pro časopis Meduňka, září 2014 

Se školou škola nekončí

Všichni bychom rádi našli v životě klíč, jak být šťastní, zdraví, vyléčili zásadní nemoci a vyřešili problémy a žili s radostí. Práce s mými klienty a moje vzdělání mě stále více utvrzují, že existuje jasný klíč, který nás může vést tímto směrem. Možná nebude znít v dnešní době příliš atraktivně - ale je to učení a schopnost se v životě rozvíjet. Ano, něco tak běžného, od čeho si řada lidí, kteří dostali nějaké to závěrečné vysvědčení, už pouze touží odpočinout. Ale pokud bychom měli docílit výsledků, o kterých mluvím, tak je třeba trochu možná poposunout to, jak učení vlastně chápeme. Například málokomu ve škole řekli, že důležité je učit se udržet si sebelásku a sebepřijetí. O tom, co to tedy znamená, bude tento článek. Potřebujeme se učit a něco měnit? Když se rozhlédnu po naší společnosti a uvědomím si některé statistiky – že statisíce až miliony lidí jsou na antidepresivech, více než polovina manželství se rozpadá, velké množství lidí trpí civilizačními chorobami, bují různé druhy závislostí, obezity, atd., tak si říkám, že to, jaký dostáváme obecný vzor, samo o sobě nestačí. A je třeba pro sebe hledat svoji vlastní cestu učení se zdravému životu.

Jednou jsem četl výsledky ankety mezi absolventy vysokých škol (bohužel se mi ji nepodařilo dohledat), ve které byli dotazováni na to, zda se chtějí po vysoké škole i nadále učit. Drtivá většina odpověděla, že ne. Překvapilo mě to a domnívám se, že je to tak trochu neblahá vizitka našeho vzdělávacího systému, který jeho absolventům dost zúžil vědomí ohledně toho, co vlastně znamená se učit. Myslím, že téměř každý kvalitní odborník v nějakém oboru by vám potvrdil, že velkou část toho, co ví, si neosvojil studiem teorie, ale praxí nebo životem samým. Učení ale bývá často mylně chápáno pouze jako osvojování informací a poznatků. Za další největší omyl v chápání učení v dnešní společnosti považuji převládající přístup, že učení probíhá zvenku dovnitř a malá důvěra v to, že v člověku se rozvíjí moudrost a že člověk neroste pouze na úrovni těla. A větší porozumění tomu, že tento proces je veden určitou vyšší inteligencí a moudrostí, která se nadále rozvíjí s poznáváním aktuálních poznatků o světě a výměně informací s ním. To je dost odlišný přístup, který může vyžadovat poněkud přehodnotit to, jak učení chápeme.

Jsme národem velkého filosofa, pedagoga i mystika Komenského a skoro v každém městě se po něm jmenují ulice nebo školy. Za jednu z jeho základních a důležitých myšlenek považuji, že každá fáze života má svoje lekce a je určitou školou – od mateřské až po školu smrti. Na to, jak naše společnost Komenského navenek oceňuje, v tomto ohledu se od něho máme stále ještě co učit. Připadá mi totiž, že v naší společnosti se vytrácí nějaká vize životní cesty. Pro malé děti je poměrně jasné, co si mají osvojit a orientují se v tom poměrně dost i samy – chodit, mluvit, vztahy s vrstevníky, … později číst, psát… Čím jsme starší, tím se ale vývoj individualizuje, jasná linka se vytrácí. Zdá se také, že společnost jako taková sice chápe význam růstu, ale zaměřila se pouze na jeho materiální rozměr a zároveň i na produktivitu, a ideály toho, čeho bychom měli dosáhnout, často končí někde u nalezení dobré práce, zplození dětí a postavení domu a umístění bazénu na jeho zahradu. O škole stáří nebo smrti se už pak mluví jen s určitým děsem v očích a snahou na to spíše zapomenout.

Vidím toto téma u klientů středního věku, kteří přichází do mojí pracovny. Zároveň jsem potěšen, že stále více lidí hledá, jak se dále rozvíjet i v pozdějším věku, kam jít dál, jak žít šťastně a radostně i ve stáří.

Ty jsi ale vyrostl, aneb rosteme celý život

Jedna z vět, kterou často pronáší dospělí, a pamatuji si, že jako dítě jsem ji nechápal a neměl rád, je: „Ty jsi ale vyrostl.“ Ano, dnes už rozumím, proč ji dospělí říkají a občas se přistihnu, jak to také vyslovím před malými dětmi. Při kontaktu s dětmi jsme v tomto úžasu nad obrovskou rychlostí vývoje a silou růstu, který nás ohromí. U dospělých to většinou takto nevnímám. Navíc, kdybych mluvil stejně spontánně, mohl bych občas provést nějaké faux pass, kdybych třeba řekl, že někdo hodně ztloustl, zestárl, vyplešatěl, nebo sešel… Musím ale říct, že mám štěstí, že jsou v mém okolí lidé a některé vzory, které mám vždy za pár měsíců až rok třeba chuť vyhledat a podívat se, jak vyrostli, k čemu dospěli, kde teď jsou a myslím tím na duchovní nebo duševní rovině. Osobně věřím, a je to jeden z výchozích bodů, na základě kterého nahlížím své klienty, že rosteme stále a můžeme se stále učit a tím prohlubovat životní moudrost. Růst nejprve probíhá materiálně a je vidět fyzicky. Pak se přesouvá více do jemných rovin emocionálních, duševních a duchovních a potřeby se mění. S přibývajícím věkem ubývá vnějších a společenských ukazatelů, kam se vyvíjet. V naší společnosti to je podpořeno jejím zaměřením na růst materiální a kvality mládí a vytěsňováním stáří a smrti na okraj –  ale i to lze brát jako výzvu se učit více důvěřovat svému vnitřnímu vedení a  narůstající moudrosti. A pochopit, že cesta růstu může znamenat i přijetí toho, že materiálně ani intelektuálně nemůžeme růst věčně.

 I naše ekonomie prohlašuje, že je třeba stále růst, jinak prohrajeme s konkurencí. Ale růst je zde viděn stále optikou kvantity. Každý systém a organizmus ale vyroste do své udržitelné míry a pak se už růst odehrává spíše na úrovni kvality a později moudrosti. Toto pochopení a zároveň porozumění potřeby růstu na úrovni vědomí. Řada filozofů a myslitelů dnešní doby se domnívá, že je to již jen masivní nárůst obecné úrovně vědomí, který ještě může lidstvo zachránit.

Obrátit se k vnitřnímu vedení

Ze své praxe terapeuta se domnívám, že frustrace růstu je jedna z hlavních příčin nemocí a psychických problémů. Přichází za mnou docela velké množství lidí, kteří když se bavíme, tak sami řeknou, že již léta dělají práci, která je nebaví, studovali školy, které nechtěli, jsou ve vztazích, kde se necítí milováni. Ale dlouho se přesvědčují, že je vše v pořádku. Navenek se zdá, že to funguje – mají co jíst, kde bydlet, drahé dovolené, atd. Je to onen moment, kdy se potřeba růstu a potřeba jistoty dostávají do konfliktu. Kontrolky, které vždy jako první ukazují problém, jsou již dávno na bodě nula – jsou to tyto - že se necítíme šťastní, nemáme ze života radost a nevidíme v něm smysl. Indiáni, když se někdo takto začal cítit, v tom viděli, že ztrácí duši, a šli v tu chvíli za šamanem, aby ji přivedl zpátky. Věděli, že to způsobí problém jejich zdraví, okolí i společnosti. Dnes lidí, jejichž duše odešly hodně daleko, potkáváme hodně. Aby přežili, potřebují spoustu podpůrných prostředků. A zde nastává výzva – děti se přece umí radovat a být šťastní a málokdy pochybují o tom, proč jsou tady. Jde o to, jestli si to v životě udrží… Picasso z pohledu umění říkal, že genialita je vyrůst a zůstat dítětem. V ohledu těchto kritérii to platí také. A pokud se nám stalo, že jsme někde po cestě ztratili svůj směr, je to právě výzva začít se zase učit. Ale tentokrát už ne, kolik měří Říp a kdo vymyslel zip, ale učit se o sobě samých. A co se to vlastně stalo?

 Pokud totiž tvořivá energie a vyšší inteligence, což jsou ony neviditelné faktory, které v nás působí a směřují nás k určitému poslání nebo naplnění našeho života, naráží na hráze a překážky, jsou jako voda – hledají cestu, hromadí se. Pokud někteří lidé zuby nehty drží tyto hráze a snaží se nevnímat tyto výzvy, tak je to stojí množství energie, navíc blokují svůj potenciál a často se může stát, že se pak otočí jakoby proti nám v podobě nemocí, problémů. Pokud jim ale budeme naslouchat a ne jenom s nimi bojovat, tak se často ukazuje, že se nás pouze snaží přivést na naši skutečnou cestu. A dobrá zpráva je, že když po ní lidé kráčí, cítí se většinou o dost šťastnější. Proč se tedy takové množství lidí brání?

Pokud bych měl jednoduše zodpovědět, co je v dospělosti a důležité se učit, tak bych řekl, že je možná lepší se odnaučovat – některé vzorce, modely chování, traumata – ty nefunkční. A za základní vyvážení trendu dnešní doby a společnosti pak považuji učit se otočit pozornost směrem dovnitř a nahlížet události svého života z této perspektivy. Vybral jsem tři dovednosti, které jsou v tomto klíčové a z mého pohledu podstatné pro psychické i fyzické zdraví a uvedl i pár příkladů, jak se je můžeme učit.

•     Sebeláska a sebepřijetí
  

To je možná něco, co nás ve škole neučili. Že vztah ke světu začíná ve vztahu k sobě samým. Jako onen magický klíč, který stojí za většinou problémů, vidím nedostatek kvalitního vztahu k sobě. Často když s lidmi procházíme klíčové okamžiky, kde ztratili svoji energii, tak je to o tom, že jim bylo vysvětleno, že život není o tom cítit se dobře, šťastní, milovaní. Někdy byli v okamžicích, kdy se cítili šťastní, dokonce trestáni. Někdy byli v důležitých potřebách odmítáni. To pak vytváří to, že se potřeba růstu a potřeba jistoty dostávají do vzájemných rozporů. Když nezmizí láska, jdou většinou i tyto dvě důležité potřeby ruku v ruce a jelikož se člověk cítí jistý sám v sobě, tak není tak závislý na jistotách či podpůrných prostředcích vnějších.

Jako důkazy významu rozšíření vědomí a zažití bezpodmínečné lásky nám mohou posloužit třeba případy „zázračných“ uzdravení z nádorů, rakoviny. Jedno z pozoruhodných uzdravení popisuje například kniha Anity Moorjani Musela jsem zemřít, která nedávno vyšla v češtině. Nové psychosomatické metody používají princip rozšíření vědomí tímto směrem. Byl jsem osobně již svědkem, kdy zmizely cysty a další neduhy mých klientů, když se nám podařilo transformovat negativní pocity uložené v paměti jejich těla.

• -          Sebedůvěra být sám sebou
  

Skoro každý, s kým pracuji, mi řekne, že by potřeboval posílit sebedůvěru. V určitém ohledu je to pravda. I když to většina lidí myslí jinak, než tomu rozumím já. Já chápu sebedůvěru jako kontakt se sebou samým a důvěru ve vlastní pocity a prožitky, potřeby, kdy je nepotlačujeme, ale dokážeme jim věřit, projevovat je v kontaktu s druhými a světem a z toho se dále poučit. Řada lidí se ale bojí navenek své poznatky, pocity, postřehy atd. projevit a dokonce někteří je považují za méněcenné a nehodné zájmu. Někdy mám problém, aby si vůbec všimli, že nějaké mají, když se jich na ně ptám. Tak hluboko je zasunuli. Opět to vyplývá z modelu výchovy a vzdělávání, kdy často nám je moudrost předkládána tak, že jsou určité pravdy a ty jsou správně a my budeme chytří, až se je naučíme, nebo si je zapamatujeme. Viděl jsem teď navíc takový komicko-smutný příklad, jak lze přistupovat v tomto k dětem a ničit jim jejich vlastní sebedůvěru, v jedné reklamě. V ní předložili lidem svíčkovou, která tak vypadala, ale chutnala jako dukátové buchtičky. Holčička se zarazí, ochutnává a popisuje tu zvláštnost. Jako reakci zpět dostane: „Nekecej a jez.“ Přišlo mi to jako ukázka, jak dospělí mohou často ničit dětem důvěru v jejich vlastní zkušenost. U věcí, jako je bolest a smutek atd., se navíc ani nedá dokázat, že jsme měli pravdu. To vede často k zmatku, jestli mám pravdu já, nebo rodiče, atd.

Pokud jsme ztratili spojení se svými pocity, naslouchání intuici a tvořivosti a rozvoji emocionální sebedůvěry, může nám v tomto směru pomoci psychoterapie, regresní práce, kineziologie, sebepoznávací semináře, resp. každý vztah, kde o tom můžeme svobodně mluvit a terapeut se na naše pocity naopak ptá.

-          Být sám se sebou

V dnešní době je to obzvláště důležité. Reklama a týmy specialistů dnes bojují o lidskou pozornost. Ta se dá zpeněžit. Dřívější pedagogové možná usilovali, aby lidé měli více podnětných informací pro svůj vývoj. Dnes jsme informacemi bombardováni, ale jedním z vzdělávacích cílů by mohlo být vybírat si ty kvalitní a pro sebe potřebné. Je celá řada oblastí obchodu, které se nás snaží rozptýlit, zabavit a tím nás vlastně nepřímo odvádí od sebe sama. Hluk v prostředí způsobuje i to, že lidé začínají mít problém být v tichu a stále si pouští jako kulisu televizi, rádio, hudbu, … Neustále kontrolují svoje mobilní telefony, tablety, atd. Objevují se čísla a informace, např. že uživatelé smartphone průměrně kontrolují 150 x denně mobil, řada lidí první, co udělá ráno po probuzení, zkontroluje sociální síť, email,… lidé neustále něco fotografují, místo aby vnímali přítomnost. To vše jsou nové formy, které se někdy rozvinou až do tiků a obsesí. Proto se potřebujeme vyvážit a učit být sami se sebou. Výzkumník Timothy D. Wilson s kolegy nedávno provedl v USA řadu experimentů, ze kterých vyplynulo, že lidé nevydrží v klidu 6-15 minut sami se sebou bez vnějších podnětů. V jedné jeho studii dokonce 67% mužů a 25 % žen zvolilo raději si dávat elektrické šoky, než být bez podnětů a to i přes to, že předtím byli dotazováni, kolik by zaplatili za vyhnutí se nepříjemným podnětům a tento šok byl jeden z nich a většina uvedla, že by za to byli ochotni platit, aby se mu vyhnuli. Ukazuje to, že pro lidi je stále těžší umět se soustředit na svoje pocity, vize, představy, vizualizovat si, vnímat své tělesné prožitky.

Meditace, relaxace, autogenní trénink, vizualizace… jsou příklady dovedností, které nás dokáží léčit a je to dnes již vědecky dokázáno. Stále se objevují nové senzační poznatky o tom, co vše tyto metody dokážou. Mění synapse v mozku, mění dokonce DNA, dokáží uzdravovat, léčit stres, napětí. Vše to začíná u schopnosti se soustředit a také zaměřit svoji pozornost i dovnitř a nejen stále ven. I v mé praxi terapeuta, kde pracujeme s pojmenováváním pocitů,  imaginací a vzpomínkami, vidím u klientů, jako vedlejší efekt těchto postupů zvýšení schopnosti soustředěnosti. To vše slouží jako základ emoční inteligence a rozvoje sebedůvěry, o které jsem mluvil již výše. Uvedené činnosti a terapie tak mohou posilovat také naši schopnost dělat soustředěně svou práci, učit se nové věci, přijímat poznatky, být v přítomnosti, atd.

Povzbuzující je, že schopnost tvořivosti je na biologicko-psychologické rovině chápána obdobně jako sval. Když jí málo využíváme, tak ochabuje, ale lze ji i cíleně trénovat a posilovat. Duchovně vidím ještě větší možnosti pro rozvoj vědomí a neomezeného potenciálu dřímajícího uvnitř nás. Stejně jako naše svaly mohou ochabnout a těla se obalit tukem, obdobné věci se mohou stát s našimi záměry, soustředěností a vitální energií. Lze ale začít cvičit a tuto energii rozproudit. Můžete začít třeba hned teď - tím, že si každé ráno položíte otázku – Co jsou tři věci, které bych dnes chtěl? (udělat, zažít, …) A chvíli budete vnímat, co přichází, a necenzurovat to. Ať už to budou obrazy, myšlenky, nápady.

 Nebo můžete chvíli sledovat svůj nádech a výdech. Vypnout rádio a položit si otázku, jak se dnes cítím, a zkusit napsat na papír pocit/y, nebo pár větiček o tom. Tímto vším jdou prokládat naše každodenní činnosti a ukazuje se, že to může mít velký vliv na kvalitu našeho života. A pokud hledáte cesty rozvoje, tak doporučuji volit ty cesty, které nám neslibují, že udělají něco za nás, vyřeší vše tím, že něco spolkneme, přijmeme energii, nějaké zvláštní předání, … to spíše vidím jako pasti, do kterých se někdy chytí lidé, kteří chtějí kráčet cestou duchovního rozvoje a alternativní medicíny. Obecně jsem ostražitý před tím, kde někdo nabízí, že něco udělá „za nás“. Ve vztahu k našemu poznání to moc nejde. Vnější vědomosti lze předstírat, ale vnitřní poznání nikoli. Cesta učení může být namáhavá, ale pokud je smysluplná, je to vždy ten typ námahy, který nám ve výsledku přináší radost a dobrý pocit. Vše, co podporuje našeho vnitřního učitele a vnitřní vedení, naopak považuji za smysluplné.

Meduňka 6/2014

Jak vychovávat emočně zdravé děti

Emoce hýbou naším chováním a často jsou vědomou či nevědomou motivací našich činů. Emocionální základ našeho života se tvoří v předškolním věku, ale i v dalších dětských letech. Tak se vytváří i základ naší osobnosti, protože to, jak s emocemi nakládáme, má podstatný vliv na naše psychické i fyzické zdraví. Působení emocí bývá však často podceňováno, protože emoce jsou ve srovnání s rozumem a intelektem považovány za něco dětinského či méněcenného. V duchovních kruzích jsou pro změnu vnímány jako něco nečistého, co je hlavně třeba překonat.  

Ve své praxi vycházím z kineziologie a dalších přístupů a práce s emocemi je přitom velmi podstatná, protože ukazuje, že je klíčem pro léčení řady psychických, psychosomatických, ale i fyzických onemocnění. A tak se často  zamýšlím nad tím, jakým způsobem by šlo daným problémům předcházet i na úrovni systému výchovy a školství. S klienty se vracím do jejich dětství, kde opravujeme stále stejné věci – jak se cítili s rodiči, ve škole a v různých situacích a v čem ve svém osobnostním vývoji potřebovali podpořit, ale nikdo si toho nevšiml, zatímco jejich znalosti vyjmenovaných slov a násobilky byly neustále sledovány a hodnoceny. Sám jsem rodičem a také mi záleží na tom, jaký základ dostanou moje vlastní děti. Jak to tedy udělat preventivně jinak?

Emocionální gramotnost

Během několika set let se díky školství podařilo pozvednout úroveň společnosti a vymýtit negramotnost. Se snahami o vymýcení emocionální negramotnosti se v našich končinách zatím příliš nesektávám, i když právě to by mohlo vést k vyřešení celé řady problémů. V posledních letech se alespoň mezinárodně zpopularizoval pojem a význam emoční inteligence, hlavně dílem Daniela Golemana, který zdůrazňuje její význam pro úspěch, oproti doposud přeceňovanému IQ. Může působit na první pohled překvapivě, že skutečně za svou, vzali jeho práci a vzdělávání v oblasti emoční inteligence a meditace, softwareoví inženýři z Google, kteří ho dále rozpracovali šíří a propagují. Na druhou stranu to ale napovídá, že je to pro orientaci v dnešním světě aktuální.

Myslím to s tou negramotností nadneseně? Zvažte sami. Vycházím z toho, že emocionální stavy v jazyce a poznání zmapované máme. Ve své praxi používám tabulky, které jich obsahují více než sto a všechny je znáte. Když se někoho ptám, jak se cítí, setkávám se ale u lidí poměrně často s tím, že jsou schopni říci pouze dva stavy – dobře, nebo špatně. A někdy si ani nejsem jistý, jestli to říkají upřímně. Pojmenovat svoje pocity umí jen málokdo, a když jim pomůžu daný pocit označit pomocí svalového testu a dané tabulky, často se setkávám s reakcí „No vidíte, to sedí“.  Věřím, že naučit se číst ve svém vnitřním světě a psát vědoměji příběh svého života, je dovednost, která by společnost posunula na zcela jinou úroveň.

Celá pedagogika a věda jsou dnes stále postaveny na racionálním modelu poznání. Ten je nejvhodnější pro uchopení a předávání informací a logické poznávání hmotných věcí. Emoce jsou však spíše nehmotné a neuchopitelné a těžko se kvantifikují. Proto i pokud se o emocích chceme něco naučit, musíme pracovat se zkušeností a přijít s nimi do kontaktu, pracovat s vlastními tématy, reakcemi atd. Takto se většinou dnes postupuje v psychoterapii a říká se tomu sebezkušenost. Jde o rozvíjení kvalit, kterým se říká uvědomění nebo duchovní bdělost. V krizových situacích totiž mozek často intelektuální nadvládu ztratí a  přepneme na „autopilota“, který jedná podle emocí, instinktů a zkušeností. Poučky nefungují a najednou jednáme úplně jinak než jindy.

 
Jak se učí pocitům

Vztahu k pocitům se učíme již od raných fází života. Je to dovednost, která se předává především příkladem. Prvními učiteli jsou rodiče – jejich reakce na naše projevy a jejich vzájemný vztah. V současné době se uznává teorie, že nervová soustava dozrává postupně od instinktů, které mám společné v evoluci s plazy, přes emoce, které se rozvinuli u savců až po mozkovou kůru a myšlení, racionalitu, schopnost se ovládat, která je výsostnou půdou lidí. Děti tedy postupně dozrávají, proto jsou jejich reakce nejprve instinktivní a emocionální. Velký podíl na vývoji onoho ovládání emocí a propojení daných vrstev má právě výchova a vztah s blízkými osobami, který je velmi důležitý. U dětí, které strávily rané okamžiky života v kojeneckých ústavech v nerozvinutých zemích, se později tyto zkušenosti opravují těžce a zakládají na společensky problematické chování a poruchy. Schopnost své emoce ovládat a porozumět jim se pak rozvíjí ve věku školním.

Dobrou zprávou je, že i vědecké výzkumy meditace poukazují na tzv. plasticitu mozku, jinými slovy, že práce s vědomím má schopnost i v dospělosti měnit naši fyziologii a proměňovat tak tyto dispozice z raného dětství a celou naši osobnost. Dříve převládal v psychologii spíše pohled, že to s přibývajícím věkem v dospělosti již možné příliš není. Ukazuje se, že ale celá řada metod od meditace přes terapii a trénink emocí nás dokáží skutečně změnit a emocionální uvědomění a inteligenci rozvíjet.

Ovládání není potlačování

Jak píše Don Miguel Ruiz v knize Čtyři dohody – bojovník svoje emoce ovládá, nikoli potlačuje. Je v tom velký rozdíl. Emoce bývají někdy považovány za dětinské, zženštilé a ten, kdo je emocionální, je vnímán jako nevyrovnaný. Ano, dalo by se říci, že čím je člověk vyspělejší, tím méně je ve vleku emocí, umí je projevovat svobodně a ovládat je. Ale toho nejde docílit tím, že to předstíráme. Místo, aby se tomto umění člověk přirozeně dozrával, bývá často už odmala   upozorňován, že velcí kluci nepláčou, hodné holčičky se nevztekají a tak dále. Když člověk nahlédne hlouběji do osudů lidí, je překvapen, kolik lidí, kteří jsou navenek slušní a milí, se ve svém soukromí stává tyrany. Přemáhat se totiž i v soukromí a krizových situacích dokáže jen málokdo.

 Děti nejlépe vyzrávají v přítomnosti lidí, kteří jsou čitelní a konzistentní v tom, jak se cítí, co říkají a jak se chovají. S těmi nemají potřebu se chovat nevyrovnaně neboli zlobit. Děti jsou totiž velmi napojené na naše city a situace, kdy se chování dostane do rozporu s tím, co cítíme, jsou pro ně stresující. Představte si, že k vám třeba přijde návštěva – někdo, kdo vám je nepříjemný, ale ze slušnosti jste ho pozvali. Pozvete ho, pohostíte a chováte se mile, ale vaše tříleté dítě ztropí scénu a má záchvaty vzteku. Divíte se, co mu je, a přitom si stačí uvědomit, že reaguje na nevědomé napětí, které panuje mezi vámi a dotyčným. Cítí vaše emoce a zároveň velký rozpor mezi tím, co říkáte a co děláte. To je pro jeho svět značně ohrožující.  Emoce a jejich přenos mezi lidmi působí někdy až mysticky.

Moc emocí

Také ve výchově je vůči dětem někdy těžké ovládat svoje emoce, protože děti nás k jejich vyjevení provokují. Někdy je podezřívám, že chtějí vidět, co všechno v nás je, i třeba za cenu, že to pro ně není zrovna příjemné. V roli rodiče prožíváme příběh z druhé strany. Děti svými tématy často brnkají na naše bolavá místa z vlastního dětství. A to jsou ty chvíle, kdy lidé najednou vyslovují slova, která často slýchali od svých rodičů, a teď je opakují, přestože právě to nikdy nechtěli.

V náročnějších situacích často přepínáme na emocionální reakce a projevuje se naše převládající dispozice – někdo má tendenci jednat ze strachu, úzkosti, někdo jiný zase agresivně a hněvivě. Když nás emoce ovládne, v tu chvíli nemáme od situace odstup a nejsme svobodní v rozhodování jak dál. Emoce však udeří nebývalou silou, která v podstatě ani neodpovídá dané situaci. Jak je to možné? Souvisí to s jejich potlačováním. Emoce totiž potlačit nejde –  nanejvýš je možné je odložit.

Častý omyl je představa, že emoce lze ovládnout tak, že pokud se nám např. v nějaké situaci chce plakat a nemůžeme, tak je prostě potlačíme a je to pryč. Bohužel tak to ale nefunguje. Spíše to připomíná úvěr, kdy momentálně platit nemusíme, ale později to po nás někdo bude chtít i s úroky. Pokud se tělu s danou situací nepodaří vyrovnat se ve snech a podvědomí, informaci si uloží do fyzického těla. A to bude po jejich dokončení volat např. ve chvíli, kdy budete sedět v klidu doma na gauči. To je jeden z důvodů, proč dnes tolik lidí trpí úzkostmi a panikami v situacích, kdy se zdá, že se nic neděje.

Jelikož většina lidí neví, jak své emoce dokončit např. tím, že se spojí se svým nitrem a začnou třeba s uměleckou tvorbou, snaží se je opět odkládat. A tak si pustí televizi, dají si pivo, nebo se je snaží překrýt jakoukoliv činností. Daná emoce se však stále snaží dostat se na povrch a vhodná příležitost nastane  tehdy, když se objeví situace emocionálně podobná – zase nás někdo naštve, stane se něco smutného atd. Potom se může přihodit, že se již v dané situaci neovládneme a někomu třeba vynadáme i za ostatní a pustíme na něj všechen nashromážděný vztek. Třeba i z dětství na tatínka. Je jasné, že takové situace člověka nepodpoří v tom, aby je vyhledával, vzniká tak začarovaný kruh potlačování.  Často za mnou chodí velmi intelektuálně zdatní lidé s pevnou vůlí, kteří ale čelí silným problémům, jako je deprese, úzkost, panické ataky a fobie. Jejich dlouho potlačované stavy už prostě někdy nejde udržet v temné kobce nevědomí. Práce terapeutického druhu by se tedy dala nazvat jako jakési emocionální oddlužení.

Přestaňte chytat zajíce

Ve výchově dětí je dobré snažit se o to, aby se právě takové dluhy netvořily. Uvedu příklad. Jdete s malým, řekněme dvouletým dítětem, které ještě není jisté v chůzi, a tak zakopne a upadne. I když nemá žádné závažné zranění, pláče a křičí na celé kolo. Lidé se dívají, co se děje. Představte si, jak budete reagovat.  Je to poměrně běžný jev, ale má v sobě určitou naléhavost a je to přesně jedna z těch situací, která má potenciál, že v našem chování ztratí moc intelekt a převezmou ho instinktivní a emocionální reakce. Z reakce na takovou situaci lze odhadnout, jakou budeme mít emocionální tendenci k reakci i na další potomkovy pády a výzvy v jeho životě.

V dané situaci může převládnout strach (Jéžišmarjá, není ti nic?), úzkost (rodič vypadá stejně vyděšeně jako dítě), výčitky (Já ti říkal, že nemáš běhat…“), hněv (Ještě ti přidám, ať máš proč brečet…), ignorace (Nemáš dělat blbosti, vyřeš si to), zlehčování (Ha, ha, ha, nic se nestalo) či obavy z reakce okolí (Hlavně stávej a nekřič tady). Samozřejmě však můžeme také zůstat v klidu, situaci vnímat a být dítěti oporou. A to je to, co děti v takové chvíli potřebují nejvíc.

Všiml jsem si, že u nás v Čechách docela často dospělí používají podivnou větu. „Chytil si toho zajíce?“ Jedna starší paní mi nedávno dala přednášku o tom, že ona to používá, protože dítě pak přestane brečet a netrápí se. Asi měla pocit, že potkala tatínka, který si zcela neví rady. Takovým přístupem však děti učíme odvést vědomou pozornost jinam, zatímco tělo zůstává nadále ve stresu. Většinou stejnou dobu, jakou by trvalo, než by se vybrečelo a vykřičelo. A zatímco slzy a pláč pomohou odvést napětí ven, v tom druhém případě se to nestane. Navíc dítě učíme vztahu k chybám. Potřebuje vyjádřit podporu a co si asi tak myslí, když stojíte opodál a říkáte něco o zajících, kteří tam vůbec nejsou?

Nedávno jsem potkal statného tatínka. Byl potetovaný, vysoký, svalnatý, snědý a vypadal asi jako člen nějaké rapové skupiny z Londýna nebo New Yorku. Jeho krásná kudrnatá malá dcerka v šatičkách běžela rozverně po dlažebních kostkách dolů z kopce. Najednou se její botička zasekla a upadla. Následoval nářek. Tatínek udělal dva rychlé kroky, vzal ji do náruče, objal a hlubokým a klidným hlasem jí anglicky říkal: „Já vím, já vím, to bolí…“ a něžně ji k sobě tiskl. Tato reakce byla přímo učebnicová.  Sám jsem v tu chvíli holčičce záviděl pocit bezpečí za všechny děti, které mají tatínky, kteří na ně v tu chvíli zakřičí: „Máš dávat pozor a přestaň tady ječet a vstávej.“  A takové reakce jsou bohužel běžné.

Co by rodiče měli vědět

Co tedy dělat, abychom dětem pomohli udržet si psychické a fyzické zdraví?

+ Emoce dětí nepopírat, neodsuzovat. Neříkat „to tě nemůže bolet“, když dítě říká, že ho to bolí. Neříkat „zase si něco vymýšlíš“ a podobné věci. Je logické, že to vyvolává rozpor – pokud to dítě bolí a my říkáme, že to bolet nemůže, může nám přestat věřit, anebo přestává věřit sobě, že jeho vjemy jsou v pořádku. To tvoří základy sebedůvěry. Pokud emoce popíráme, působí to často jako červený hadr na býka k jejich prohloubení. Naopak jejich přijetí leckdy způsobí, že splasknou jako balónek.

+ Naučit se poznat, kdy jsme zaplavení emocemi. Když cítíme, že nás něco rozčílilo, je možné např. vyzkoušet následující techniku. Na chvíli se v jednání zastavíme, nadechneme se a představíme si, jak chceme zareagovat a k čemu to povede. Položíme si otázku, jestli to skutečně chceme. Pokud ne, zkusíme zvolit jinou reakci.

Např. dítě převrhne skleničku a první reakce by mohla být začít křičet: „Už zase, ty jsi ale nešikovnej,… nemůžeš dávat pozor?“ Pak vzít naštvaně hadr a podrážděně to utřít. Předělat to jde třeba na „Hm, to je záplava, co. Tady máš hadřík, zkus to utřít, já ti když tak pomůžu.“ A když se to utře, můžeme dítěti říct, jak by to šlo udělat, aby se to příště nestalo. Více se o přístupu k emocím dozvíte například v knize Naomi Aldortové Vychováváme děti a rosteme s nimi.

+ Naučit se poznat, kdy je dítě zaplavené emocí a pochopit, že v tu chvíli nemá smysl nic vysvětlovat, ani se vysvětlení dožadovat, ale ani poučovat či obviňovat. Na intelektuální pochopení je čas, až nejsilnější emoce odezní. V nižším věku pomáhá spíše objetí, fyzická blízkost, pohlazení čili vyjádření naší blízkosti. Léčivé není v tom něco dělat, ale prostě jenom být přítomen a dávat najevo „jsem tu s tebou, vnímám tě a dokážu tě s tím, co cítíš, přijímat“.

+ Nenechávat děti samotné když pláčou čili nenechávat je tzv. vyřvat. V předchozích generacích se to dokonce doporučovalo, ale může to mít neblahé následky. Platí to zejména pro období po porodu, ale i při usínání, prožívání krizí atd.

Přijetí emocí neznamená i přijetí chování, které s nimi souvisí. Nejčastější omyl v porozumění respektování emocí bývá, že se lidé domnívají, že to znamená dětem ve všem vyhovět a že to vede pouze k rozmazlování. Tak to ale není. Nastavovat řád a mantinely je velmi důležité. Záleží, ale jak to děláme. Např. dítě nechce odejít z dětského koutku a křičí. Můžeme říci třeba:„Vidím, že se ti tu skutečně líbí a chceš tu zůstat. My už ale musíme jít.“ Dítě se zlobí dále a chce vás bouchnout. „Zlobit se můžeš, ale bouchat ne. (a zabránit mu v tom).“ Zpočátku se to může zdát náročnější a pomalejší než mu vynadat, nebo mu nabídnout bonbón za to než odejde. Ale z dlouhodobého hlediska to zachová více důvěry a méně oboustranné manipulace a je leckdy překvapivé, když mají děti pocit, že jsou pochopené, jak rychle své chování změní na spolupráci. Je důležité nejít proti svým pocitům a nenechat překračovat své hranice, ale to, co je pro nás již nepřijatelné ukazovat kultivovaným způsobem a tím to také dítě učit. Např. to, že nás bouchne a my ho bouchneme na oplátku je nedospělé.

+ Vyvarovat se zraňujících a odsuzujících prohlášení a neironizovat neboli neříkat věty jako „To jsi celej ty, Seš nemehlo, Vždycky to rozbiješ, Seš nemožnej, To mi snad děláš naschvál, Já tě snad zabiju, Přetrhnu tě jak hada“. Emocionální prohlášení se často vyznačují přeháněním a obsahují slova jako „vždycky, celý, nej“. Podle toho poznáte, že už jste za nebezpečnou hranicí ubližování. Děti předškolního věku se teprve učí rozumět světu kolem a řadu věcí berou doslovně. To je také důvod, proč není dobré používat vůči nim příliš ironický humor atd.

+ Učit se s dětmi sdílet a vytvářet návyky mentální hygieny, které jsou důležité například jako čištění zubů. Můžeme si s nimi vytvořit rituál, kdy si před spaním vzájemně řekneme, co se nám daný den líbilo a co pro nás naopak bylo nepříjemné. Dospělý může začít a tím to dítě učí pojmenovávat.

Obecně lze říci, že nejlepší, co lze udělat, abychom pro děti byli lepšími rodiči, učiteli, atd. je pracovat na sobě.  Znamená to poznat svoje emoce a uvědomit si jak se opakují naše automatické reakce na základě toho, jaké bylo naše vlastní dětství. Poznáme to podle toho, jaké emoce a situace nás v kontaktu s dětmi „startují“. Ve chvíli, kdy nám věci přerůstají přes hlavu, jde o to si uvědomit, že rodičovství či práce s dětmi jsou skutečně emocionálně náročné a případně se nestydět vyhledat pomoc terapeuta, kineziologa atd. Také jsem přesvědčený o tom, že u profesionálních učitelů by se vzdělávání v oblasti sebepoznání a sebezkušenosti i v emocionální oblasti měla věnovat mnohem větší pozornost než dnes.

Narozeniny nebo příchod nového roku nás vyzývají k uvědomění si plynutí času a uzavírání určitého přirozeného cyklu. Nabízí se příležitost k ohlédnutí se zpátky a zbilancování toho, co se odehrálo v našem životě. Můžeme zhodnotit, jak bylo předcházející období úspěšné, a co užitečného nám přineslo. Je ale takové bilancování k něčemu dobré? Není lepší být pouze tady a teď, anebo se dívat se spíše dopředu a do budoucnosti?

Chceme-li si odpovědět na tuto otázku, může nás to vést ještě hlouběji. Řada duchovních a terapeutických směrů nás učí, že je důležité především být tady a teď, a zdůrazňuje se síla a moc přítomného okamžiku. Na druhou stranu je řada jiných terapií vedoucích k sebepoznání založena na práci s naší historií, vzpomínkami či minulostí. Jsou tyto dva přístupy ve vzájemném rozporu? Nebo mohou být užitečné oba ve vzájemném souladu? Má smysl ohlížet se do minulosti a snažit se ji pochopit?

Je jisté, že pro psychické zdraví i duchovní vývoj je zdravé zasazení do přítomnosti a vztah k minulosti či budoucnosti důležitý. Než se ale pustíme do rozboru této problematiky, pojďme si připomenout pár zjevných faktů. Člověk se přirozeně vždy řídil cykly, z nichž vychází většina kalendářů a měření času. Nejvíce se tím zabývá astronomie a z duchovních věd astrologie. Nejvýznamnější cyklus, který určuje naše vnímání času, je pohyb Země vůči Slunci a s tím související střídání dne, noci i ročních období. Nový rok přichází brzy po zimním slunovratu, což je období, kdy se den opět prodlužuje den. V tento čas se proto v řadě kultur prováděly rituály podporující a oslavující obnovu. U nás do toho období spadají Vánoce.

Druhý významný cyklus je postavení Měsíce vůči Zemi a v poslední době jsem například četl výzkum, kdy se skupina vědců rozhodla prověřit, jestli je ovlivnění spánku měsíčním cyklem pouhá pověra. Zjistili, že Měsíc na člověka působí, i v případě, kdy je dotyčný v absolutní tmě, a Měsíc ani nevidí. Poukazuje to na to, že tyto rytmy máme biologicky hluboce zakotveny v moudrosti našeho těla, a jsme na ně naladěni. Většinu svého vývoje, až na posledních řekněme několik stovek let, běžný člověk žil pravděpodobně pouze při vědomí, jestli je ráno, nebo noc, jaro nebo zima, ale neměl již přesnou představu, zda je září nebo říjen, devět hodin nebo jedenáct, pondělí či úterý. Za krátký zlomek lidského vývoje – posledních pár desítek let – se však rozšířily kalendáře a hodinky, které dokáží čas rozdělit až na vteřiny a jsou dostupné téměř všude. Na zdi, na ruce, na mobilu, v počítači. Zvykli jsme si používat kalendáře a domlouvat, že události a schůzky začnou na minutu přesně v sedm, nebo devět. Například na dovolené v přírodě, kdy čas sledovat nepotřebujeme, se také kolikrát automaticky zeptáme, kolik je hodin, jako bychom se tím potřebovali o něčem ujistit. Jakoby to nějaká naše část ze zvyku potřebovala vědět. V podtětí to je určitý druh závislosti. „Z pohledu věčnosti jsem plnej blbostí“, zpíval nedávno zesnulý Filip Topol. Z pohledu věčnosti je návyk přesného měření času poměrně nová a ne příliš přirozená věc. Děti se čas učí chápat až okolo šesti sedmi let. Do té doby žijí tím, co je teď, a jaký je dne v týdnu, měsíc či hodina je nezajímá. Orientují se podle svačiny, oběda, pohádky. Všichni jsme tedy zažili, jaké to je nebýt závislosti na sledování času, ale vrátit se k takovému vnímání není tak snadné. Přesné měření času souvisí vývojově s racionalitou, počítáním, měřením. Kromě toho tu ale máme ještě ono instinktivní a přirozené lidské vnímání času související s přírodními cykly.

Lze žít pouze teď a tady?

Ti, kdo s tímto chtějí experimentovat, mohou vyzkoušet pobyt ve tmě (terapii tmou) nebo třeba pobyt bez hodinek v Norsku za polárním kruhem, kde den trvá půl roku. Anebo prostě odjet do přírody a hodinky nechat doma.

Pokud bychom si racionálně řekli, že budeme žít pouze v přítomnosti a nebudeme řešit minulost ani budoucnost, víme vůbec, co to přesně znamená? Máme přeci paměť a jednou z našich důležitých lidských vlastností je učení se ze zkušeností. V duchovních směrech hovoříme o chápání karmy, neboli příčiny a následku a toho, jak naše minulé skutky ovlivňují přítomnost a současné budoucnost. I to by nebylo možné bez určitého chápání minulosti a paměti. Naší přirozenou lidskou výbavou je paměť a učení se a zbavit se tohoto vlivu je dost složité. J. S. Dalajláma uvedl, že souhlasí s psychologickým výzkumem svého přítele, že až 90% vnímání situace ovlivňují právě tyto vlivy, což pak se skutečnou realitou příliš společného nemá. „Vypnout“ tyto vlivy je stejně těžké jako zastavit tlukot srdce, protože to vůli také nelze zvládnout. Může se to však stát předmětem duchovního cvičení, meditace či terapeutické práce. Poručit si, že teď už budu jen v přítomnosti, ale možné není. Přikázat si, že na minulost či budoucnost nebudeme myslet, není zkrátka možné. Někdy také vzniká představa, že být v přítomnosti je podobné, jako když lidé prodělají mozkovou mrtvici a nepamatují si, co jste jim před minutou řekli, nebo jak se jmenují. Možná se to symbolicky může stávat lidem, kteří se potřebovali od své minulosti osvobodit, ale uznejte, že je to cesta poněkud bolavá a část našeho potenciálu se tím může i zničit. Duchovní mistři také nefungují tímto způsobem.

Jak naložit s minulostí

Z terapeutického hlediska může snaha minulost neřešit a nemyslet na ni spíše vést k vytěsnění a vzniku komplexu či bloku. Příčinou řady problémů může být vytvoření neuvědomovaného bloku vzpomínek, které jsou z důvodu, že jsou příliš bolavé či nepříjemné, tak zvaně vytěsněny. Prostě o nich už nechceme vědět. U svých klientů se s požadavkem, že se už nechtějí „šťourat ve své minulosti“, setkávám především tam, kde mám pocit, že by jim to pomohlo nejvíce. Naopak u těch, kteří jsou hodně v přítomnosti, je vybavení si některých vzpomínek třeba i z porodu či prenatální fáze velmi snadné. Říká se, že v určité fázi vývoje si mistři jako meditační zkušenost vybaví celou svoji minulost včetně všech inkarnací a vidí ji vědomě. Děje se to ale až ve fázi, kdy to zároveň dokáží unést a udržet si od toho zdravý odstup. Proto má pravděpodobně i zapomínání svůj význam, abychom nebyli zahlceni a dokázali se v přítomnosti soustředit a vnímat ji.  Je to tedy takový paradox – často čím více je naše minulost neuvědomovaná, tím více nás ovlivňuje nevědomky.

Zakladatel Gestalt terapie F. Perls, který chtěl psychoanalýzu posunout dál, to  vyřešil elegantně. Řekl, že i vzpomínání je aktem přítomnosti a zavedl postup, že se vzpomínkami se může pracovat jejich vyprávěním v přítomném čase. Tento jednoduchý posun byl v terapii revoluční a já ho využívám také. Zároveň to upravuje vztah ke vzpomínkám, které nejsou vnímány jako mrtvá příčina, ale něco nedokončeného a živého, co žije v nás a ovlivňuje nás. Jelikož jde o proces již pouze v našem vnitřním světě, umožňuje nám to se vzpomínkami pracovat a jejich náboj neutralizovat. Já ve své práci používám kineziologické a regresní postupy, které pracují se vzpomínkami velmi ranými. Jelikož naše vnímání příčiny a následku bývá spojeno s hledáním viníka nebo něčeho, na co to můžeme svést, snažím se vztah k minulému převést spíše na vnímání, že jde o zrcadlo přítomnosti. Analogický obraz toho, co máme řešit dnes. Jde tedy o práci s emocí, která je stále živá. Moje praxe ukazuje, že vzpomínky a emoce s nimi spojené ovlivňují i funkci našich o orgánů čili naše zdraví. Jejich osvobození, změna jejich náboje a zvědomění tak mohou také pomoci obnovení naší vnitřní rovnováhy. Proto se dnes zkoumá, zda tělesné buňky mají druh paměti, který způsobuje, že je traumatické informace odpojují od spojení s celkem, což je příčinou jejich oslabení a náchylnosti k nemocem.

Práce s minulostí a vzpomínkami může tedy při správném provedení snižovat její vliv na přítomné prožívání. Pokud tomu vyhradíme čas, koncentraci a bezpečný prostor, umožňuje to zbavit se jejich projekce a přenosu do vnímání přítomnosti. Uvedu příklad. Pokud jsme měli přísného otce, může se nám při každém setkání s autoritou vybavovat emoce, která souvisí s bolavými vzpomínkami na něj. Daný člověk může být zcela jiný, ale přesto náš vztah k němu tyto emoce narušují. Nemusíme si toho vůbec být vědomi, ale přítomnost to ovlivní.

U některých lidí, kteří mají silnou tendenci na příbězích a vzpomínkách ulpívat a zaujímat postoj oběti, může být však užitečnější se práce se vzpomínkami vyvarovat. V těchto případech je lepší vést je k uvědomování emocí tj. toho, co se v nich děje právě teď, anebo vybavování si vzpomínek bez jejich interpretace. Věřím, že vědomá regrese do raných let života je velmi účinná metoda, ale někteří lidé na ni potřebují připravit a nejprve je třeba, aby se zorientovali v současném dění a v tom, jak celkově funguje dynamika jejich vztahu k přítomnosti, minulosti a budoucnosti.

Příliš kritiky škodí

Nemyslím si, že by práce s minulostí byla v rozporu se zdůrazněním významu přítomnosti. Je ale vždy otázkou, jakým způsobem je prováděna, a jestli se význam minulosti nepřeceňuje. Přitom se totiž dotyčný často dostává do role oběti, nastupuje obviňování a výmluvy (takto bývá někdy zneužívána i teorie karmy). Samozřejmě to souvisí i s různými fázemi duševního a duchovního vývoje.

Co se týče otázky bilancování, může být určitá forma vědomého zhodnocení zkušeností a přirozených cyklů, které nás ovlivňují, velmi prospěšná. Uvědomit si, co v životě nechceme, a co naopak podporovat chceme. Je to, jako když vzniká umělecké dílo. Film se nejprve natočí, pak se sestříhá a teprve tím vzniká dílo. Vzpomínky tvoří dílo našeho sebepojetí a v naší moci je provést citlivý sestřih toho, jak na nás budou působit. Také přitom můžeme zjistit, že jsme něco vnímali zkresleně.

Pokud chceme bilancovat, doporučoval bych nebýt příliš kritický. Nepovedené věci si uvědomíme, ale není třeba zaměřovat se na ně primárně. Užitečné je udělat si seznam toho, za co můžeme být za dané uplynulé období vděční – za různé události, úspěchy či vztahy. Projevíme tak vděčnost a záměr, že podobné ve svém životě vítáme. I ve vztahu si můžeme vyhradit chvíli a navzájem si říci, za co jsme vděčni, a co bychom rádi posílili i v budoucnu.

Stejně jako u předsevzetí je i u bilancování lepší naučit se provádět ho pravidelně, například si večer před spaním uvědomovat, co nám přinesl uplynulý den, a vyčistit negativní emoce při relaxaci, meditaci či rozhovoru s blízkými. I s malými dětmi lze například zavést rituál, že je necháme večer vyprávět, co jim ten den bylo příjemné a co nepříjemné. Vytvoření si způsobu duševní hygieny je velmi prospěšné, stejně jako je prospěšná například pravidelná hygiena našeho chrup.

Dnešní doba je příznačná tím, že mnoho lidí jejich práce nebaví, trpí vyhořením, úzkostmi, depresemi a ztrátou životní energie neboli únavou. Antropoložka Angeles Arrien uvádí, že pokud bychom se s těmito příznaky svěřili šamanovi z nějaké původní kultury, nazval by náš stav ztrátou duše. A posléze by mohl vyslovit otázky: „Kdy jsi přestal zpívat a tančit?“ „Kdy jsi přestal pobývat v tichu, a zároveň přestal naslouchat a vyprávět příběhy?“ Právě těmto činnostem původní národy totiž přikládaly léčivý potenciál. I když zpívání a tančení není pro přežití podstatné tak jako získání potravy, lidé dříve intuitivně věděli, že to je důležité pro zdraví duše, ducha i těla a stejně tak pro rovnováhu ve společnosti. Proto ve většině kultur najdeme posvátné písně, tance, mýty i meditace. V naší kultuře sem patří také divadlo a filmy, které nám zprostředkovávají příběhy. Někdy nám však nedochází, že umění nestačí jen konzumovat tj. být při něm pasivní, ale důležité je věnovat se mu aktivně jako plnohodnotné součásti života a péče o zdraví. Sledování fotbalu v televizi z nás sportovce také neudělá. Přesto se setkáváme s názorem, že umělecké činnosti je lepší přenechat těm, kteří je ovládají profesionálně. Víme, že našemu tělu udělá dobře běh, který je jen rekreační, na rekreační věnování se zpěvu či tanci, což zase dělá dobře naší duši, zapomínáme. A tak se může stát, že přestaneme být v kontaktu se svou duší.

Od oběti k tvůrci

Duše nás tichým hlasem volá stále. Je-li zanedbaná a neuspokojená, člověka to pak láká do osidel různých náhradních uspokojení – závislostí, vztahových aférek či dramat atd. Nebo se může objevovat permanentní podrážděnost, špatný pocit ze života, frustrace a deprese. Pokud naopak vědomě vyslyšíme tiché volání duše a vydáme se za ním, můžeme objevit, že tvorba se netýká jenom umění, ale celého našeho života. Ať chceme nebo ne, svoji realitu tvoříme tím, že se každý den mnohokrát rozhodujeme, utváříme své vztahy a ovlivňujeme prostor i druhé. Tvorby se prostě nelze zříct. Jediné, co lze ovlivnit, je to, do jaké míry jsme si toho vědomi, anebo se pouze cítíme jako oběť vnějších okolností.

Julia Cameron – autorka Umělcovy cesty –, což je proces léčení našeho vnitřního umělce, hovoří o tom, že tvořivost je dar od stvořitele. Zároveň to je možnost našeho vnitřního spojení s ním a také mu jejím prostřednictvím můžeme více porozumět. Zříci se svého tvůrčího potenciál je podle ní jakousi zpupností, zatímco jeho následování je naopak přirozenou cestou k duchovnosti. Pokud svoji tvořivou energii necháváme ležet ladem, snadno se také stáváme obětí mocenských struktur a připadáme si vůči světu bezmocní. Z toho důvodu jsou umění a tvořivost vždy tolik nebezpečné pro diktátory snažící se druhé ovládat, a proto se tak často stávají předmětem cenzury. Čím více lidí chápe svoji tvořivou sílu, tím méně jsou zneužitelní a ovladatelní, neboť tvořivost je vede k nezávislosti. Západní kultura zase úspěšně tvořivost otupuje konzumním stylem života.

Chyby znamenají, že se nebojíme tvořit

Pustit se do nějaké tvorby většinou vyžaduje dovolit si udělat chybu, hrát si a riskovat. Malé děti zkoumají realitu, zkoušejí a experimentují. Řada výchovných směrů věří v přirozenou touhu dítěte po učení a tvorbě – dítě tisíckrát spadne, ale zvedne se a zkusí to znova. Aby děti mohly zůstat tvořivé, potřebují od dospělých zajištění bezpečného prostoru, kde to je možné. Dospělí je v tom mají podpořit. Často je to však naopak a ve snaze děti usměrnit a vychovat jim při rozvoji jejich tvořivé energie uštědří rány. Některé pedagogické přístupy věří, že děti se chtějí rozvíjet, a přirozeně se věnují tomu, co je baví, a k čemu mají nadání. Řada věcí je od toho však odvádí, neboť na ně působí příliš silně a návykově – jde zejména o televizi, počítačové hry a také konzumaci cukru. Cukr dítěti přináší pocit náhradního uspokojení jeho zvídavého já, které pak vítězí nad mnohem pracnějším zdrojem uspokojení, jež je dosaženo aktivní činností a zkoumáním světa. Často to přetrvává až do dospělosti. Stejně jako je těžké začít cvičit a dosáhnout tím dobrého pocitu namísto přejídání, je obtížné dosáhnout vnitřního naplnění tvořivou činností –rychlejší úlevu přinese ukojení závislosti na sladkostech, sexu atd.

Vnitřní kritik a cenzor

Pro tvořivost jsou velmi nebezpečné dvě věci – kritika a posměch. Dospělí se někdy tvořivým nápadům dětí smějí, a i když je to třeba proto, že jim připadají roztomilé, děti se cítí zesměšněny. Zároveň jsou velmi citlivé na upozornění typu „Ty opravdu radši nezpívej. Máš hudební hluch. Nemáš talent. Jsi úplný poleno. Radši na to ani nesahej. Dej mi to, radši to udělám sám…“ Leckdy jde o dobře mířené rady, ale přesto to jsou jedovatá semínka, které později přinesou své plody – lidé postupně svoji tvořivost začnou cenzurovat, potlačovat a hlídat, aby se vyhnuli nepříjemným pocitům. Tento obranný mechanismus se zhmotní v jakýsi vnitřní hlas, a napadne-li je například, že by mohli jít na kurz malby, hned jim podsune „Ty se do toho nepouštěj, stejně ti to nepůjde. Je to jenom ztráta času a peněz. Víš, jak dlouho ti to bude trvat, než se to naučíš? Jsi na to už moc starý.“

Na kurzech Umělcovy cesty, které vedu, se ukazuje, že vnitřní kritici mají v zásobě mnoho a mnoho argumentů. Někdy jim říkám „špatní královi rádci.“ Vzpomeňme si, jak v pohádce o Pyšné princezně zlí rádci princezně postupně zakázali zpívat a radovat se, a starali se jenom o to jak zneužít královo bohatství a vybírat daně. Rádci jsou užiteční, ale pokud král nechá vládu na nich, víte, jak to v pohádkách dopadá. Hlas kritika a cenzora a dalších rádců můžeme vidět jako jeden z užitečných pohledů, ale rozhodně by nás neměly ovládat. Při tvořivé práci cenzor zmizí málokdy, ale lidé na kurzech poznají, že to jsou v podstatě dávné připomínky jejich rodičů, učitelů a dalších lidí, což jim posléze umožní projevit se svobodněji. Dobrý trik, jak poznat hlas vnitřního cenzora či kritika, je položit mu na jeho pochybnosti otázku. „No dobře, co bys tedy navrhoval lepšího?“ V tu chvíli většinou zmlkne a zmizí. Neumí totiž tvořit, ale pouze připomínkovat to, co vytvořila naše aktivní část. Stejný argument je často efektivní, i když čelíme kritice z vnějšku.

Zablokovaní umělci

Když se bavím s dospělými a pracujeme s problematickými tématy v jejich životech, často slýchám, že už ani nevědí, co je baví, anebo že u ničeho nevydrží. Bývá to tím, že v člověku již převládly pochybnosti a vnitřní cenzoři nad naladěním se na svoje sny, přirozenost, tvořivost a nadšení. Jejich vnitřní umělec byl odsunut kamsi do stínu. Jak je potom ale možné poznat, co by je bavilo? Jak tedy opět probudit energii, která v nás doutná pod nánosy vnitřních programů a bloků? První krok je položit si otázku, co si přejeme, tvořit si o tom ideální představy a uvědomit si jednotlivé krůčky, které k tomu vedou. Třeba se posadit a představit si, jaké by to bylo, kdybychom si skutečně dovolili dělat to, co nás zajímá a baví. Přitom je dobré, abychom v představě sami sebe viděli, jak to děláme.

Zajímavé je, že pokud sami hodně kritizujeme některé zpěváky nebo herce, většinou to paradoxně ukazuje na náš skutečný zájem čili to, čemu bychom se rádi věnovali sami. Projekcí talentu je však i kladné hodnocení, kdy některé umělce obdivujeme a jsou našimi vzory.

Upřímné vyjádření

Aktivní tvorba nám mj. umožňuje uvolnit naše emoce, poznat je a pracovat s nimi. To samé dokážou i různé terapie, ale v umění to lze udělat s určitým estetickým přesahem a leckdy i akčnějším způsobem – záleží na žánru. Smutek lze popsat, namalovat, vyzpívat atd. Hlavní cíl není ho překonat, ale naopak se mu otevřít a vytvořit z něj něco krásného. Často jsou úspěšná umělecká díla vyjadřující emoce či prožitky, které má řada lidí, ale nepřiznají si je. Silné příběhy popsané v knihách a ztvárněné ve filmech nebo divadelních představeních také často ovlivňují naše vnímání světa.

Známý transpersonální psychiatr a psycholog Stanislav Grof, ale i další, upozorňuje na to, že pohybem, hlasem, tancem a dalšími projevy, které v nás probouzí hudba, je možné zbavit se různých emocionálních bloků uložených v našem těle. Musí to ale být v bezpečných podmínkách tj. abychom se mohli otevřít bez kritizování, pozorování a hodnocení druhými. Jde o to, abychom při tom neublížili sobě ani druhým. S tím dnes pracuje řada tělesně-tanečně terapeutických přístupů – u nás si získávají oblibu například Tanec 5 rytmů nebo Movement medicine. Já jako hudebník rovněž zkoumám působení hudby v procesu sebepoznání, a proto se podílím na hudebních projektech Srdce dokořán a Úžas v rytmu.

Jednota

Společná tvorba a skutečné ponoření se do tvůrčí činnosti dokážou vyvolat silné zážitky sjednocení, přesahu a spojení se zdrojem tj. s božským. Naše běžná mysl přitom jakoby poodstoupí stranou a vnímá jednotu s tvůrčí silou obsaženou ve všem. Takové silné zážitky se mohou objevovat při sborovém zpěvu, bubnování společného rytmu a také se dostavují, když se při umělecké činnosti plně odevzdáme – v tu chvíli nám osvojené umělecké techniky umožní vyjádřit skrze sebe něco vyššího.

Psát o významu tvorby a umění pro fyzické, duševní a duchovní zdraví by vydalo na svazky knih. Na základě své praxe jsem přesvědčený, že pokud je tvořivá energie zablokována, může to mít destruktivní následky. Je-li naopak uvolněna, mnoho věcí se vrátí do rovnováhy. Tvorba také rozvíjí intuici a vyvažuje racionální a analytické myšlení.

Dříve než člověk sáhne po antidepresivech, měl by tedy zkusit zpívat, tančit, naslouchat tichu, poslouchat a také vyprávět příběhy. Větší pochopení procesu tvorby se všemi jeho fázemi od nadšení přes kritiku, vrcholy i propady nás také učí zvládat úskalí každodenního života. Byl jsem svědkem, jak se účastníci seminářů, na nichž pracujeme na uzdravení tvořivosti, také uzdravují z psychických bloků, nefunkčních vztahů atd. Tvořivost se nejlépe rozvíjí po krůčcích. Každý den bychom se proto měli na chvíli věnovat nám blízkému vyjádření – zazpívat si, zatančit, napsat jednu báseň, namalovat malý obrázek… Někdy stačí deset minut každý den, aby se věci daly do pohybu, a ozdravný proces v našem životě mohl začít.

Pracujme na sobě, abychom se mohli stát nástrojem pro vyjádření tvůrčí energie, jež nás přesahuje. Dobrodružství tvořivosti čeká na každého, kdo se rozhodne ji zkoumat. Projevit tvořivě své talenty a jít přitom cestou srdce je skutečná výzva dnešní doby.

Pod pojmem lesní školka se asi stále většině lidí vybaví místo, kde jsou v lese vysázeny malé stromky. Pro mého syna to tak ale určitě nebude. Vybaví si Pramínek - tedy své kamarády, lektory a místo, kam chodí do školky. Takových dětí a jejich rodičů přibývá. Lesní mateřské školky u nás rostou jako „houby po dešti“ a mají i svoji Asociaci. Ta jich v současné době eviduje již více než šedesát.

I když u nás jsou vzhledem k legislativě lesní školky zatím oficiálně vedeny především jako dětské kluby, které provozují občanská sdružení. MŠMT již podpořilo koncepci lesních mateřských škol – tříd, které jsou integrované s běžnou mateřskou školou a dějí se postupné kroky k zakotvení v legislativě.

Náš příběh

Když náš syn dovršil tři roky a začali jsme přemýšlet o tom, že po většinu týdne začne navštěvovat školku, byli jsme současnými okolnostmi v okolí Prahy víceméně dovedeni k tomu hledat nějakou alternativu ke státní školce. Jednoduše, protože je převis poptávky a v tomto věku se u nás v městečku děti do státní školky většinou nedostanou. O to více jsem uvítal, když jsem zjistil, že kousek od nás existuje lesní školka. Od roku 2009 jsem znal dětský klub Šárynka, kterou zakládala moje kamarádka, a byl jsem se podívat v jejich jurtě v Praze v Šáreckém údolí. Tato myšlenka pro mě tedy nebyla již tak nová a to, co jsem od ní o lesních školkách věděl, mi bylo velmi sympatické.

Nebyli jsme ale s manželkou zcela rozhodnutí. Měli jsme i jiné možnosti a blíže soukromou školku, která byla také příjemná, a Tadeášek tam již na malou docházku na zkoušku chodil. Často jsme ale slýchali, že je hodně temperamentní a potřeboval by nejlépe co nejvíc času běhat někde po venku. Když jsme si tedy představili školku v lese, svitla nám naděje, že by mohl být spokojenější on i učitelé. Vyrazili jsme tedy na otevřený den do říčanského lesa – do Pramínku. To jedno dopoledne nás zcela nadchlo a přesvědčilo. Skupinka dětí nás vzala na procházku do lesa. Počáteční nervozita všech – nových příchozích i dětí ze školky - se rozpouštěla, čím déle jsme chodili po lese. Dodnes si pamatuji, jak se Tadeáš hned přidal k dětem ze školky, když si na kládě ležící přes potok hráli na jízdu vlakem. A tak bylo rozhodnuto. Půjdeme k zápisu, a pokud to půjde, bude Tadeáš chodit sem.

Od počátku mi na misce vah rozhodování pro tuto školku také velmi převážilo to, když jsem zjistil, že v Pramínku učí několik mužů. Hlavní lektorky jsou ženy, ale jako doprovodné lektory mají k sobě téměř vždy muže. Aby měly děti přirozeně jako vzor obě pohlaví. To je něco, co velmi chybí, a jako člověk, který se zabývá terapií, kde pracuji s vývojem od raného dětství, jsem to velmi ocenil. Ano. To potřebují všechny děti. A budu šťastný, když to mému synovi budu moci dopřát.

Sám jsem si uvědomoval, že již fakt, že budeme se synem chodit pravidelně 15-20 minut pěšky lesem a pak odpoledne podruhé zpátky, do určité míry změní i náš den a prožívání. Také jsem si uvědomoval, že budeme do školky chodit na brigády atd., ale nevěděl jsem, jak hodně školka vstoupí do mého života. Když jsem popisoval u zápisu svoji motivaci, proč chci dát dítě do lesní školky, uvedl jsem, že se mi tam tak líbí, že bych tam nejraději chodil také. Někdo z vedení školky se mě zeptal, jestli to myslím skutečně vážně, kdyby mě vzali za slovo a nabídli mi, ať tam někdy s dětmi jsem jako lektor. Již o prázdninách jsme se dohodli, že by mě potřebovali hned od září. Zrovna se mi uvolnil určitý pracovní prostor a tak jsme se dohodli. Jsem zastáncem toho, že je vhodné se inspirovat vývojem svých dětí, růst s nimi a moci ovlivnit prostředí, které je formuje, a tak jsem tuto možnost přímo se podílet na chodu školky uvítal.

Kam se schovat v lese

A tak jsme začali chodit do slaměného domečku na louce u říčanské hájovny. Některé lesní školky mají jurtu, některý tee-pee, jiné maringotku či skautskou klubovnu… My máme na lesní poměry dost luxus. Kulatý slaměný domeček s hliněnou omítkou, který postavili rodiče, tee-pee a zázemí v říčanské hájovně, která nyní patří Ekocentru a kde je tekoucí voda, elektřina a další civilizační vymoženosti.

V bezpečí víc než v džungli města

Základní idea lesních mateřských škol je, že přirozeným prostředím pro člověka je příroda a ve městech s ní více a více ztrácíme kontakt. Děti tráví stále více času v uzavřených prostorách a již od útlého věku tak ztrácí spojení s přirozeným rytmem roku, znají mnohem lépe reklamní loga a animované postavičky než stromy, květiny a skutečná zvířata.

To vše může pobyt v lesní školce pozměnit. Osobně se mi líbilo, když může můj syn trávit část svého času v prostředí, kde nemá plastové hračky, autíčka, pohádky na počítači a všechny ty věci, které máme doma a nechci ho před nimi zcela bránit a při udržování běžných vztahů to snad ani nejde. Ať se učí kreativně se zabavit i tam, kde bude odkázaný na přírodu, klacky, aktivity spojené s ročními obdobími. Lesní školky jsou v tomto velmi v souladu s Waldorfskou pedagogikou, když učí děti vnímat prostředí, kde převažují přirozené barvy, zvuky, materiály. To pak může vést k jemnějšímu rozlišování než křiklavé barvy hraček a zvuky, které produkují.

Cílem předškolní výchovy by mělo být vytvořit dětem bezpečné prostředí, kde si tvoří svůj vztah ke světu, mohou se svobodně a beze strachu rozběhnout prostorem a zkoumat ho a mají k dispozici průvodce, kteří jim toto prostředí zajišťují a hlídají. V lesní školce toto nacházím. Běžný člověk je dnes často přesvědčován o opaku a od návštěvy lesa, natož s dětmi, odrazován stálými reklamami na očkování proti klíšťatům.

Pokud se pohybujete běžně se skupinou dětí po lese a pak s nimi vyrazíte do města, uvědomíte si, že je to trochu opačně – jaké nebezpečné prostředí jsme našim dětem (i sobě) vytvořili. Po lesních cestách ani předškolní děti nemusí chodit sešikované v oranžových vestičkách a vystresovaný učitel na ně neustále křičet, aby nespadly pod auto. Natož je někde nechat jít samotné. To nejvýš na hřišti. V lese stačí, když dodržují jednoduché pravidlo, které si vcelku snadno osvojí. Musíme se stále vidět, aby se nikdo neztratil. Děti si toto začnou navíc velmi dobře kontrolovat ve skupině samy a upozorňovat se i navzájem. V lese se učí o svých limitech a schopnostech, a tak kromě odřených kolen se děje velmi málo úrazů.

Za rok strávený ve školce znám desítky možností, v co se v dětských rukou mohou proměnit klacky, kameny, šišky a další přirozený přírodní materiál. Jak se dá v lese hrát na vojáky, piráty, kosmickou loď a vše ostatní. Jak pobyt u potoka nebo ohýnku takřka nikdy neomrzí. Obzvlášť, když v teplé dny navíc není zakázáno si sundat někdy boty a hupsnout do bláta, nebo se jím dokonce pomazat.

V přirozeném rytmu roku

Pokud chodíte do školky, kde se topí ohněm a každý den se vychází ven, začnete více vnímat, jak je každé roční období jiné. Jak je jiný každý týden. Většina aktivit, které děti mají a učí se je – písničky, říkadla, malování a výtvarné dovednosti, poznávání světa, jsou spjaty s aktuálním obdobím. V naší školce jsme přejali systém slavností dle Waldorfské pedagogiky. Každé období má tedy i svůj určitý duchovní význam, který reprezentují v roce tzv. slavnosti. Většinou vypadají jako dobrodružná cesta lesem, kde jsou nějaké úkoly a děti se setkají třeba se sv. Michalem a drakem, sv. Martinem na bílém koni, sv. Janem a kouzelným zlatým kapradím. Nebo se jde na masopustní průvod, vynáší se Morena a otevírají studánky. Přípravy na slavnosti jsou provázeny čtením příběhů a poznáváním daného období roku.

Pedagogický přístup v lesních školkách vyžaduje, aby bylo méně dětí na jednoho pedagoga. Ve státní školce může být až 25 dětí na jednoho učitele. V naší školce jsou na cca 14-15 dětí dva lektoři – průvodci. Pro bezpečný pohyb přírodou, volnou hru, atd. je to důležité. Většinou jsou to navíc muž a žena.

Ještě k tématu mužů lektorů ve školce. Sám jsem si nejprve myslel, že pro okolí fakt, že chodím pracovat do školky, bude trochu zvláštní. Ale vzhledem k množství mužů, kteří se podílí na chodu naší školky, jsem na to rychle zapomněl. Dalo by se říci, že prostě v přírodní školce muži snadno cítí své místo a dle pozorování sebe a kolegů, že je to tam prostě baví.

V pedagogickém přístupu se v naší školce velmi volně inspirujeme Waldorfskou pedagogikou, lektoři by měli znát přístup Respektovat a být respektován a také pracujeme s prvky dramatické výchovy. Lesní školky se často inspirují také intuitivní pedagogikou, nebo třeba Montessori přístupem. Není tedy nějaký jednoznačný pedagogický směr, který by všechny lesní školky sdílely. V naší školce se nedbá na nějaké pedagogické dogma, ale především na to, aby základ programu a dne tvořili lidé, kteří mají pedagogické vzdělání, a doplňovali je ti, u kterých je kritériem především to, jaké to jsou osobnosti. Tak u nás najdete spíš divadelníky, hudebníky, terapeuty, studenta teologie, kteří všichni ukazují dětem svůj pohled na život. Toho si cením a čerpám z toho velmi i pro sebe.

Běžný den v lesní školce

Ráno si děti hrají venku, nebo v chladnějších dnech se schází v domečku, než dorazí všichni. Po ranním kruhu se nasvačí a vyráží na výpravu do přírody. Zde se střídají dny s hrami, dramatickou výchovou, volnou hrou, či tematickými procházkami. Na oběd se vrací k domečku. Jídlo jim dovážíme ze spřátelené školky Maitrea. Rozdávají si ho do vlastních ešusů či krabiček. Co nesnědí, odnesou si domů. Odpadá mnou tolik obávaný stres z mojí školky, že mě budou nutit… Po jídle následuje odpočinek – čtení pohádky, někdy uvedená relaxací. Není povinné ležet, děti si mohou případně i malovat, prohlížet jiné knížky, jen jsou vybízeny klidu. Odpoledne následuje opět pobyt venku – většinou již v přilehlém lese či na louce, terase. Některé dny jsou odpoledne zaměřeny na dramatický kroužek, výtvarno či hudbu.

Děti mají speciální pogumované kalhoty a bundy, rukavice, ve školce své kapsáře s náhradním oblečením. Chodí tak oblečení, že i v mínus dvaceti pro ně není problém vyrazit ven. Děti nad tím tolik nedumají jako dospělí. I to, co mi považujeme za extrém, jim často nevadí. Je třeba jen hlídat, jestli se v mraze nenamočily, a nosit sebou pro ně náhradní oblečení.

A kudy z lesa dál?

U nás existují první lesní školky zhruba od roku 2009 – mezi nejstarší patří Šárynka v Podbabě, lesní školka Země, v Toulcově dvoře probíhalo pozorování MŠMT, které bylo úspěšné pro další projednávání o oficiální schválení lesních školek nebo tříd. V zahraničí jsou zkušenosti delší. V Německu je více než 1000 lesních mateřských škol. Oficiálně jsou schválené jako státem podporované od roku 1993, kdy vznikla první. V Dánsku koncept lesních školek vznikl a první se datuje již do roku 1956. Zahraniční výzkumy ukazují, že děti z lesních školek nemají problém s přechodem do školy. Dobře se soustředí, mají vysokou kreativitu, motoriku a imunitu. I u nás již vycházejí první děti z lesních školek a někteří rodiče proto zakládají i školy. Cesta rodičů, kteří tvoří nový rámec pro své děti, pokračuje…

A co my? Letos by již Tadeáš mohl přejít do státní školky. Po tom všem, co jsme ale již ve školce zažili, jsme přihlášku k zápisu do státní školky ani nepodali.  

Zdálo by se to jednoduché. Máme jenom dvě pohlaví a při narození dostaneme do vínku, že budeme v životě jedním z nich. K tomu, abychom vznikli, jsou potřeba rodiče obou pohlaví a ti nám mají být k dispozici jako učitelé a ukázat nám, co znamená být ženou, co mužem a jak se mají obě pohlaví k sobě chovat. Pokud jsem kluk, tak mi táta ukáže, co to znamená být mužem. Jaký v tom může být problém? Tak to čeká idealista – a podle mých zkušeností s prací s ranými vzpomínkami nebo podle Waldorfské pedagogiky se jako idealisté rodí děti všechny.

Lidstvo to ale nějak zkomplikovalo. Můžeme bez nadsázky říci, že nerovnováha mezi pohlavími a vyvyšování jednoho nad druhé způsobilo celou řadu dosud nezhojených ran a nevyzrálý mužský přístup, který pokořoval a málo naslouchal ženské stránce světa, nás dovedl na pokraj zničení planety. Každý z mužů může začít tím, že usmíří rozum a cit, pravou a levou hemisféru uvnitř sebe.  Není tedy divu, že ruku v ruce s rozvojem terapie a seminářů se jako výrazné téma objevila potřeba poznat, co je přirozené mužství a přirozené ženství, a jak spolu mohou žít v lásce a míru a jak se mají doplňovat. V USA a na západě se zrodil v rámci tohoto vývoje fenomén ženských kruhů a skupin a nedlouho poté na to navázal trend kruhů mužských. Dnes tato vlna nabývá na síle i u nás. V článku jsem vybral několik témat, které se tam objevují nejčastěji.

Chlapeček nebo holčička?

Možná nad tím vždy nepřemýšlíme, ale to, co znamená přijít do některé rodiny jako muž nebo přesněji řečeno nejprve jako chlapec, nás často determinuje již daleko před naším narozením. Jsou okolo toho různé rodinné tradice, leckdy až pověry. Někteří muži například považují za povinnost mít syna pro zachování rodu, jiní si přejí dceru, protože syna již mají, obdobně to mohou mít matky.  Tyto vnitřní vzorce jsou v nás velmi silné a často o nich ani nevíme, dokud se  nestaneme rodiči.

„Tak to bude kluk paní Nováková…,“ hlásí sestřička na ultrazvuku. „Hm, já si přála holčičku, ale manžel bude mít radost, on si to tak přál…“ Většina lidí si myslí, že drobeček nás ještě nevnímá, ale zkušenosti z regresní práce, stejně jako nové poznatky z vědecké psychologie, ukazují, že již v průběhu těhotenství děti skrze emoce a informace přes matku dokáží vnímat o vnějším světě velmi mnoho. Pocit nepřijetí, který způsobil problémy např. v partnerských vztazích, má často počátky právě v této době. Téměř mě překvapuje, jak často za mnou lidé přicházejí a s úsměvem mi oznamují: „Já jsem měl být holka.“ Na to však  odpovím: „To asi neměl, jinak byste byl.“  Je dobré se tedy zamyslet, jak to bylo a je v naší rodině. Když očekáváme narození svých dětí, zkusme zjistit, jestli nemáme nějaký obdobný předsudek, a pokusme se s ním pracovat už předem. Není tolik důležitá naše první reakce a více než slova jsou důležité pocity a to, jak s nimi nadále naložíme.

Kde jsou ti muži?

V dnešní době se prohlubuje tendence, kdy se muži méně podílejí na výchově svých, natož cizích dětí. Rodiče a dospělí však děti vychovávají především tím, že jim ukazují svůj vlastní život. Dnes dětem více chybějí mužské vzory. Netýká se to jen toho, že dnes přibývá dětí, jejichž rodiče se rozcházejí, ale i dlouhodobé situace ve školství. Ve školkách většinou muži neučí a na prvním stupni se také vyskytují výjimečně. Na základní škole jsou učitelé spíš výjimkou a první muži jsou většinou až matikáři, tělocvikáři a ředitelé na druhém stupni.  Tatínkové dětí zase vydělávají peníze a dostávají se domů až třeba v osm hodin večer. Jakoby se s vyděláváním peněz neslučovalo dělat učitele, oddílového vedoucího, vést kroužky atd. Zmizeli snad všichni schopní muži někam do „open spaceů“? Na otázku ve školce: „Co dělá tvůj tatínek?“ zní dnes často odpověď: „Pracuje někde u počítače.“ A když pak přijde domů, je unavený a nemá náladu si hrát. A možná tím se uzavírá začarovaný kruh, že vlastně po narození není až tak neobvyklé někam zmizet a se svými dětmi vlastně nežít.

Psychoterapeut B. Stephenson zabývající se mužskou psychikou a také delikventy píše, že to jsou většinou děti, které vyrůstaly bez otců, a jejich matky dělaly vše proto, aby z nich vyrostli vzorní synové. Nejen proto je důležité úlohu otce v rodině zajistit. Děti na hluboké úrovni lásku vnímají především skrze ochotu věnovat jim čas. Dárky nebo slova to nenahradí. Bohužel naše psychika funguje tak, že když nám chyběl rodič, máme často tendenci zachovat se tak, že pak sami neumíme být ani se svými dětmi a to obzvlášť s dětmi stejného pohlaví.

 Mohlo by to znít pesimisticky, ale pozitivní je, že tyto modely lze kvalitní prací a uvědoměním překonat. A také, že se postupně zdvihá vlna podpory pro muže, aby se dokázali této role zhostit. Nové aktivity propagují, že být s dětmi není zženštilé, ale může to podpořit i naši vlastní mužskou identitu. Existuje třeba  Liga otevřených mužů – Lom, která v tomto muže podporuje již léta.

Podle psychologů se základy osobnosti formují především v prvních sedmi letech života. Tehdy máme šanci své děti ovlivnit na hluboké úrovni, protože nás vnímají jako skutečnou autoritu. Mužskou rolí je ukázat dětem různé činnosti a také jim přiblížit, co děláme. Děti chápou, co dělá řidič, hasič, kominík – ale úředník a manažer, programátor či psychoterapeut je pro ně abstraktní a neuchopitelné. Tím více o to snažme.

Kluci přece nepláčou

Často si myslíme, že muži jsou v pocitech více uzavření a také o nich neradi mluví. Z pohledu mojí práce je však porozumění pocitům důležitou součástí zdraví. Jsou to totiž právě pocity, které stojí na pozadí nemocí. Dodnes, když se kluk zraní, uslyší rady typu: „Nebreč, nejsi přece holka…“ Obzvlášť v bolestivých situacích se tyto „mantry“ zarývají hluboko do podvědomí, zejména přicházejí-li od lidí, kterým důvěřujeme. Vztah k hněvu zase může ovlivnit tatínek, který celý rudý řve: „Takhle vztekle se chovat nebudeš,“ nebo maminka, která říká „Zlobíš a nejsi můj chlapeček…“

Pocity jsou však zcela přirozená věc, kterou nás příroda vybavila, abychom se dokázali vyrovnávat s realitou. Sebevědomí jedinci se nerodí z toho, že nikdy nepláčou a nedávají najevo svou bolest. Neurověda dnes zdůrazňuje zdravé ventilování emocí. To, že je ani dospělí nepopírají a nesnižují, vede k jejich zdravému projevování a vnitřní síle. Pokud se emoce naopak potlačují a nenacházejí svůj ventil, vede to k onemocněním a komplexům méněcennosti, které se mohou projevovat třeba i zvýšenou krutostí a sebedestrukcí. Možná tedy nejen ve špatném jídle můžeme hledat příčinu onemocnění rakovinou a jinými neduhy. Emoce také ukazují, co nás naplňuje, a podporují tvořivost včetně nalezení svého místa v životě, volby vhodného povolání a profesního naplnění, což je další důležitou výzvou mužově v životě.

Jsem opravdu rád,  když dnes za mnou přicházejí i o mnoho let starší muži, kteří se snaží se svými emocemi pracovat. Jejich nejčastější motivací je řešení neuspokojivých vztahů se ženami nebo zdraví.

Když se chlapec stává mužem

Když jsem byl malý, říkalo se, že holky musí rodit a kluci na vojnu. Vypovídalo to něco o pozůstatcích vnímání významu mužské a ženské iniciace. B. Stephenson poukazuje na to, jak je taková iniciace při přechodu do dospělosti pro zdravé fungování jedince důležitá, a proto ji dodnes provádějí ve všech původních kulturách. Dospívající děti podle Stephensona iniciační zážitky vyhledávají i v naší kultuře a často tím lze vysvětlit jejich tendenci k užívání drog, alkoholu a adrenalinovým zábavám. Je-li výchova založena na autoritě nebo na popírání pocitů, vede to v naší kultuře v náctiletém věku k rapidnímu snížení důvěry vůči dospělým a to bohužel i ve věcech, kde by se jejich zkušenost hodila. Děti pak spoléhají  více na své vrstevníky než na rodiče či jiné dospělé a to i ve věcech, ve kterých se všichni společně ztrácí. Jen se na chvíli zamyslete, kdo z vás se mohl v období dospívání uspokojivě bavit se svými rodiči o sexu, o vztazích či rizikových zážitcích, aniž by nepřicházely jen varování a zákazy. Kdo z vás může říci, že dostal iniciaci do toho,  co skutečně znamená být dospělým?  Chybějící propast, která po potřebě zasvěcení do dospělosti zůstala, se mladí snaží nahradit. Právě z toho vznikají problematické společenské jevy jako graffiti, krádeže, drogy, atd. Později to třeba plodí muže, kteří ještě ve čtyřiceti říkají, že si ještě chtějí užívat a nejsou zralí na to mít rodinu. Jiní zůstávají slušnými chlapečky a žijí třeba u maminky a nemohou si najít vztah, nebo se uplatnit na trhu práce v dnešní dravé době.

Muži na cestě

Pokud mluvíme o trendu navracejícího se vytváření mužských kruhů a o tom, že ženské kruhy ať již na západě či u nás začaly vznikat dříve, můžeme konstatovat, že muži tuto potřebu možná měli menší, protože si vzájemné sdružování udrželi o něco více. Muži přeci mají své sportovní oddíly, hudební skupiny, politické a ochotnické spolky, sbory dobrovolných hasičů atd.

S přibývajícím věkem je pro muže velkou výzvou vyrovnat se s ubývající výkonností a schopnostmi. Jako přirozené východisko se nabízí větší orientace na moudrost a odklon od materiální stránky světa směrem k duchovní a přijetí konečnosti života. O těchto základních dvou fázích života mluvil už např. C.G. Jung, který říkal, že život je jako šíp, který v první fázi míří vzhůru, aby trefil cíl, ale poté musí začít klesat. C.G. Jung a jeho dílo se také stali východiskem pro hnutí mužských skupin – ať už díky knihám Železný Jan nebo Král, válečník, kouzelník a milovník, které jeho dílo inspirovalo. Z dalších knih mohu doporučit tituly Co dělá z chlapců muže (B. Stephenson) a Cesta pravého muže (D. Deida).

 U klientů i v běžném životě vidím, že tento přechod je náročný a v našem prostředí mu chybí přirozený rámec. V pozdějším věku je pro muže výzva své zkušenosti předávat, ale také být schopný říci si o pomoc, navázat kontakt s mladými lidmi atd. Indiáni generační výměnu ctili v „radách starších“. V tom všem je důležité, jak jsem již zmínil, do jaké míry v životě muži přijali výzvu své seberealizace a vlastní cestu.  Měl jsem to štěstí takové „stařešiny“ mezi svými učiteli potkat. Svého důležitého učitele psychoterapie jsem například před lety potkal ve věku jeho osmdesáti let – dodnes cestuje po světě a své zkušenosti předává dál. Takové naplnění své cesty a stáří beze strachu a agrese bych přál všem mužům bez výjimky.

Článek vyšel v tištěné podobě v srpnovém vydání časopisu Meduňka r. 2013.

V kurzech seminářích a individuálně pracuji s lidmi na tom, aby dokázali být v kontaktu s tvořivou silou, inteligencí svého organizmu, intuicí. Na základě osobních zkušeností a zážitků s mými klienty a účastníky mých kurzů jsem přesvědčen, že lidský potenciál nám umožňuje spolupracovat s moudrostí či tvořivou silou, která dalece přesahuje naše myšlení a naučené vědomosti. Mluví se často o tom, že využíváme pouze část svého mozku. Souhlasím, ale dodal bych, že nejenom mozku. Týká se to celého našeho organizmu. Stejně tak nevyužíváme moudrosti  našeho těla, emocí, mentálních a duchovních. Jsme bytosti obrovského potenciálu a schopností. Většina lidí tak svým vybavením a využitím připomíná supervýkonný počítač, který by byl používán v kanceláři pouze na psaní textů, počítání excelových tabulek nebo sledování filmů a poslouchání hudby. Navíc by byl zavirován spoustou zbytečných a parazitujících programů, které pouze zpomalují jeho výkon, případně odvádí část energie někomu jinému.  Lidský svět je ale ještě mnohem bohatší než jeho odraz, který jsme stvořili ve světě virtuálním a roviny, na kterých se tato analogie odehrává je ještě více. Jsme výsledek nepředstavitelně dlouhého procesu vývoje.

Pokud se dotkneme zdroje energie, který v nás dřímá, je to jako bychom objevili nekonečné zřídlo. Kámen mudrců, pramen nesmrtelnosti, diamant, hlas boží, prvotní přirozenost, Tao. Můžeme tomu říkat různě. Prožitky každého jsou různé, názvy také, ale často jsou vzájemně podobné. Zjistíme, že se jedná o obrovský zdroj energie, síly a zdraví. Většinou k nám z tohoto zdroje proudí velmi málo nebo nic. Oddělují nás od něj naše strachy, závislosti, potlačené a ukrývané emoce, zranění, naše vnitřní a vnější boje. Jelikož nejsme v kontaktu s vnitřním zdrojem, hledáme energii venku, krademe ji ostatním, dopujeme se různými prostředky.

Ale skutečná síla je v nás. Protože ale máme strach, neznáme ji a nechceme se zabývat úklidem skládky, pod kterou jsme ji často ukryli, a která nás od pramene odděluje, nebo ho znečišťuje. Proto stavíme zdi a malujeme na ně krásné fasády, které mají tento fakt zakrýt.

Z počátku, když jsem začal pracovat s lidmi na jejich hlubinných tématech mě překvapovalo, jak i sebevědomě a zdravě vyhlížející jedinci, kteří jsou z vnějšího pohledu úspěšní, mají uvnitř spoustu strachů, zranění, úzkostí. Někteří z nich je obratně maskují a někteří se s nimi naučili žít a zacházet.

Dnes se tomu příliš nedivím. Nelze žít, aniž bychom se vyhnuli zraněním. Život přináší rizika i bolesti. Záleží ale na tom, jak s nimi naložíme. Jestli je ukládáme na skládku, kterou psychoanalytici nazvali komplex, kde je vlastně konzervujeme a zabraňujeme dalšímu vývoji, bohužel tím však i našemu vlastnímu růstu či využití části energie. Nebo je dáme na obrazný kompost, kde se mohou rozkládat a přinášet nové krásné květy a šťavnaté plody.

Lidé za mnou často přichází většinou ve chvíli, kdy něco prorazí zdi, kterými ohradili svoji skládku a její nepříjemný zápach již nejde vytlačit z vědomí. Může se to stát, že něco již dlouho skrývaného začne žít svým životem, nebo tím, že nějaká vnější událost prorazí do hranic a obran díru. Může se jednat o různě závažné události – rozchod, smrt blízkého, vyhazov z práce, nemoc, nebo jen přirozený vývojový tlak na přechod do jiné fáze (krize středního věku, krize dospělosti). 

Někteří chtějí jen rychle zacelit díru a postavit nové zdi a sáhnou  po čemkoliv, co jim rychle uleví. Někteří, a naštěstí mám pocit, že jich stále přibývá, chtějí využít tuto příležitost k úklidu a k hlubšímu porozumění životu. Těm se pak může podařit dosáhnout až k čistému prameni. Odstranit různé vrstvy, které je dělí od jejich zdroje vnitřní síly. Pokud nasloucháme svým zraněním a transformujeme je, můžeme aktivovat vnitřní sílu a nemoc či problém nás naopak posílí pro život. Pokud je ale pouze utlumíme, nebo odstraníme jejich následek a nikoli pochopíme jejich význam, většinou se nám to vrátí později, nebo nám energie ubývá.

Moje zkušenost je, že jakmile se jednou otevřou stavidla tvořivé síly, je těžké je opět zavřít. Začíná transformace. Pramen očišťuje a odstraňuje vše, co mu stojí v cestě a často to pro jistou naši část nemusí být pouze příjemné. Začíná cesta od ega k tomu,  C.G. Jung nazval bytostným já. Transformace od jedince k celistvosti. Cesta od oddělenosti k individualizované jednotě. Cesta přirozenosti.

Když sestupujeme skrze vrstvy naší psychiky stále více k jádru, dostáváme se často do úrovně, která je prožívána jako skutečná svoboda, volnost. Bývá lidmi přirovnávána často ke světlu, oceánu, křišťálu, diamantu, milující náruči, čisté vodě, nebo naopak věčnému ohni, květu, tanci jednoty, a dalším symbolům. Vyznačuje se velkým uvolněním, posvátností a příjemností. Lidé často propadají spontánnímu smíchu, nebo slzám, když se jim podaří dosáhnout této úrovně. Myslím, že je to stav, který popisovali mystici.
 Začne se nám dařit naslouchat vnitřní moudrosti. Zjišťuji, že i z počátku zdánlivě rozdílné metody, kterými se zabývám a přitahovali mě, vedou někdy k tomuto typu zkušenosti (individuální terapeutická práce s lidmi, kurzy tvořivosti, spontánní tanec a práce se zvukem, práce s imaginací).

Tvořivá síla pak má velkou schopnost léčit nemoci, odstraňovat problémy a napovídat další cestu v různých oblastech života.

Tento zážitek nelze vynutit. Ale lze významně napomoci tomu, aby nastal. Existuje řada účinných způsobů, jak vnitřně pracovat na tom, abychom se propojili až s touto hlubokou úrovní uvnitř sebe sama. Daří se mi nacházet stále více technik a přístupů, které hovoří o tomto typu zážitku a tomu, jak ho dosáhnout. To, co vede k tomuto zážitku má většinou společného jmenovatele - přijetí svých emocí namísto jejich odmítání, přijetí sebe sama a svojí existence, nebát se intenzity prožitku, ale ani na něm neulpět a když sdělí to, co v tu chvíli má, tak jít dále. Paradoxně, pokud se vydáme i skrze nepříjemnou emoci či bolest se často během krátké doby lze dostat do úrovně, kde je prožíván klid, svoboda, štěstí a osobní síla. Ve výsledku je to mnohem jednodušší než udržovat všechny své závislosti a kličky, kterými se snažíme vyhnout svým bolavým místům.