Dnešní doba je příznačná tím, že mnoho lidí jejich práce nebaví, trpí vyhořením, úzkostmi, depresemi a ztrátou životní energie neboli únavou. Antropoložka Angeles Arrien uvádí, že pokud bychom se s těmito příznaky svěřili šamanovi z nějaké původní kultury, nazval by náš stav ztrátou duše. A posléze by mohl vyslovit otázky: „Kdy jsi přestal zpívat a tančit?“ „Kdy jsi přestal pobývat v tichu, a zároveň přestal naslouchat a vyprávět příběhy?“ Právě těmto činnostem původní národy totiž přikládaly léčivý potenciál. I když zpívání a tančení není pro přežití podstatné tak jako získání potravy, lidé dříve intuitivně věděli, že to je důležité pro zdraví duše, ducha i těla a stejně tak pro rovnováhu ve společnosti. Proto ve většině kultur najdeme posvátné písně, tance, mýty i meditace. V naší kultuře sem patří také divadlo a filmy, které nám zprostředkovávají příběhy. Někdy nám však nedochází, že umění nestačí jen konzumovat tj. být při něm pasivní, ale důležité je věnovat se mu aktivně jako plnohodnotné součásti života a péče o zdraví. Sledování fotbalu v televizi z nás sportovce také neudělá. Přesto se setkáváme s názorem, že umělecké činnosti je lepší přenechat těm, kteří je ovládají profesionálně. Víme, že našemu tělu udělá dobře běh, který je jen rekreační, na rekreační věnování se zpěvu či tanci, což zase dělá dobře naší duši, zapomínáme. A tak se může stát, že přestaneme být v kontaktu se svou duší.
Od oběti k tvůrci
Duše nás tichým hlasem volá stále. Je-li zanedbaná a neuspokojená, člověka to pak láká do osidel různých náhradních uspokojení – závislostí, vztahových aférek či dramat atd. Nebo se může objevovat permanentní podrážděnost, špatný pocit ze života, frustrace a deprese. Pokud naopak vědomě vyslyšíme tiché volání duše a vydáme se za ním, můžeme objevit, že tvorba se netýká jenom umění, ale celého našeho života. Ať chceme nebo ne, svoji realitu tvoříme tím, že se každý den mnohokrát rozhodujeme, utváříme své vztahy a ovlivňujeme prostor i druhé. Tvorby se prostě nelze zříct. Jediné, co lze ovlivnit, je to, do jaké míry jsme si toho vědomi, anebo se pouze cítíme jako oběť vnějších okolností.
Julia Cameron – autorka Umělcovy cesty –, což je proces léčení našeho vnitřního umělce, hovoří o tom, že tvořivost je dar od stvořitele. Zároveň to je možnost našeho vnitřního spojení s ním a také mu jejím prostřednictvím můžeme více porozumět. Zříci se svého tvůrčího potenciál je podle ní jakousi zpupností, zatímco jeho následování je naopak přirozenou cestou k duchovnosti. Pokud svoji tvořivou energii necháváme ležet ladem, snadno se také stáváme obětí mocenských struktur a připadáme si vůči světu bezmocní. Z toho důvodu jsou umění a tvořivost vždy tolik nebezpečné pro diktátory snažící se druhé ovládat, a proto se tak často stávají předmětem cenzury. Čím více lidí chápe svoji tvořivou sílu, tím méně jsou zneužitelní a ovladatelní, neboť tvořivost je vede k nezávislosti. Západní kultura zase úspěšně tvořivost otupuje konzumním stylem života.
Chyby znamenají, že se nebojíme tvořit
Pustit se do nějaké tvorby většinou vyžaduje dovolit si udělat chybu, hrát si a riskovat. Malé děti zkoumají realitu, zkoušejí a experimentují. Řada výchovných směrů věří v přirozenou touhu dítěte po učení a tvorbě – dítě tisíckrát spadne, ale zvedne se a zkusí to znova. Aby děti mohly zůstat tvořivé, potřebují od dospělých zajištění bezpečného prostoru, kde to je možné. Dospělí je v tom mají podpořit. Často je to však naopak a ve snaze děti usměrnit a vychovat jim při rozvoji jejich tvořivé energie uštědří rány. Některé pedagogické přístupy věří, že děti se chtějí rozvíjet, a přirozeně se věnují tomu, co je baví, a k čemu mají nadání. Řada věcí je od toho však odvádí, neboť na ně působí příliš silně a návykově – jde zejména o televizi, počítačové hry a také konzumaci cukru. Cukr dítěti přináší pocit náhradního uspokojení jeho zvídavého já, které pak vítězí nad mnohem pracnějším zdrojem uspokojení, jež je dosaženo aktivní činností a zkoumáním světa. Často to přetrvává až do dospělosti. Stejně jako je těžké začít cvičit a dosáhnout tím dobrého pocitu namísto přejídání, je obtížné dosáhnout vnitřního naplnění tvořivou činností –rychlejší úlevu přinese ukojení závislosti na sladkostech, sexu atd.
Vnitřní kritik a cenzor
Pro tvořivost jsou velmi nebezpečné dvě věci – kritika a posměch. Dospělí se někdy tvořivým nápadům dětí smějí, a i když je to třeba proto, že jim připadají roztomilé, děti se cítí zesměšněny. Zároveň jsou velmi citlivé na upozornění typu „Ty opravdu radši nezpívej. Máš hudební hluch. Nemáš talent. Jsi úplný poleno. Radši na to ani nesahej. Dej mi to, radši to udělám sám…“ Leckdy jde o dobře mířené rady, ale přesto to jsou jedovatá semínka, které později přinesou své plody – lidé postupně svoji tvořivost začnou cenzurovat, potlačovat a hlídat, aby se vyhnuli nepříjemným pocitům. Tento obranný mechanismus se zhmotní v jakýsi vnitřní hlas, a napadne-li je například, že by mohli jít na kurz malby, hned jim podsune „Ty se do toho nepouštěj, stejně ti to nepůjde. Je to jenom ztráta času a peněz. Víš, jak dlouho ti to bude trvat, než se to naučíš? Jsi na to už moc starý.“
Na kurzech Umělcovy cesty, které vedu, se ukazuje, že vnitřní kritici mají v zásobě mnoho a mnoho argumentů. Někdy jim říkám „špatní královi rádci.“ Vzpomeňme si, jak v pohádce o Pyšné princezně zlí rádci princezně postupně zakázali zpívat a radovat se, a starali se jenom o to jak zneužít královo bohatství a vybírat daně. Rádci jsou užiteční, ale pokud král nechá vládu na nich, víte, jak to v pohádkách dopadá. Hlas kritika a cenzora a dalších rádců můžeme vidět jako jeden z užitečných pohledů, ale rozhodně by nás neměly ovládat. Při tvořivé práci cenzor zmizí málokdy, ale lidé na kurzech poznají, že to jsou v podstatě dávné připomínky jejich rodičů, učitelů a dalších lidí, což jim posléze umožní projevit se svobodněji. Dobrý trik, jak poznat hlas vnitřního cenzora či kritika, je položit mu na jeho pochybnosti otázku. „No dobře, co bys tedy navrhoval lepšího?“ V tu chvíli většinou zmlkne a zmizí. Neumí totiž tvořit, ale pouze připomínkovat to, co vytvořila naše aktivní část. Stejný argument je často efektivní, i když čelíme kritice z vnějšku.
Zablokovaní umělci
Když se bavím s dospělými a pracujeme s problematickými tématy v jejich životech, často slýchám, že už ani nevědí, co je baví, anebo že u ničeho nevydrží. Bývá to tím, že v člověku již převládly pochybnosti a vnitřní cenzoři nad naladěním se na svoje sny, přirozenost, tvořivost a nadšení. Jejich vnitřní umělec byl odsunut kamsi do stínu. Jak je potom ale možné poznat, co by je bavilo? Jak tedy opět probudit energii, která v nás doutná pod nánosy vnitřních programů a bloků? První krok je položit si otázku, co si přejeme, tvořit si o tom ideální představy a uvědomit si jednotlivé krůčky, které k tomu vedou. Třeba se posadit a představit si, jaké by to bylo, kdybychom si skutečně dovolili dělat to, co nás zajímá a baví. Přitom je dobré, abychom v představě sami sebe viděli, jak to děláme.
Zajímavé je, že pokud sami hodně kritizujeme některé zpěváky nebo herce, většinou to paradoxně ukazuje na náš skutečný zájem čili to, čemu bychom se rádi věnovali sami. Projekcí talentu je však i kladné hodnocení, kdy některé umělce obdivujeme a jsou našimi vzory.
Upřímné vyjádření
Aktivní tvorba nám mj. umožňuje uvolnit naše emoce, poznat je a pracovat s nimi. To samé dokážou i různé terapie, ale v umění to lze udělat s určitým estetickým přesahem a leckdy i akčnějším způsobem – záleží na žánru. Smutek lze popsat, namalovat, vyzpívat atd. Hlavní cíl není ho překonat, ale naopak se mu otevřít a vytvořit z něj něco krásného. Často jsou úspěšná umělecká díla vyjadřující emoce či prožitky, které má řada lidí, ale nepřiznají si je. Silné příběhy popsané v knihách a ztvárněné ve filmech nebo divadelních představeních také často ovlivňují naše vnímání světa.
Známý transpersonální psychiatr a psycholog Stanislav Grof, ale i další, upozorňuje na to, že pohybem, hlasem, tancem a dalšími projevy, které v nás probouzí hudba, je možné zbavit se různých emocionálních bloků uložených v našem těle. Musí to ale být v bezpečných podmínkách tj. abychom se mohli otevřít bez kritizování, pozorování a hodnocení druhými. Jde o to, abychom při tom neublížili sobě ani druhým. S tím dnes pracuje řada tělesně-tanečně terapeutických přístupů – u nás si získávají oblibu například Tanec 5 rytmů nebo Movement medicine. Já jako hudebník rovněž zkoumám působení hudby v procesu sebepoznání, a proto se podílím na hudebních projektech Srdce dokořán a Úžas v rytmu.
Jednota
Společná tvorba a skutečné ponoření se do tvůrčí činnosti dokážou vyvolat silné zážitky sjednocení, přesahu a spojení se zdrojem tj. s božským. Naše běžná mysl přitom jakoby poodstoupí stranou a vnímá jednotu s tvůrčí silou obsaženou ve všem. Takové silné zážitky se mohou objevovat při sborovém zpěvu, bubnování společného rytmu a také se dostavují, když se při umělecké činnosti plně odevzdáme – v tu chvíli nám osvojené umělecké techniky umožní vyjádřit skrze sebe něco vyššího.
Psát o významu tvorby a umění pro fyzické, duševní a duchovní zdraví by vydalo na svazky knih. Na základě své praxe jsem přesvědčený, že pokud je tvořivá energie zablokována, může to mít destruktivní následky. Je-li naopak uvolněna, mnoho věcí se vrátí do rovnováhy. Tvorba také rozvíjí intuici a vyvažuje racionální a analytické myšlení.
Dříve než člověk sáhne po antidepresivech, měl by tedy zkusit zpívat, tančit, naslouchat tichu, poslouchat a také vyprávět příběhy. Větší pochopení procesu tvorby se všemi jeho fázemi od nadšení přes kritiku, vrcholy i propady nás také učí zvládat úskalí každodenního života. Byl jsem svědkem, jak se účastníci seminářů, na nichž pracujeme na uzdravení tvořivosti, také uzdravují z psychických bloků, nefunkčních vztahů atd. Tvořivost se nejlépe rozvíjí po krůčcích. Každý den bychom se proto měli na chvíli věnovat nám blízkému vyjádření – zazpívat si, zatančit, napsat jednu báseň, namalovat malý obrázek… Někdy stačí deset minut každý den, aby se věci daly do pohybu, a ozdravný proces v našem životě mohl začít.
Pracujme na sobě, abychom se mohli stát nástrojem pro vyjádření tvůrčí energie, jež nás přesahuje. Dobrodružství tvořivosti čeká na každého, kdo se rozhodne ji zkoumat. Projevit tvořivě své talenty a jít přitom cestou srdce je skutečná výzva dnešní doby.
Od oběti k tvůrci
Duše nás tichým hlasem volá stále. Je-li zanedbaná a neuspokojená, člověka to pak láká do osidel různých náhradních uspokojení – závislostí, vztahových aférek či dramat atd. Nebo se může objevovat permanentní podrážděnost, špatný pocit ze života, frustrace a deprese. Pokud naopak vědomě vyslyšíme tiché volání duše a vydáme se za ním, můžeme objevit, že tvorba se netýká jenom umění, ale celého našeho života. Ať chceme nebo ne, svoji realitu tvoříme tím, že se každý den mnohokrát rozhodujeme, utváříme své vztahy a ovlivňujeme prostor i druhé. Tvorby se prostě nelze zříct. Jediné, co lze ovlivnit, je to, do jaké míry jsme si toho vědomi, anebo se pouze cítíme jako oběť vnějších okolností.
Julia Cameron – autorka Umělcovy cesty –, což je proces léčení našeho vnitřního umělce, hovoří o tom, že tvořivost je dar od stvořitele. Zároveň to je možnost našeho vnitřního spojení s ním a také mu jejím prostřednictvím můžeme více porozumět. Zříci se svého tvůrčího potenciál je podle ní jakousi zpupností, zatímco jeho následování je naopak přirozenou cestou k duchovnosti. Pokud svoji tvořivou energii necháváme ležet ladem, snadno se také stáváme obětí mocenských struktur a připadáme si vůči světu bezmocní. Z toho důvodu jsou umění a tvořivost vždy tolik nebezpečné pro diktátory snažící se druhé ovládat, a proto se tak často stávají předmětem cenzury. Čím více lidí chápe svoji tvořivou sílu, tím méně jsou zneužitelní a ovladatelní, neboť tvořivost je vede k nezávislosti. Západní kultura zase úspěšně tvořivost otupuje konzumním stylem života.
Chyby znamenají, že se nebojíme tvořit
Pustit se do nějaké tvorby většinou vyžaduje dovolit si udělat chybu, hrát si a riskovat. Malé děti zkoumají realitu, zkoušejí a experimentují. Řada výchovných směrů věří v přirozenou touhu dítěte po učení a tvorbě – dítě tisíckrát spadne, ale zvedne se a zkusí to znova. Aby děti mohly zůstat tvořivé, potřebují od dospělých zajištění bezpečného prostoru, kde to je možné. Dospělí je v tom mají podpořit. Často je to však naopak a ve snaze děti usměrnit a vychovat jim při rozvoji jejich tvořivé energie uštědří rány. Některé pedagogické přístupy věří, že děti se chtějí rozvíjet, a přirozeně se věnují tomu, co je baví, a k čemu mají nadání. Řada věcí je od toho však odvádí, neboť na ně působí příliš silně a návykově – jde zejména o televizi, počítačové hry a také konzumaci cukru. Cukr dítěti přináší pocit náhradního uspokojení jeho zvídavého já, které pak vítězí nad mnohem pracnějším zdrojem uspokojení, jež je dosaženo aktivní činností a zkoumáním světa. Často to přetrvává až do dospělosti. Stejně jako je těžké začít cvičit a dosáhnout tím dobrého pocitu namísto přejídání, je obtížné dosáhnout vnitřního naplnění tvořivou činností –rychlejší úlevu přinese ukojení závislosti na sladkostech, sexu atd.
Vnitřní kritik a cenzor
Pro tvořivost jsou velmi nebezpečné dvě věci – kritika a posměch. Dospělí se někdy tvořivým nápadům dětí smějí, a i když je to třeba proto, že jim připadají roztomilé, děti se cítí zesměšněny. Zároveň jsou velmi citlivé na upozornění typu „Ty opravdu radši nezpívej. Máš hudební hluch. Nemáš talent. Jsi úplný poleno. Radši na to ani nesahej. Dej mi to, radši to udělám sám…“ Leckdy jde o dobře mířené rady, ale přesto to jsou jedovatá semínka, které později přinesou své plody – lidé postupně svoji tvořivost začnou cenzurovat, potlačovat a hlídat, aby se vyhnuli nepříjemným pocitům. Tento obranný mechanismus se zhmotní v jakýsi vnitřní hlas, a napadne-li je například, že by mohli jít na kurz malby, hned jim podsune „Ty se do toho nepouštěj, stejně ti to nepůjde. Je to jenom ztráta času a peněz. Víš, jak dlouho ti to bude trvat, než se to naučíš? Jsi na to už moc starý.“
Na kurzech Umělcovy cesty, které vedu, se ukazuje, že vnitřní kritici mají v zásobě mnoho a mnoho argumentů. Někdy jim říkám „špatní královi rádci.“ Vzpomeňme si, jak v pohádce o Pyšné princezně zlí rádci princezně postupně zakázali zpívat a radovat se, a starali se jenom o to jak zneužít královo bohatství a vybírat daně. Rádci jsou užiteční, ale pokud král nechá vládu na nich, víte, jak to v pohádkách dopadá. Hlas kritika a cenzora a dalších rádců můžeme vidět jako jeden z užitečných pohledů, ale rozhodně by nás neměly ovládat. Při tvořivé práci cenzor zmizí málokdy, ale lidé na kurzech poznají, že to jsou v podstatě dávné připomínky jejich rodičů, učitelů a dalších lidí, což jim posléze umožní projevit se svobodněji. Dobrý trik, jak poznat hlas vnitřního cenzora či kritika, je položit mu na jeho pochybnosti otázku. „No dobře, co bys tedy navrhoval lepšího?“ V tu chvíli většinou zmlkne a zmizí. Neumí totiž tvořit, ale pouze připomínkovat to, co vytvořila naše aktivní část. Stejný argument je často efektivní, i když čelíme kritice z vnějšku.
Zablokovaní umělci
Když se bavím s dospělými a pracujeme s problematickými tématy v jejich životech, často slýchám, že už ani nevědí, co je baví, anebo že u ničeho nevydrží. Bývá to tím, že v člověku již převládly pochybnosti a vnitřní cenzoři nad naladěním se na svoje sny, přirozenost, tvořivost a nadšení. Jejich vnitřní umělec byl odsunut kamsi do stínu. Jak je potom ale možné poznat, co by je bavilo? Jak tedy opět probudit energii, která v nás doutná pod nánosy vnitřních programů a bloků? První krok je položit si otázku, co si přejeme, tvořit si o tom ideální představy a uvědomit si jednotlivé krůčky, které k tomu vedou. Třeba se posadit a představit si, jaké by to bylo, kdybychom si skutečně dovolili dělat to, co nás zajímá a baví. Přitom je dobré, abychom v představě sami sebe viděli, jak to děláme.
Zajímavé je, že pokud sami hodně kritizujeme některé zpěváky nebo herce, většinou to paradoxně ukazuje na náš skutečný zájem čili to, čemu bychom se rádi věnovali sami. Projekcí talentu je však i kladné hodnocení, kdy některé umělce obdivujeme a jsou našimi vzory.
Upřímné vyjádření
Aktivní tvorba nám mj. umožňuje uvolnit naše emoce, poznat je a pracovat s nimi. To samé dokážou i různé terapie, ale v umění to lze udělat s určitým estetickým přesahem a leckdy i akčnějším způsobem – záleží na žánru. Smutek lze popsat, namalovat, vyzpívat atd. Hlavní cíl není ho překonat, ale naopak se mu otevřít a vytvořit z něj něco krásného. Často jsou úspěšná umělecká díla vyjadřující emoce či prožitky, které má řada lidí, ale nepřiznají si je. Silné příběhy popsané v knihách a ztvárněné ve filmech nebo divadelních představeních také často ovlivňují naše vnímání světa.
Známý transpersonální psychiatr a psycholog Stanislav Grof, ale i další, upozorňuje na to, že pohybem, hlasem, tancem a dalšími projevy, které v nás probouzí hudba, je možné zbavit se různých emocionálních bloků uložených v našem těle. Musí to ale být v bezpečných podmínkách tj. abychom se mohli otevřít bez kritizování, pozorování a hodnocení druhými. Jde o to, abychom při tom neublížili sobě ani druhým. S tím dnes pracuje řada tělesně-tanečně terapeutických přístupů – u nás si získávají oblibu například Tanec 5 rytmů nebo Movement medicine. Já jako hudebník rovněž zkoumám působení hudby v procesu sebepoznání, a proto se podílím na hudebních projektech Srdce dokořán a Úžas v rytmu.
Jednota
Společná tvorba a skutečné ponoření se do tvůrčí činnosti dokážou vyvolat silné zážitky sjednocení, přesahu a spojení se zdrojem tj. s božským. Naše běžná mysl přitom jakoby poodstoupí stranou a vnímá jednotu s tvůrčí silou obsaženou ve všem. Takové silné zážitky se mohou objevovat při sborovém zpěvu, bubnování společného rytmu a také se dostavují, když se při umělecké činnosti plně odevzdáme – v tu chvíli nám osvojené umělecké techniky umožní vyjádřit skrze sebe něco vyššího.
Psát o významu tvorby a umění pro fyzické, duševní a duchovní zdraví by vydalo na svazky knih. Na základě své praxe jsem přesvědčený, že pokud je tvořivá energie zablokována, může to mít destruktivní následky. Je-li naopak uvolněna, mnoho věcí se vrátí do rovnováhy. Tvorba také rozvíjí intuici a vyvažuje racionální a analytické myšlení.
Dříve než člověk sáhne po antidepresivech, měl by tedy zkusit zpívat, tančit, naslouchat tichu, poslouchat a také vyprávět příběhy. Větší pochopení procesu tvorby se všemi jeho fázemi od nadšení přes kritiku, vrcholy i propady nás také učí zvládat úskalí každodenního života. Byl jsem svědkem, jak se účastníci seminářů, na nichž pracujeme na uzdravení tvořivosti, také uzdravují z psychických bloků, nefunkčních vztahů atd. Tvořivost se nejlépe rozvíjí po krůčcích. Každý den bychom se proto měli na chvíli věnovat nám blízkému vyjádření – zazpívat si, zatančit, napsat jednu báseň, namalovat malý obrázek… Někdy stačí deset minut každý den, aby se věci daly do pohybu, a ozdravný proces v našem životě mohl začít.
Pracujme na sobě, abychom se mohli stát nástrojem pro vyjádření tvůrčí energie, jež nás přesahuje. Dobrodružství tvořivosti čeká na každého, kdo se rozhodne ji zkoumat. Projevit tvořivě své talenty a jít přitom cestou srdce je skutečná výzva dnešní doby.
RSS Feed
