Možná se někdy přistihnete, že vyslovíte větu: „Jsem zralej pro psychiatra,“ nebo jste ji alespoň už slyšeli ve svém okolí. Když si vybavuji, co jsem se dozvěděl ohledně duševního zdraví v dětství, budou to ta první slova, která mě napadnou, možná spolu s větami „Skončit v blázinci, být na prášky“. V Praze by se rovnou řeklo spíš „Skončit v Bohnicích“. Řada lidí stále rozlišuje jen dvě možnosti, tj. pomoci si sám, nebo „skončit u psychiatra.“ Přitom je to škoda – okamžiky krize, kdy nás přemůže duševní bolest nebo naše emoce, přináší zároveň často i ty nejcennější podněty a motivaci ke změně. Přínosnější je vidět ji spíše jako nový začátek a možnost skončit s něčím, co nám nevyhovuje, než jako osobní selhání.
Záleží na přístupu
Pokud se krizi podaří pochopit a projít skrz, nebo slovy psychiatra C. G. Junga, přerůst, může nás vést k dalšímu rozvoji. Pokud ji potlačíme, snažíme se ji pouze zastavit, nebo od ní odvést pozornost, může to vést k opaku – k omezení naší vitality, ztráty chuti k životu, radosti a pestrosti jeho prožívání. Také nás to může hnát do různých závislostí a dalších problematických způsobů řešení. Někdy tím dojde pouze k oddálení dopadu problému. Proto je důležité, jak ke krizi přistoupíme, přičemž situace každého je velmi individuální. Například užívání léků (na spaní, antidepresiv atd.) u jednoho člověka může být užitečnou a důležitou součástí řešení situace, ale v jiném případě může být kontraproduktivní. Zejména se vyvarujte jejich neodborného užívání, kdy vám je dá například kamarád. Čísla o pravidelných uživatelích antidepresiv a podobných léků, která jdou do statisíců, jsou v ČR alarmující. Svědčí o nadužívání léků nebo o nedostatečném rozvíjení alternativ, jak řešit psychickou bolest v rámci systému zdravotnictví. Lidé o jiných možnostech řešení nejsou informováni. Může to být zpráva o zásadních nedostatcích ve společnosti a ve výchově i školství, které by nás měly na těžkosti života a jejich zvládání připravit jako první.
Různí lidé si vyberou různé možnosti, zda krizi budou řešit s kartářkou, astrologem, šamanem, homeopatem, knězem, léčitelem či kineziologem, anebo koučem, psychologem či psychiatrem. Vždy je ale dobré si udržet úsudek, zda ten, kdo nám radí, je skutečně kompetentní radit i v dané záležitosti, nebo je-li to spíše názor, jaký nám dá například kamarád. Ti, kteří působí jako různí poradci a zabývají se lidskými příběhy v jakékoli podobě, by měli mít základní orientaci a vzdělání v psychických nemocech a měli by umět posoudit, kam sahají jejich možnosti a kompetence. Zároveň je důležité, aby byli ochotní spolupracovat s jinými zařízeními a odborníky a doporučit je, pokud rozpoznají, že je někdo potřebuje. Je to jejich zodpovědnost. Zároveň považuji za důležité, aby se mohl každý svobodně rozhodovat a konzultovat svoji osobní situaci, s kým on sám uzná za vhodné. Osobně nejsem zastánce represí a omezování, kdo jediný na to má právo.
V dnešní době značně přibývá možností a cest, které nám mohou pomoci, ale bohužel i uškodit. Někdy je však těžké se v nich zorientovat. A možná ani není nikdo, kdo by nám je všechny dokázal vyjmenovat a posoudit, za jakých okolností a kdy jsou vhodné a kdy ne. Dá se také říci, že neexistují žádná univerzální řešení. I v krizi se projeví jedinečnost každého lidského příběhu a vyjeví se, zda hrdina najde svoji cestu, nebo z ní sejde. Zda uvěří dobrým nebo špatným rádcům a informace, které dostal, použije správně.
Určité principy, které nám mohou pomoci se v nejistých dobách zorientovat. však existují. Byl bych rád, kdyby tento článek přispěl k většímu pochopení náročných situací a nasměroval vás, jak jim předcházet a jak se v nich případně chovat.
Zpráva zevnitř
Krize jsou neoddělitelnou součástí života. Ve staré řečtině slovo krize znamenalo volbu, rozhodování, ale také rozdělení a svár, nebo rozřešení. Vzhledem ke svojí praxi vnímám duševní a psychické krize, jako situace, kdy se organismus nachází ve stavu, ve kterém se již dále nedokáže vyrovnávat s podmínkami přicházejícími zvenčí nebo svým nahromaděným vnitřním napětím. V tom ohledu může jít o situaci krátkodobou s intenzívní spouštěcí událostí (nehoda, úmrtí blízkých, rozchody apod.), dlouhodobě neuspokojivé podmínky (vztahy, práce, osobní život) a jejich kombinaci, kdy pod vlivem nějaké náročné události je to ta příslovečná poslední kapka, kdy se s větší mírou stresu nelze vyrovnat. Často se v tu chvíli aktivují úplně základní strachy, jako by šlo o přežití. Někdy se to stává při odmítnutí, a tak působí rozchod s partnerem, ale třeba i výpověď ze zaměstnání.
Ne vždy ale mají krize nějakou viditelnou vnější příčinu a u jiných je to naopak zjevné na první pohled. Schopnost se s krizí vyrovnat pak vždy souvisí mimo jiné s tím, jak se člověk naučil zacházet s emocemi v dětství, jak dokáže řešit náročné situace, jakou si vytvořil míru sebepodpůrných a ošetřujících mechanismů oproti míře sebeobviňování, trestání, sebekritiky atd. Jinak řečeno, na stejně náročné situace bude každý z nás reagovat rozdílně a různou mírou stresu a bolesti. Pokud nám nějaká ze zmíněných schopností chybí, je dobré hledat, kdo nám ji může pomoci v dané chvíli dodat a krizí nás provést.
V krizích jsou časté následující pocity: již to sám se sebou nemohu vydržet, nemohu dál, vzdal(a) bych to, musím něco akutně udělat atd. Také se dostavují tendence k chování, které překračuje současné normy toho, co si běžně dovolíme, ať už ve smyslu rezignace, vyhoření, nebo třeba agresivity vůči okolí či sobě. Může to vést až ke vzdávání se a destrukci svého současného života, nebo svého okolí. Toto chování pak často vede zároveň k činům, za které se pak dotyčný ještě více stydí a také je odmítán až postihován svým okolím. Krize může mít tedy celou řadu projevů, ale mají společného jmenovatele, jímž je únik od nepříjemného prožívaní slepé uličky. A to může být rezignace, závislost, nebo snaha zaútočit a pomstít se někomu ve vnějším světě atd. Pokud ale dobře nasloucháme a dokážeme jakoby jít vstříc tomu, co na nás číhá v tzv. stínu, může být leckdy ono příslovečné dno odrazovým místem velkého růstu.
Jak z krizí ven
Dynamika krize velmi kopíruje práci s emocemi, kterou se zabývám ve své praxi. Již v předchozích článcích jsem psal o tom, jak je třeba zapracovat na změně přístupu k emocím ve výchově, protože dnes se často výchova orientuje buď na potlačení emocí, únik před nimi k rozptýlení (nebreč, půjdeme dělat něco hezkého), poučování nebo odsouzení – styď se, že se vztekáš, chováš se jako blázen, atd. Emoce spíše potřebují příklad, klidná řešení, podporu, a když odezní, je dobré situaci projít a pochopit, co jsme mohli udělat pro její nápravu.
Stále mě fascinuje, jak se emoce, kterým se člověk vyhýbá třeba i desítky let, dají snadno zpracovat v dobrém vztahu a za použití správného postupu během několika minut. Moje práce mě zároveň vede k tomu, že klíčové je sebepřijetí. Dokud se za sebe a svoje chování stydíme, anebo se obviňujeme, trestáme, nadáváme si, nutíme se ke změně, nemůžeme to vydržet a hledáme cesty, jak na problém zapomenout. Nedokážeme za něj přijmout zodpovědnost a pak ho začít krůček za krůčkem měnit. Příznakem krize bývá také naléhavost a touha po zázraku, okamžitém odpoutání se od situace nebo od sebe sama a toho, kým jsme. Sebepřijetí do ní dokáže naopak vnést možnost se zastavit a začít dělat postupné kroky ke změně. Vede nás k tvořivě k takové formě odpoutání od sebe sama, která nás nemusí ničit.
Prevence
Ve své praxi, ale i u známých, se setkávám s tím, že řada lidí bohužel je ochotná zabývat některými aspekty svého života, až když to už takzvaně hoří. Ať už v případě krizí partnerských, pracovních či vnitřních. Někteří duchovní mistři říkají: „Tento dům již je v plamenech. Připomínejte si to, abyste věděli, že duchovní práci není dobré odkládat.“ Proto stále říkám, že první krok, jak dokázat zvládnout krize, je prevence. Učit se poznat sebe sama, relaxovat, poznat svůj příběh včetně toho, co v minulosti bylo bolavé, a umět získat k tomu jiný vztah a porozumění. Neřešit to jen odříznutím se od toho. Moje oblíbená metafora je, že emoce fungují obdobně jako banka – dají vám půjčku, ale chtějí ji zpět i s úroky. A po nějaké době vám už ani v bance půjčku nedají a přichází sankce a exekuce. Lidská schopnost spočívá v tom, že dokážeme vůlí překonat i nepříjemné stavy a pláč, hněv atd. potlačit. Pokud však nejde o jejich překonání, ale pouze odložení, je dobré se k nim později vrátit a věnovat se sám sobě. Pozná se to třeba tak, že vám činí problém být sami se sebou a hned zapínáte televizi, hledáte, komu zavolat, jak se rozptýlit, protože zevnitř přichází nepříjemná prázdnota, nebo nepříjemné pocity. Už to je signál, že je dobré se začít svému vnitřnímu světu věnovat, než se objeví nějaký akutní problém. Nemusíte jít hned na terapii, je i řada jiných způsobů např. semináře, relaxace, meditace, tvoření aj.
Jak rozlišit výzvu od skutečného nebezpečí
Je přirozené, že když nás něco bolí, snažíme se co nejdříve a nejjednodušším způsobem bolesti a symptomů zbavit. U psychických (a já věřím, že i u fyzických) problémů však ne vždy musí platit, že je to to nejlepší řešení. Nezastávám se zde bolesti, ale jejího významu v životě, který má většinou vést k tomu, abychom něco změnili. Jistě si sami vybavíte nějakou situaci, kdy vás něco bolelo, nebo jste byli v nepříznivé situaci, a byli jste schopni se modlit, slíbit, že uděláte jakékoli změny, když bolest přejde, nebo najdete řešení. Ve chvíli, kdy se zase začneme cítit dobře, snadno zapomeneme, co že jsme to vlastně chtěli změnit, a chování, které nás k bolesti vedlo. jsme schopni dokonce opakovat. Proto pouhé odstranění symptomů nebo bolesti není často celým řešením situace, ale je třeba pochopit i příběh problému.
Osobně se vztahuji k pojetí, že člověk je tvořen jakýmsi malým já, které je více utvořeno jeho životem, jakousi vytvořenou osobností, a pak má v sobě rovinu jakéhosi přesahujícího Já, které je spojeno s vyšší inteligencí vesmíru (lidé se k ní vztahují pod mnoha jmény Tao, Bůh, kvantová pilotní vlna, přirozenost mysli, nagual, Atman aj. Krize se leckdy snaží naším malým já otřást, aby mohla nějaká jeho část odumřít ve prospěch spojení s tímto vyšším Já.
Proto je tedy vhodné hluboké roviny problému nepřehlédnout. Je to jako by vás bolela hlava – v tu chvíli může být úlevné vzít si lék proti bolesti, ale pokud se bude opakovat častěji, je lepší zjistit, jestli to není vážnější problém, nebo nejde o psychické příčiny, jež lze změnit. Pokud bolest utlumíte, vede to k okamžité úlevě, ale nic jiného to neřeší. Pouze odstřihnete kontrolku, která vás upozorňuje, že je něco špatně, a situaci a její příčiny neřešíte.
Podpora a přijetí
C. G. Jung, a později na to navazuje psychiatr českého původu Stanislav Grof, zavedl pohled, který se na psychické krize a onemocnění dívá jako na něco, co není třeba zastavit, ale je nutné zajistit podmínky, aby probíhající proces byl pochopen a člověk jím mohl projít za podpory a pochopení. Je třeba zajistit podmínky, ve kterých dotyčný nemůže ublížit sám sobě, ani nikomu jinému, má dost prostoru se zabývat sám sebou a zároveň má přijetí a pochopení od okolí. Podmínky současného běžného života to však neposkytují. Jak tedy poznat, kdy nám pomůže řešit svoji situaci jen konzultacemi a zvládneme to sami, a kdy je již třeba vyhledat krizové centrum?
V krizi je důležité získat odstup a podporu a to by nám mělo pomoci rozlišit i míru nebezpečí. Někdy stačí vystoupit ze svého běžné situace na hodinu týdně v rámci terapie, nebo si vzít dovolenou a jindy je dobrá delší doba v péči odborníků. Jako třeba absolvovat pobyt v krizových zařízeních, v Praze RIAPS.
První znak, který lze sledovat, je, jak je naše chování nebezpečné nám samým a našemu okolí, tedy jestli reálně hrozí, že bychom mohli ublížit fyzicky sami sobě nebo někomu jinému, nebo nějak jinak výrazně poškodit svůj běžný život. Zejména jestli se dostáváme do jakýchsi změněných stavů vědomí, kdy již nemáme své chování pod kontrolou. Myšlenka, jestli vůbec chci ještě žít, nemusí být tak nebezpečná, pokud si stále uvědomujeme, že je to přemýšlení a hrajeme si s ní, máme nadhled a nebereme rovnou nůž do ruky.
Ublížit si lze třeba i neschopností uspokojivě pracovat. Pokud člověk nemá z existenčních důvodů možnost vzít si pro sebe prostor a ulevit si, může být lepší krizi překlenout pomocí léků a terapii příčin nebo sebepoznání řešit, až se situace uklidní. Ale doporučuji na to nezapomenout. Terry Jones ze skupiny Monty Python napsal pohádku o Zapomněnkách. Je o králi, který byl velmi bohatý a nebyl šťastný – užíval oříšky, které se jmenovaly Zapomněnky a byly velmi drahé – kdykoli narazil na něco, co se mu nelíbilo, nebo ho trápilo svědomí, tak si jeden vzal. Klíčem ke štěstí, který našel až jeho syn, bylo znovu se konfrontovat se všemi odsunutými vzpomínkami. To považuji za krásnou metaforu.
Krize vyvolané prací na sobě
Jelikož toto článek je pro Meduňku, jejíž čtenáři na sobě různými způsoby pracují, připadá mi užitečné zmínit ještě jeden typ krize, který vnímám. Jsou to krize (většinou identity), které si člověk vyvolá prací na sobě. Při nich se mohou projevit panika, úzkosti, paranoa, ztráta smyslu až depresivní stavy, které ale vyplývají z určitého vývoje. Často si je člověk dokonce záměrně navozuje, třeba ve snaze překonat svoje ego. Pokud má dobrého a důvěryhodného učitele, tak to s ním může konzultovat a ten zjistí, co se děje. Pokud však pracuje podle workshopů nebo knih, najednou dostane strach, nebo nerozpozná, že jde o příznak vývoje práce na sobě. Myslím tím například, když někdo používá techniku „kdo jsem já“ a najednou pocítí vnitřní prázdnotu, nejistotu, úzkosti a strach o život, protože se již nedokáže s ničím ztotožnit. Mohou to být příznaky ztráty ega, které se „bojí smrti“, ale dotyčný se najednou zalekne a nerozpozná souvislost mezi tím, co dělá, a tím, co se děje. Nebo pokud hodně pracujeme se symboly, změněnými stavy vědomí, může to vyvolat neobvyklé stavy mysli, které bez hlubšího prozkoumání mohou vypadat jako nemoc.
Pokud pracujeme se vzpomínkami a emocemi, můžeme někdy pocítit úlevu, ale také se může stát, že pocítíme své potlačené emoce, a tak se najednou cítíme mnohem hůř a začneme panikařit. Dnes je běžné chodit ze zdravotních důvodů na kurzy jógy, meditovat, abychom byli vyrovnanější, úspěšní, atd. Senzitivním a vyspělým jedincům se však při takové práci energie může otevřít třeba energie kundalini, nebo nějaké zvláštní procesy či schopnosti. Zkušený mistr jógy by to poznal, ale pokud se nám takové stavy otevřou v rámci večerního kurzu jógy, který bereme jako fitness, nemusí ani nám samotným dojít, že to s tím souvisí.
To je obecně výzva opět pro všechny pomáhající profese a přístupy oficiální i alternativní. Pokud mají pomáhat, měly by celostně posoudit situaci klienta a umět ho nezaujatě, bez odsuzování toho, čím se zabývá, zorientovat v tom, čím prochází a jaké má další možnosti.
Jak přistupovat k člověku v krizi
· Vyslechnout, přijímat emoce a nebrat je osobně.
· Nekritizovat, neodsuzovat, netlačit na řešení a i k člověku v krizi přistupovat stále jako k rovnocennému.
· Přijetí, dát najevo – můžu být s tebou, aniž bych na sebe bral zodpovědnost, že to vyřeším.
· Sdílet sebe sama, ale s vědomím, že moje zkušenosti nemusí pasovat na situaci druhého.
· Prozkoumat, jaké formě pomoci je člověk v krizi ochoten důvěřovat, přijatelnou formou doporučit, pomoci vyhledat, nasměrovat, pokud neví, kde by ji mohl hledat
· Zříct se omnipotence, tj. že vše dokážu a musím vyřešit.
· Nedávat nevyžádané rady, ale naopak cítit, kdy člověk nasměrování uvítá
· Pomáhat jen s tím, co dotyčný skutečně nezvládne
· Ochránit sebe sama – nesnažit se vytáhnout někoho z bažiny, do které se můžeme sami potopit
Byl to opět Stanislav Grof, který se v USA velmi zasloužil o zavedení nové diagnostické kategorie – psychospirituální krize. Byl to významný krok, protože do té doby se i duchovní příznaky braly jako nemoci a byly pak tak i léčeny, ale krize tohoto typu vyžadují zcela jiný přístup. V Čechách se touto problematikou zabývá například sdružení Diabasis.
Záleží na přístupu
Pokud se krizi podaří pochopit a projít skrz, nebo slovy psychiatra C. G. Junga, přerůst, může nás vést k dalšímu rozvoji. Pokud ji potlačíme, snažíme se ji pouze zastavit, nebo od ní odvést pozornost, může to vést k opaku – k omezení naší vitality, ztráty chuti k životu, radosti a pestrosti jeho prožívání. Také nás to může hnát do různých závislostí a dalších problematických způsobů řešení. Někdy tím dojde pouze k oddálení dopadu problému. Proto je důležité, jak ke krizi přistoupíme, přičemž situace každého je velmi individuální. Například užívání léků (na spaní, antidepresiv atd.) u jednoho člověka může být užitečnou a důležitou součástí řešení situace, ale v jiném případě může být kontraproduktivní. Zejména se vyvarujte jejich neodborného užívání, kdy vám je dá například kamarád. Čísla o pravidelných uživatelích antidepresiv a podobných léků, která jdou do statisíců, jsou v ČR alarmující. Svědčí o nadužívání léků nebo o nedostatečném rozvíjení alternativ, jak řešit psychickou bolest v rámci systému zdravotnictví. Lidé o jiných možnostech řešení nejsou informováni. Může to být zpráva o zásadních nedostatcích ve společnosti a ve výchově i školství, které by nás měly na těžkosti života a jejich zvládání připravit jako první.
Různí lidé si vyberou různé možnosti, zda krizi budou řešit s kartářkou, astrologem, šamanem, homeopatem, knězem, léčitelem či kineziologem, anebo koučem, psychologem či psychiatrem. Vždy je ale dobré si udržet úsudek, zda ten, kdo nám radí, je skutečně kompetentní radit i v dané záležitosti, nebo je-li to spíše názor, jaký nám dá například kamarád. Ti, kteří působí jako různí poradci a zabývají se lidskými příběhy v jakékoli podobě, by měli mít základní orientaci a vzdělání v psychických nemocech a měli by umět posoudit, kam sahají jejich možnosti a kompetence. Zároveň je důležité, aby byli ochotní spolupracovat s jinými zařízeními a odborníky a doporučit je, pokud rozpoznají, že je někdo potřebuje. Je to jejich zodpovědnost. Zároveň považuji za důležité, aby se mohl každý svobodně rozhodovat a konzultovat svoji osobní situaci, s kým on sám uzná za vhodné. Osobně nejsem zastánce represí a omezování, kdo jediný na to má právo.
V dnešní době značně přibývá možností a cest, které nám mohou pomoci, ale bohužel i uškodit. Někdy je však těžké se v nich zorientovat. A možná ani není nikdo, kdo by nám je všechny dokázal vyjmenovat a posoudit, za jakých okolností a kdy jsou vhodné a kdy ne. Dá se také říci, že neexistují žádná univerzální řešení. I v krizi se projeví jedinečnost každého lidského příběhu a vyjeví se, zda hrdina najde svoji cestu, nebo z ní sejde. Zda uvěří dobrým nebo špatným rádcům a informace, které dostal, použije správně.
Určité principy, které nám mohou pomoci se v nejistých dobách zorientovat. však existují. Byl bych rád, kdyby tento článek přispěl k většímu pochopení náročných situací a nasměroval vás, jak jim předcházet a jak se v nich případně chovat.
Zpráva zevnitř
Krize jsou neoddělitelnou součástí života. Ve staré řečtině slovo krize znamenalo volbu, rozhodování, ale také rozdělení a svár, nebo rozřešení. Vzhledem ke svojí praxi vnímám duševní a psychické krize, jako situace, kdy se organismus nachází ve stavu, ve kterém se již dále nedokáže vyrovnávat s podmínkami přicházejícími zvenčí nebo svým nahromaděným vnitřním napětím. V tom ohledu může jít o situaci krátkodobou s intenzívní spouštěcí událostí (nehoda, úmrtí blízkých, rozchody apod.), dlouhodobě neuspokojivé podmínky (vztahy, práce, osobní život) a jejich kombinaci, kdy pod vlivem nějaké náročné události je to ta příslovečná poslední kapka, kdy se s větší mírou stresu nelze vyrovnat. Často se v tu chvíli aktivují úplně základní strachy, jako by šlo o přežití. Někdy se to stává při odmítnutí, a tak působí rozchod s partnerem, ale třeba i výpověď ze zaměstnání.
Ne vždy ale mají krize nějakou viditelnou vnější příčinu a u jiných je to naopak zjevné na první pohled. Schopnost se s krizí vyrovnat pak vždy souvisí mimo jiné s tím, jak se člověk naučil zacházet s emocemi v dětství, jak dokáže řešit náročné situace, jakou si vytvořil míru sebepodpůrných a ošetřujících mechanismů oproti míře sebeobviňování, trestání, sebekritiky atd. Jinak řečeno, na stejně náročné situace bude každý z nás reagovat rozdílně a různou mírou stresu a bolesti. Pokud nám nějaká ze zmíněných schopností chybí, je dobré hledat, kdo nám ji může pomoci v dané chvíli dodat a krizí nás provést.
V krizích jsou časté následující pocity: již to sám se sebou nemohu vydržet, nemohu dál, vzdal(a) bych to, musím něco akutně udělat atd. Také se dostavují tendence k chování, které překračuje současné normy toho, co si běžně dovolíme, ať už ve smyslu rezignace, vyhoření, nebo třeba agresivity vůči okolí či sobě. Může to vést až ke vzdávání se a destrukci svého současného života, nebo svého okolí. Toto chování pak často vede zároveň k činům, za které se pak dotyčný ještě více stydí a také je odmítán až postihován svým okolím. Krize může mít tedy celou řadu projevů, ale mají společného jmenovatele, jímž je únik od nepříjemného prožívaní slepé uličky. A to může být rezignace, závislost, nebo snaha zaútočit a pomstít se někomu ve vnějším světě atd. Pokud ale dobře nasloucháme a dokážeme jakoby jít vstříc tomu, co na nás číhá v tzv. stínu, může být leckdy ono příslovečné dno odrazovým místem velkého růstu.
Jak z krizí ven
Dynamika krize velmi kopíruje práci s emocemi, kterou se zabývám ve své praxi. Již v předchozích článcích jsem psal o tom, jak je třeba zapracovat na změně přístupu k emocím ve výchově, protože dnes se často výchova orientuje buď na potlačení emocí, únik před nimi k rozptýlení (nebreč, půjdeme dělat něco hezkého), poučování nebo odsouzení – styď se, že se vztekáš, chováš se jako blázen, atd. Emoce spíše potřebují příklad, klidná řešení, podporu, a když odezní, je dobré situaci projít a pochopit, co jsme mohli udělat pro její nápravu.
Stále mě fascinuje, jak se emoce, kterým se člověk vyhýbá třeba i desítky let, dají snadno zpracovat v dobrém vztahu a za použití správného postupu během několika minut. Moje práce mě zároveň vede k tomu, že klíčové je sebepřijetí. Dokud se za sebe a svoje chování stydíme, anebo se obviňujeme, trestáme, nadáváme si, nutíme se ke změně, nemůžeme to vydržet a hledáme cesty, jak na problém zapomenout. Nedokážeme za něj přijmout zodpovědnost a pak ho začít krůček za krůčkem měnit. Příznakem krize bývá také naléhavost a touha po zázraku, okamžitém odpoutání se od situace nebo od sebe sama a toho, kým jsme. Sebepřijetí do ní dokáže naopak vnést možnost se zastavit a začít dělat postupné kroky ke změně. Vede nás k tvořivě k takové formě odpoutání od sebe sama, která nás nemusí ničit.
Prevence
Ve své praxi, ale i u známých, se setkávám s tím, že řada lidí bohužel je ochotná zabývat některými aspekty svého života, až když to už takzvaně hoří. Ať už v případě krizí partnerských, pracovních či vnitřních. Někteří duchovní mistři říkají: „Tento dům již je v plamenech. Připomínejte si to, abyste věděli, že duchovní práci není dobré odkládat.“ Proto stále říkám, že první krok, jak dokázat zvládnout krize, je prevence. Učit se poznat sebe sama, relaxovat, poznat svůj příběh včetně toho, co v minulosti bylo bolavé, a umět získat k tomu jiný vztah a porozumění. Neřešit to jen odříznutím se od toho. Moje oblíbená metafora je, že emoce fungují obdobně jako banka – dají vám půjčku, ale chtějí ji zpět i s úroky. A po nějaké době vám už ani v bance půjčku nedají a přichází sankce a exekuce. Lidská schopnost spočívá v tom, že dokážeme vůlí překonat i nepříjemné stavy a pláč, hněv atd. potlačit. Pokud však nejde o jejich překonání, ale pouze odložení, je dobré se k nim později vrátit a věnovat se sám sobě. Pozná se to třeba tak, že vám činí problém být sami se sebou a hned zapínáte televizi, hledáte, komu zavolat, jak se rozptýlit, protože zevnitř přichází nepříjemná prázdnota, nebo nepříjemné pocity. Už to je signál, že je dobré se začít svému vnitřnímu světu věnovat, než se objeví nějaký akutní problém. Nemusíte jít hned na terapii, je i řada jiných způsobů např. semináře, relaxace, meditace, tvoření aj.
Jak rozlišit výzvu od skutečného nebezpečí
Je přirozené, že když nás něco bolí, snažíme se co nejdříve a nejjednodušším způsobem bolesti a symptomů zbavit. U psychických (a já věřím, že i u fyzických) problémů však ne vždy musí platit, že je to to nejlepší řešení. Nezastávám se zde bolesti, ale jejího významu v životě, který má většinou vést k tomu, abychom něco změnili. Jistě si sami vybavíte nějakou situaci, kdy vás něco bolelo, nebo jste byli v nepříznivé situaci, a byli jste schopni se modlit, slíbit, že uděláte jakékoli změny, když bolest přejde, nebo najdete řešení. Ve chvíli, kdy se zase začneme cítit dobře, snadno zapomeneme, co že jsme to vlastně chtěli změnit, a chování, které nás k bolesti vedlo. jsme schopni dokonce opakovat. Proto pouhé odstranění symptomů nebo bolesti není často celým řešením situace, ale je třeba pochopit i příběh problému.
Osobně se vztahuji k pojetí, že člověk je tvořen jakýmsi malým já, které je více utvořeno jeho životem, jakousi vytvořenou osobností, a pak má v sobě rovinu jakéhosi přesahujícího Já, které je spojeno s vyšší inteligencí vesmíru (lidé se k ní vztahují pod mnoha jmény Tao, Bůh, kvantová pilotní vlna, přirozenost mysli, nagual, Atman aj. Krize se leckdy snaží naším malým já otřást, aby mohla nějaká jeho část odumřít ve prospěch spojení s tímto vyšším Já.
Proto je tedy vhodné hluboké roviny problému nepřehlédnout. Je to jako by vás bolela hlava – v tu chvíli může být úlevné vzít si lék proti bolesti, ale pokud se bude opakovat častěji, je lepší zjistit, jestli to není vážnější problém, nebo nejde o psychické příčiny, jež lze změnit. Pokud bolest utlumíte, vede to k okamžité úlevě, ale nic jiného to neřeší. Pouze odstřihnete kontrolku, která vás upozorňuje, že je něco špatně, a situaci a její příčiny neřešíte.
Podpora a přijetí
C. G. Jung, a později na to navazuje psychiatr českého původu Stanislav Grof, zavedl pohled, který se na psychické krize a onemocnění dívá jako na něco, co není třeba zastavit, ale je nutné zajistit podmínky, aby probíhající proces byl pochopen a člověk jím mohl projít za podpory a pochopení. Je třeba zajistit podmínky, ve kterých dotyčný nemůže ublížit sám sobě, ani nikomu jinému, má dost prostoru se zabývat sám sebou a zároveň má přijetí a pochopení od okolí. Podmínky současného běžného života to však neposkytují. Jak tedy poznat, kdy nám pomůže řešit svoji situaci jen konzultacemi a zvládneme to sami, a kdy je již třeba vyhledat krizové centrum?
V krizi je důležité získat odstup a podporu a to by nám mělo pomoci rozlišit i míru nebezpečí. Někdy stačí vystoupit ze svého běžné situace na hodinu týdně v rámci terapie, nebo si vzít dovolenou a jindy je dobrá delší doba v péči odborníků. Jako třeba absolvovat pobyt v krizových zařízeních, v Praze RIAPS.
První znak, který lze sledovat, je, jak je naše chování nebezpečné nám samým a našemu okolí, tedy jestli reálně hrozí, že bychom mohli ublížit fyzicky sami sobě nebo někomu jinému, nebo nějak jinak výrazně poškodit svůj běžný život. Zejména jestli se dostáváme do jakýchsi změněných stavů vědomí, kdy již nemáme své chování pod kontrolou. Myšlenka, jestli vůbec chci ještě žít, nemusí být tak nebezpečná, pokud si stále uvědomujeme, že je to přemýšlení a hrajeme si s ní, máme nadhled a nebereme rovnou nůž do ruky.
Ublížit si lze třeba i neschopností uspokojivě pracovat. Pokud člověk nemá z existenčních důvodů možnost vzít si pro sebe prostor a ulevit si, může být lepší krizi překlenout pomocí léků a terapii příčin nebo sebepoznání řešit, až se situace uklidní. Ale doporučuji na to nezapomenout. Terry Jones ze skupiny Monty Python napsal pohádku o Zapomněnkách. Je o králi, který byl velmi bohatý a nebyl šťastný – užíval oříšky, které se jmenovaly Zapomněnky a byly velmi drahé – kdykoli narazil na něco, co se mu nelíbilo, nebo ho trápilo svědomí, tak si jeden vzal. Klíčem ke štěstí, který našel až jeho syn, bylo znovu se konfrontovat se všemi odsunutými vzpomínkami. To považuji za krásnou metaforu.
Krize vyvolané prací na sobě
Jelikož toto článek je pro Meduňku, jejíž čtenáři na sobě různými způsoby pracují, připadá mi užitečné zmínit ještě jeden typ krize, který vnímám. Jsou to krize (většinou identity), které si člověk vyvolá prací na sobě. Při nich se mohou projevit panika, úzkosti, paranoa, ztráta smyslu až depresivní stavy, které ale vyplývají z určitého vývoje. Často si je člověk dokonce záměrně navozuje, třeba ve snaze překonat svoje ego. Pokud má dobrého a důvěryhodného učitele, tak to s ním může konzultovat a ten zjistí, co se děje. Pokud však pracuje podle workshopů nebo knih, najednou dostane strach, nebo nerozpozná, že jde o příznak vývoje práce na sobě. Myslím tím například, když někdo používá techniku „kdo jsem já“ a najednou pocítí vnitřní prázdnotu, nejistotu, úzkosti a strach o život, protože se již nedokáže s ničím ztotožnit. Mohou to být příznaky ztráty ega, které se „bojí smrti“, ale dotyčný se najednou zalekne a nerozpozná souvislost mezi tím, co dělá, a tím, co se děje. Nebo pokud hodně pracujeme se symboly, změněnými stavy vědomí, může to vyvolat neobvyklé stavy mysli, které bez hlubšího prozkoumání mohou vypadat jako nemoc.
Pokud pracujeme se vzpomínkami a emocemi, můžeme někdy pocítit úlevu, ale také se může stát, že pocítíme své potlačené emoce, a tak se najednou cítíme mnohem hůř a začneme panikařit. Dnes je běžné chodit ze zdravotních důvodů na kurzy jógy, meditovat, abychom byli vyrovnanější, úspěšní, atd. Senzitivním a vyspělým jedincům se však při takové práci energie může otevřít třeba energie kundalini, nebo nějaké zvláštní procesy či schopnosti. Zkušený mistr jógy by to poznal, ale pokud se nám takové stavy otevřou v rámci večerního kurzu jógy, který bereme jako fitness, nemusí ani nám samotným dojít, že to s tím souvisí.
To je obecně výzva opět pro všechny pomáhající profese a přístupy oficiální i alternativní. Pokud mají pomáhat, měly by celostně posoudit situaci klienta a umět ho nezaujatě, bez odsuzování toho, čím se zabývá, zorientovat v tom, čím prochází a jaké má další možnosti.
Jak přistupovat k člověku v krizi
· Vyslechnout, přijímat emoce a nebrat je osobně.
· Nekritizovat, neodsuzovat, netlačit na řešení a i k člověku v krizi přistupovat stále jako k rovnocennému.
· Přijetí, dát najevo – můžu být s tebou, aniž bych na sebe bral zodpovědnost, že to vyřeším.
· Sdílet sebe sama, ale s vědomím, že moje zkušenosti nemusí pasovat na situaci druhého.
· Prozkoumat, jaké formě pomoci je člověk v krizi ochoten důvěřovat, přijatelnou formou doporučit, pomoci vyhledat, nasměrovat, pokud neví, kde by ji mohl hledat
· Zříct se omnipotence, tj. že vše dokážu a musím vyřešit.
· Nedávat nevyžádané rady, ale naopak cítit, kdy člověk nasměrování uvítá
· Pomáhat jen s tím, co dotyčný skutečně nezvládne
· Ochránit sebe sama – nesnažit se vytáhnout někoho z bažiny, do které se můžeme sami potopit
Byl to opět Stanislav Grof, který se v USA velmi zasloužil o zavedení nové diagnostické kategorie – psychospirituální krize. Byl to významný krok, protože do té doby se i duchovní příznaky braly jako nemoci a byly pak tak i léčeny, ale krize tohoto typu vyžadují zcela jiný přístup. V Čechách se touto problematikou zabývá například sdružení Diabasis.
RSS Feed
