spíš sami se sebou a věnujeme se sami sobě. Řadu věcí je zase naopak důležité dělat i skupinově. Každý z nás má přitom jinou míru toho, jak tento čas potřebuje mít namixovaný. Pokud ale v tomto pojetí času nastane nerovnováha, dle mého názoru se pak snadno projeví i nerovnováha v psychice či zdraví.
Na závěr této úvahy bych vás rád vyzval, ať si uděláte svůj soukromý „audit“. Můžete si například nakreslit kruh, kde vyznačíte střed a několik os z něj vycházejících podle jednotlivých oblastí. Pak k nim zkuste napsat číslo, jak jste v dané oblasti spokojení (úspěšní, naplnění). A poté z toho zkuste udělat jen jedno číslo.
Také můžete sledovat, kolik času třeba z jednoho dne či týdne trávíte sami, ve skupině či jeden na jednoho, a kdo je ten, s kým trávíte času ve dvou nejvíce. Pokud zjistíte, že se hodně času pohybujete v jakýchsi meziprostorech, jako jsou třeba sociální sítě a jiné formy komunikace na dálku, uvědomte si, že to čas strávený s živými lidmi nahradit nedokáže, a je to tedy čas, který trávíte de facto v osamění. Zkuste to proto vyvážit i setkáváním v realitě.
Přeji vám v životě hodně rovnováhy v každém vašem konání.