Moc minulého okamžiku

aneb je vhodné se ohlížet zpět?

Narozeniny nebo příchod nového roku nás vyzývají k uvědomění si plynutí času a uzavírání určitého přirozeného cyklu. Nabízí se příležitost k ohlédnutí se zpátky a zbilancování toho, co se odehrálo v našem životě. Můžeme zhodnotit, jak bylo předcházející období úspěšné, a co užitečného nám přineslo. Je ale takové bilancování k něčemu dobré? Není lepší být pouze tady a teď, anebo se dívat se spíše dopředu a do budoucnosti?

Chceme-li si odpovědět na tuto otázku, může nás to vést ještě hlouběji. Řada duchovních a terapeutických směrů nás učí, že je důležité především být tady a teď, a zdůrazňuje se síla a moc přítomného okamžiku. Na druhou stranu je řada jiných terapií vedoucích k sebepoznání založena na práci s naší historií, vzpomínkami či minulostí. Jsou tyto dva přístupy ve vzájemném rozporu? Nebo mohou být užitečné oba ve vzájemném souladu? Má smysl ohlížet se do minulosti a snažit se ji pochopit?

Je jisté, že pro psychické zdraví i duchovní vývoj je zdravé zasazení do přítomnosti a vztah k minulosti či budoucnosti důležitý. Než se ale pustíme do rozboru této problematiky, pojďme si připomenout pár zjevných faktů. Člověk se přirozeně vždy řídil cykly, z nichž vychází většina kalendářů a měření času. Nejvíce se tím zabývá astronomie a z duchovních věd astrologie. Nejvýznamnější cyklus, který určuje naše vnímání času, je pohyb Země vůči Slunci a s tím související střídání dne, noci i ročních období. Nový rok přichází brzy po zimním slunovratu, což je období, kdy se den opět prodlužuje den. V tento čas se proto v řadě kultur prováděly rituály podporující a oslavující obnovu. U nás do toho období spadají Vánoce.

Druhý významný cyklus je postavení Měsíce vůči Zemi a v poslední době jsem například četl výzkum, kdy se skupina vědců rozhodla prověřit, jestli je ovlivnění spánku měsíčním cyklem pouhá pověra. Zjistili, že Měsíc na člověka působí, i v případě, kdy je dotyčný v absolutní tmě, a Měsíc ani nevidí. Poukazuje to na to, že tyto rytmy máme biologicky hluboce zakotveny v moudrosti našeho těla, a jsme na ně naladěni. Většinu svého vývoje, až na posledních řekněme několik stovek let, běžný člověk žil pravděpodobně pouze při vědomí, jestli je ráno, nebo noc, jaro nebo zima, ale neměl již přesnou představu, zda je září nebo říjen, devět hodin nebo jedenáct, pondělí či úterý. Za krátký zlomek lidského vývoje – posledních pár desítek let – se však rozšířily kalendáře a hodinky, které dokáží čas rozdělit až na vteřiny a jsou dostupné téměř všude. Na zdi, na ruce, na mobilu, v počítači. Zvykli jsme si používat kalendáře a domlouvat, že události a schůzky začnou na minutu přesně v sedm, nebo devět. Například na dovolené v přírodě, kdy čas sledovat nepotřebujeme, se také kolikrát automaticky zeptáme, kolik je hodin, jako bychom se tím potřebovali o něčem ujistit. Jakoby to nějaká naše část ze zvyku potřebovala vědět. V podtětí to je určitý druh závislosti. „Z pohledu věčnosti jsem plnej blbostí“, zpíval nedávno zesnulý Filip Topol. Z pohledu věčnosti je návyk přesného měření času poměrně nová a ne příliš přirozená věc. Děti se čas učí chápat až okolo šesti sedmi let. Do té doby žijí tím, co je teď, a jaký je dne v týdnu, měsíc či hodina je nezajímá. Orientují se podle svačiny, oběda, pohádky. Všichni jsme tedy zažili, jaké to je nebýt závislosti na sledování času, ale vrátit se k takovému vnímání není tak snadné. Přesné měření času souvisí vývojově s racionalitou, počítáním, měřením. Kromě toho tu ale máme ještě ono instinktivní a přirozené lidské vnímání času související s přírodními cykly.

Lze žít pouze teď a tady?

Ti, kdo s tímto chtějí experimentovat, mohou vyzkoušet pobyt ve tmě (terapii tmou) nebo třeba pobyt bez hodinek v Norsku za polárním kruhem, kde den trvá půl roku. Anebo prostě odjet do přírody a hodinky nechat doma.

Pokud bychom si racionálně řekli, že budeme žít pouze v přítomnosti a nebudeme řešit minulost ani budoucnost, víme vůbec, co to přesně znamená? Máme přeci paměť a jednou z našich důležitých lidských vlastností je učení se ze zkušeností. V duchovních směrech hovoříme o chápání karmy, neboli příčiny a následku a toho, jak naše minulé skutky ovlivňují přítomnost a současné budoucnost. I to by nebylo možné bez určitého chápání minulosti a paměti. Naší přirozenou lidskou výbavou je paměť a učení se a zbavit se tohoto vlivu je dost složité. J. S. Dalajláma uvedl, že souhlasí s psychologickým výzkumem svého přítele, že až 90% vnímání situace ovlivňují právě tyto vlivy, což pak se skutečnou realitou příliš společného nemá. „Vypnout“ tyto vlivy je stejně těžké jako zastavit tlukot srdce, protože to vůli také nelze zvládnout. Může se to však stát předmětem duchovního cvičení, meditace či terapeutické práce. Poručit si, že teď už budu jen v přítomnosti, ale možné není. Přikázat si, že na minulost či budoucnost nebudeme myslet, není zkrátka možné. Někdy také vzniká představa, že být v přítomnosti je podobné, jako když lidé prodělají mozkovou mrtvici a nepamatují si, co jste jim před minutou řekli, nebo jak se jmenují. Možná se to symbolicky může stávat lidem, kteří se potřebovali od své minulosti osvobodit, ale uznejte, že je to cesta poněkud bolavá a část našeho potenciálu se tím může i zničit. Duchovní mistři také nefungují tímto způsobem.

Jak naložit s minulostí

Z terapeutického hlediska může snaha minulost neřešit a nemyslet na ni spíše vést k vytěsnění a vzniku komplexu či bloku. Příčinou řady problémů může být vytvoření neuvědomovaného bloku vzpomínek, které jsou z důvodu, že jsou příliš bolavé či nepříjemné, tak zvaně vytěsněny. Prostě o nich už nechceme vědět. U svých klientů se s požadavkem, že se už nechtějí „šťourat ve své minulosti“, setkávám především tam, kde mám pocit, že by jim to pomohlo nejvíce. Naopak u těch, kteří jsou hodně v přítomnosti, je vybavení si některých vzpomínek třeba i z porodu či prenatální fáze velmi snadné. Říká se, že v určité fázi vývoje si mistři jako meditační zkušenost vybaví celou svoji minulost včetně všech inkarnací a vidí ji vědomě. Děje se to ale až ve fázi, kdy to zároveň dokáží unést a udržet si od toho zdravý odstup. Proto má pravděpodobně i zapomínání svůj význam, abychom nebyli zahlceni a dokázali se v přítomnosti soustředit a vnímat ji.  Je to tedy takový paradox – často čím více je naše minulost neuvědomovaná, tím více nás ovlivňuje nevědomky.

Zakladatel Gestalt terapie F. Perls, který chtěl psychoanalýzu posunout dál, to  vyřešil elegantně. Řekl, že i vzpomínání je aktem přítomnosti a zavedl postup, že se vzpomínkami se může pracovat jejich vyprávěním v přítomném čase. Tento jednoduchý posun byl v terapii revoluční a já ho využívám také. Zároveň to upravuje vztah ke vzpomínkám, které nejsou vnímány jako mrtvá příčina, ale něco nedokončeného a živého, co žije v nás a ovlivňuje nás. Jelikož jde o proces již pouze v našem vnitřním světě, umožňuje nám to se vzpomínkami pracovat a jejich náboj neutralizovat. Já ve své práci používám kineziologické a regresní postupy, které pracují se vzpomínkami velmi ranými. Jelikož naše vnímání příčiny a následku bývá spojeno s hledáním viníka nebo něčeho, na co to můžeme svést, snažím se vztah k minulému převést spíše na vnímání, že jde o zrcadlo přítomnosti. Analogický obraz toho, co máme řešit dnes. Jde tedy o práci s emocí, která je stále živá. Moje praxe ukazuje, že vzpomínky a emoce s nimi spojené ovlivňují i funkci našich o orgánů čili naše zdraví. Jejich osvobození, změna jejich náboje a zvědomění tak mohou také pomoci obnovení naší vnitřní rovnováhy. Proto se dnes zkoumá, zda tělesné buňky mají druh paměti, který způsobuje, že je traumatické informace odpojují od spojení s celkem, což je příčinou jejich oslabení a náchylnosti k nemocem.

Práce s minulostí a vzpomínkami může tedy při správném provedení snižovat její vliv na přítomné prožívání. Pokud tomu vyhradíme čas, koncentraci a bezpečný prostor, umožňuje to zbavit se jejich projekce a přenosu do vnímání přítomnosti. Uvedu příklad. Pokud jsme měli přísného otce, může se nám při každém setkání s autoritou vybavovat emoce, která souvisí s bolavými vzpomínkami na něj. Daný člověk může být zcela jiný, ale přesto náš vztah k němu tyto emoce narušují. Nemusíme si toho vůbec být vědomi, ale přítomnost to ovlivní.

U některých lidí, kteří mají silnou tendenci na příbězích a vzpomínkách ulpívat a zaujímat postoj oběti, může být však užitečnější se práce se vzpomínkami vyvarovat. V těchto případech je lepší vést je k uvědomování emocí tj. toho, co se v nich děje právě teď, anebo vybavování si vzpomínek bez jejich interpretace. Věřím, že vědomá regrese do raných let života je velmi účinná metoda, ale někteří lidé na ni potřebují připravit a nejprve je třeba, aby se zorientovali v současném dění a v tom, jak celkově funguje dynamika jejich vztahu k přítomnosti, minulosti a budoucnosti.

Příliš kritiky škodí

Nemyslím si, že by práce s minulostí byla v rozporu se zdůrazněním významu přítomnosti. Je ale vždy otázkou, jakým způsobem je prováděna, a jestli se význam minulosti nepřeceňuje. Přitom se totiž dotyčný často dostává do role oběti, nastupuje obviňování a výmluvy (takto bývá někdy zneužívána i teorie karmy). Samozřejmě to souvisí i s různými fázemi duševního a duchovního vývoje.

Co se týče otázky bilancování, může být určitá forma vědomého zhodnocení zkušeností a přirozených cyklů, které nás ovlivňují, velmi prospěšná. Uvědomit si, co v životě nechceme, a co naopak podporovat chceme. Je to, jako když vzniká umělecké dílo. Film se nejprve natočí, pak se sestříhá a teprve tím vzniká dílo. Vzpomínky tvoří dílo našeho sebepojetí a v naší moci je provést citlivý sestřih toho, jak na nás budou působit. Také přitom můžeme zjistit, že jsme něco vnímali zkresleně.

Pokud chceme bilancovat, doporučoval bych nebýt příliš kritický. Nepovedené věci si uvědomíme, ale není třeba zaměřovat se na ně primárně. Užitečné je udělat si seznam toho, za co můžeme být za dané uplynulé období vděční – za různé události, úspěchy či vztahy. Projevíme tak vděčnost a záměr, že podobné ve svém životě vítáme. I ve vztahu si můžeme vyhradit chvíli a navzájem si říci, za co jsme vděčni, a co bychom rádi posílili i v budoucnu.

Stejně jako u předsevzetí je i u bilancování lepší naučit se provádět ho pravidelně, například si večer před spaním uvědomovat, co nám přinesl uplynulý den, a vyčistit negativní emoce při relaxaci, meditaci či rozhovoru s blízkými. I s malými dětmi lze například zavést rituál, že je necháme večer vyprávět, co jim ten den bylo příjemné a co nepříjemné. Vytvoření si způsobu duševní hygieny je velmi prospěšné, stejně jako je prospěšná například pravidelná hygiena našeho chrup.