Když mi zavolala Magdalena, jestli bych se chtěl zúčastnit kurzu Emoční fitness a něco o něm napsat, byl jsem potěšený. Termínově to zaklaplo a zároveň jsem si uvědomil, že když jsem o kurzu, který dělávají s Nishkamem četl, tak jsem si již párkrát položil otázku, jakže vlastně ta jejich práce s emocemi vypadá. Bylo mi tedy jasné, že dostávám příležitost to prozkoumat a že je to zároveň asi ta správná chvíle jít vyzkoušet něco, co neznám a osobně se posunout.
Pracuji s emocemi na denní bázi s mými klienty a pomáhám jim odstranit bloky, které na této úrovni vznikají. Vím, že celkově jako společnost máme všichni co dělat, protože se zdá, že většina lidí od rodičů i školství nedostala dobrý základ, jak s touto svojí rovinou zacházet a že se to podepisuje na celé řadě věcí. Od vysoké míry selhávání vztahů a rozvodovosti v nízkém věku dětí až po množství lidí, kteří berou antidepresiva a jiné léky na psychiku (což se šplhá odhadem někam k milionu), závislostí, atd. A když přidáme ještě psychosomatickou rovinu, tedy jak se emoce podílí na vzniku nemocí a naší neschopnosti aktivovat samoléčebné schopnosti organizmu, pochopíme, jak moc významné je s tím něco dělat.
Z toho důvodu vítám, že přibývají a léta se propracovávají metody, které nám sebepoznání a uzdravování emoční roviny nabízí a poskytují různé možnosti, jak se s vlastními emocemi více seznámit a pracovat. Já ve své terapeutické práci zpracovávám emoční rovinu tím, že tělesnou a emoční zkušenost aktivuji prací s kineziologickým testem a imaginací a oživováním situací a pak dialogem čerpajícím z psychoterapeutických směrů. Vím, že to funguje – propojuje různé úrovně nervové soustavy a složky naší bytosti, aby spolupracovali a vzájemně se nepřetahovaly o vedení, atd. Byl jsem zvědavý, jak funguje zážitkový workshop, na který se vydávám a jaké dobrodružství mne čeká.
Takže zpět k mojí zkušenosti. Vzal jsem si několik triček, jak bylo uvedeno v instrukcích a vydal se do tanečního studia Dance Perfect v centru Prahy. Po chvilce čekání jsem usedl do kruhu se skupinkou mužů a žen (s malou převahou) různého věku, profesí a zdálo se, že i životního stylu. Od začátku je dost vidět a cítit, že Nishkam a Magdalena jsou lektoři, kteří věří tomu, co dělají, mají v tom zkušenost, a vidí v tom své poslání. I proto tam vlastně sedím. Také je mi příjemné, že se zajímají i o teoretický rámec dané věci a mají k němu co říci. Tento konkrétní den byl zaměřen na hněv, což jsem dopředu nevěděl a pozitivně uvítal, protože to je emoce, se kterou se obecně nepracuje snadno a je to jedna z těch hodně problematických, společensky, rodiči, učiteli ve výchově nepřijímaných a špatně kultivovaných. Z praxe vím, že to často vede k potlačování nebo výbuchům, hádkám směrovaným vůči blízkým lidem, kterým tím ubližujeme (a také sobě). Vím, že tady si určitě mám na čem zapracovat.
Nishkam s Magdalenou vyvažovali fyzická cvičení, hudbu a tanec s teoretickými informacemi, jak k průběhu akce, tak k emocím obecně. To pro mě bylo inspirativní. Z atmosféry bylo jasné, že je to příprava na odpoledne, kdy proběhne cosi „VELKÉHO“, co má jakýsi příznak tajemnosti a původně se to nazývá AUM meditace. Nemá to nic společného s představou, že budeme dvě hodiny sedět v lotosu a zpívat óm, jak si to prý představuje většina lidí. Cítil jsem jakési podobné vzrušení a očekávání, které jsem měl na přechodu žhavého uhlí s Jardou Duškem a Mírou Kašparem, kdy čím více jsem se teoreticky připravoval, tím více jsem pociťoval směsici úcty a obavy z toho, co přijde. V úvodní části jsme prošli ještě pár cvičení, kdy jsme se připravovali na vyjadřování emocí. A pak jsme dostali instrukce na obědovou pauzu, kdy si máme ve skupinkách tří popovídat, jak to máme s hněvem a strachem, atd. Byla to i příjemná příležitost se více seznámit s někým z ostatních účastníků. Já obecně věřím, že kohokoliv na takovéto akci potkám, tak má pro mne poselství a já pro něho. Poobědval jsem se dvěma ženami, a kromě daného tématu, pohovořil i o jiných akcích. Jedna z informací, která zazněla byla od Jaroslavy, která je kolegyně - koučka a terapeutka a lektorka, jak pracovat s mikronávyky. Tedy o tom, jak se mozek a jeho odpor k některým činnostem dá naučit skrze drobné akce. Například, když chci jít běhat, nevystavovat se rovnou velkému cíli, ale první dny běhání pojmout tak, že si obuji tenisky, které jsem si na to koupil, další dny přidám, že v nich sejdu po schodech před dům, poté dům jednou oběhnu, atd. Vím, že s tímto principem se pracuje i v Umělcově cestě, podle které jsem dělal semináře a že velmi funguje, ale teď se mi opět připomenul a hezky srozumitelně osvětlil i v jiném pohledu.
Pak jsme se vrátili, následovala ještě chvíle, kdy mají lektoři krátký individuální čas s každým z účastníků - to znamená, že se ještě trochu čeká. Já to využil k povídání a pití čaje, který podával asistent lektorů, relaxaci při hudbě. V tuto chvíli by mohlo být čekání trochu zdlouhavé, ale já si to užil pro sebe. Zároveň ona individuální chvilka s lektory určitě zvyšuje pocit důvěry, a bezpečí. Pak už jsme připravili na samotnou hlavní část – tedy AUM meditaci, což je proces, při kterém se při hudbě a interakci ve skupině dotýkáme základních emocí – hněvu, radosti, smutku, potěšení, katarze a klidu střídají se s tancem a energetickými pohyby, které pomáhají tělu je uvolnit a zpracovat.
Obával jsem se, že mi třeba nepůjde emoce na povel vyvolat, nebo v nich vydržet vážně - že je ta situace moc umělá – vím už, že jeden můj obranný mechanismus při podobných aktivitách bývá, že začnu přemýšlet, odpojuji se a ztratím energii. Kupodivu a přisuzuji to i tím, jaká se tvořila atmosféra skupiny a jak vnímám lektory, tak jsem neměl problém do toho jít většinu času naplno a odvážně. Větší problém mi dělal jen smutek – pláč na to si vyvolat třeba vzpomínku, kterou bych oplakal. Zde je asi třeba říci, že jsem si uvědomil, že mám vlastně již opravdu hodně zkušeností, které dělají to, že tato celková situace pro mne zase tak zvláštní není. Pozoruji svoje klienty při prožívání emocí, často pláčou a podávám jim kapesníčky a také jsem hraji několik let živou hudbu na seminářích a k intuitivnímu tanci, kde občas dochází i k podobným projevům jako na emočním fitness, naučil jsem se lidi objímat, projevovat emoce víc než jsem byl zvyklý. Svůj život jsem si prošel v práci se vzpomínkami tam a zpátky. Jsem v tomto ohledu už tedy asi připravený účastník. Nebudu prozrazovat více o fázích a jak probíhají jednotlivé úkoly, to by bylo jak prozrazovat děj filmu dopředu. Kouzlo jít na tuto akci poprvé je v tom, že nevíme přesně, co nás čeká.
Na konci nás čekala příjemná hostina a čas a prostor si ještě nějakou dobu popovídat s ostatními dle svého výběru, nebo už jít domů či se procházet. Za sebe jsem si odnesl větší vhled, jak vlastně i ve skutečnosti si emoce není třeba brát tak osobně, stejně jako v této situaci, kdy je to hra, protože většina z toho, co na vás lidé pustí jsou jejich projekce a vlastně to není tak daleko od toho si je vyvolat takto experimentálně. To byl i takový ten aha moment, který teoreticky vím, ale zde jsem si na něj skutečně dotknul prožitkem. Odcházel jsem se sebou vcelku spokojen, jak jsem do věcí dokázal jít a jak mi u toho bylo.
Taky jsem se cítil příjemně unavený i uvolněný. Druhý den mě ale zatroleně bolely lýtka a je pravda, že následující dny jsem se cítil vyčerpaný i psychicky. Oproti tomu, co jedna již zkušenější účastnice říkala, bylo docela náročné trávit více času s dětmi a s jejich emocemi a zůstávat vyrovnaný, protože jsem byl trochu emočně namožený a s dětmi je to pocitově vždy trochu živější. Lýtka mně bolela ještě další dva dny. I to byl důkaz, že jsem se neflákal.
V nějaké nepozornosti a pohodlnosti jsem si hned druhý den do sebe pustil elektřinu z porušeného kabelu a to mi přijde symbolické v čem vidím i určité riziko – takovéto probouzení různých druhů energií a vibrací a jejich průtok může být pro systém i třeba moc. Na druhou stranu v procesu mi přišlo vyváženo střídání a fyzická činnost a práce s energií, pokud se člověk nějak nezalekne a nezamrazí, tak se to vyrovnává.
Myslím, že to je i princip, proč to funguje, i práce s opačnými stranami – přijetí a to, že člověk je stále součástí skupiny a přijatý, když projeví určité emoce. Teď už jsem plynule přišel k takovému odbornějšímu pohledu na věc – tedy nejen jak to vidím za sebe čistě prožitkově, ale jak to kriticky vidím z pohledu svého přemýšlení o práci s lidmi a svým pohledem terapeuta. Jsem obecně spíše zastánce názoru, že samotné abreaktivní techniky, jako je bušení osamoceně do polštáře nebo křičení jsou pro tělo také stres, nevedou příliš ke zlepšení a ventilaci / úlevě, jak by se mohlo na první pohled zdát. V tom věřím, že je důležité ještě něco navíc – ti, kteří se tím zabývají i výzkumně třeba uvádí mezilidský kontakt, přijetí, vyslechnutí - při výzkumech v psychoterapii, nebo vyvolání protichůdných emocí v experimentálních výzkumech, které vytaženou negativní emoci umožní projevit, ale také harmonizovat korektivní zkušeností, což se na emoční fitness dle mého dojmu děje a v tom bych to viděl i jako komplexnější než třeba katarzi se šátkem na očích.
Co v tom ještě jako terapeut vidím, že jedinci s nějakým větším traumatem z určitých emocí by mohly tak nějak zamrznout a ztratit důvěru a spíš se retraumatizovat – zároveň se s tím ani nesvěřit lektorům. Retraumatizací myslím, že sice si emoční náboj otevřeme/zopakujeme z něčeho, co jsme nezpracovali dříve, ale opět je to pouze nepříjemné a zapouzdření/zamrazení se ještě více posílí a to ztěžuje i případnou další práci na bloku. Emoce jsou jako voda či vlny, pokud mají možnost projít, nepáchají škody, vždy pominou, problém je, když toto neproběhne. Navíc si to člověk buď moc neuvědomí, aby to vůbec řešil nebo mu to dojde až později než přímo v rámci semináře i třeba na dotazy po. Já osobně se spíše běžně kloním k takové jemnější a postupnější cestě, kdy se věci vyplavují a integrují. Mám také občas sám sklony se nechat vyhecovat ve skupině k něčemu, co již nechci, a proto jsem i zastánce, že třeba v umění nebo zpěvu je důležité emoce více cítit a pak teprve vyjadřovat než naopak to tlačit navenek. Tím si člověk může unavovat tělo i jiné složky. K tomu to může svádět. Nishkam na to upozorňoval a vidím to jako stěžejní – nepřehrávat – jinak vás budou bolet hlasivky kromě svalů na nohou. A poslední věc, která mi chyběla, ale zároveň vnímám, že to bývá častější či obdobné u některých intenzitou podobných metod – že není již prostor na integraci a sdílení, třeba i individuální, které dle mých představ neodpovídá intenzitě prožitku. Ono to vlastně ani zcela bezprostředně nejde - přejít do slov. Člověk potřebuje nějakou chvíli si to přežvýkat v sobě a pak o tom dokáže třeba mluvit nebo se mu i chce. I to může být záměr a ponechání na každém, ať už si poradí, ale může to mít i výhody i nevýhody. Stručné sdílení ve trojici a pár slov v závěrečném kruhu bezprostředně po tom, je z mého pohledu jen kapička. Sám mám zkušenost, když s někým pracuji a navštíví mé hodiny po konstelacích, workshopech zážitkových, je často prospěšné si probrat, co se mu otevřelo a jde z toho hodně vytěžit. Je leckdy i dobré, když je ten, s kým to lze probrat člověk jiný než samotní lektoři nebo jiní účastníci semináře, ke kterým se tvoří přeci jen určitý specifický vztah a některé věci se lépe rozeberou s někým, koho se samotná odvedená práce netýká vůbec. Vím, že si teď tak trochu přihřívám polívčičku své profese, ale skutečně to tak cítím. Já si toto zajistím sám – ať už psaním, rozhovorem s manželkou, která je terapeutka a má na věci inspirativní náhled a umíme se o tom bavit... Je ale třeba říci, že třetí den jsem měl od Magdalény zmeškaný hovor a sms, jak se mám, a pokud bych si chtěl o semináři ještě promluvit, mohu zavolat. Takto kontaktuje všechny nové účastníky, což vnímám velmi pozitivně a jako dobrou formu podpory.
Chápu, že jinak je otázka "follow up" nebo nějaké další integrace náročná prakticky - načasováním nebo finančně, atd. Každý to může vnímat jinak a potřebovat nebo nepotřebovat. Ale všiml jsem si třeba, že mailu, který mi přišel po kurzu bylo doporučení – vaše tělo bude unavené, starejte se o něj a dopřejte si třeba masáž. Ale hlavní věc, o kterou šlo je naše emoční a duševní stránka a o následné péči o ní tam vlastně nic nebylo. Tak to je takový určitý možný podnět pro další vývoj. Tímto končím kritičtější zhodnocení a na jeho závěr bych rád dodal, že pokud by na emoční fitness přešla alespoň část lidí, kteří se na konci týdne „vyresetují“ pivem či čímsi dalším, aby svůj emoční přetlak vůbec vydrželi, tak budeme jako celek mnohem dále... V tomto ohledu se bohužel stále pohybujeme v řádech jedinců, kteří jsou ochotní se sebou pracovat takto, versus statisíce.
Pokud se podívám s odstupem času, jestli se se mnou stala nějaká výrazná změna, tak si určitě uvědomuji jednu, která se zcela zjevně od semináře odvíjí. Přestal jsem pít kafe - v poslední době jsem si zvykl si dát tak jedno kvalitní kafe za den a vnímal jsem, jak se mi zvyšuje závislost na tom. Chuť mě zcela přešla a to až do té míry, že jednou jsem si kafe uvařil, napil se a nechal ho celé nedopité. Využil jsem to a až do doby psaní tohoto článku strávil čas bez kofeinu a uvidím, jak to bude dále.
Když to shrnu, řekl bych, že kdo je obecně příznivce akčnějších věcí a potřebuje, aby se dostal ke svým emocím nějaký silnější podnět, může to být pro něj super cesta (adrenalinoví sportovci a typy, ale i lidé z obchodního prostředí, povolání, kde je třeba držet emoce, stres,...), Nishkam také uváděl, že metoda vznikla pro práci se závislými, což v té potřebě intenzity také odpovídá. Může být zajímavá pro různé pro terapeuty, jako inspirace i prostor pro jejich vyjádření :). Určitě obecně to ocení ti, kteří znají Oshovské meditace, a sedí jim, dále třeba umělci, herci,... nebo naopak to může být silný podnět pro ty, kteří jsou příliš vyjemnělí, odmítající svoje stínové stránky, předuchovnělí, svoji sílu či agresi považují jen za něco nečistého. U těch se obávám, že budou mít spíše větší obranu a půjdou opravdu spíše jen ti hodně odvážní. Celkově je akce vhodná pro někoho, kdo je ochotný zkoumat sám sebe v různých situacích, kdy se překročí komfortní zónu a přitom je u toho zajištěn bezpečný rámec zážitkového semináře. Osobně si myslím, že je důležité, aby každý takovou zkušenost absolvoval, když to skutečně cítí a vnímá, že ho přitahuje a zcela dobrovolně sám za sebe (neviděl bych to jako vhodné pro team-buildingovou akci, kam jdu kvůli šéfovi). A oceňuji jakým způsobem pro nás tuto možnost Magdalena a Nishkam otevírají a budu a budu rád sledovat jejich cestu dále a vnímat jestli pocítím opět volání si přijít zaposilovat.
Pracuji s emocemi na denní bázi s mými klienty a pomáhám jim odstranit bloky, které na této úrovni vznikají. Vím, že celkově jako společnost máme všichni co dělat, protože se zdá, že většina lidí od rodičů i školství nedostala dobrý základ, jak s touto svojí rovinou zacházet a že se to podepisuje na celé řadě věcí. Od vysoké míry selhávání vztahů a rozvodovosti v nízkém věku dětí až po množství lidí, kteří berou antidepresiva a jiné léky na psychiku (což se šplhá odhadem někam k milionu), závislostí, atd. A když přidáme ještě psychosomatickou rovinu, tedy jak se emoce podílí na vzniku nemocí a naší neschopnosti aktivovat samoléčebné schopnosti organizmu, pochopíme, jak moc významné je s tím něco dělat.
Z toho důvodu vítám, že přibývají a léta se propracovávají metody, které nám sebepoznání a uzdravování emoční roviny nabízí a poskytují různé možnosti, jak se s vlastními emocemi více seznámit a pracovat. Já ve své terapeutické práci zpracovávám emoční rovinu tím, že tělesnou a emoční zkušenost aktivuji prací s kineziologickým testem a imaginací a oživováním situací a pak dialogem čerpajícím z psychoterapeutických směrů. Vím, že to funguje – propojuje různé úrovně nervové soustavy a složky naší bytosti, aby spolupracovali a vzájemně se nepřetahovaly o vedení, atd. Byl jsem zvědavý, jak funguje zážitkový workshop, na který se vydávám a jaké dobrodružství mne čeká.
Takže zpět k mojí zkušenosti. Vzal jsem si několik triček, jak bylo uvedeno v instrukcích a vydal se do tanečního studia Dance Perfect v centru Prahy. Po chvilce čekání jsem usedl do kruhu se skupinkou mužů a žen (s malou převahou) různého věku, profesí a zdálo se, že i životního stylu. Od začátku je dost vidět a cítit, že Nishkam a Magdalena jsou lektoři, kteří věří tomu, co dělají, mají v tom zkušenost, a vidí v tom své poslání. I proto tam vlastně sedím. Také je mi příjemné, že se zajímají i o teoretický rámec dané věci a mají k němu co říci. Tento konkrétní den byl zaměřen na hněv, což jsem dopředu nevěděl a pozitivně uvítal, protože to je emoce, se kterou se obecně nepracuje snadno a je to jedna z těch hodně problematických, společensky, rodiči, učiteli ve výchově nepřijímaných a špatně kultivovaných. Z praxe vím, že to často vede k potlačování nebo výbuchům, hádkám směrovaným vůči blízkým lidem, kterým tím ubližujeme (a také sobě). Vím, že tady si určitě mám na čem zapracovat.
Nishkam s Magdalenou vyvažovali fyzická cvičení, hudbu a tanec s teoretickými informacemi, jak k průběhu akce, tak k emocím obecně. To pro mě bylo inspirativní. Z atmosféry bylo jasné, že je to příprava na odpoledne, kdy proběhne cosi „VELKÉHO“, co má jakýsi příznak tajemnosti a původně se to nazývá AUM meditace. Nemá to nic společného s představou, že budeme dvě hodiny sedět v lotosu a zpívat óm, jak si to prý představuje většina lidí. Cítil jsem jakési podobné vzrušení a očekávání, které jsem měl na přechodu žhavého uhlí s Jardou Duškem a Mírou Kašparem, kdy čím více jsem se teoreticky připravoval, tím více jsem pociťoval směsici úcty a obavy z toho, co přijde. V úvodní části jsme prošli ještě pár cvičení, kdy jsme se připravovali na vyjadřování emocí. A pak jsme dostali instrukce na obědovou pauzu, kdy si máme ve skupinkách tří popovídat, jak to máme s hněvem a strachem, atd. Byla to i příjemná příležitost se více seznámit s někým z ostatních účastníků. Já obecně věřím, že kohokoliv na takovéto akci potkám, tak má pro mne poselství a já pro něho. Poobědval jsem se dvěma ženami, a kromě daného tématu, pohovořil i o jiných akcích. Jedna z informací, která zazněla byla od Jaroslavy, která je kolegyně - koučka a terapeutka a lektorka, jak pracovat s mikronávyky. Tedy o tom, jak se mozek a jeho odpor k některým činnostem dá naučit skrze drobné akce. Například, když chci jít běhat, nevystavovat se rovnou velkému cíli, ale první dny běhání pojmout tak, že si obuji tenisky, které jsem si na to koupil, další dny přidám, že v nich sejdu po schodech před dům, poté dům jednou oběhnu, atd. Vím, že s tímto principem se pracuje i v Umělcově cestě, podle které jsem dělal semináře a že velmi funguje, ale teď se mi opět připomenul a hezky srozumitelně osvětlil i v jiném pohledu.
Pak jsme se vrátili, následovala ještě chvíle, kdy mají lektoři krátký individuální čas s každým z účastníků - to znamená, že se ještě trochu čeká. Já to využil k povídání a pití čaje, který podával asistent lektorů, relaxaci při hudbě. V tuto chvíli by mohlo být čekání trochu zdlouhavé, ale já si to užil pro sebe. Zároveň ona individuální chvilka s lektory určitě zvyšuje pocit důvěry, a bezpečí. Pak už jsme připravili na samotnou hlavní část – tedy AUM meditaci, což je proces, při kterém se při hudbě a interakci ve skupině dotýkáme základních emocí – hněvu, radosti, smutku, potěšení, katarze a klidu střídají se s tancem a energetickými pohyby, které pomáhají tělu je uvolnit a zpracovat.
Obával jsem se, že mi třeba nepůjde emoce na povel vyvolat, nebo v nich vydržet vážně - že je ta situace moc umělá – vím už, že jeden můj obranný mechanismus při podobných aktivitách bývá, že začnu přemýšlet, odpojuji se a ztratím energii. Kupodivu a přisuzuji to i tím, jaká se tvořila atmosféra skupiny a jak vnímám lektory, tak jsem neměl problém do toho jít většinu času naplno a odvážně. Větší problém mi dělal jen smutek – pláč na to si vyvolat třeba vzpomínku, kterou bych oplakal. Zde je asi třeba říci, že jsem si uvědomil, že mám vlastně již opravdu hodně zkušeností, které dělají to, že tato celková situace pro mne zase tak zvláštní není. Pozoruji svoje klienty při prožívání emocí, často pláčou a podávám jim kapesníčky a také jsem hraji několik let živou hudbu na seminářích a k intuitivnímu tanci, kde občas dochází i k podobným projevům jako na emočním fitness, naučil jsem se lidi objímat, projevovat emoce víc než jsem byl zvyklý. Svůj život jsem si prošel v práci se vzpomínkami tam a zpátky. Jsem v tomto ohledu už tedy asi připravený účastník. Nebudu prozrazovat více o fázích a jak probíhají jednotlivé úkoly, to by bylo jak prozrazovat děj filmu dopředu. Kouzlo jít na tuto akci poprvé je v tom, že nevíme přesně, co nás čeká.
Na konci nás čekala příjemná hostina a čas a prostor si ještě nějakou dobu popovídat s ostatními dle svého výběru, nebo už jít domů či se procházet. Za sebe jsem si odnesl větší vhled, jak vlastně i ve skutečnosti si emoce není třeba brát tak osobně, stejně jako v této situaci, kdy je to hra, protože většina z toho, co na vás lidé pustí jsou jejich projekce a vlastně to není tak daleko od toho si je vyvolat takto experimentálně. To byl i takový ten aha moment, který teoreticky vím, ale zde jsem si na něj skutečně dotknul prožitkem. Odcházel jsem se sebou vcelku spokojen, jak jsem do věcí dokázal jít a jak mi u toho bylo.
Taky jsem se cítil příjemně unavený i uvolněný. Druhý den mě ale zatroleně bolely lýtka a je pravda, že následující dny jsem se cítil vyčerpaný i psychicky. Oproti tomu, co jedna již zkušenější účastnice říkala, bylo docela náročné trávit více času s dětmi a s jejich emocemi a zůstávat vyrovnaný, protože jsem byl trochu emočně namožený a s dětmi je to pocitově vždy trochu živější. Lýtka mně bolela ještě další dva dny. I to byl důkaz, že jsem se neflákal.
V nějaké nepozornosti a pohodlnosti jsem si hned druhý den do sebe pustil elektřinu z porušeného kabelu a to mi přijde symbolické v čem vidím i určité riziko – takovéto probouzení různých druhů energií a vibrací a jejich průtok může být pro systém i třeba moc. Na druhou stranu v procesu mi přišlo vyváženo střídání a fyzická činnost a práce s energií, pokud se člověk nějak nezalekne a nezamrazí, tak se to vyrovnává.
Myslím, že to je i princip, proč to funguje, i práce s opačnými stranami – přijetí a to, že člověk je stále součástí skupiny a přijatý, když projeví určité emoce. Teď už jsem plynule přišel k takovému odbornějšímu pohledu na věc – tedy nejen jak to vidím za sebe čistě prožitkově, ale jak to kriticky vidím z pohledu svého přemýšlení o práci s lidmi a svým pohledem terapeuta. Jsem obecně spíše zastánce názoru, že samotné abreaktivní techniky, jako je bušení osamoceně do polštáře nebo křičení jsou pro tělo také stres, nevedou příliš ke zlepšení a ventilaci / úlevě, jak by se mohlo na první pohled zdát. V tom věřím, že je důležité ještě něco navíc – ti, kteří se tím zabývají i výzkumně třeba uvádí mezilidský kontakt, přijetí, vyslechnutí - při výzkumech v psychoterapii, nebo vyvolání protichůdných emocí v experimentálních výzkumech, které vytaženou negativní emoci umožní projevit, ale také harmonizovat korektivní zkušeností, což se na emoční fitness dle mého dojmu děje a v tom bych to viděl i jako komplexnější než třeba katarzi se šátkem na očích.
Co v tom ještě jako terapeut vidím, že jedinci s nějakým větším traumatem z určitých emocí by mohly tak nějak zamrznout a ztratit důvěru a spíš se retraumatizovat – zároveň se s tím ani nesvěřit lektorům. Retraumatizací myslím, že sice si emoční náboj otevřeme/zopakujeme z něčeho, co jsme nezpracovali dříve, ale opět je to pouze nepříjemné a zapouzdření/zamrazení se ještě více posílí a to ztěžuje i případnou další práci na bloku. Emoce jsou jako voda či vlny, pokud mají možnost projít, nepáchají škody, vždy pominou, problém je, když toto neproběhne. Navíc si to člověk buď moc neuvědomí, aby to vůbec řešil nebo mu to dojde až později než přímo v rámci semináře i třeba na dotazy po. Já osobně se spíše běžně kloním k takové jemnější a postupnější cestě, kdy se věci vyplavují a integrují. Mám také občas sám sklony se nechat vyhecovat ve skupině k něčemu, co již nechci, a proto jsem i zastánce, že třeba v umění nebo zpěvu je důležité emoce více cítit a pak teprve vyjadřovat než naopak to tlačit navenek. Tím si člověk může unavovat tělo i jiné složky. K tomu to může svádět. Nishkam na to upozorňoval a vidím to jako stěžejní – nepřehrávat – jinak vás budou bolet hlasivky kromě svalů na nohou. A poslední věc, která mi chyběla, ale zároveň vnímám, že to bývá častější či obdobné u některých intenzitou podobných metod – že není již prostor na integraci a sdílení, třeba i individuální, které dle mých představ neodpovídá intenzitě prožitku. Ono to vlastně ani zcela bezprostředně nejde - přejít do slov. Člověk potřebuje nějakou chvíli si to přežvýkat v sobě a pak o tom dokáže třeba mluvit nebo se mu i chce. I to může být záměr a ponechání na každém, ať už si poradí, ale může to mít i výhody i nevýhody. Stručné sdílení ve trojici a pár slov v závěrečném kruhu bezprostředně po tom, je z mého pohledu jen kapička. Sám mám zkušenost, když s někým pracuji a navštíví mé hodiny po konstelacích, workshopech zážitkových, je často prospěšné si probrat, co se mu otevřelo a jde z toho hodně vytěžit. Je leckdy i dobré, když je ten, s kým to lze probrat člověk jiný než samotní lektoři nebo jiní účastníci semináře, ke kterým se tvoří přeci jen určitý specifický vztah a některé věci se lépe rozeberou s někým, koho se samotná odvedená práce netýká vůbec. Vím, že si teď tak trochu přihřívám polívčičku své profese, ale skutečně to tak cítím. Já si toto zajistím sám – ať už psaním, rozhovorem s manželkou, která je terapeutka a má na věci inspirativní náhled a umíme se o tom bavit... Je ale třeba říci, že třetí den jsem měl od Magdalény zmeškaný hovor a sms, jak se mám, a pokud bych si chtěl o semináři ještě promluvit, mohu zavolat. Takto kontaktuje všechny nové účastníky, což vnímám velmi pozitivně a jako dobrou formu podpory.
Chápu, že jinak je otázka "follow up" nebo nějaké další integrace náročná prakticky - načasováním nebo finančně, atd. Každý to může vnímat jinak a potřebovat nebo nepotřebovat. Ale všiml jsem si třeba, že mailu, který mi přišel po kurzu bylo doporučení – vaše tělo bude unavené, starejte se o něj a dopřejte si třeba masáž. Ale hlavní věc, o kterou šlo je naše emoční a duševní stránka a o následné péči o ní tam vlastně nic nebylo. Tak to je takový určitý možný podnět pro další vývoj. Tímto končím kritičtější zhodnocení a na jeho závěr bych rád dodal, že pokud by na emoční fitness přešla alespoň část lidí, kteří se na konci týdne „vyresetují“ pivem či čímsi dalším, aby svůj emoční přetlak vůbec vydrželi, tak budeme jako celek mnohem dále... V tomto ohledu se bohužel stále pohybujeme v řádech jedinců, kteří jsou ochotní se sebou pracovat takto, versus statisíce.
Pokud se podívám s odstupem času, jestli se se mnou stala nějaká výrazná změna, tak si určitě uvědomuji jednu, která se zcela zjevně od semináře odvíjí. Přestal jsem pít kafe - v poslední době jsem si zvykl si dát tak jedno kvalitní kafe za den a vnímal jsem, jak se mi zvyšuje závislost na tom. Chuť mě zcela přešla a to až do té míry, že jednou jsem si kafe uvařil, napil se a nechal ho celé nedopité. Využil jsem to a až do doby psaní tohoto článku strávil čas bez kofeinu a uvidím, jak to bude dále.
Když to shrnu, řekl bych, že kdo je obecně příznivce akčnějších věcí a potřebuje, aby se dostal ke svým emocím nějaký silnější podnět, může to být pro něj super cesta (adrenalinoví sportovci a typy, ale i lidé z obchodního prostředí, povolání, kde je třeba držet emoce, stres,...), Nishkam také uváděl, že metoda vznikla pro práci se závislými, což v té potřebě intenzity také odpovídá. Může být zajímavá pro různé pro terapeuty, jako inspirace i prostor pro jejich vyjádření :). Určitě obecně to ocení ti, kteří znají Oshovské meditace, a sedí jim, dále třeba umělci, herci,... nebo naopak to může být silný podnět pro ty, kteří jsou příliš vyjemnělí, odmítající svoje stínové stránky, předuchovnělí, svoji sílu či agresi považují jen za něco nečistého. U těch se obávám, že budou mít spíše větší obranu a půjdou opravdu spíše jen ti hodně odvážní. Celkově je akce vhodná pro někoho, kdo je ochotný zkoumat sám sebe v různých situacích, kdy se překročí komfortní zónu a přitom je u toho zajištěn bezpečný rámec zážitkového semináře. Osobně si myslím, že je důležité, aby každý takovou zkušenost absolvoval, když to skutečně cítí a vnímá, že ho přitahuje a zcela dobrovolně sám za sebe (neviděl bych to jako vhodné pro team-buildingovou akci, kam jdu kvůli šéfovi). A oceňuji jakým způsobem pro nás tuto možnost Magdalena a Nishkam otevírají a budu a budu rád sledovat jejich cestu dále a vnímat jestli pocítím opět volání si přijít zaposilovat.
RSS Feed
