Meduňka 6/2014
Jak vychovávat emočně zdravé děti
Emoce hýbou naším chováním a často jsou vědomou či nevědomou motivací našich činů. Emocionální základ našeho života se tvoří v předškolním věku, ale i v dalších dětských letech. Tak se vytváří i základ naší osobnosti, protože to, jak s emocemi nakládáme, má podstatný vliv na naše psychické i fyzické zdraví. Působení emocí bývá však často podceňováno, protože emoce jsou ve srovnání s rozumem a intelektem považovány za něco dětinského či méněcenného. V duchovních kruzích jsou pro změnu vnímány jako něco nečistého, co je hlavně třeba překonat.
Ve své praxi vycházím z kineziologie a dalších přístupů a práce s emocemi je přitom velmi podstatná, protože ukazuje, že je klíčem pro léčení řady psychických, psychosomatických, ale i fyzických onemocnění. A tak se často zamýšlím nad tím, jakým způsobem by šlo daným problémům předcházet i na úrovni systému výchovy a školství. S klienty se vracím do jejich dětství, kde opravujeme stále stejné věci – jak se cítili s rodiči, ve škole a v různých situacích a v čem ve svém osobnostním vývoji potřebovali podpořit, ale nikdo si toho nevšiml, zatímco jejich znalosti vyjmenovaných slov a násobilky byly neustále sledovány a hodnoceny. Sám jsem rodičem a také mi záleží na tom, jaký základ dostanou moje vlastní děti. Jak to tedy udělat preventivně jinak?
Emocionální gramotnost
Během několika set let se díky školství podařilo pozvednout úroveň společnosti a vymýtit negramotnost. Se snahami o vymýcení emocionální negramotnosti se v našich končinách zatím příliš nesektávám, i když právě to by mohlo vést k vyřešení celé řady problémů. V posledních letech se alespoň mezinárodně zpopularizoval pojem a význam emoční inteligence, hlavně dílem Daniela Golemana, který zdůrazňuje její význam pro úspěch, oproti doposud přeceňovanému IQ. Může působit na první pohled překvapivě, že skutečně za svou, vzali jeho práci a vzdělávání v oblasti emoční inteligence a meditace, softwareoví inženýři z Google, kteří ho dále rozpracovali šíří a propagují. Na druhou stranu to ale napovídá, že je to pro orientaci v dnešním světě aktuální.
Myslím to s tou negramotností nadneseně? Zvažte sami. Vycházím z toho, že emocionální stavy v jazyce a poznání zmapované máme. Ve své praxi používám tabulky, které jich obsahují více než sto a všechny je znáte. Když se někoho ptám, jak se cítí, setkávám se ale u lidí poměrně často s tím, že jsou schopni říci pouze dva stavy – dobře, nebo špatně. A někdy si ani nejsem jistý, jestli to říkají upřímně. Pojmenovat svoje pocity umí jen málokdo, a když jim pomůžu daný pocit označit pomocí svalového testu a dané tabulky, často se setkávám s reakcí „No vidíte, to sedí“. Věřím, že naučit se číst ve svém vnitřním světě a psát vědoměji příběh svého života, je dovednost, která by společnost posunula na zcela jinou úroveň.
Celá pedagogika a věda jsou dnes stále postaveny na racionálním modelu poznání. Ten je nejvhodnější pro uchopení a předávání informací a logické poznávání hmotných věcí. Emoce jsou však spíše nehmotné a neuchopitelné a těžko se kvantifikují. Proto i pokud se o emocích chceme něco naučit, musíme pracovat se zkušeností a přijít s nimi do kontaktu, pracovat s vlastními tématy, reakcemi atd. Takto se většinou dnes postupuje v psychoterapii a říká se tomu sebezkušenost. Jde o rozvíjení kvalit, kterým se říká uvědomění nebo duchovní bdělost. V krizových situacích totiž mozek často intelektuální nadvládu ztratí a přepneme na „autopilota“, který jedná podle emocí, instinktů a zkušeností. Poučky nefungují a najednou jednáme úplně jinak než jindy.
Jak se učí pocitům
Vztahu k pocitům se učíme již od raných fází života. Je to dovednost, která se předává především příkladem. Prvními učiteli jsou rodiče – jejich reakce na naše projevy a jejich vzájemný vztah. V současné době se uznává teorie, že nervová soustava dozrává postupně od instinktů, které mám společné v evoluci s plazy, přes emoce, které se rozvinuli u savců až po mozkovou kůru a myšlení, racionalitu, schopnost se ovládat, která je výsostnou půdou lidí. Děti tedy postupně dozrávají, proto jsou jejich reakce nejprve instinktivní a emocionální. Velký podíl na vývoji onoho ovládání emocí a propojení daných vrstev má právě výchova a vztah s blízkými osobami, který je velmi důležitý. U dětí, které strávily rané okamžiky života v kojeneckých ústavech v nerozvinutých zemích, se později tyto zkušenosti opravují těžce a zakládají na společensky problematické chování a poruchy. Schopnost své emoce ovládat a porozumět jim se pak rozvíjí ve věku školním.
Dobrou zprávou je, že i vědecké výzkumy meditace poukazují na tzv. plasticitu mozku, jinými slovy, že práce s vědomím má schopnost i v dospělosti měnit naši fyziologii a proměňovat tak tyto dispozice z raného dětství a celou naši osobnost. Dříve převládal v psychologii spíše pohled, že to s přibývajícím věkem v dospělosti již možné příliš není. Ukazuje se, že ale celá řada metod od meditace přes terapii a trénink emocí nás dokáží skutečně změnit a emocionální uvědomění a inteligenci rozvíjet.
Ovládání není potlačování
Jak píše Don Miguel Ruiz v knize Čtyři dohody – bojovník svoje emoce ovládá, nikoli potlačuje. Je v tom velký rozdíl. Emoce bývají někdy považovány za dětinské, zženštilé a ten, kdo je emocionální, je vnímán jako nevyrovnaný. Ano, dalo by se říci, že čím je člověk vyspělejší, tím méně je ve vleku emocí, umí je projevovat svobodně a ovládat je. Ale toho nejde docílit tím, že to předstíráme. Místo, aby se tomto umění člověk přirozeně dozrával, bývá často už odmala upozorňován, že velcí kluci nepláčou, hodné holčičky se nevztekají a tak dále. Když člověk nahlédne hlouběji do osudů lidí, je překvapen, kolik lidí, kteří jsou navenek slušní a milí, se ve svém soukromí stává tyrany. Přemáhat se totiž i v soukromí a krizových situacích dokáže jen málokdo.
Děti nejlépe vyzrávají v přítomnosti lidí, kteří jsou čitelní a konzistentní v tom, jak se cítí, co říkají a jak se chovají. S těmi nemají potřebu se chovat nevyrovnaně neboli zlobit. Děti jsou totiž velmi napojené na naše city a situace, kdy se chování dostane do rozporu s tím, co cítíme, jsou pro ně stresující. Představte si, že k vám třeba přijde návštěva – někdo, kdo vám je nepříjemný, ale ze slušnosti jste ho pozvali. Pozvete ho, pohostíte a chováte se mile, ale vaše tříleté dítě ztropí scénu a má záchvaty vzteku. Divíte se, co mu je, a přitom si stačí uvědomit, že reaguje na nevědomé napětí, které panuje mezi vámi a dotyčným. Cítí vaše emoce a zároveň velký rozpor mezi tím, co říkáte a co děláte. To je pro jeho svět značně ohrožující. Emoce a jejich přenos mezi lidmi působí někdy až mysticky.
Moc emocí
Také ve výchově je vůči dětem někdy těžké ovládat svoje emoce, protože děti nás k jejich vyjevení provokují. Někdy je podezřívám, že chtějí vidět, co všechno v nás je, i třeba za cenu, že to pro ně není zrovna příjemné. V roli rodiče prožíváme příběh z druhé strany. Děti svými tématy často brnkají na naše bolavá místa z vlastního dětství. A to jsou ty chvíle, kdy lidé najednou vyslovují slova, která často slýchali od svých rodičů, a teď je opakují, přestože právě to nikdy nechtěli.
V náročnějších situacích často přepínáme na emocionální reakce a projevuje se naše převládající dispozice – někdo má tendenci jednat ze strachu, úzkosti, někdo jiný zase agresivně a hněvivě. Když nás emoce ovládne, v tu chvíli nemáme od situace odstup a nejsme svobodní v rozhodování jak dál. Emoce však udeří nebývalou silou, která v podstatě ani neodpovídá dané situaci. Jak je to možné? Souvisí to s jejich potlačováním. Emoce totiž potlačit nejde – nanejvýš je možné je odložit.
Častý omyl je představa, že emoce lze ovládnout tak, že pokud se nám např. v nějaké situaci chce plakat a nemůžeme, tak je prostě potlačíme a je to pryč. Bohužel tak to ale nefunguje. Spíše to připomíná úvěr, kdy momentálně platit nemusíme, ale později to po nás někdo bude chtít i s úroky. Pokud se tělu s danou situací nepodaří vyrovnat se ve snech a podvědomí, informaci si uloží do fyzického těla. A to bude po jejich dokončení volat např. ve chvíli, kdy budete sedět v klidu doma na gauči. To je jeden z důvodů, proč dnes tolik lidí trpí úzkostmi a panikami v situacích, kdy se zdá, že se nic neděje.
Jelikož většina lidí neví, jak své emoce dokončit např. tím, že se spojí se svým nitrem a začnou třeba s uměleckou tvorbou, snaží se je opět odkládat. A tak si pustí televizi, dají si pivo, nebo se je snaží překrýt jakoukoliv činností. Daná emoce se však stále snaží dostat se na povrch a vhodná příležitost nastane tehdy, když se objeví situace emocionálně podobná – zase nás někdo naštve, stane se něco smutného atd. Potom se může přihodit, že se již v dané situaci neovládneme a někomu třeba vynadáme i za ostatní a pustíme na něj všechen nashromážděný vztek. Třeba i z dětství na tatínka. Je jasné, že takové situace člověka nepodpoří v tom, aby je vyhledával, vzniká tak začarovaný kruh potlačování. Často za mnou chodí velmi intelektuálně zdatní lidé s pevnou vůlí, kteří ale čelí silným problémům, jako je deprese, úzkost, panické ataky a fobie. Jejich dlouho potlačované stavy už prostě někdy nejde udržet v temné kobce nevědomí. Práce terapeutického druhu by se tedy dala nazvat jako jakési emocionální oddlužení.
Přestaňte chytat zajíce
Ve výchově dětí je dobré snažit se o to, aby se právě takové dluhy netvořily. Uvedu příklad. Jdete s malým, řekněme dvouletým dítětem, které ještě není jisté v chůzi, a tak zakopne a upadne. I když nemá žádné závažné zranění, pláče a křičí na celé kolo. Lidé se dívají, co se děje. Představte si, jak budete reagovat. Je to poměrně běžný jev, ale má v sobě určitou naléhavost a je to přesně jedna z těch situací, která má potenciál, že v našem chování ztratí moc intelekt a převezmou ho instinktivní a emocionální reakce. Z reakce na takovou situaci lze odhadnout, jakou budeme mít emocionální tendenci k reakci i na další potomkovy pády a výzvy v jeho životě.
V dané situaci může převládnout strach (Jéžišmarjá, není ti nic?), úzkost (rodič vypadá stejně vyděšeně jako dítě), výčitky (Já ti říkal, že nemáš běhat…“), hněv (Ještě ti přidám, ať máš proč brečet…), ignorace (Nemáš dělat blbosti, vyřeš si to), zlehčování (Ha, ha, ha, nic se nestalo) či obavy z reakce okolí (Hlavně stávej a nekřič tady). Samozřejmě však můžeme také zůstat v klidu, situaci vnímat a být dítěti oporou. A to je to, co děti v takové chvíli potřebují nejvíc.
Všiml jsem si, že u nás v Čechách docela často dospělí používají podivnou větu. „Chytil si toho zajíce?“ Jedna starší paní mi nedávno dala přednášku o tom, že ona to používá, protože dítě pak přestane brečet a netrápí se. Asi měla pocit, že potkala tatínka, který si zcela neví rady. Takovým přístupem však děti učíme odvést vědomou pozornost jinam, zatímco tělo zůstává nadále ve stresu. Většinou stejnou dobu, jakou by trvalo, než by se vybrečelo a vykřičelo. A zatímco slzy a pláč pomohou odvést napětí ven, v tom druhém případě se to nestane. Navíc dítě učíme vztahu k chybám. Potřebuje vyjádřit podporu a co si asi tak myslí, když stojíte opodál a říkáte něco o zajících, kteří tam vůbec nejsou?
Nedávno jsem potkal statného tatínka. Byl potetovaný, vysoký, svalnatý, snědý a vypadal asi jako člen nějaké rapové skupiny z Londýna nebo New Yorku. Jeho krásná kudrnatá malá dcerka v šatičkách běžela rozverně po dlažebních kostkách dolů z kopce. Najednou se její botička zasekla a upadla. Následoval nářek. Tatínek udělal dva rychlé kroky, vzal ji do náruče, objal a hlubokým a klidným hlasem jí anglicky říkal: „Já vím, já vím, to bolí…“ a něžně ji k sobě tiskl. Tato reakce byla přímo učebnicová. Sám jsem v tu chvíli holčičce záviděl pocit bezpečí za všechny děti, které mají tatínky, kteří na ně v tu chvíli zakřičí: „Máš dávat pozor a přestaň tady ječet a vstávej.“ A takové reakce jsou bohužel běžné.
Co by rodiče měli vědět
Co tedy dělat, abychom dětem pomohli udržet si psychické a fyzické zdraví?
+ Emoce dětí nepopírat, neodsuzovat. Neříkat „to tě nemůže bolet“, když dítě říká, že ho to bolí. Neříkat „zase si něco vymýšlíš“ a podobné věci. Je logické, že to vyvolává rozpor – pokud to dítě bolí a my říkáme, že to bolet nemůže, může nám přestat věřit, anebo přestává věřit sobě, že jeho vjemy jsou v pořádku. To tvoří základy sebedůvěry. Pokud emoce popíráme, působí to často jako červený hadr na býka k jejich prohloubení. Naopak jejich přijetí leckdy způsobí, že splasknou jako balónek.
+ Naučit se poznat, kdy jsme zaplavení emocemi. Když cítíme, že nás něco rozčílilo, je možné např. vyzkoušet následující techniku. Na chvíli se v jednání zastavíme, nadechneme se a představíme si, jak chceme zareagovat a k čemu to povede. Položíme si otázku, jestli to skutečně chceme. Pokud ne, zkusíme zvolit jinou reakci.
Např. dítě převrhne skleničku a první reakce by mohla být začít křičet: „Už zase, ty jsi ale nešikovnej,… nemůžeš dávat pozor?“ Pak vzít naštvaně hadr a podrážděně to utřít. Předělat to jde třeba na „Hm, to je záplava, co. Tady máš hadřík, zkus to utřít, já ti když tak pomůžu.“ A když se to utře, můžeme dítěti říct, jak by to šlo udělat, aby se to příště nestalo. Více se o přístupu k emocím dozvíte například v knize Naomi Aldortové Vychováváme děti a rosteme s nimi.
+ Naučit se poznat, kdy je dítě zaplavené emocí a pochopit, že v tu chvíli nemá smysl nic vysvětlovat, ani se vysvětlení dožadovat, ale ani poučovat či obviňovat. Na intelektuální pochopení je čas, až nejsilnější emoce odezní. V nižším věku pomáhá spíše objetí, fyzická blízkost, pohlazení čili vyjádření naší blízkosti. Léčivé není v tom něco dělat, ale prostě jenom být přítomen a dávat najevo „jsem tu s tebou, vnímám tě a dokážu tě s tím, co cítíš, přijímat“.
+ Nenechávat děti samotné když pláčou čili nenechávat je tzv. vyřvat. V předchozích generacích se to dokonce doporučovalo, ale může to mít neblahé následky. Platí to zejména pro období po porodu, ale i při usínání, prožívání krizí atd.
Přijetí emocí neznamená i přijetí chování, které s nimi souvisí. Nejčastější omyl v porozumění respektování emocí bývá, že se lidé domnívají, že to znamená dětem ve všem vyhovět a že to vede pouze k rozmazlování. Tak to ale není. Nastavovat řád a mantinely je velmi důležité. Záleží, ale jak to děláme. Např. dítě nechce odejít z dětského koutku a křičí. Můžeme říci třeba:„Vidím, že se ti tu skutečně líbí a chceš tu zůstat. My už ale musíme jít.“ Dítě se zlobí dále a chce vás bouchnout. „Zlobit se můžeš, ale bouchat ne. (a zabránit mu v tom).“ Zpočátku se to může zdát náročnější a pomalejší než mu vynadat, nebo mu nabídnout bonbón za to než odejde. Ale z dlouhodobého hlediska to zachová více důvěry a méně oboustranné manipulace a je leckdy překvapivé, když mají děti pocit, že jsou pochopené, jak rychle své chování změní na spolupráci. Je důležité nejít proti svým pocitům a nenechat překračovat své hranice, ale to, co je pro nás již nepřijatelné ukazovat kultivovaným způsobem a tím to také dítě učit. Např. to, že nás bouchne a my ho bouchneme na oplátku je nedospělé.
+ Vyvarovat se zraňujících a odsuzujících prohlášení a neironizovat neboli neříkat věty jako „To jsi celej ty, Seš nemehlo, Vždycky to rozbiješ, Seš nemožnej, To mi snad děláš naschvál, Já tě snad zabiju, Přetrhnu tě jak hada“. Emocionální prohlášení se často vyznačují přeháněním a obsahují slova jako „vždycky, celý, nej“. Podle toho poznáte, že už jste za nebezpečnou hranicí ubližování. Děti předškolního věku se teprve učí rozumět světu kolem a řadu věcí berou doslovně. To je také důvod, proč není dobré používat vůči nim příliš ironický humor atd.
+ Učit se s dětmi sdílet a vytvářet návyky mentální hygieny, které jsou důležité například jako čištění zubů. Můžeme si s nimi vytvořit rituál, kdy si před spaním vzájemně řekneme, co se nám daný den líbilo a co pro nás naopak bylo nepříjemné. Dospělý může začít a tím to dítě učí pojmenovávat.
Obecně lze říci, že nejlepší, co lze udělat, abychom pro děti byli lepšími rodiči, učiteli, atd. je pracovat na sobě. Znamená to poznat svoje emoce a uvědomit si jak se opakují naše automatické reakce na základě toho, jaké bylo naše vlastní dětství. Poznáme to podle toho, jaké emoce a situace nás v kontaktu s dětmi „startují“. Ve chvíli, kdy nám věci přerůstají přes hlavu, jde o to si uvědomit, že rodičovství či práce s dětmi jsou skutečně emocionálně náročné a případně se nestydět vyhledat pomoc terapeuta, kineziologa atd. Také jsem přesvědčený o tom, že u profesionálních učitelů by se vzdělávání v oblasti sebepoznání a sebezkušenosti i v emocionální oblasti měla věnovat mnohem větší pozornost než dnes.
Jak vychovávat emočně zdravé děti
Emoce hýbou naším chováním a často jsou vědomou či nevědomou motivací našich činů. Emocionální základ našeho života se tvoří v předškolním věku, ale i v dalších dětských letech. Tak se vytváří i základ naší osobnosti, protože to, jak s emocemi nakládáme, má podstatný vliv na naše psychické i fyzické zdraví. Působení emocí bývá však často podceňováno, protože emoce jsou ve srovnání s rozumem a intelektem považovány za něco dětinského či méněcenného. V duchovních kruzích jsou pro změnu vnímány jako něco nečistého, co je hlavně třeba překonat.
Ve své praxi vycházím z kineziologie a dalších přístupů a práce s emocemi je přitom velmi podstatná, protože ukazuje, že je klíčem pro léčení řady psychických, psychosomatických, ale i fyzických onemocnění. A tak se často zamýšlím nad tím, jakým způsobem by šlo daným problémům předcházet i na úrovni systému výchovy a školství. S klienty se vracím do jejich dětství, kde opravujeme stále stejné věci – jak se cítili s rodiči, ve škole a v různých situacích a v čem ve svém osobnostním vývoji potřebovali podpořit, ale nikdo si toho nevšiml, zatímco jejich znalosti vyjmenovaných slov a násobilky byly neustále sledovány a hodnoceny. Sám jsem rodičem a také mi záleží na tom, jaký základ dostanou moje vlastní děti. Jak to tedy udělat preventivně jinak?
Emocionální gramotnost
Během několika set let se díky školství podařilo pozvednout úroveň společnosti a vymýtit negramotnost. Se snahami o vymýcení emocionální negramotnosti se v našich končinách zatím příliš nesektávám, i když právě to by mohlo vést k vyřešení celé řady problémů. V posledních letech se alespoň mezinárodně zpopularizoval pojem a význam emoční inteligence, hlavně dílem Daniela Golemana, který zdůrazňuje její význam pro úspěch, oproti doposud přeceňovanému IQ. Může působit na první pohled překvapivě, že skutečně za svou, vzali jeho práci a vzdělávání v oblasti emoční inteligence a meditace, softwareoví inženýři z Google, kteří ho dále rozpracovali šíří a propagují. Na druhou stranu to ale napovídá, že je to pro orientaci v dnešním světě aktuální.
Myslím to s tou negramotností nadneseně? Zvažte sami. Vycházím z toho, že emocionální stavy v jazyce a poznání zmapované máme. Ve své praxi používám tabulky, které jich obsahují více než sto a všechny je znáte. Když se někoho ptám, jak se cítí, setkávám se ale u lidí poměrně často s tím, že jsou schopni říci pouze dva stavy – dobře, nebo špatně. A někdy si ani nejsem jistý, jestli to říkají upřímně. Pojmenovat svoje pocity umí jen málokdo, a když jim pomůžu daný pocit označit pomocí svalového testu a dané tabulky, často se setkávám s reakcí „No vidíte, to sedí“. Věřím, že naučit se číst ve svém vnitřním světě a psát vědoměji příběh svého života, je dovednost, která by společnost posunula na zcela jinou úroveň.
Celá pedagogika a věda jsou dnes stále postaveny na racionálním modelu poznání. Ten je nejvhodnější pro uchopení a předávání informací a logické poznávání hmotných věcí. Emoce jsou však spíše nehmotné a neuchopitelné a těžko se kvantifikují. Proto i pokud se o emocích chceme něco naučit, musíme pracovat se zkušeností a přijít s nimi do kontaktu, pracovat s vlastními tématy, reakcemi atd. Takto se většinou dnes postupuje v psychoterapii a říká se tomu sebezkušenost. Jde o rozvíjení kvalit, kterým se říká uvědomění nebo duchovní bdělost. V krizových situacích totiž mozek často intelektuální nadvládu ztratí a přepneme na „autopilota“, který jedná podle emocí, instinktů a zkušeností. Poučky nefungují a najednou jednáme úplně jinak než jindy.
Jak se učí pocitům
Vztahu k pocitům se učíme již od raných fází života. Je to dovednost, která se předává především příkladem. Prvními učiteli jsou rodiče – jejich reakce na naše projevy a jejich vzájemný vztah. V současné době se uznává teorie, že nervová soustava dozrává postupně od instinktů, které mám společné v evoluci s plazy, přes emoce, které se rozvinuli u savců až po mozkovou kůru a myšlení, racionalitu, schopnost se ovládat, která je výsostnou půdou lidí. Děti tedy postupně dozrávají, proto jsou jejich reakce nejprve instinktivní a emocionální. Velký podíl na vývoji onoho ovládání emocí a propojení daných vrstev má právě výchova a vztah s blízkými osobami, který je velmi důležitý. U dětí, které strávily rané okamžiky života v kojeneckých ústavech v nerozvinutých zemích, se později tyto zkušenosti opravují těžce a zakládají na společensky problematické chování a poruchy. Schopnost své emoce ovládat a porozumět jim se pak rozvíjí ve věku školním.
Dobrou zprávou je, že i vědecké výzkumy meditace poukazují na tzv. plasticitu mozku, jinými slovy, že práce s vědomím má schopnost i v dospělosti měnit naši fyziologii a proměňovat tak tyto dispozice z raného dětství a celou naši osobnost. Dříve převládal v psychologii spíše pohled, že to s přibývajícím věkem v dospělosti již možné příliš není. Ukazuje se, že ale celá řada metod od meditace přes terapii a trénink emocí nás dokáží skutečně změnit a emocionální uvědomění a inteligenci rozvíjet.
Ovládání není potlačování
Jak píše Don Miguel Ruiz v knize Čtyři dohody – bojovník svoje emoce ovládá, nikoli potlačuje. Je v tom velký rozdíl. Emoce bývají někdy považovány za dětinské, zženštilé a ten, kdo je emocionální, je vnímán jako nevyrovnaný. Ano, dalo by se říci, že čím je člověk vyspělejší, tím méně je ve vleku emocí, umí je projevovat svobodně a ovládat je. Ale toho nejde docílit tím, že to předstíráme. Místo, aby se tomto umění člověk přirozeně dozrával, bývá často už odmala upozorňován, že velcí kluci nepláčou, hodné holčičky se nevztekají a tak dále. Když člověk nahlédne hlouběji do osudů lidí, je překvapen, kolik lidí, kteří jsou navenek slušní a milí, se ve svém soukromí stává tyrany. Přemáhat se totiž i v soukromí a krizových situacích dokáže jen málokdo.
Děti nejlépe vyzrávají v přítomnosti lidí, kteří jsou čitelní a konzistentní v tom, jak se cítí, co říkají a jak se chovají. S těmi nemají potřebu se chovat nevyrovnaně neboli zlobit. Děti jsou totiž velmi napojené na naše city a situace, kdy se chování dostane do rozporu s tím, co cítíme, jsou pro ně stresující. Představte si, že k vám třeba přijde návštěva – někdo, kdo vám je nepříjemný, ale ze slušnosti jste ho pozvali. Pozvete ho, pohostíte a chováte se mile, ale vaše tříleté dítě ztropí scénu a má záchvaty vzteku. Divíte se, co mu je, a přitom si stačí uvědomit, že reaguje na nevědomé napětí, které panuje mezi vámi a dotyčným. Cítí vaše emoce a zároveň velký rozpor mezi tím, co říkáte a co děláte. To je pro jeho svět značně ohrožující. Emoce a jejich přenos mezi lidmi působí někdy až mysticky.
Moc emocí
Také ve výchově je vůči dětem někdy těžké ovládat svoje emoce, protože děti nás k jejich vyjevení provokují. Někdy je podezřívám, že chtějí vidět, co všechno v nás je, i třeba za cenu, že to pro ně není zrovna příjemné. V roli rodiče prožíváme příběh z druhé strany. Děti svými tématy často brnkají na naše bolavá místa z vlastního dětství. A to jsou ty chvíle, kdy lidé najednou vyslovují slova, která často slýchali od svých rodičů, a teď je opakují, přestože právě to nikdy nechtěli.
V náročnějších situacích často přepínáme na emocionální reakce a projevuje se naše převládající dispozice – někdo má tendenci jednat ze strachu, úzkosti, někdo jiný zase agresivně a hněvivě. Když nás emoce ovládne, v tu chvíli nemáme od situace odstup a nejsme svobodní v rozhodování jak dál. Emoce však udeří nebývalou silou, která v podstatě ani neodpovídá dané situaci. Jak je to možné? Souvisí to s jejich potlačováním. Emoce totiž potlačit nejde – nanejvýš je možné je odložit.
Častý omyl je představa, že emoce lze ovládnout tak, že pokud se nám např. v nějaké situaci chce plakat a nemůžeme, tak je prostě potlačíme a je to pryč. Bohužel tak to ale nefunguje. Spíše to připomíná úvěr, kdy momentálně platit nemusíme, ale později to po nás někdo bude chtít i s úroky. Pokud se tělu s danou situací nepodaří vyrovnat se ve snech a podvědomí, informaci si uloží do fyzického těla. A to bude po jejich dokončení volat např. ve chvíli, kdy budete sedět v klidu doma na gauči. To je jeden z důvodů, proč dnes tolik lidí trpí úzkostmi a panikami v situacích, kdy se zdá, že se nic neděje.
Jelikož většina lidí neví, jak své emoce dokončit např. tím, že se spojí se svým nitrem a začnou třeba s uměleckou tvorbou, snaží se je opět odkládat. A tak si pustí televizi, dají si pivo, nebo se je snaží překrýt jakoukoliv činností. Daná emoce se však stále snaží dostat se na povrch a vhodná příležitost nastane tehdy, když se objeví situace emocionálně podobná – zase nás někdo naštve, stane se něco smutného atd. Potom se může přihodit, že se již v dané situaci neovládneme a někomu třeba vynadáme i za ostatní a pustíme na něj všechen nashromážděný vztek. Třeba i z dětství na tatínka. Je jasné, že takové situace člověka nepodpoří v tom, aby je vyhledával, vzniká tak začarovaný kruh potlačování. Často za mnou chodí velmi intelektuálně zdatní lidé s pevnou vůlí, kteří ale čelí silným problémům, jako je deprese, úzkost, panické ataky a fobie. Jejich dlouho potlačované stavy už prostě někdy nejde udržet v temné kobce nevědomí. Práce terapeutického druhu by se tedy dala nazvat jako jakési emocionální oddlužení.
Přestaňte chytat zajíce
Ve výchově dětí je dobré snažit se o to, aby se právě takové dluhy netvořily. Uvedu příklad. Jdete s malým, řekněme dvouletým dítětem, které ještě není jisté v chůzi, a tak zakopne a upadne. I když nemá žádné závažné zranění, pláče a křičí na celé kolo. Lidé se dívají, co se děje. Představte si, jak budete reagovat. Je to poměrně běžný jev, ale má v sobě určitou naléhavost a je to přesně jedna z těch situací, která má potenciál, že v našem chování ztratí moc intelekt a převezmou ho instinktivní a emocionální reakce. Z reakce na takovou situaci lze odhadnout, jakou budeme mít emocionální tendenci k reakci i na další potomkovy pády a výzvy v jeho životě.
V dané situaci může převládnout strach (Jéžišmarjá, není ti nic?), úzkost (rodič vypadá stejně vyděšeně jako dítě), výčitky (Já ti říkal, že nemáš běhat…“), hněv (Ještě ti přidám, ať máš proč brečet…), ignorace (Nemáš dělat blbosti, vyřeš si to), zlehčování (Ha, ha, ha, nic se nestalo) či obavy z reakce okolí (Hlavně stávej a nekřič tady). Samozřejmě však můžeme také zůstat v klidu, situaci vnímat a být dítěti oporou. A to je to, co děti v takové chvíli potřebují nejvíc.
Všiml jsem si, že u nás v Čechách docela často dospělí používají podivnou větu. „Chytil si toho zajíce?“ Jedna starší paní mi nedávno dala přednášku o tom, že ona to používá, protože dítě pak přestane brečet a netrápí se. Asi měla pocit, že potkala tatínka, který si zcela neví rady. Takovým přístupem však děti učíme odvést vědomou pozornost jinam, zatímco tělo zůstává nadále ve stresu. Většinou stejnou dobu, jakou by trvalo, než by se vybrečelo a vykřičelo. A zatímco slzy a pláč pomohou odvést napětí ven, v tom druhém případě se to nestane. Navíc dítě učíme vztahu k chybám. Potřebuje vyjádřit podporu a co si asi tak myslí, když stojíte opodál a říkáte něco o zajících, kteří tam vůbec nejsou?
Nedávno jsem potkal statného tatínka. Byl potetovaný, vysoký, svalnatý, snědý a vypadal asi jako člen nějaké rapové skupiny z Londýna nebo New Yorku. Jeho krásná kudrnatá malá dcerka v šatičkách běžela rozverně po dlažebních kostkách dolů z kopce. Najednou se její botička zasekla a upadla. Následoval nářek. Tatínek udělal dva rychlé kroky, vzal ji do náruče, objal a hlubokým a klidným hlasem jí anglicky říkal: „Já vím, já vím, to bolí…“ a něžně ji k sobě tiskl. Tato reakce byla přímo učebnicová. Sám jsem v tu chvíli holčičce záviděl pocit bezpečí za všechny děti, které mají tatínky, kteří na ně v tu chvíli zakřičí: „Máš dávat pozor a přestaň tady ječet a vstávej.“ A takové reakce jsou bohužel běžné.
Co by rodiče měli vědět
Co tedy dělat, abychom dětem pomohli udržet si psychické a fyzické zdraví?
+ Emoce dětí nepopírat, neodsuzovat. Neříkat „to tě nemůže bolet“, když dítě říká, že ho to bolí. Neříkat „zase si něco vymýšlíš“ a podobné věci. Je logické, že to vyvolává rozpor – pokud to dítě bolí a my říkáme, že to bolet nemůže, může nám přestat věřit, anebo přestává věřit sobě, že jeho vjemy jsou v pořádku. To tvoří základy sebedůvěry. Pokud emoce popíráme, působí to často jako červený hadr na býka k jejich prohloubení. Naopak jejich přijetí leckdy způsobí, že splasknou jako balónek.
+ Naučit se poznat, kdy jsme zaplavení emocemi. Když cítíme, že nás něco rozčílilo, je možné např. vyzkoušet následující techniku. Na chvíli se v jednání zastavíme, nadechneme se a představíme si, jak chceme zareagovat a k čemu to povede. Položíme si otázku, jestli to skutečně chceme. Pokud ne, zkusíme zvolit jinou reakci.
Např. dítě převrhne skleničku a první reakce by mohla být začít křičet: „Už zase, ty jsi ale nešikovnej,… nemůžeš dávat pozor?“ Pak vzít naštvaně hadr a podrážděně to utřít. Předělat to jde třeba na „Hm, to je záplava, co. Tady máš hadřík, zkus to utřít, já ti když tak pomůžu.“ A když se to utře, můžeme dítěti říct, jak by to šlo udělat, aby se to příště nestalo. Více se o přístupu k emocím dozvíte například v knize Naomi Aldortové Vychováváme děti a rosteme s nimi.
+ Naučit se poznat, kdy je dítě zaplavené emocí a pochopit, že v tu chvíli nemá smysl nic vysvětlovat, ani se vysvětlení dožadovat, ale ani poučovat či obviňovat. Na intelektuální pochopení je čas, až nejsilnější emoce odezní. V nižším věku pomáhá spíše objetí, fyzická blízkost, pohlazení čili vyjádření naší blízkosti. Léčivé není v tom něco dělat, ale prostě jenom být přítomen a dávat najevo „jsem tu s tebou, vnímám tě a dokážu tě s tím, co cítíš, přijímat“.
+ Nenechávat děti samotné když pláčou čili nenechávat je tzv. vyřvat. V předchozích generacích se to dokonce doporučovalo, ale může to mít neblahé následky. Platí to zejména pro období po porodu, ale i při usínání, prožívání krizí atd.
Přijetí emocí neznamená i přijetí chování, které s nimi souvisí. Nejčastější omyl v porozumění respektování emocí bývá, že se lidé domnívají, že to znamená dětem ve všem vyhovět a že to vede pouze k rozmazlování. Tak to ale není. Nastavovat řád a mantinely je velmi důležité. Záleží, ale jak to děláme. Např. dítě nechce odejít z dětského koutku a křičí. Můžeme říci třeba:„Vidím, že se ti tu skutečně líbí a chceš tu zůstat. My už ale musíme jít.“ Dítě se zlobí dále a chce vás bouchnout. „Zlobit se můžeš, ale bouchat ne. (a zabránit mu v tom).“ Zpočátku se to může zdát náročnější a pomalejší než mu vynadat, nebo mu nabídnout bonbón za to než odejde. Ale z dlouhodobého hlediska to zachová více důvěry a méně oboustranné manipulace a je leckdy překvapivé, když mají děti pocit, že jsou pochopené, jak rychle své chování změní na spolupráci. Je důležité nejít proti svým pocitům a nenechat překračovat své hranice, ale to, co je pro nás již nepřijatelné ukazovat kultivovaným způsobem a tím to také dítě učit. Např. to, že nás bouchne a my ho bouchneme na oplátku je nedospělé.
+ Vyvarovat se zraňujících a odsuzujících prohlášení a neironizovat neboli neříkat věty jako „To jsi celej ty, Seš nemehlo, Vždycky to rozbiješ, Seš nemožnej, To mi snad děláš naschvál, Já tě snad zabiju, Přetrhnu tě jak hada“. Emocionální prohlášení se často vyznačují přeháněním a obsahují slova jako „vždycky, celý, nej“. Podle toho poznáte, že už jste za nebezpečnou hranicí ubližování. Děti předškolního věku se teprve učí rozumět světu kolem a řadu věcí berou doslovně. To je také důvod, proč není dobré používat vůči nim příliš ironický humor atd.
+ Učit se s dětmi sdílet a vytvářet návyky mentální hygieny, které jsou důležité například jako čištění zubů. Můžeme si s nimi vytvořit rituál, kdy si před spaním vzájemně řekneme, co se nám daný den líbilo a co pro nás naopak bylo nepříjemné. Dospělý může začít a tím to dítě učí pojmenovávat.
Obecně lze říci, že nejlepší, co lze udělat, abychom pro děti byli lepšími rodiči, učiteli, atd. je pracovat na sobě. Znamená to poznat svoje emoce a uvědomit si jak se opakují naše automatické reakce na základě toho, jaké bylo naše vlastní dětství. Poznáme to podle toho, jaké emoce a situace nás v kontaktu s dětmi „startují“. Ve chvíli, kdy nám věci přerůstají přes hlavu, jde o to si uvědomit, že rodičovství či práce s dětmi jsou skutečně emocionálně náročné a případně se nestydět vyhledat pomoc terapeuta, kineziologa atd. Také jsem přesvědčený o tom, že u profesionálních učitelů by se vzdělávání v oblasti sebepoznání a sebezkušenosti i v emocionální oblasti měla věnovat mnohem větší pozornost než dnes.
RSS Feed
