V terapeutické práci se mi již delší dobu jeví jako důležitý a zároveň jednoduchý poznatek, že většina témat není černobílých, ale jsou zde dva jasné protipóly, mezi nimiž je celá škála barev a kombinací. Proto považuji za nezbytnou dovednost uvědomovat si, nalézat a udržovat rovnováhu mezi protiklady. Právě to vnímám jako velmi významné pro pocit životního štěstí a naplnění.
Lidský život se odehrává ve vztazích – a tím myslím jak vztahy partnerské, rodinné, pracovní, tak i náš vztah k různým oblastem a činnostem našeho života, jako jsou koníčky, práce, duchovní život nebo terapie. Dalo by se říci, že každá tato část po nás něco vyžaduje, abychom ji dokázali udržovat, a zároveň buď naplňuje nebo nenaplňuje naše potřeby a cíle. V každém vztahu se vždy objevují potřeby obou stran, a buď se v něm začne odehrávat „souboj“ mezi tím, která strana své potřeby naplní a která ne, anebo spolupráce, která často vytvoří synergii. Obě strany pak mohou ve výsledku získat více, než by se na první pohled zdálo.
Člověk si třeba řekne, že bude hrát na kytaru, protože by se rád něco učil, uvolnil se, a ještě si zazpíval. Pak si ale najde učitele, podle něhož bude jediné hodnotné hraní cvičení etud několik hodin denně. Pokud daného člověka přesvědčí, může podlehnout iluzi, že denně musí na kytaru cvičit mnoho hodin, a ještě si koupit nástroj za desítky tisíc, začne to narušovat ostatní oblasti jeho života, včetně jeho sebevědomí. Budu mít totiž pocit, že ani tak se mu nedaří být virtuózem, a nakonec nebude spokojený on, ani jeho učitel. V lepším případě to člověku dojde a uvědomí si, že jeho cíle byly jiné. V horším případě si bude myslet, že se jeho cíle naplní, když bude cvičit víc a víc, a jednoho dne to už bude perfektní.
Možná vám to na tomto příkladu přijde vtipné, ale divili byste se, kolik lidí má podobný přístup, když dojde na práci, vztahy, nebo třeba nějakou duchovní disciplínu. Třeba hledají, jak se v životě více uvolnit a více relaxovat a pak si paradoxně najdou učitele, který je naopak velmi přísný a vyžaduje po nich další povinnosti. Sami sebe proto ve výsledku kritizují, že dělají malý pokrok atd.
Není to zas tak překvapivé, protože většinou jsme prošli školstvím, které vychází z toho, že musí všechny žáky naučit matematiku tak, aby případně mohli být matematiky. Chemii se zase všichni musí naučit tak, aby mohli být chemiky atd. Osobně jsem se setkal s přijetím individuálního zaměření až někdy ve třetím či čtvrtém ročníku gymnázia, kdy se mi také podstatně ulevilo, čímž se mj. zlepšilo i moje vysvědčení.
Učit se poznávat své potřeby, cíle a to, co vede k jejich naplnění, mi přijde naprosto klíčové. Mně osobně to ve vzdělání zaměřeném hlavně na informace v mnoha předmětech chybělo. Později jsem to našel při studiu různých terapeutických přístupů.

Kruh života
Občas ve své práci používám pomůcku, kterou jsem si pro sebe nazval „kruh života“. Inspirovala mě k tomu knížka Umělcova cesta od J. Cameron a také některé koučovací přístupy. Je to praktická pomůcka vycházející z faktu, že základní oblasti, které vedou ke spokojenosti se životem, se dají rozdělit do několika kategorií, jež se u většiny lidí shodují – vztah k sobě, rodinný život (současná rodina, původní rodina), partnerský vztah, zdraví, přátelské vztahy, kariéra, zájmy, duchovní život, hojnost (peníze).
Můžeme si to představit jako cílové platformy energie, kdy jednotlivé oblasti pak ovlivňuje to, kolik jim věnujeme aktivity, času a záměrů. Zdrojů máme vždy omezené množství a do určité míry tak stále volíme, jak je mezi tyto oblasti rozdělit. Ve své práci jsem do toho vnesl zajímavý prvek, kdy lidi nechávám posoudit jejich pocit naplnění v jednotlivých oblastech s očíslováním od jedné do desíti a poté totéž ověřuji kineziologickým testem.
Zajímají mě i rozdíly mezi těmito dvěma údaji, protože se ukazuje, že v něčem se lidé podceňují, protože jim přijde, že se jim v nějaké oblasti nedaří, přestože kineziologickým testem vyšla vyšší číselná hodnota. V jiných případech si lidé dávali vysoká čísla i tam, kde si to spíš přáli, nebo si něco nechtěli přiznat. Jako jednu z důležitých změn jsem viděl to, že když jsme to po čase zopakovali, většinou se oba výsledky k sobě přiblížily, případně sjednotily. Aby člověk viděl, kde má silné a slabé stránky svého života je podle mého názoru velmi důležité. Pozná tak, o co se může opřít, nebo naopak co si říká o větší pozornost.
Další věc, kterou jsem z této práce vypozoroval, je, že existuje jeden faktor, který pak ovlivňuje celkové základní nastavení ostatních oblastí. A to je vztah k sobě, neboli sebepřijetí a sebehodnota. V podstatě jde o to, jak lidé mají ve zdravé míře rádi sami sebe. Vypozoroval jsem, že pokud tento základní bod byl třeba na pětce a v jiné oblasti, na kterou se člověk zaměřil – třeba v práci – se mu podařilo být na devítce, vybíralo si to daň někde jinde, kde to naopak klesalo hodně dolů. Tito lidé byli třeba úspěšní, ale nefungovaly jim vztahy nebo zdraví, nebo paradoxně ani hojnost a peníze.
Tím se ukázalo, že posilovat zdravý vztah k sobě a poznání sebe sama vede k lepší distribuci času, energie a záměrů do všech oblastí, a tím i k jejich přirozenému zkvalitňování. Zároveň se mi potvrzuje, že někdy jsou naopak lidé na nějakou oblast života, se kterou nejsou spokojení, zaměření až příliš, ale k žádné invenci nebo reálné změně to stejně nevede. V terapeutické práci se tomu chtějí stále věnovat a o jiných oblastech svého života toho ani příliš říci nechtějí. Vždy je ale dobré pracovat jak na tom, co nám jde nejméně, tak naopak i na tom, co nám jde nejlépe, protože se o to můžeme opřít, a pak se přirozeně rozvíjí i ostatní části. Pokud některá část klesá pod polovinu naplnění, hrozí, že pokud to člověk nebude řešit, poškodí to i ostatní oblasti. Zcela logické to je například u zdraví a práce, ale podle mojí zkušenosti se to týká i všeho ostatního.
V zásadě se dá říci, že bychom si měli průběžně uvědomovat, jestli se věnujeme všem složkám kruhu, dáváme jim pravidelně čas a pozornost a také si můžeme zrevidovat, jaké v nich máme vize, přání, potřeby a cíle. Je jasné, že jsou období, kdy se člověk více věnuje jedné z oblastí, a ta od něj také vyžaduje více pozornosti. Někdy je to práce, kterou je potřeba se naučit či rozvinout, jindy rodina, když máme malé děti, někdy je zase potřeba věnovat se hodně partnerskému vztahu atd. I těm ostatním oblastem by se ale člověk měl v rámci možností věnovat alespoň trochu, tzn. udělat si vždy čas na přátele, zájmy, něco, v čem vidí smysl (duchovní oblast), rodinu a sám sebe.

Tři druhy času
Z předchozí části vyplývá, že jedním ze zásadních zdrojů i omezení našeho života je čas, který věnujeme různým činnostem. Důležité není jen to, kolik ho věnujeme jednotlivým oblastem, ale také to, jak střídáme jeho různé kvality. Výše jsem se zabýval jeho významem z pohledu různých oblastí života, nyní bych to pojal více vztahově. Velmi mě v tomto ohledu inspiruje T. Gordona, a tak ve svých kurzech učím rodiče, aby si uvědomovali, že jednou z prevencí problémů v rodinném životě je, jak členové rodiny naplňují tři různé druhy času – tedy jestli mají čas, kdy jsou jen sami se sebou, kdy jsou spolu jeden na jednoho a kdy tráví čas všichni společně u nejrůznějších aktivit.
Dá se říci, že vzájemný vztah dvou lidí se utváří nejlépe, když jsou jen spolu, avšak odolnost a zpracovávání různých zkušeností vyžaduje čas, kdy jsme spíš sami se sebou a věnujeme se sami sobě. Řadu věcí je zase naopak důležité dělat i skupinově. Každý z nás má přitom jinou míru toho, jak tento čas potřebuje mít namixovaný. Pokud ale v tomto pojetí času nastane nerovnováha, dle mého názoru se pak snadno projeví i nerovnováha v psychice či zdraví.
Na závěr této úvahy bych vás rád vyzval, ať si uděláte svůj soukromý „audit“. Můžete si například nakreslit kruh, kde vyznačíte střed a několik os z něj vycházejících podle jednotlivých oblastí. Pak k nim zkuste napsat číslo, jak jste v dané oblasti spokojení (úspěšní, naplnění). A poté z toho zkuste udělat jen jedno číslo.
Také můžete sledovat, kolik času třeba z jednoho dne či týdne trávíte sami, ve skupině či jeden na jednoho, a kdo je ten, s kým trávíte času ve dvou nejvíce. Pokud zjistíte, že se hodně času pohybujete v jakýchsi meziprostorech, jako jsou třeba sociální sítě a jiné formy komunikace na dálku, uvědomte si, že to čas strávený s živými lidmi nahradit nedokáže, a je to tedy čas, který trávíte de facto v osamění. Zkuste to proto vyvážit i setkáváním v realitě.
Přeji vám v životě hodně rovnováhy v každém vašem konání.
 
 
 
 

Podle všeho našemu fyzickému a psychickému zdraví pomáhá, když se cítíme dobře a vidíme život pozitivně. Jak je možné si však takový přístup udržet, i když se dějí věci, které zrovna pozitivně nevypadají? A co když se dějí na úrovni světa či společnosti, na které nemůžeme mít bezprostřední a rychlý vliv? Myslím tím války, terorismus, ekologické havárie, uprchlickou krizi atd., které v poslední době u lidí v Evropě otřásli pocitem bezpečnosti. Ze zkušenosti z práce s jednotlivci a z jejich příběhy se budu snažit přinést na tyto otázky odpověď.

Šťastný organismus má vyšší imunitu
Ve své terapeutické práci využívám kineziologický test, který se mi osvědčil nejen při práci s klienty. Ukazuje nám, co náš organismus posiluje a co ho naopak oslabuje. Z práce s ním vyplývá, že emoce jako radost, láska, spolupráce, zájem, soucit, štěstí, přijetí atd. jsou pro naše zdraví prospěšné, zatímco hněv, napětí, strach, úzkost, frustrace tělo oslabují. Mají vliv na naši psychickou rovnováhu, ale také oslabují naši imunitu i kreativitu a tím i schopnost řešit životní výzvy. Stejně tak nás oslabují i určité způsoby myšlení. Kineziologickým testem se dají tyto konkrétní vlivy ověřovat, což je velký přínos. Pozitivní přístup je totiž do určité míry subjektivní. Co je pozitivní pro jednoho, nemusí být stejně vnímáno u druhého, avšak ukazuje se, že některé věci jsou pro zdraví a štěstí lidí poměrně univerzální.

Na zmíněný vztah emocí a zdraví neodkazuje jen svalový test, ale potvrzuje se i v některých současných vědeckých studiích. Vědci se například snažili lidem naočkovat chřipku ve chvíli, kdy si představovali něco pozitivního, nebo když vzpomínali na něco příjemného a naopak a ukázalo se, že organismus je vůči nemoci odolnější tehdy, když je člověk naladěn pozitivně. Také na společnost či stát se můžeme podívat jako na organismus, a proto každého ovlivňuje, jaká je v něm atmosféra. Zároveň však na základě stejné logiky můžeme předpokládat, že čím více jednotlivců se bude nacházet v pozitivním naladění, ovlivní to zpětně i imunitu celku. Dokáže si pak lépe poradit s nežádoucími vlivy, které ho ohrožují.


Práce na sobě mění svět
Proto se domnívám, že každá práce na sobě je zároveň i prací pro celek. A z její podstaty vyplývá, že v sobě již obsahuje pozitivní přístup. Tedy víru, že věci se mohou dít lépe, nebo že je možné zvýšit naší schopnosti se v nich cítit lépe, i když se objektivně nezmění.
V tom, jak nás emoce oslabují či posilují, je pro terapeuta obsažený až detektivní úkol, jak přerušit bludný kruh, který vznikl a vypadá následovně – cítím se špatně, oslabuje mě to, a to pak vede k tomu, že se chovám a volím řešení, ze kterých mi je zase špatně. Pokud se výsledky dostavují, což se děje, je jasné, že východisko existuje.
Úloha emocí, které pak vnímáme jako negativní či nepříjemné, není v tom, aby nás oslabily, ale mají být impulzem ke změně. Zprávou, že něco vybočilo z rovnováhy, a proto máme hledat řešení. Stejně se lze dívat i na nemoc, která již z nehmotného a neviditelného světa emocí a energií pokročila i na rovinu fyzickou. Líbí se mi dívat se na emoci i nemoci jako na posla zprávy. Ve vztahu k tomuto poslovi však lidé volí dva přístupy, které úplně nefungují – jeden je posla vyhnat, potlačit, umlčet či „zabít“. Druhým může být snaha učinit ho zodpovědným za řešení. Jako by král, kterému posel přinese zprávu, řekl – tak dobře, předávám ti vládu a vyřeš to. Je pravděpodobné, že posel by si s takovým úkolem asi nevěděl rady a jako vládce by fungovat nedokázal. To je stav, který je lidově nazýván, že zpanikaříme nebo začneme hysterčit, protože emoce převezmou vládu. Je důležité, aby si tedy rozhodování udrželo naše tvořivé vědomí, které v tom ho můžeme posilovat nebo oslabovat a učit se to.
Pokud bychom se podívali na úroveň kolektivní, podle teorie systémů nebo pole se dá vyvodit, že to, kdo v daném státě vládne a jací jsou jeho představitelé, odpovídá tomu, jak na tom je průměr stavu vědomí obyvatelstva. V demokracii to díky volbám platí poměrně logicky, ale jsou zastánci toho, že to platí i ve společnostech, kde panuje diktátor. Tím by se dalo vysvětlit, proč odstranění nějaké vlády či diktátorů zvenčí často vyvolá větší zmatek a problémy než tomu bylo předtím. Pokud to totiž není spojené se změnou a vývojem vědomí a očekávání obyvatel dané země, nemůže se změna ujmout.


Pozitivní myšlení a jeho vztah k emocím a přesvědčením
Začal jsem o emocích a mohlo by se tedy zdát, že pozitivní přístup vnímám jako emoční záležitost. Tomu tak není, ale v terapii se pro řešení osvědčuje, že při hledání řešení je dobré emocemi začít. Nejprve prozkoumat a případně ošetřit negativní emoční stav než se snažit vyvozovat řešení, aby právě řešení nevycházelo z toho, co nefunguje. Existuje cizí přísloví, které říká: „Pokud se chceš pomstít, jdi rovnou vykopat dva hroby. Jeden pro nepřítele a jeden pro sebe.“ Myslím, že vystihuje podstatu, jak se negativní emoce podílí na hledání řešení, které se opět vrací jako bumerang.
K samotné práci s emocemi potřebujeme uvědomění a také zapojení logické části, protože tím už dochází k propojování s myšlením.
Samozřejmě i změna způsobu myšlení nebo snaha o něj ovlivňuje to, jak se cítíme a má na to vliv. Přijde mi však, že zmíněný opačný směr funguje snáze. Předpokládám, že každý z vás dokáže najít situace, kdy si logicky říkal – vše je v pořádku, nic mi nechybí a snažil se o tom přesvědčit sám sebe, a přesto se necítil dobře. Nebo si třeba racionálně tolikrát řekl všechny důvody, proč není vhodné něco dělat (třeba kouřit, hádat se s partnerem...), ale přesto neměl sílu si poručit to již neudělat nebo tuto myšlenku udržet ve chvíli hádky. Jako by něco uvnitř bylo silnější a zvyky či emoce přebraly vládu. Na této úrovni je třeba zůstávat trpělivý, za „selhání“ neobviňovat se a obnovovat svůj záměr, který jsme si stanovili.


Rizika snahy o pozitivní přístup
Pokud tedy hovoříme o pozitivním přístupu a o vztahu myšlení a emocí, stojí za to se podívat, jaký přístup nepovažuji za příliš šťastný. Je to pozitivní myšlení za každou cenu, kdy se stále přesvědčujeme, že musíme vidět jen to dobré, všemu špatnému se vyhýbat, být stále usměvaví a v pohodě. Vyloučit ze života všechnu negativitu a snažit se chovat navenek jako člověk, který je již dokonale vyrovnaný, a žije ve skvělých podmínkách, i když se to tak neděje. Často jsou v takovém přístupu potlačovány právě emoce. Důvodem může být přesvědčení, že naše myšlení a pozitivita utváří naši realitu a je tedy třeba z něj veškerou negativitu zahnat a teprve pak budeme žít v ráji, který to vytvoří.
Pokud je to však založeno na popírání, potlačování nebo nevnímání svých negativních pocitů a částí, zaděláváme si dlouhodobě na problém. Jednoho dne se na člověka vše vytlačené může vyvalit v podobě krize nebo psychosomatické nemoci. Také se může stát, že ve stínu tohoto zářícího pozitivního člověka bude někdo, na koho budou tyto negativní stránky doléhat a ponese je. Ráj bude obehnaný čím dál větším ostnatým drátem, za jehož hranicí budou všechny problémy číhat na svoji chvíli.
Je možné, že tomu čelíme i dnes, kdy jsme řadu problémů západní společnosti nevyřešili, ale vytlačili do jiných částí světa, zatímco nám to umožňuje žít si lépe a pohodlněji. Logicky se dá čekat, že se tyto problémy zase začnou oklikou vracet, protože i celá planeta funguje jako celek a víc a víc jsou propojení i její obyvatelé – skrze obchod, informace, technologie atd.
Jiné riziko hrozí těm, kteří se svojí vůlí snaží být pozitivní již déle, ale mají pocit, že se jim to dlouhodobě nepodařilo. Ve výsledku pak podléhají pocitům viny a selhání. Stále nejsou dostatečně bohatí, šťastní a zdraví a za to se obviňují. Dostávají se tedy do jakési spirály sebeobvinění. Vina ale nikdy nevede k zodpovědnosti a změně, spíše ke studu, který vývoj zastavuje.


Důležité je sebepřijetí
Proto považuji za důležité pracovat vždy jak na straně myšlení, tak na straně emocí. Na základě pozorování svých klientů považuji za pozitivní přístup spíše princip sebepřijetí a přijetí toho, co se děje než snahu se stále měnit nebo cítit se za každou cenu skvěle a popírat vše nepříjemné. Sebepřijetí pak paradoxně vyvolává vývoj i samotné změny. Například jsem pracoval s několika chlapci ve věku okolo puberty, kteří měli ve škole špatné chování i výsledky. Napadlo mě nejprve s jedním z nich pracovat na tom, jak se cítí, když dostane z písemky špatnou známku. Pak jsem mu nabídl, že nejprve začneme s tím, aby přitom uměl zůstat v klidu, a ono to fungovalo. Opakoval jsem to i u dalších chlapců a za pár týdnů přišli s tím, že známky jsou mnohem lepší, učitelé i rodiče je začali chválit a oni sami se cítí lépe. Dokonce získali pocit, že to stojí za to. Najednou bylo možné soustředit se více na učení doma i ve škole. Myslím, že došlo k tomu, že chlapci začali měnit svůj špatný pocit ze sebe sama, který vedl k tomu, že se vyhýbali tomu, co jim ho navozovalo – tedy učení. U testů byli navíc dříve většinou natolik ve stresu, že podali ještě horší výsledek než by mohli, a to se jim pak už nestalo.
Ukazuje se, že velký vliv na naše zdraví má systém přesvědčení. Pod pojmem přesvědčení rozumím souhru myšlenek, pocitů a zkušeností. Přesvědčení vzniká, když ho potvrzuje naše zkušenost, nebo ho sděluje někdo, komu důvěřujeme, nebo je pro nás autoritou. Často takové systémy převezmeme např. od rodičů v raném dětství, kdy jim skutečně důvěřujeme. Řada lidí má sama o sobě systémy přesvědčení, které jsou negativní – například „Jsi nešikovný“ „Ty máš v genech, že budeš tlustá“ atd. O vlivu takových přesvědčení mluví více myslitelů, jedním z nich je například biolog Bruce Lipton, autor knihy Biologie víry, který je zastáncem teorie, že je to právě naše přesvědčení, které ovlivňuje naše zdraví, vztahy i vnější realitu. V našem organismu se vytváří prostředí, které zásadně určuje, zda v něm buňky budou zdravé a jak budou fungovat. Lipton nejprve vyučoval genetiku na medicíně a byl zastánce dědičnosti nemocí. Později začal měnit názor a domnívá se, že více než genetický program, je pro zdraví buňky důležité prostředí, ve kterém žije, které určuje i to, co se z nich stane. Je tedy zastáncem teorie, že prostřednictvím svých přesvědčení neutváříme jen svůj psychický stav, ale můžeme měnit i svoji fyzickou podstatu a genetiku.

Jako důkaz pro tuto možnost je často používán příklad placeba. Původně bylo vymyšleno jako kontrolní mechanismus při testování léků a léčebných postupů. Do výzkumu léků je např. zahrnuta kontrolní skupina, která místo pilulky dostává pouze cukrovou tabletku a zkoumá se, jak odlišná je míra uzdravení ve skupině, která užívá skutečnou substanci. V těchto studiích se začalo ukazovat, že míra uzdravení v kontrolních skupinách užívajících placebo je také velmi vysoká, a to i u vážných nemocí. Jediný léčivý činitel, který byl zřejmý, bylo pouze přesvědčení, že lékař mi dává lék, který mi pomůže. Jeden z pozoruhodných efektů byl zaznamenán u výzkumu operace kolene, kam byla zařazena i skupina pacientů, kteří operaci nepodstoupili a nevěděli to. Míra uzdravení u nich byla téměř stejná jako ve skupině operovaných. Vyplynulo z toho, že i úspěšnost chirurgického zákroku je založena především na placebo efektu. U.
Z toho je vidět, že ať procházíme těžkou nemocí, nebo osobní krizí, důležité je, jaké v nás převládne přesvědčení. Není to o tom, co si o tom říkáme, ale pokud získáme skutečnou víru, že existuje řešení, získáme i klíč k uzdravení nebo řešení. A jestliže to platí na úrovni jedince, pravděpodobně to platí i na úrovni společnosti.


Jak si udržet smysluplný pocit ze života
Princip přítomnosti
Posilovat schopnost rozlišovat celospolečenské, budoucí a jiné hrozby od zcela aktuálního přítomného okamžiku a tyto dvě roviny prožívání umět přepínat. Nejlepší metoda, jak se vrátit do přítomnosti je vědomé sledování dechu, dá se to dělat třeba i v podobě soustředění na několik nádechů v průběhu dne.

Učit se uvědomovat si svoje přesvědčení
Vědomě si označíme, co je negativní, a stanovíme si, jaká přesvědčení chceme zastávat

Zaměření na smysl
Znamená to vědět, co nás v životě naplňuje a pro co chceme žít. Poznávat se v tom, co můžeme přinést druhým a světu. Můžeme se inspirovat třeba u psychologa Viktora Frankla, který byl za války uvězněn v koncentračním táboře, kde prožil několik let, a procházel tedy děsivou traumatickou zkušeností. Svoji schopnost přežít přisuzoval tomu, že viděl velký smysl v tom dokončit dílo, které započal před válkou. I v hrozných podmínkách pracoval vnitřně na knize, o jejíž rukopis přišel při zatýkání, a snažil se vnitřně uchovat, co v ní bylo. I na základě těchto zkušeností pak dokázal díky svému přístupu nebýt zlomeným jedincem, ale vytvořit nový terapeutický směr logoterapie a v podstatě ještě mnohem zásadnější dílo. Jeho první kniha, kterou napsal po návratu z koncentračního tábora, se jmenovala A přesto říci životu ano. Ze všech jeho blízkých přežila spolu s ním jen jeho sestra.

Princip malých krůčků
Když cítíme bezmoc či bezvýchodnost z něčeho, co je mimo možnost okamžitého řešení, nebo na to nemáme vliv, může pomoci položit si otázku, co jednoduchého či malého nyní mohu udělat pro to, aby se svět zlepšil, nebo se mi udělalo lépe. A pak to udělat.

Emoční hygiena, relaxace
Sledujeme-li zprávy o událostech, které vyvolávající negativní emoce, nebo takové události přímo zažijeme, je vhodné věnovat ideálně stejnou energii a čas péči o sebe a své emoce – ať už skrze relaxaci, meditaci, sport, nějaký druh terapie či jiné metody, kterým důvěřujeme, a zajímají nás. Pokud je to možné, neomezujeme je ani z podvědomého pocitu, že to stejně nemá smysl.
U zmíněného sledování dění a zpráv, je dobré si uvědomit, kolik toho můžeme k sobě pouštět, aniž by nás to psychicky ovlivňovalo příliš. Emoce ohrožení většinou vyvolává potřebu se dozvědět víc a dojem, že tím něco ovlivníme. Většinou toho ale čtením zpráv nebo diskutováním na sociální síti moc nezměníme.

Slyšel jsem jednou mluvit J.S. Dalajlámu o tom, jak se vyrovnává s tím, když slyší o tragických událostech v Tibetu, a tím když cítí hněv na ty, kteří jsou za to zodpovědní. Řekl, že negativní emoce, které k tomu vedou, si představuje tak, jako by je nadechoval do sebe, tam je transformoval a vydechoval je jako světlo, soucit a pomoc pro ty, kteří trpí. Dodal, že to nedělá s motivací, aby změnil to, co se děje, ale jako techniku pro uchování vlastního klidu mysli. U něho i jiných tibetských mistrů, z nichž některé jsem měl možnost poznat i v osobním kontaktu, jsem zaznamenal, jak hodně jim pomohla jejich meditační praxe a filozofie zůstat vyrovnanými a pozitivními i přes obrovské tragédie, které je osobně poznamenali (ztráta většiny rodiny, zničení klášterů, kde žili, nutnost žít v emigraci atd.)

Zpracování osobní historie
Každý má jiné reakce na negativní zprávy či náročné životní situace a ty většinou vyplývají nejen z aktuální situace, ale také z jeho osobní historie a emocí, které prožíval například v rodině, raném dětství či ve škole. Mít zpracované tyto svoje stránky nám pomůže se v životě lépe zorientovat. A pokud jsou emoce silné tak, že s nimi nedokážeme pracovat, je dobré vyhledat terapeuta, který nám s tím pomůže.

Zkuste si někdy říci, že nebudete číst. A vyjděte do města. Pravděpodobně zjistíte, že jakmile pohlédnete na billboard, přečtete si, co je na něm napsáno. Vsadím se, že svoji schopnost číst už vypnout nedokážete. Asi to ani nebudete považovat za užitečné. Kdybyste si od čtení přeci jen chtěli odpočinout, stačí odjet do divočiny, nebo země s písmem, kterému nerozumíte.

Ale jak je to s dalšími věcmi, které jsme se naučili a nehodí se nám? Když jsem se začal zabývat terapií a prací na sobě, zjišťoval jsem k vlastnímu údivu, že v tomto ohledu učení často spočívá spíše v tom odnaučovat se tomu, co mi brání být spokojený a vyrovnaný. Objevoval jsem, že ačkoli jsem už přeplněný informacemi, nevyznám se sám v sobě a v pocitech, které se ve mně odehrávají. Postupem času jsem zjistil, že velké množství úsilí mě stojí zbavit řady zlozvyků, které jsem se naučil v podstatě především pod vlivem školní docházky. Nic to nemění na tom, že klasické školství sehrálo v proměně společnosti důležitou úlohu a stejně jako se již nedokážeme odnaučit číst, tak už se naše společnost nemůže vrátit do stavu, který panoval před zavedením povinné školní docházky.

Můžeme být vděční za rozvoj, který přinesla, ale ukazuje se, že pokud se chceme posunout jako lidské bytosti v duchovnosti, svobodě a poznání, bude třeba jít ještě dál. Terapeutické a seberozvojové zkušenosti, ať už moje vlastní či mých klientů ukazují, že spoustu věcí, které jsme se ve škole naučili, je třeba odhodit, abychom se posunuli a necítili se v životě nešťastní a neupadali do psychických i fyzických nemocí, závislostí, vztahových problémů atd.

Proto je tento článek celý o věcech, které si uvědomuji, že se odnaučuji a o tom, co bych se raději naučil místo nich. Odnaučit se nebo se něco přeučit je možné, ale často to je velmi těžké. Proto je důležité zamýšlet se i nad tím, co a jak učíme svoje děti.




Být v přítomnosti versus být duchem nepřítomen




Sedět v lavici několik hodin denně (v naší době navíc často s rukama za zády) není příliš zdravý způsob, jakým se rozvíjí dětský organismus, mozek, emoce a učení. Nemyslím si to jen já, ale dnes to potvrzují i poznatky neurovědy o vývoji mozku. Děti to přirozeně vědí, a proto rádi poskakují, vrtí se, pobíhají z místa na místo a tím prokládají chvíle, kdy něco přijímají z okolí. Informace si osvojí nejlépe ze zážitků a ve chvíli, kdy je zajímají. Není pro ně snadné sedět dlouhé hodiny v lavici a promluvit pouze, když se přihlásí a jsou vyvoláni. Proto si řada z nich automaticky osvojí kompenzační dovednost, jak co nejlépe přestat vnímat to, co se děje okolo, a v představách se vydat někam daleko.

Často jsem ve škole slýchal napomenutí „dávej pozor“. Nevěděl jsem však jak na to a instrukce mi k tomu poskytnuty nebyly, a tak jsem stejně jako ostatní rozvíjel vlastní řešení, jímž byla „dovednost“ být duchem nepřítomen. Navenek to není vidět a učitelé si toho většinou ani nevšimnou. S odstupem času to považuji za nenápadné, ale pro život velmi škodlivé řešení, které si řada z nás odnesla právě ze školy. Dnes se začíná velmi hovořit o rozvoji mindfulness (všímavosti, bdělosti) a jejím významu pro psychické a fyzické zdraví i jako o novém trendu v psychologii, který by bylo záhodno šířit i do vzdělávání. Bdělá přítomnost je něco, co řada duchovních směrů považuje za stěžejní dovednost, která vyžaduje meditační trénink.

Se stavem „být duchem nepřítomen“ souvisí i potlačování emocí a odpojování se od nich. Pokud nemůžeme nepříjemné pocity aktivně změnit, je logické, že se učíme od nich odpojit a neprožívat je. To často vede k fyzickým nebo psychickým problémům a ztrátě životní energie. Díky tomu, že u svých klientů pracuji se svalovým testem a vzpomínkami si mohu ověřovat, jak určitou situaci z pohledu negativity či pozitivity lidé prožívají vědomě a jakou míru stresu z daného obrazu zakouší celý jejich organismus.

Pro řadu z nich je matoucí, když očekávají, že zážitky, které je ovlivnily, budou výraznou traumatizující zkušenosti – např. nehoda, šikana atd. Vzpomínají totiž na to, jak sedí ve školní třídě během hodiny a nic zvláštního se neděje (stejně tak v dětské postýlce, když si hrají sami, zatímco maminka vaří atp.) Když se jich ptám, jak to prožívají, říkají, že je to docela dobré. Test mi však ukazuje, že se pohybují třeba i výrazně v negativních emocích. Často si tento rozpor uvědomí až ve chvíli, kdy jim v představě umožním prožít, co by v danou chvíli chtěli dělat nejraději, kdyby je v tom podpořilo jejich současné já. V tu chvíli se ukáže, jak velký je to rozdíl a jak nízko si nastavili měřítko, kdy je daná situace v pořádku. To vede k nedůvěře, že můžeme pracovat na tom, že se můžeme cítit lépe a lze s tím něco dělat. Často je to ten první krok, který musíme udělat směrem ke zlepšení situace.




Zaměřit se na úspěch a nebát se mluvit před druhými




Cílem většiny testů a zkoušení během mojí školní docházky, nebylo poznat, co jsme se ve skutečnosti naučili, ale zaměřovaly se hlavně na to, kolik kdo udělal chyb. Podle toho se známkovalo. Raději bych se naučil, jak s chybou pracovat, sám ji poznat a opravit, nebo to, že chyby budu dělat vždycky, když se budu něco učit. Učím se přece poznávat, v čem jsou moje přednosti a talenty. Tím bych se mohl vyvarovat zbytečnému stresu z chyb a pasti raději nezkoušet nové věci. A jako dodatek bych se k tomu rád učil, jak se poučit z vlastních zkušeností než pouze z toho, co zažil někdo jiný.

Záměrně jsem spojil toto téma s obavou mluvit před druhými. Je to jedna z velmi častých obav, která se strachem z chyb souvisí a má ji velké množství lidí. Je to poměrně jasné. Když si uvědomíme, že nejčastější příležitost mluvit před třídou bývá pouze při zkoušení, což se navíc často podobá spíše výslechu. Jak nás to může ovlivnit, pochopí zejména ti, kteří se v této situaci stali někdy i obětí výsměchu. Pamatuji si, jak jsem si v určitém věku vytvářel tajné pověry a rituály, abych si zajistil, že budu mít štěstí a nebudu ten den „tasenej“. A to hrknutí, když učitel vyslovil moje jméno!




Spolupráce místo porovnávání




Když jedna dívka z domácího vzdělávání přišla domů ze školy, kam nastoupila na druhý stupeň, zeptala se maminky: „Když v práci něco nevíš, jdeš se s někým poradit?“ „Ano, jdu.“ odvětila maminka. „Proč se to tedy ve škole nesmí?“ To je otázka, na kterou se těžko odpovídá. V každém druhém pracovním inzerátu se přeci dnes objevuje požadavek na schopnost týmové spolupráce. Lidstvu v dnešní době určitě prospěje, když se lidé naučí na řešení problémů, které se týkají všech, spolupracovat. Zaměření na „být lepší než ostatní“ lidi naopak odděluje.

Jedna z nejvíce matoucích věcí školního vzdělání, jejíž následky v sobě odstraňuji doposud, je, že ve většině předmětů se vytvářel dojem, že poznat něco znamená vědět, jak se to jmenuje a disponovat výčtem nějakých faktů. Počínaje živočišnými a rostlinnými druhy, státy a literárními díly. Ale mapa není území a důležitější je něco poznat, než vědět, jak se to jmenuje.

Dějiny se vyučovaly jako soubor letopočtů významných bitev a jmen panovníků, což vede k falešnému dojmu, že věci poznáme pouze jejich pojmenováním a intelektem. Většina škol se proto v minulosti odvrátila od rozvíjení praktických dovedností a spíš posilovala tendenci o věcech mluvit, než je zkusit udělat. A také si vystačit s velkou povrchností. Tím vším se v žácích a studentech posiluje mysl, kterou vše přestává velmi rychle bavit a stále potřebuje spoustu podnětů. Pak za mnou chodí lidé, kteří říkají: „Mám se dobře, ale zase bych se chtěl naučit mít radost z toho, že se podívám na to, jak kvete strom, žasnout nad vůněmi a barvami. Teď to nedokážu a cítím, že mě už nic nezaujme.




Jak tvořit vlastní zdraví




Školní docházka je povinná. Řada z vás bude mít proto jistě zkušenost se strkáním teploměru do čaje, když ten den hrozila nepříjemná písemka. Někdo se však k takto vědomému podvádění nikdy nesníží. Já osobně to nedělal, ale stala se mi jiná věc – stejně jako se učíme skutečný důvod nepřiznat učitelům, rodičům, tak se někdy stane, že ho nedokážeme přiznat už ani sobě a řešit ho jinak než nemocí. Nakonec je být nemocný a mít bolest vlastně úleva. V životě pak řada fyzických onemocnění přichází jako „východisko“ z konfliktu nebo snahy o změnu, které se nejprve ohlásí jako nelibost ve vědomí, emoční nepohoda či bolest a teprve poté jako fyzická bolest či nemoc.

Známe to všichni – čeká nás něco náročného a najednou se probudíme třeba s bolestí v krku. To vše jsem se postupně učil vnímat a pochopit s cílem opačného vlivu na uzdravování a prevenci. Byl bych však vděčný, kdybych se toto mohl učit odmalička. Dnes nelze přece přijít za učitelem a říct: „Cítím, že teď byl bych raději pár dní doma a odpočinul si od školy i spolužáků.“ Bohužel jsme se naučili čekat až na ten poslední - fyzický projev – bolest, nemoc. Jemnější předcházející signály jsou často brány okolím jako výmluvy a nepodporuje nás to v tom je poznávat a mít možnost s nimi pracovat. Ale tam, kde je svoboda a důvěra a pocit smyslu, již žádné výmluvy nejsou třeba, protože pochopíme, že jde především o nás samotné. Když se pak naučíme vracet svůj organizmus do souladu, nemoc pak ztratí svoji živnou půdu. Na školu to klade nárok, aby pro děti byla celkově zdravým prostředím. Pak by tam chodily rády, viděly v tom smysl a cítily, že se rozvíjí, mohou růst a vnímaly čas a prostor jak tam vyřešit svoje problémy a nespokojenost.

Věda již dobře poznává souvislost, že negativní pocity a stres oslabují naši imunitu i zdraví. Práce, které se věnuji, zase více a více poukazuje, že naše duše často raději zvolí cestu nemoci nebo úrazu, než aby setrvávala v něčem, v čem se nemůže vyvíjet a růst tak, jak potřebuje.

Velmi dobře o tomto uvědomění a důvěru ve schopnosti našeho těla tvořit zdraví vyprávěl Jaroslav Dušek. Když poprvé přešel přes žhavé uhlíky, řekl si, že když jeho tělo dokáže toto, tak přece nepotřebuje brát léky a být nemocné. Brzy si všiml, že pokud chce být bez léků a nemocí, musí se na ně přestat vymlouvat. Nelze je na jednu stranu ve svém životě odmítnout a pak se na to vymlouvat. Člověk může začít tím, že kdykoli by někam volal a chtělo se mu říci, že nemůže přijít, protože mu není dobře, zkusí si to přeložit jako „nechce se mi“ a začít se učit to druhým sdělovat. Toto přeformulování automaticky otevírá nový prostor – přestáváme být v roli oběti a stavíme se do role tvůrce svého života.




Učit se od zkušenějších




Většinou nám připadá zcela normální, že škola umístí děti na mnoho let do kolektivu vrstevníků, které vede jeden dospělý, který se především snaží udržet kázeň. Vytváří to generační propast a podporuje tendenci k soupeření o to, kdo se jak vymezí vůči dosazené autoritě v podobě dospělého. Pamatuji si, jak jsem se na začátku vysoké školy dostal na nějaký rozvojový seminář a byl nadšený z toho, že se mohu otevřeně a upřímně bavit s lidmi o mnoho let staršími o tom, jak prožívají život, tj. o jejich pocitech, chybách a zkušenostech. Uvědomil jsem si, jak dospělí byli do té doby v mém životě spíše v postavení těch, kteří poučují, přikazují, kontrolují, zakazují a napomínají. Postupem času jsem zjišťoval, že existuje víc a víc starších lidí, kteří se jsou ochotní podělit o svoje poznatky a dokonce se učit i ode mne. Stejně tak se i dnes rád setkávám s lidmi mladšími i staršími a obohacuji se o jejich pohled na svět. Rád bych měl však už ve škole možnost se více cíleně učit nejen od dospělých, ale i od jiných dětí různého věku a vícero generací.

Pokud se něco chceme naučit a potkáme někoho, kdo je v tom živoucí inspirací, přirozeně si ho vybereme jako svého učitele. Jsem vděčný, že jsem v životě potkal celou řadu lidí z různých oborů svého zájmu. Vždy jsem naopak trpěl odporem k poslouchání dosazených autorit, které vypadaly, že jejich vlastní život moc inspirativní není, a to, co dělají, je nebaví.




Být sám se sebou




Ve škole pro to není prostor. Nejprve je třeba poslouchat probíranou látku a o přestávkách nastane odreagování v takové míře, že když pracujeme se vzpomínkami, řada klientů si uvědomuje, že je ruší velký hluk a ve škole nemají prostor odejít někam, kde si mohu v klidu chvíli číst, hrát, nebo být jen sami se sebou, případně s někým, koho by si vybrali a chtěli s ním strávit chvíli v klidu. Přitom vstupovat do kontaktu, vystupovat z něho a vracet se k sobě, kdy svoji zkušenost zintegrujeme, je jedna ze stěžejních dovedností psychického zdraví. Ve škole jsme se to ale nenaučili.




Jak být změnou, kterou chceme vidět ve světě




Když zaslechnu debatu žáků či studentů, zjišťuji, že často tráví velkou část svých rozhovorů stěžováním si na učitele, nebo nadáváním a pomlouváním. Myslím si, že kdybychom měli možnost poznat, jak spoluutváříme svoji realitu, a již od dětství se mohli více podílet na rozhodování o sobě, tendence k pomlouvání a „remcání“ by zmizelo samo.



Emotikona smile

V tématech by se dalo ještě pokračovat. Zamyslete se nad tím, co napadá vás samotné, že ze školních let nejvíce ovlivnilo váš život. Požádal jsem přátele a známé, aby napsali, co by se nejraději odnaučili a z jejich názorů jsem čerpal i v tomto článku. Jako první dokonce zazněl názor „Chtěla bych se odnaučit úplně vše.“ Také se objevil i citát z OSHA „Zapomeňte všechno, co vás naučili ve škole.“ Za sebe mohu říci, že z učení mám opět radost, a to, o čem píši, mohu psát jen proto, že vidím, že změny možné jsou. V dnešní době je řada škol a kvalitních učitelů, kteří již dovednosti, o kterých se v článku zmiňuji, rozvíjejí. Přeji si, aby takové školy přibývaly a učilo se v nich mnoho dětí.

Pokud bych měl sestavit žebříček důvodů, které lidé uvádí, proč za mnou přichází na konzultace ohledně svých problémů, partnerské vztahy budou zaujímat jedno z prvních míst. Občas bych si mohl hrát na jasnovidce a říkat neznámým lidem už ve dveřích: „Cítím, že dneska budeme řešit něco o vašem vztahu“, a často bych se trefil. Zejména, pokud mi volali, jak se potřebují sejít rychle, jak je to naléhavé, jak už to déle nevydrží. Pokud bych jim hned ve dveřích řekl, že budeme řešit něco „o vztazích“, tak se nemůžu splést vůbec, protože každý problém má i svoji vztahovou rovinu.

Když se pokusím v jedné větě shrnout, jaké jsou příčiny vztahových problémů a starostí, vystačím si se dvěma slovy – nedostatek sebelásky. A pokud mám stručně shrnout univerzální řešení, bude znít: „Poznejte a přijměte sebe sama. Milujte bezpodmínečně a začněte u sebe. Važte si sebe sama, abyste si mohli vážit i lidí okolo vás.“

Taková řešení se snadno navrhují, ale hůře pochopí, nebo dokonce praktikují. Důležité je, aby se z hesla ´Milujte sami sebe´ nestala jen fráze, nebo kouzelné zaklínadlo. Co to skutečně znamená, se totiž můžeme učit chápat poměrně dlouho, někdy i celý život.

Představte si, že přede mnou sedí plačící paní, která zjistila, že její manžel odchází z domu kvůli milence.  A já bych jí řekl jen: „Vše se stalo, protože se nemáte ráda. Jděte a mějte se ráda,“ a poslal bych ji pryč. Asi bych riskoval, že jednu schytám, nebo někde venku skočí pod auto.  Problém by byl, že bych jí nabídl jen diagnózu a nikoli přijetí a nenavázal s ní žádný vztah, což je v takové chvíli třeba.

Naléhavost vztahových problémů vyplývá z toho, že člověk je vztahová bytost biologicky, duševně i duchovně. Indiáni, když vstupují do potní chýše, říkají větu, která se překládá: „Všechny moje vztahy“, nebo „všem mým vztahům.“ Je v ní hluboká moudrost, kterou chápu tak, že pokud chci léčit sebe, musím léčit své vztahy k ostatnímu, protože bez nich jsem zároveň ničím. Jde o uvědomění vzájemné propojenosti všeho a jednoty. Indiáni dokonce nemluví jen o vztazích k lidem, ale i ke zvířatům, přírodě, matce Zemi, vesmíru.

Když jsme odmítnutí

Vraťme se k paní z mého příkladu. Sedí přede mnou a vypadá zoufale, pláče a třese se. Jen přerývaně se dozvídám, co má na srdci, a dozvídám se, že její partnerský vztah se rozpadá. Když se začneme problémem zabývat hlouběji, tělo prožívá paniku, strach, jakoby mu šlo o život. Na emoční úrovni se cítí opuštěná, nepřijatelná. Jak je možné, že toto vše dokáže vyvolat jeden Franta, který za to možná ani nestojí? A nebývá to jen kvůli výši jeho konta, protože v některých případech je třeba i v mínusu.

Možná vám bude připadat divné začít článek o vztazích rozchodem, ale při práci s lidmi tím musím bohužel začínat často. Každý z nás má od podstaty potřebu mít v životě vztah, ve kterém bude cítit přijetí, bezpečí a lásku. Je smutné, že ve skutečnosti to tak nebývá a partnerské vztahy často připomínají hru dvou dětí, které se perou o hračku, protože si jich maminky nevšímají. Tedy, že každý z partnerů chce po druhém to, co neumí sám nabídnout, a pak se o to hádají a přetahují. Dnes mají děti spoustu hraček, které se neopravují, rovnou se vyhodí. Vztahy to začínají kopírovat. Když láska není a „rozbila se“, půjdu jinam a o žádnou opravu se snažit nebudu. Při takovém přístupu ale brzy narazíme, protože nejméně polovinu všech našich vztahů tvoříme my. Sebe si totiž neseme s sebou stále.

Rozchody někdy v extrémnějších projevech vyvolají panické stavy, pocit odmítání, absolutního selhání, objevuje se i myšlenky na sebevraždu. Nastupuje strach o život a je tomu tak proto, že cítíme-li se odmítnuti, spojuje se to se všemi zážitky odmítnutí, které jsme zažili a nezpracovali. Jestli se nám tedy třeba stalo, že maminka uvažovala o potratu, může se zážitek rozchodu spojit právě s tímto prožitkem, který máme v podvědomí či tělesné paměti. Moje práce ukazuje, že v sobě neseme emocionální stopy už z těhotenství, porodu atd. Rozchodem se jakoby přilévá do číše odmítání a selhání, a číše tak může začít přetékat.

Pokud se totiž dostanou do hry pocity raného věku, kdy miminka a malé děti jsou, co se týče přežití, závislé na ochraně rodičů a dospělých a na jejich přijetí, můžeme se cítit, že jde doslova o život. Máme za sebou miliony let, kdy jsme žili jako sběrači a lovci a zkušenost našeho druhu je taková, že pokud dítě zůstalo opuštěné, často nepřežilo. Tato biologická zkušenost vede děti k tomu, aby se snažily být těmi, které takto nikdy odmítnuté nebudou.

Zmíněný pocit strachu se v dětech může objevit, i pokud si jich rodiče málo všímají a uvažují o tom, že se jim dítě vlastně moc nehodilo. Není dobré říkat dětem výchovně: „Jestli nepůjdeš, nechám tě tady.“ Nebo „Když budeš zlobit, odnese tě čert.“ Jinak si zahráváme s tím, že i když poslechnou, můžou se u nich jednoho dne objevit panické stavy.

Nežijte druhými

Ale zpět k naší paní – teď už třeba víme, že se jmenuje Jana. Tolik se celý život snažila být šťastná. Dělala vše pro svůj vztah, děti i domácnost. Čekala, že když bude vše dělat správně a bude dávat druhým víc než sobě, dostane se jí za to odměny v podobě lásky. Zřekla se svých koníčků, zájmů a zůstala jí jen domácnost a práce. Její manžel vypadal, že city moc nepotřebuje, tak spolu moc nesdíleli a nemluvili.

Dostaneme se tedy k tomu, že se ve vztazích se vždy cítí jako nepřijatelná a zároveň nedoceněná. Dělá toho tolik a nikdo jí za to dostatečně neocení. Energie se jakoby nevrací zpět. Uvědomuje si, že vždycky na projev díků říká: „Není zač,“ nebo „Vždyť to není moc dobrý,“ ale přichází s tím vztek, ve který se nedocenění změnilo z původního „Udělám to pro tebe z lásky.“ Pokud ale něco budeme dělat skutečně z lásky – nikdy nevznikne pocit, že za to něco chceme, nebo že jsme dostali málo nazpátek. To je základní prubířský kámen naší motivace.

Vrátíme se s ní v představě do momentu, kdy její maminka seděla u okna a nepřítomně koukala ven. Její muž byl na vojně a ona věděla, že je těhotná. Chtěla toho tolik dokázat a zažít a teď bude jezdit s kočárkem. Josefa moc neznala a nevěděla, jak její těhotenství přijme. Svěřila se své mamince a ta jí řekla: „A necháš si to?“ Nyní přemítá, co dál. Chce vůbec to dítě? Jany dušička nedutá. Jak to dopadne? Budou mě mí vlastní rodiče vůbec chtít? A v tu chvíli si říká: „Budu vždy nenápadná a dělat vše správně, aby mě chtěli a měli rádi. Nebudou se mnou problémy.“ Tento postoj pak ovlivňuje celý její život a ve vztahu jí a jejích rodičů se pak zrcadlí i nadále.

Jenže problém nastal i v tom, že si ho Jana odnesla i do dalších vztahů a dokonce se podle toho chová nejen sama k sobě, ale i ke svým blízkým. Když se zamilovala do Františka, nejprve se konečně cítila jinak – jako chtěná a úžasná bytost. Pomalu a plíživě ale začala jednat podle svého vzorce, aby o lásku nepřišla. „Budu vždy nenápadná a dělat vše správně, a pak mě bude milovat i nadále.“ A najednou se opět cítila jako přehlížená až nevítaná.  (Samozřejmě jde o zjednodušení.) Ve vztazích se vše násobí a setkává. František má také svůj příběh a stejně tak jeho milenka, která ho nyní chce z rodiny odvést. Ale všichni hledají lásku a zároveň v ní moc nevěří.

V lásce není strach

Jana si nyní představuje, jaké by to bylo, kdyby se cítila na světě vítaná, milovaná a že se na ni všichni těší. Dá ze současnosti svému vnitřnímu dítěti takovou lásku už do doby, kdy teprve přicházela na svět. Poprvé prožívá pocity a pláče lítostí nad tím, že to nebylo vždy. Tělo ale cítí nový zdravý stav a uvolňuje se.

Vidí, že kdyby jí vedla láska, rozhodovala by se jinak. Uvědomí si situace, kdy ve vztazích „překousla“ něco, co už pro ni bylo nepřijatelné, jen protože se bála odmítnutí. Najednou má jasno. Už nechce žít ve vztahu, kde se cítí nepřijatá. Vidí, že není oběť druhých lidí, ale že sama se ve vztahu s Františkem necítila dobře a neodešla jenom ze strachu. Teď odchází on a ona vidí, že z určité roviny si to i přála.

Velkým tématem je láska a strach. Stejně jako není projevem lásky to, že se o někoho bojíme, není projevem lásky ani to, že s někým jsme, protože se bojíme odejít. Lidi, kteří setrvávají ve vztazích, protože se bojí být sami, a ti, kteří se bojí vztahu a jsou raději sami, si jsou často mnohem bližší, než by se zdálo.

Nelze říci, kdy je dobré zůstat a kdy odejít. Je to těžší než poznat, kterou hračku opravovat a kdy už je třeba najít jinou. Důležité ale je začít s opravou uvnitř sebe. Protože jinak si budeme vždy vybírat partnery, kteří nám budou pouze zrcadlit náš vlastní problém. Možná jste si u sebe nebo u druhých všimli, jak si vybírají stále stejné typy vztahu, které skončí špatně. U druhých je to někdy vidět snáze než u sebe. Jsou lidé, kteří třeba zažili týrání a přitom si stále vybírají další partnery, kteří je také týrají. Někdo si vždycky vybere někoho, kdo žije v cizině, nebo někoho má a nemůže s nimi úplně být. Všechny tyto vzorce ale můžeme prohlédnout a transformovat. Uvědomovat si, co je a co není láska. S jistotou můžeme říci, že láska není strach.

Prochází láska žaludkem?

Vztahová inteligence se rozvíjí nejvíce v nejbližších vztazích a v prvních sedmi letech života. Proto jsem rád, že jsem se pro svoji práci naučil postupy, kterými můžeme napravovat zranění z této doby.

Když jsme s Janou zpracovali její prvotní šok, uvědomila si, že současná situace bude ještě chvíli vyžadovat nějakou práci na sobě. Vrátíme se do věku, kdy jí byly tři roky. Je v pokoji na koberci. Táta není doma a mámu nevnímá. Když se ptám, kde je, po chvíli odpoví, že vaří. Jana se cítí sama. Neví, co dělat, tak jen sedí a kouká. Máma si jí nevšímá, protože je hodná a nezlobí. Když se ptám, jak se má, odpovídá, že to je vcelku fajn. Svalovým testem mi ale vychází, že na škále od -10 (nejhorší) do 10, je jí tak na -3. „Vcelku fajn“ si tedy nastavila velmi nízko. Vstoupíme v představě do kouzelného prostoru, kde se dospělá Jana a ta malá mohou imaginárně setkat, a zkoušíme, jak by té malé holčičce bylo, kdyby se jí věnovala. A najednou nastává velký rozdíl. Cítí se šťastná, nadšená a v bezpečí. Dáváme jí zprávu, že se v životě může právě cítit takto a je to pro ni mnohem zdravější.

V tom obrazu, kdy se paní Jana cítí sama a maminka vaří, by stačilo, kdyby za ní šla a maminka by jí řekla, že může vařit s ní. Třeba sedět na lince a pomáhat jí. A kdyby pak někdy jindy s ní maminka tančila na louce, nebo pro ni našla kroužek tanečků, protože malá Janička ráda tančí. Jana si uvědomí, jak ji tanec spojuje se sebou a s tím, co chce. Když si představí, že ona jako dospělá tančí se svým mladším já, je dokonale šťastná. A ví, že tanec si zakazuje i v dospělosti. Nenajde si na něj čas. Nyní má najednou jasno, jaký kurz by si vybrala a dovolí si ho.

Je zajímavé, že takových příběhů slýchávám desítky. Mnohem častěji než dramata, v nichž jde o život. Nejčastěji pracuji s různou verzí plíživého traumatu, kdy máma vaří a táta není doma, nebo jen leží na gauči a čte noviny. Co dělá jejich milované dítě? Hraje si samo, a tak nemůže rozvíjet svoji vztahovost se svými prvními učiteli. Když se je pokusí přimět ke hře, je mu s různou mírou tvrdosti oznámeno, že vaření (nebo odpočinek po práci) jsou důležitější než nějaká hra. Maminky často vařily a vaří s přesvědčením, že tím pečují o rodinu a dávají tím najevo svoji lásku ze všeho nejvíc, ale neexistuje žádné předškolní dítě, které by pochopilo, že v knedlíku s hovězím je láska jeho matky. Proto navíc často dochází ještě k dalším konfliktům, kdy děti pracně uvařené jídlo odmítají a přitom jsou nuceny, aby ho snědly, když už si s ním maminka, která se tím cítí odmítaná ve své lásce, dala tolik práce. Dnes se dítěti při vaření často pustí nějaká pohádka nebo hra. Ale ani ta nenahradí vztah a přítomnost. Přestože tady nejsou pocity nudy a samoty, pozoruji u některých starších dětí následky. Když se to stane jednou, samozřejmě se nic nestane. Problém je, když se tak děti cítí den co den, po několik let. Mají v sobě, že jejich vnitřní svět jejich okolí moc nezajímá a cítí se izolovaným.

Lásku tedy dáte najevo nejlépe tak, že děláte s dítětem to, co má rádo, vnímáte ho a jste mu k dispozici, když chce fyzický kontakt. Učíte ho pojmenovat svoje prožitky, zajímáte se, jak se cítí, a sdělujete mu, jak se cítíte vy. To pak přetrvává a projeví se i v jeho partnerských vztazích.

Víte, kdo je v současné době nejlepší přítel vašeho partnera, kdo ho štve, co je jeho oblíbená dobrota a jídlo? Víte, jaké se mu líbí písničky, která kniha nebo film ho zaujmou? Víte, jaký má názor na smysl života? Máte jasno v tom, co spolu můžete dělat, aby vás to oba těšilo?

John Gottman, významný psycholog a dlouholetý výzkumník štěstí v partnerských vztazích, říká, že lidé si často představují, že vztahy, ve kterých jsou lidé šťastní, jsou sérií večeří u svíček, romantických dovolených a drahých dárků, jak to známe z romantických filmů. Jeho výzkumy však prokazují, že pocity štěstí spíše vyvolává vztah, kde jeden vnímá druhého, a když jsou spolu, tak pravidelně sdílí své vnitřní prožitky v rozhovorech, které by z pohledu filmaře působily jako to nejbanálnější na světě.

Jako základní recept pro udržení dobrého dlouhodobého vztahu lze v zásadě doporučit: Mluvte spolu a to s respektem a rovnocenností. Raději než 30 minut u zpráv si povídejte aspoň 20 minut o vašich životech. Budete vědět, co se děje v tom nejbližším světě hned vedle vás, i když třeba nebudete znát nejnovější vývoj situace na druhé straně planety. A že tyto zprávy nejsou tak zajímavé? Tak s tím společně něco udělejte. I šťastné vztahy jsou plné konfliktů či nedorozumění, ale liší se tím, že i v těchto případech spolu o tom dále mluví a navzájem si naslouchají.

Buďte sami sebou a nic nepředstírejte

I u lidí, kteří si nemohou najít partnera a nemají uspokojivé vztahy, se často zaměřujeme na to, jak se věnují svým zájmům a tomu, co mají rádi, a jak moc se v tom znají. Znám mnoho příhod o tom, jak vznikají zázračná setkání, když jdeme za svojí vášní, když se projevujeme v tom, co nás baví a co umíme. Jak jsme přitažliví, když nás něco baví a jde nám to atd. Funguje to často lépe než na internetové seznamce. Navíc, když někoho potkáte v souvislosti se svým koníčkem, většinou mu pak nebude vadit a nebude vám ho zakazovat. Dokonce ho třeba budete moci dělat spolu.

Pomalu se od rozchodu dostáváme k tomu, kdy se lidé sejdou. Ve skutečně blízkých vztazích nelze udržovat iluzi a lež. Vztahy mnohem více zabíjí lži spojené s nevěrami, než nevěry samotné. Jakmile něco tajíte, nemůžete už být upřímní a hrajete roli i doma. A hrát i doma někoho jiného než jste, je vyčerpávající a způsobí jen to, že se budete chtít vzdálit, což vztahu neprospěje.

Dnes je celý průmysl založený na tom, že lidé vypadají jinak, než jak na tom skutečně jsou. Měníme svoje přirozené vůně, barvy, tělesnou stavbu a kdo ví, co ještě. Ale u seznamování hrozí, že to může zmást naši přirozenou intuici a instinkty. Někoho oslnit může být efektivní pro vztah na jednu noc nebo jeden měsíc, nakonec ale stejně přijde do společného prostoru i váš stín, a budete mu čelit.

I František Janu nejprve „uhnal“. „Nejdříve mi moc neseděl, ale pak jsem se dala ukecat,“ prozradila mi na dalším sezení. Cítila se potěšená tím, že takový fešák, o kterého mají zájem její kamarádky, si vybral právě ji. Už její výběr tedy vycházel z malého sebevědomí. Je překvapivé, že i partnerské vztahy si někteří lidé vybírají podle názoru svého okolí. Jenže jejich okolí v nich pak nežije.

A jak to s Janou dopadlo? Nijak. Tato Jana neexistuje, ale zažil jsem celou řadu podobných příběhů. Řada z nich pokračovala šťastně, tj. i s vnitřní změnou a s tím, že jeden z partnerů dal najevo, že není onuce. Láska se může vrátit i do vztahu, kde už to vypadalo zcela beznadějně. A zažil jsem i to, kdy od sebe lidé odešli a do roka měli vztahy jiné – krásné a šťastné. Je to různé. Osobně lidem doporučuji, ať se raději dříve než o nového partnera starají o svoji duši a vztah k sobě, aby věděli, kdo jsou. Aby naplnili nejprve sebe sama a nečekali na prince a princezny, kteří zajistí jejich štěstí. Když budou rozvíjet svůj rozum i cit, dostanou krásné zrcadlo v podobě krásného vztahu.

Možná se někdy přistihnete, že vyslovíte větu: „Jsem zralej pro psychiatra,“ nebo jste ji alespoň už slyšeli ve svém okolí. Když si vybavuji, co jsem se dozvěděl ohledně duševního zdraví v dětství, budou to ta první slova, která mě napadnou, možná spolu s větami „Skončit v blázinci, být na prášky“. V Praze by se rovnou řeklo spíš „Skončit v Bohnicích“.  Řada lidí stále rozlišuje jen dvě možnosti, tj. pomoci si sám, nebo „skončit u psychiatra.“ Přitom je to škoda – okamžiky krize, kdy nás přemůže duševní bolest nebo naše emoce, přináší zároveň často i ty nejcennější podněty a motivaci ke změně. Přínosnější je vidět  ji spíše jako nový začátek a možnost skončit s něčím, co nám nevyhovuje, než jako osobní selhání.

Záleží na přístupu

Pokud se krizi podaří pochopit a projít skrz, nebo slovy psychiatra C. G. Junga, přerůst, může nás vést k dalšímu rozvoji. Pokud ji potlačíme, snažíme se ji pouze zastavit, nebo od ní odvést pozornost, může to vést k opaku – k omezení naší vitality, ztráty chuti k životu, radosti a pestrosti jeho prožívání. Také nás to může hnát do různých závislostí a dalších problematických způsobů řešení. Někdy tím dojde pouze k oddálení dopadu problému. Proto je důležité, jak ke krizi přistoupíme, přičemž situace každého je velmi individuální. Například užívání léků (na spaní, antidepresiv atd.) u jednoho člověka může být užitečnou a důležitou součástí řešení situace, ale v jiném případě může být kontraproduktivní. Zejména se vyvarujte jejich neodborného užívání, kdy vám je dá například kamarád. Čísla o pravidelných uživatelích antidepresiv a podobných léků, která jdou do statisíců, jsou v ČR alarmující. Svědčí o nadužívání léků nebo o nedostatečném rozvíjení alternativ, jak řešit psychickou bolest v rámci systému zdravotnictví. Lidé o jiných možnostech řešení nejsou informováni. Může to být zpráva o zásadních nedostatcích ve společnosti a ve výchově i školství, které by nás měly na těžkosti života a jejich zvládání připravit jako první.

Různí lidé si vyberou různé možnosti, zda krizi budou řešit s kartářkou, astrologem, šamanem, homeopatem, knězem, léčitelem či kineziologem, anebo koučem, psychologem či psychiatrem. Vždy je ale dobré si udržet úsudek, zda ten, kdo nám radí, je skutečně kompetentní radit i v dané záležitosti, nebo je-li to spíše názor, jaký nám dá například kamarád. Ti, kteří působí jako různí poradci a zabývají se lidskými příběhy v jakékoli podobě, by měli mít základní orientaci a vzdělání v psychických nemocech a měli by umět posoudit, kam sahají jejich možnosti a kompetence. Zároveň je důležité, aby byli ochotní spolupracovat s jinými zařízeními a odborníky a doporučit je, pokud rozpoznají, že je někdo potřebuje. Je to jejich zodpovědnost. Zároveň považuji za důležité, aby se mohl každý svobodně rozhodovat a konzultovat svoji osobní situaci, s kým on sám uzná za vhodné. Osobně nejsem zastánce represí a omezování, kdo jediný na to má právo.

V dnešní době značně přibývá možností a cest, které nám mohou pomoci, ale bohužel i uškodit. Někdy je však těžké se v nich zorientovat. A možná ani není nikdo, kdo by nám je všechny dokázal vyjmenovat a posoudit, za jakých okolností a kdy jsou vhodné a kdy ne. Dá se také říci, že neexistují žádná univerzální řešení. I v krizi se projeví jedinečnost každého lidského příběhu a vyjeví se, zda hrdina najde svoji cestu, nebo z ní sejde.  Zda uvěří dobrým nebo špatným rádcům a informace, které dostal, použije správně.

Určité principy, které nám mohou pomoci se v nejistých dobách zorientovat. však existují. Byl bych rád, kdyby tento článek přispěl k většímu pochopení náročných situací a nasměroval vás, jak jim předcházet a jak se v nich případně chovat.

Zpráva zevnitř

Krize jsou neoddělitelnou součástí života. Ve staré řečtině slovo krize znamenalo volbu, rozhodování, ale také rozdělení a svár, nebo rozřešení.  Vzhledem ke svojí praxi vnímám duševní a psychické krize, jako situace, kdy se organismus nachází ve stavu, ve kterém se již dále nedokáže vyrovnávat s podmínkami přicházejícími zvenčí nebo svým nahromaděným vnitřním napětím. V tom ohledu může jít o situaci krátkodobou s intenzívní spouštěcí událostí (nehoda, úmrtí blízkých, rozchody apod.), dlouhodobě neuspokojivé podmínky (vztahy, práce, osobní život) a jejich kombinaci, kdy pod vlivem nějaké náročné události je to ta příslovečná poslední kapka, kdy se s větší mírou stresu nelze vyrovnat. Často se v tu chvíli aktivují úplně základní strachy, jako by šlo o přežití. Někdy se to stává při odmítnutí, a tak působí rozchod s partnerem, ale třeba i výpověď ze zaměstnání.

Ne vždy ale mají krize nějakou viditelnou vnější příčinu a u jiných je to naopak zjevné na první pohled. Schopnost se s krizí vyrovnat pak vždy souvisí mimo jiné s tím, jak se člověk naučil zacházet s emocemi v dětství, jak dokáže řešit náročné situace, jakou si vytvořil míru sebepodpůrných a ošetřujících mechanismů oproti míře sebeobviňování, trestání, sebekritiky atd. Jinak řečeno, na stejně náročné situace bude každý z nás reagovat rozdílně a různou mírou stresu a bolesti. Pokud nám nějaká ze zmíněných schopností chybí, je dobré hledat, kdo nám ji může pomoci v dané chvíli dodat a krizí nás provést.

V krizích jsou časté následující pocity: již to sám se sebou nemohu vydržet, nemohu dál, vzdal(a) bych to, musím něco akutně udělat atd. Také se dostavují  tendence k chování, které překračuje současné normy toho, co si běžně dovolíme, ať už ve smyslu rezignace, vyhoření, nebo třeba agresivity vůči okolí či sobě. Může to vést až ke vzdávání se a destrukci svého současného života, nebo svého okolí. Toto chování pak často vede zároveň k činům, za které se pak dotyčný ještě více stydí a také je odmítán až postihován svým okolím. Krize může mít tedy celou řadu projevů, ale mají společného jmenovatele, jímž je únik od nepříjemného prožívaní slepé uličky. A to může být rezignace, závislost, nebo snaha zaútočit a pomstít se někomu ve vnějším světě atd. Pokud ale dobře nasloucháme a dokážeme jakoby jít vstříc tomu, co na nás číhá v tzv. stínu, může být leckdy ono příslovečné dno odrazovým místem velkého růstu.

Jak z krizí ven

Dynamika krize velmi kopíruje práci s emocemi, kterou se zabývám ve své praxi. Již v předchozích článcích jsem psal o tom, jak je třeba zapracovat na změně přístupu k emocím ve výchově, protože dnes se často výchova orientuje buď na potlačení emocí, únik před nimi k rozptýlení (nebreč, půjdeme dělat něco hezkého), poučování nebo odsouzení – styď se, že se vztekáš, chováš se jako blázen, atd. Emoce spíše potřebují příklad, klidná řešení, podporu, a když odezní, je dobré situaci projít a pochopit, co jsme mohli udělat pro její nápravu.

Stále mě fascinuje, jak se emoce, kterým se člověk vyhýbá třeba i desítky let, dají snadno zpracovat v dobrém vztahu a za použití správného postupu během několika minut. Moje práce mě zároveň vede k tomu, že klíčové je sebepřijetí. Dokud se za sebe a svoje chování stydíme, anebo se obviňujeme, trestáme, nadáváme si, nutíme se ke změně, nemůžeme to vydržet a hledáme cesty, jak na problém zapomenout. Nedokážeme za něj přijmout zodpovědnost a pak ho začít krůček za krůčkem měnit. Příznakem krize bývá také naléhavost a touha po zázraku, okamžitém odpoutání se od situace nebo od sebe sama a toho, kým jsme. Sebepřijetí do ní dokáže naopak vnést možnost se zastavit a začít dělat postupné kroky ke změně. Vede nás k tvořivě k takové formě odpoutání od sebe sama, která nás nemusí ničit.

Prevence

Ve své praxi, ale i u známých, se setkávám s tím, že řada lidí bohužel je ochotná zabývat některými aspekty svého života, až když to už takzvaně hoří. Ať už v případě krizí partnerských, pracovních či vnitřních. Někteří duchovní mistři říkají: „Tento dům již je v plamenech. Připomínejte si to, abyste věděli, že duchovní práci není dobré odkládat.“  Proto stále říkám, že první krok, jak dokázat zvládnout krize, je prevence. Učit se poznat sebe sama, relaxovat, poznat svůj příběh včetně toho, co v minulosti bylo bolavé, a umět získat k tomu jiný vztah a porozumění. Neřešit to jen odříznutím se od toho. Moje oblíbená metafora je, že emoce fungují obdobně jako banka – dají vám půjčku, ale chtějí ji zpět i s úroky. A po nějaké době vám už ani v bance půjčku nedají a přichází sankce a exekuce. Lidská schopnost spočívá v tom, že dokážeme vůlí překonat i nepříjemné stavy a pláč, hněv atd. potlačit. Pokud však nejde o jejich překonání, ale pouze odložení, je dobré se k nim později vrátit a věnovat se sám sobě. Pozná se to třeba tak, že vám činí problém být sami se sebou a hned zapínáte televizi, hledáte, komu zavolat, jak se rozptýlit, protože zevnitř přichází nepříjemná prázdnota, nebo nepříjemné pocity. Už to je signál, že je dobré se začít svému vnitřnímu světu věnovat, než se objeví nějaký akutní problém. Nemusíte jít hned na terapii, je i řada jiných způsobů např. semináře, relaxace, meditace, tvoření aj.

Jak rozlišit výzvu od skutečného nebezpečí

Je přirozené, že když nás něco bolí, snažíme se co nejdříve a nejjednodušším způsobem bolesti a symptomů zbavit. U psychických (a já věřím, že i u fyzických) problémů však ne vždy musí platit, že je to to nejlepší řešení. Nezastávám se zde bolesti, ale jejího významu v životě, který má většinou vést k tomu, abychom něco změnili. Jistě si sami vybavíte nějakou situaci, kdy vás něco bolelo, nebo jste byli v nepříznivé situaci, a byli jste schopni se modlit, slíbit, že uděláte jakékoli změny, když bolest přejde, nebo najdete řešení. Ve chvíli, kdy se zase začneme cítit dobře, snadno zapomeneme, co že jsme to vlastně chtěli změnit, a chování, které nás k bolesti vedlo. jsme schopni dokonce opakovat. Proto pouhé odstranění symptomů nebo bolesti není často celým řešením situace, ale je třeba pochopit i příběh problému.

Osobně se vztahuji k pojetí, že člověk je tvořen jakýmsi malým já, které je více utvořeno jeho životem, jakousi vytvořenou osobností, a pak má v sobě rovinu jakéhosi přesahujícího Já, které je spojeno s vyšší inteligencí vesmíru (lidé se k ní vztahují pod mnoha jmény Tao, Bůh, kvantová pilotní vlna, přirozenost mysli, nagual, Atman aj. Krize se leckdy snaží naším malým já otřást, aby mohla nějaká jeho část odumřít ve prospěch spojení s tímto vyšším Já.

Proto je tedy vhodné hluboké roviny problému nepřehlédnout. Je to jako by vás bolela hlava – v tu chvíli může být úlevné vzít si lék proti bolesti, ale pokud se bude opakovat častěji, je lepší zjistit, jestli to není vážnější problém, nebo nejde o psychické příčiny, jež lze změnit. Pokud bolest utlumíte, vede to k okamžité úlevě, ale nic jiného to neřeší. Pouze odstřihnete kontrolku, která vás upozorňuje, že je něco špatně, a situaci a její příčiny neřešíte.

Podpora a přijetí

C. G. Jung, a později na to navazuje psychiatr českého původu Stanislav Grof, zavedl pohled, který se na psychické krize a onemocnění dívá jako na něco, co není třeba zastavit, ale je nutné zajistit podmínky, aby probíhající proces byl pochopen a člověk jím mohl projít za podpory a pochopení. Je třeba zajistit podmínky, ve kterých dotyčný nemůže ublížit sám sobě, ani nikomu jinému, má dost prostoru se zabývat sám sebou a zároveň má přijetí a pochopení od okolí. Podmínky současného běžného života to však neposkytují. Jak tedy poznat, kdy nám pomůže řešit svoji situaci jen konzultacemi a zvládneme to sami, a kdy je již třeba vyhledat krizové centrum?

V krizi je důležité získat odstup a podporu a to by nám mělo pomoci rozlišit i míru nebezpečí. Někdy stačí vystoupit ze svého běžné situace na hodinu týdně v rámci terapie, nebo si vzít dovolenou a jindy je dobrá delší doba v péči odborníků. Jako třeba absolvovat pobyt v krizových zařízeních, v Praze RIAPS. 

První znak, který lze sledovat, je, jak je naše chování nebezpečné nám samým a našemu okolí, tedy jestli reálně hrozí, že bychom mohli ublížit fyzicky sami sobě nebo někomu jinému, nebo nějak jinak výrazně poškodit svůj běžný život. Zejména jestli se dostáváme do jakýchsi změněných stavů vědomí, kdy již nemáme své chování pod kontrolou. Myšlenka, jestli vůbec chci ještě žít, nemusí být tak nebezpečná, pokud si stále uvědomujeme, že je to přemýšlení a hrajeme si s ní, máme nadhled a nebereme rovnou nůž do ruky.

Ublížit si lze třeba i neschopností uspokojivě pracovat. Pokud člověk nemá z existenčních důvodů možnost vzít si pro sebe prostor a ulevit si, může být lepší krizi překlenout pomocí léků a terapii příčin nebo sebepoznání řešit, až se situace uklidní. Ale doporučuji na to nezapomenout. Terry Jones ze skupiny Monty Python napsal pohádku o Zapomněnkách. Je o králi, který byl velmi bohatý a nebyl šťastný – užíval oříšky, které se jmenovaly Zapomněnky a byly velmi drahé – kdykoli narazil na něco, co se mu nelíbilo, nebo ho trápilo svědomí, tak si jeden vzal. Klíčem ke štěstí, který našel až jeho syn, bylo znovu se konfrontovat se všemi odsunutými vzpomínkami. To považuji za krásnou metaforu.

Krize vyvolané prací na sobě

Jelikož toto článek je pro Meduňku, jejíž čtenáři na sobě různými způsoby pracují, připadá mi užitečné zmínit ještě jeden typ krize, který vnímám. Jsou to krize (většinou identity), které si člověk vyvolá prací na sobě. Při nich se mohou projevit panika, úzkosti, paranoa, ztráta smyslu až depresivní stavy, které ale vyplývají z určitého vývoje. Často si je člověk dokonce záměrně navozuje, třeba ve snaze překonat svoje ego. Pokud má dobrého a důvěryhodného učitele, tak to s ním může konzultovat a ten zjistí, co se děje. Pokud však pracuje podle workshopů nebo knih, najednou dostane strach, nebo nerozpozná, že jde o příznak vývoje práce na sobě. Myslím tím například, když někdo používá techniku „kdo jsem já“ a najednou pocítí vnitřní prázdnotu, nejistotu, úzkosti a strach o život, protože se již nedokáže s ničím ztotožnit. Mohou to být příznaky ztráty ega, které se „bojí smrti“, ale dotyčný se najednou zalekne a nerozpozná souvislost mezi tím, co dělá, a tím, co se děje. Nebo pokud hodně pracujeme se symboly, změněnými stavy vědomí, může to vyvolat neobvyklé stavy mysli, které bez hlubšího prozkoumání mohou vypadat jako nemoc.

Pokud pracujeme se vzpomínkami a emocemi, můžeme někdy pocítit úlevu, ale také se může stát, že pocítíme své potlačené emoce, a tak se najednou cítíme mnohem hůř a začneme panikařit. Dnes je běžné chodit ze zdravotních důvodů na kurzy jógy, meditovat, abychom byli vyrovnanější, úspěšní, atd. Senzitivním a vyspělým jedincům se však při takové práci energie může otevřít třeba energie kundalini, nebo nějaké zvláštní procesy či schopnosti. Zkušený mistr jógy by to poznal, ale pokud se nám takové stavy otevřou v rámci večerního kurzu jógy, který bereme jako fitness, nemusí ani nám samotným dojít, že to s tím souvisí.

To je obecně výzva opět pro všechny pomáhající profese a přístupy oficiální i alternativní. Pokud mají pomáhat, měly by celostně posoudit situaci klienta a umět ho nezaujatě, bez odsuzování toho, čím se zabývá, zorientovat v tom, čím prochází a jaké má další možnosti.

Jak přistupovat k člověku v krizi

·        Vyslechnout, přijímat emoce a nebrat je osobně.

·        Nekritizovat, neodsuzovat, netlačit na řešení a i k člověku v krizi přistupovat stále jako k rovnocennému.

·        Přijetí, dát najevo – můžu být s tebou, aniž bych na sebe bral zodpovědnost, že to vyřeším.

·        Sdílet sebe sama, ale s vědomím, že moje zkušenosti nemusí pasovat na situaci druhého.

·        Prozkoumat, jaké formě pomoci je člověk v krizi ochoten důvěřovat, přijatelnou formou doporučit, pomoci vyhledat, nasměrovat, pokud neví, kde by ji mohl hledat

·        Zříct se omnipotence, tj. že vše dokážu a musím vyřešit.

·        Nedávat nevyžádané rady, ale naopak cítit, kdy člověk nasměrování uvítá

·        Pomáhat jen s tím, co dotyčný skutečně nezvládne

·        Ochránit sebe sama – nesnažit se vytáhnout někoho z bažiny, do které se můžeme sami potopit

Byl to opět Stanislav Grof, který se v USA velmi zasloužil o zavedení nové diagnostické kategorie – psychospirituální krize. Byl to významný krok, protože do té doby se i duchovní příznaky braly jako nemoci a byly pak tak i léčeny, ale krize tohoto typu vyžadují zcela jiný přístup. V Čechách se touto problematikou zabývá například sdružení Diabasis.

 

Rozhovor z časopisu Meduňka 2/2015

Mezi naše autory se před nedávnem zařadil psychoterapeut Jan Vávra, s jehož příspěvky jste se na našich stránkách setkali už několikrát. Nyní vám Jana Vávru a jeho práci představíme blíž v následujícím profilovém rozhovoru.                                                                                                                                                                                                                        

Jak začala vaše cesta k psychoterapeutické praxi?

Vědomě ta cesta začala na vysoké škole, kde jsem studoval Andragogiku na Filozofické fakultě UK, což s tím velice úzce souvisí. Nic na tom nemění ani skutečnost, že v praxi je tento obor zaměřen především na personalistiku a firemní vzdělávání. Poskytlo mi to hodně svobody studovat doplňkově i na katedře psychologie a další obory, které mne zajímaly. Více než škola mě k terapii ale nasměrovali konkrétní terapeuti a setkání s nimi. Přišlo mi, že o životě a vnitřním světě vědí daleko více než studujeme ve škole, nebo než je běžné. A to mě začalo zajímat.

Také jsem zjistil, že v západní Evropě je dostačující studium pro psychoterapeuta humanitně zaměřený obor na VŠ a psychoterapeutický  výcvik, což bývá praktičtější vzdělávání. Očekával jsem, že se to tu vyvine obdobně, když vstupujeme do EU (což se ale zatím příliš nestalo) a rezignoval na univerzitní studium psychologie a vydal se touto cestou. Svoji práci teď dělám jako poradenství avzdělávání a pro v Evropě uznatelné vzdělání, které mám, zde není žádná živnost.

Po fakultě jste, předpokládám, pokračoval ještě v samostudiu…

Ano, doslovně. Už v průběhu studia jsem zkoušel všechny možné terapeutické metody sám na sobě. Hodně mě ovlivnilo setkání s psychologem Pjérem la Šéz´em, který jednou na fakultě vypsal seminář jungovské psychologie. Konal se u něj doma a byl jsem nadšený. Nejen já, což ukazuje, že předmět měl trvat jeden semestr, ale z chuti všech pokračovat jsme se scházeli i s Pjérem asi rok a půl. On to pak dělal zadarmo a my ve svém volném čase. To se mi nikdy jindy v rámci školního systému nestalo. V té době jsem také bubnoval na africké bubny a pracoval v čajovně, kde jsem potkal Zdenu Jordánovou (spisovatelka a tehdy učitelka metody One brain), kterou v tu dobu hodně zajímalo právě hraní na africké bubny. U té jsem pak absolvoval řadu sezení s odblokováním. Týkalo se to nejrůznějších témat a byla to úžasná zkušenost. Od ní jsem se pak učil v kurzech kineziologii, ze které si ona postupně vytvořila svůj vlastní přístup. No a v neposlední řadě jsem studoval právě čtyřletý psychoterapeutický výcvik v Gestalt terapii. Zásadní pro mě bylo, když jsem také dostal několikrát příležitost se učit od Stephena Schoena z Kalifornie, což je žák přímo zakladatelů Gestalt terapie Fritze a Laury Perlsových.

Po škole jsem nějakou dobu pracoval v personalistice ve firmě LMC. Věděl jsem, že chci pracovat s lidmi, ale ještě jsem potřeboval získat životní zkušenosti a vlastní praxi jsem si otevřel před šesti lety, když se nám s mojí ženou Alenou, která je psycholožka, narodil první syn Tadeáš. Došlo mi, že za tím, co chci dělat, musím už skutečně vykročit. Uvědomil jsem si, že chci být otec, který dětem ukazuje, že dělá to, co ho naplňuje a miluje a nikoli, že kvůli nim musí jen živit rodinu. Tak jsem do toho skočil rovnýma nohama a po roce, kdy jsem ještě asistoval Zdeně Jordánové, jsem si otevřel svoji vlastní praxi.

Nezpracované emoce nás zbavují síly

To hlavní, s čím pracujete, jsou tedy lidské emoce?

Za hlavní považuji spíše určitou přirozenou moudrost člověka, která překračuje běžný rozum. Emoce jsou o něco více na povrchu, ale jsou důležité. Dá se říci, že v rámci každého sezení hledáme emoci, která souvisí s daným tématem, jež klient řeší. Když se uvolní negativní emoce uložené v našem organizmu, uvolní se i zablokovaná energie. Cílem té práce je to, co řekl Don Miguel Ruiz – že bychom emoce neměli potlačovat, ale ovládat, což je velký rozdíl. Já bych doplnil také přijímat a pochopit. Když se od svých emocí jenom oddělujeme a zametáme je pod koberec, často pak přijde nějaký somatický čili fyzický problém, nebo nejsme šťastní.

Základní emoce nás vedou dobře, například strach v situaci ohrožení. Naproti tomu však má mnoho lidí vypěstovanou úzkost až paniku, kdy se bojí všeho a všech, ale  situaci, kdy jim opravdu hrozí nebezpečí, už pak nerozpoznají. Je třeba rozlišit strach, který máme jenom proto, že nám někdo jiný říkal: „Boj se,“  – protože to vlastně byl jeho strach – a vlastní intuici, kdy najednou víme, že se v tu chvíli máme něčeho vyvarovat.  

Psychosomatika pro mě znamená, že každá nemoc má svůj odraz na úrovni emoční, mentální, duchovní a v tom, jak se chováme v životě. A prací s těmito rovinami lze posílit imunitu a zbavit se třeba i rýmy. Pracuju takto už léta na sobě. Jakmile mě něco bolí, hned se začnu zabývat svými emocemi a tím, co se děje. Sám za sebe jsem už  několik let nebral léky, kromě přírodních, bylin, atp. Nechávám si to jako poslední možnost. Svým klientům do léků ale nemluvím.

Čím se tedy v terapii řídíte?

Věřím v to, že člověk má v sobě obrovskou tvůrčí sílu, která ho i vede k růstu. Když je tato síla frustrovaná, nemá prostor a nemůže nás vést směrem, který je pro náš růst nevhodnější. V důsledku toho pak vznikají různé potíže, narážíme na problémy atd. O tom, že to tak funguje, jsem přesvědčený.

Své klienty se snažím vést k tomu, aby svůj směr zase našli a nebránili se mu. Často je od něj odvádí to, co získali výchovou, různá traumata, ale i vlastní ego a rozum, který jim například často podsouvá nejrůznější představy o tom, co doopravdy znamená být úspěšný. Jenže pro každého z nás je největší úspěch být ve své původní síle a v původním směru, který nás vede k tomu, k čemu dospět máme. Klienty podporuji, aby se vrátili do své tvořivé energie, začali jí důvěřovat a brali ji jako spojence. Těžkosti a výzvy života tak nezmizí, ale když jsme ve své skutečné energii, dává nám vše větší smysl, nezasekáváme se, život nás baví a vždycky najdeme cestu. Negativní emoce nás této síly zbavují. Pak v ní jakoby zamrzáváme a chybí nám vitalita. 

Jak postupujete v praxi?

Dá se říct, že jsem si vytvořil vlastní postup, jehož součástí je kromě rozhovoru i svalový test. Kladu otázky a tělo na ně reaguje tenzí různého stupně, což ukáže, zda je s nimi spojený nějaký stres. Někdy s klientem objevíme téma, které se prolíná všemi oblastmi jeho života a to může být třeba to, že se neumí rozhodnout sám za sebe, ale neustále jenom poslouchá druhé.

Někdy stačí říct jediné slovo a lidé začnou plakat. Například takové sebetrestání – někomu jdou hned slzy, jiný řekne, že to nedělá a další hned ví, o čem je řeč. Stačí i to, když člověk sám sobě nadává. Jako malého toho člověka trestali a teď se trestá sám. Pak většinou hledáme i období, kdy to vzniklo. Klient si u toho zásadní okamžiky přehrává ve fantazii znovu, čímž se emoce znovu otevřou a je-li to v dětství, vzniká práce s vnitřním dítětem a seznamuji ho s jeho současným rodičem, což je naše současné já.  Mám takový postup, ve kterém pro řešení propojuji vnitřní dítě, současné já a někoho kdo symbolizuje vnitřního učitele. Najednou se ukáže, že když se spojí tyto naše roviny, které dané postavy představují, tak má člověk sílu nepříjemný pocit přijmout a vyřešit a lépe vidí, co má udělat. Dítě ví, co chceme a kam v životě směřujeme, dospělý to umí zařídit a moudrost to dokáže dát do souladu s celkem. K tomuto postupu mě hodně inspirovala antropozofie a také Cesta Brandon Bays, ale také jeden sen, který se mi zdál.

Také jste vedl semináře Umělcova cesta. O co v nich šlo?

Umělcova cesta je určená pro rozvoj tvořivosti a odstranění psychických bloků, které nás brzdí. Je to práce ve skupině inspirovaná knihou Julie Cameron, u které jsem měl dojem, že propojuje vše, co dělám – terapii, jungovu psychologii, umění a odblokování tvůrčích sil. Já se také aktivně věnuji hudbě a proto mi je spojení seberozvoje a tvořivosti velmi blízké. Na individuální práci lidé chodí spíše s určitým problémem, ale na semináře přicházejí spíš, že chtějí něco tvořit. Nakonec se ta cesta často podobá – rozvíjet svůj tvořivý potenciál nebo řešit svoje problémy jeho objevením, je vlastně stejná práce, jenom vstup je z jiné strany a používáme jiné metody.

Lidé se otevírají stále víc

Jak se podle vás změnila naše společnost za dobu vaší praxe?

Je poměrně těžké odlišit to, co je vzorek lidí, které si přitahuju, aby byli zrcadlem pro mě, a co to znamená pro celou společnost. Ale každopádně jsem rád, že ke mně chodí lidé, kteří jsou už ochotni přijmout myšlenku, že naše zdraví úzce souvisí s naší psychikou. Říct před patnácti lety někomu, že to tak je, bude na vás koukat – samozřejmě až na výjimky – a divit se, co mu vykládáte. Dnes se o tom mluví hodně, jsou o tom knihy atd. Je to už více přijímané a lidé jsou otevřenější.

Co říkáte na silné snahy to opět potlačit?

Systém si vždycky všimne toho, na co začne reagovat hodně lidí, protože v tom je byznys a moc. Proto to vnímám jako důkaz toho, co jsem řekl – že lidí, kteří jsou otevření a zajímají se o hlubší souvislosti, je už opravdu hodně. A protože hrozí, že se to stane většinovým názorem, tak nad tím systém chce získat kontrolu. V terapii je ale vidět, že i v osobní cestě  k novému přístupu se ego a obranné mechanismy brání a bojí se změn a snaží se je sabotovat. Tudíž s tím můžeme pracovat i sami v sobě - s vlastními strachy a přijetím zodpovědnosti za svůj život. Zvýšit svoji svobodu a tím zvýšit i šanci, že se to změní v celé společnosti.

S čím vším se na vás klienti obracejí?

Například když mají problém, s nímž si nevědí rady a to je třeba bolest, jakákoliv. I když jde o bolest fyzickou, zajímají se o to, jak to může souviset s jejich životem, zda to není způsobeno jejich přístupem k určitým otázkám atd. Hodně lidí také řeší práci – většinou v tom smyslu, že je neuspokojuje, a nevědí, jak z toho ven. A samozřejmě se řeší i tradiční téma jako nevěry, partnerské rozchody atd. Musím konstatovat, že ke mně chodí opravdu spíše ti, kteří se zajímají o práci na sobě, o trochu více ženy a zaujalo mne, že muži spíše chodí kvůli vztahovým problémům a to je pak vede k růstu. Je třeba zajímavé sledovat, jaké profese dělají lidé, kteří za mnou chodí. Překvapilo mě, že mě vyhledalo už velké množství bankovních a finačních analytiků a manažerů, kteří mají velmi rozvinutý rozum, ale moje práce s emocemi  je oslovuje. Občas přijde i lékař či lékařka, podnikatelé. Třeba právníci nebo psychologové za mnou chodí zřídka a když už, tak to je docela těžké.

Kolik sezení je potřeba?

Řadě lidí vyhovuje přijít jednou nebo dvakrát a výhodou je, že tím, že zapojujeme podvědomí a tělo, i jednorázové sezení může mít výrazný a dlouhodobý efekt. Někdy se člověk ke změně dohrabává pomaličku, třeba rok, ale pak je opravdu zřejmá. Pracovat na sobě alespoň rok je dobrá investice.

Být s tím, co je

Jak se vám daří nenosit si problémy svých klientů domů?

Práce, kterou dělám, mě baví a vyčerpávající je to jen tehdy, když klienti sami nechtějí nic dělat a chtějí, aby to za ně udělal někdo druhý. To se  mi ale naštěstí už tolik nestává. A když se stane, že na klienta a jeho problém příliš myslím i po skončení sezení, zapálím si třeba vonnou tyčinku a udělám si malý očistný rituál, který mi doporučil tibetský mistr Čhogjal Namkhai Norbu, kterého považuji za skutečného duchovního učitele, když jsem se na něj obrátil, právě s tím, jestli mi moje práce na nějakých rovinách může škodit.

 Z problému, který se při sezení vyjeví, neutíkám a jsem v něm s klientem. Snažím se sledovat, jak se cítím a jestli ten pocit znám, nebo je zcela nový. Někdy se uklidňuji tím, že já v tom zůstanu jen devadesát minut a mám soucit s tím, že klient v tom musí být 24 hodin denně. Tak se v tom s ním snažím být spojenec na sto procent a hledat jeho vnitřní krásu, sílu a naplno ho vnímat. U emocí platí takový paradox, že změna se začne odehrávat, když se zastavíme a neutíkáme před nimi, nasloucháme jim, co vlastně znamenají. A pak teprve hledáme další cestu.

Také jste v kontaktu s hercem Jaroslavem Duškem a učíte se od něj improvizovat. Je to tak? 

Jsme taková skupina, která se s ním schází už řadu let, zhruba jednou nebo dvakrát ročně, a dá se říct, že se tam učíme improvizovat a přijímat věci tak, jak jsou a plynout s tím, co právě vzniká. Podobně to funguje v jeho divadelních improvizacích. Není to tedy o tom mít něco připraveného a naučeného, ale jít do hloubky toho, co právě je. Všichni se na vás dívají a nezaměřujeme se na to, jestli to bylo pěkné, ale sdílíme, co to s kým dělá. Hlavní je být v přítomnosti, projevovat se před druhými přirozeně a rozvíjet momentální inspiraci, příběh, cokoli co přijde. Zároveň se učíme dávat ostatním i sobě takovou pozornost, která je podporuje a nikoli hodnotí. To je skvělá průprava pro terapii i umění. Jsem skutečně vděčný, že jsem dostal možnost Jaroslava poznat osobně a považuji ho za jednu z největších inspirací. To, co dělá je práce s energií a je to opravdu silné.

Věra Keilová

 

 

 

 1)      Zjistí, že mají rádi sebe sama
 2)      Zažívají, že (spolu)tvoří svůj život.
 3)      Tvoří svůj život více ke své spokojenosti. 
 4)      Prožívají, že není tak důležité, co si o nich myslí druzí, jako to, jaký pocit mají ze sebe               sama.
 5)      Poznávají, že nemoci jim také něco sdělují a často „zázračně“ odejdou, když jsou                       pochopeny a zpracovány psychicky a emocionálně.
 6)      Nachází, že emoce ovliňují tělo a naopak stav jejich těla mění to, jak se cítí psychicky.
 7)      Zjišťují, že děti ovlivňuje víc to, jak se cítí a jak žijí jejich rodiče než to, co jim říkají, že               mají dělat. 
 8)      Objevují, že si mohou vzpomenout i na to, co se jim dělo u maminky v bříšku, při porodu           a v prvních letech života. 
 9)      Připustí si, že i práce je může bavit, když je to ta správná.
10)     Prožívají, že spoustu věcí už nemusí řešit, dělat a pořád někomu něco dokazovat, když             si uvědomí, že rodiče je milovali, ale nějak divně to projevovali, nebo nezvládali sami                 sebe. 
11)    Zjistí, že mít rád sebe sama je v pořádku. A pak zjistí, že i milovat sebe sama je                        v pořádku. 
12)    Přestávají obviňovat ze svých problémů svoje partnery.
         Přestávají obviňovat svoje šéfy. 
         Přestávají obviňovat svoje rodiče. 
         Přestávají obviňovat ze svých problémů sebe. 
         Přestávají obviňovat ze svých problémů Boha nebo život. 
         Přestávají obviňovat.


Tento seznam shrnuje odlehčenou cíle mojí práce a zároveň je to i trochu "varování", co se vše také může stát, pokud se rozhodnete se mnou něco řešit. Metody a přístup, které používám pro terapeutické konzultace, jsem vybral, protože mi změnily život, myšlení, cítění i jednání a je možné, že se vám to může stát také.