Zdálo by se to jednoduché. Máme jenom dvě pohlaví a při narození dostaneme do vínku, že budeme v životě jedním z nich. K tomu, abychom vznikli, jsou potřeba rodiče obou pohlaví a ti nám mají být k dispozici jako učitelé a ukázat nám, co znamená být ženou, co mužem a jak se mají obě pohlaví k sobě chovat. Pokud jsem kluk, tak mi táta ukáže, co to znamená být mužem. Jaký v tom může být problém? Tak to čeká idealista – a podle mých zkušeností s prací s ranými vzpomínkami nebo podle Waldorfské pedagogiky se jako idealisté rodí děti všechny.
Lidstvo to ale nějak zkomplikovalo. Můžeme bez nadsázky říci, že nerovnováha mezi pohlavími a vyvyšování jednoho nad druhé způsobilo celou řadu dosud nezhojených ran a nevyzrálý mužský přístup, který pokořoval a málo naslouchal ženské stránce světa, nás dovedl na pokraj zničení planety. Každý z mužů může začít tím, že usmíří rozum a cit, pravou a levou hemisféru uvnitř sebe. Není tedy divu, že ruku v ruce s rozvojem terapie a seminářů se jako výrazné téma objevila potřeba poznat, co je přirozené mužství a přirozené ženství, a jak spolu mohou žít v lásce a míru a jak se mají doplňovat. V USA a na západě se zrodil v rámci tohoto vývoje fenomén ženských kruhů a skupin a nedlouho poté na to navázal trend kruhů mužských. Dnes tato vlna nabývá na síle i u nás. V článku jsem vybral několik témat, které se tam objevují nejčastěji.
Chlapeček nebo holčička?
Možná nad tím vždy nepřemýšlíme, ale to, co znamená přijít do některé rodiny jako muž nebo přesněji řečeno nejprve jako chlapec, nás často determinuje již daleko před naším narozením. Jsou okolo toho různé rodinné tradice, leckdy až pověry. Někteří muži například považují za povinnost mít syna pro zachování rodu, jiní si přejí dceru, protože syna již mají, obdobně to mohou mít matky. Tyto vnitřní vzorce jsou v nás velmi silné a často o nich ani nevíme, dokud se nestaneme rodiči.
„Tak to bude kluk paní Nováková…,“ hlásí sestřička na ultrazvuku. „Hm, já si přála holčičku, ale manžel bude mít radost, on si to tak přál…“ Většina lidí si myslí, že drobeček nás ještě nevnímá, ale zkušenosti z regresní práce, stejně jako nové poznatky z vědecké psychologie, ukazují, že již v průběhu těhotenství děti skrze emoce a informace přes matku dokáží vnímat o vnějším světě velmi mnoho. Pocit nepřijetí, který způsobil problémy např. v partnerských vztazích, má často počátky právě v této době. Téměř mě překvapuje, jak často za mnou lidé přicházejí a s úsměvem mi oznamují: „Já jsem měl být holka.“ Na to však odpovím: „To asi neměl, jinak byste byl.“ Je dobré se tedy zamyslet, jak to bylo a je v naší rodině. Když očekáváme narození svých dětí, zkusme zjistit, jestli nemáme nějaký obdobný předsudek, a pokusme se s ním pracovat už předem. Není tolik důležitá naše první reakce a více než slova jsou důležité pocity a to, jak s nimi nadále naložíme.
Kde jsou ti muži?
V dnešní době se prohlubuje tendence, kdy se muži méně podílejí na výchově svých, natož cizích dětí. Rodiče a dospělí však děti vychovávají především tím, že jim ukazují svůj vlastní život. Dnes dětem více chybějí mužské vzory. Netýká se to jen toho, že dnes přibývá dětí, jejichž rodiče se rozcházejí, ale i dlouhodobé situace ve školství. Ve školkách většinou muži neučí a na prvním stupni se také vyskytují výjimečně. Na základní škole jsou učitelé spíš výjimkou a první muži jsou většinou až matikáři, tělocvikáři a ředitelé na druhém stupni. Tatínkové dětí zase vydělávají peníze a dostávají se domů až třeba v osm hodin večer. Jakoby se s vyděláváním peněz neslučovalo dělat učitele, oddílového vedoucího, vést kroužky atd. Zmizeli snad všichni schopní muži někam do „open spaceů“? Na otázku ve školce: „Co dělá tvůj tatínek?“ zní dnes často odpověď: „Pracuje někde u počítače.“ A když pak přijde domů, je unavený a nemá náladu si hrát. A možná tím se uzavírá začarovaný kruh, že vlastně po narození není až tak neobvyklé někam zmizet a se svými dětmi vlastně nežít.
Psychoterapeut B. Stephenson zabývající se mužskou psychikou a také delikventy píše, že to jsou většinou děti, které vyrůstaly bez otců, a jejich matky dělaly vše proto, aby z nich vyrostli vzorní synové. Nejen proto je důležité úlohu otce v rodině zajistit. Děti na hluboké úrovni lásku vnímají především skrze ochotu věnovat jim čas. Dárky nebo slova to nenahradí. Bohužel naše psychika funguje tak, že když nám chyběl rodič, máme často tendenci zachovat se tak, že pak sami neumíme být ani se svými dětmi a to obzvlášť s dětmi stejného pohlaví.
Mohlo by to znít pesimisticky, ale pozitivní je, že tyto modely lze kvalitní prací a uvědoměním překonat. A také, že se postupně zdvihá vlna podpory pro muže, aby se dokázali této role zhostit. Nové aktivity propagují, že být s dětmi není zženštilé, ale může to podpořit i naši vlastní mužskou identitu. Existuje třeba Liga otevřených mužů – Lom, která v tomto muže podporuje již léta.
Podle psychologů se základy osobnosti formují především v prvních sedmi letech života. Tehdy máme šanci své děti ovlivnit na hluboké úrovni, protože nás vnímají jako skutečnou autoritu. Mužskou rolí je ukázat dětem různé činnosti a také jim přiblížit, co děláme. Děti chápou, co dělá řidič, hasič, kominík – ale úředník a manažer, programátor či psychoterapeut je pro ně abstraktní a neuchopitelné. Tím více o to snažme.
Kluci přece nepláčou
Často si myslíme, že muži jsou v pocitech více uzavření a také o nich neradi mluví. Z pohledu mojí práce je však porozumění pocitům důležitou součástí zdraví. Jsou to totiž právě pocity, které stojí na pozadí nemocí. Dodnes, když se kluk zraní, uslyší rady typu: „Nebreč, nejsi přece holka…“ Obzvlášť v bolestivých situacích se tyto „mantry“ zarývají hluboko do podvědomí, zejména přicházejí-li od lidí, kterým důvěřujeme. Vztah k hněvu zase může ovlivnit tatínek, který celý rudý řve: „Takhle vztekle se chovat nebudeš,“ nebo maminka, která říká „Zlobíš a nejsi můj chlapeček…“
Pocity jsou však zcela přirozená věc, kterou nás příroda vybavila, abychom se dokázali vyrovnávat s realitou. Sebevědomí jedinci se nerodí z toho, že nikdy nepláčou a nedávají najevo svou bolest. Neurověda dnes zdůrazňuje zdravé ventilování emocí. To, že je ani dospělí nepopírají a nesnižují, vede k jejich zdravému projevování a vnitřní síle. Pokud se emoce naopak potlačují a nenacházejí svůj ventil, vede to k onemocněním a komplexům méněcennosti, které se mohou projevovat třeba i zvýšenou krutostí a sebedestrukcí. Možná tedy nejen ve špatném jídle můžeme hledat příčinu onemocnění rakovinou a jinými neduhy. Emoce také ukazují, co nás naplňuje, a podporují tvořivost včetně nalezení svého místa v životě, volby vhodného povolání a profesního naplnění, což je další důležitou výzvou mužově v životě.
Jsem opravdu rád, když dnes za mnou přicházejí i o mnoho let starší muži, kteří se snaží se svými emocemi pracovat. Jejich nejčastější motivací je řešení neuspokojivých vztahů se ženami nebo zdraví.
Když se chlapec stává mužem
Když jsem byl malý, říkalo se, že holky musí rodit a kluci na vojnu. Vypovídalo to něco o pozůstatcích vnímání významu mužské a ženské iniciace. B. Stephenson poukazuje na to, jak je taková iniciace při přechodu do dospělosti pro zdravé fungování jedince důležitá, a proto ji dodnes provádějí ve všech původních kulturách. Dospívající děti podle Stephensona iniciační zážitky vyhledávají i v naší kultuře a často tím lze vysvětlit jejich tendenci k užívání drog, alkoholu a adrenalinovým zábavám. Je-li výchova založena na autoritě nebo na popírání pocitů, vede to v naší kultuře v náctiletém věku k rapidnímu snížení důvěry vůči dospělým a to bohužel i ve věcech, kde by se jejich zkušenost hodila. Děti pak spoléhají více na své vrstevníky než na rodiče či jiné dospělé a to i ve věcech, ve kterých se všichni společně ztrácí. Jen se na chvíli zamyslete, kdo z vás se mohl v období dospívání uspokojivě bavit se svými rodiči o sexu, o vztazích či rizikových zážitcích, aniž by nepřicházely jen varování a zákazy. Kdo z vás může říci, že dostal iniciaci do toho, co skutečně znamená být dospělým? Chybějící propast, která po potřebě zasvěcení do dospělosti zůstala, se mladí snaží nahradit. Právě z toho vznikají problematické společenské jevy jako graffiti, krádeže, drogy, atd. Později to třeba plodí muže, kteří ještě ve čtyřiceti říkají, že si ještě chtějí užívat a nejsou zralí na to mít rodinu. Jiní zůstávají slušnými chlapečky a žijí třeba u maminky a nemohou si najít vztah, nebo se uplatnit na trhu práce v dnešní dravé době.
Muži na cestě
Pokud mluvíme o trendu navracejícího se vytváření mužských kruhů a o tom, že ženské kruhy ať již na západě či u nás začaly vznikat dříve, můžeme konstatovat, že muži tuto potřebu možná měli menší, protože si vzájemné sdružování udrželi o něco více. Muži přeci mají své sportovní oddíly, hudební skupiny, politické a ochotnické spolky, sbory dobrovolných hasičů atd.
S přibývajícím věkem je pro muže velkou výzvou vyrovnat se s ubývající výkonností a schopnostmi. Jako přirozené východisko se nabízí větší orientace na moudrost a odklon od materiální stránky světa směrem k duchovní a přijetí konečnosti života. O těchto základních dvou fázích života mluvil už např. C.G. Jung, který říkal, že život je jako šíp, který v první fázi míří vzhůru, aby trefil cíl, ale poté musí začít klesat. C.G. Jung a jeho dílo se také stali východiskem pro hnutí mužských skupin – ať už díky knihám Železný Jan nebo Král, válečník, kouzelník a milovník, které jeho dílo inspirovalo. Z dalších knih mohu doporučit tituly Co dělá z chlapců muže (B. Stephenson) a Cesta pravého muže (D. Deida).
U klientů i v běžném životě vidím, že tento přechod je náročný a v našem prostředí mu chybí přirozený rámec. V pozdějším věku je pro muže výzva své zkušenosti předávat, ale také být schopný říci si o pomoc, navázat kontakt s mladými lidmi atd. Indiáni generační výměnu ctili v „radách starších“. V tom všem je důležité, jak jsem již zmínil, do jaké míry v životě muži přijali výzvu své seberealizace a vlastní cestu. Měl jsem to štěstí takové „stařešiny“ mezi svými učiteli potkat. Svého důležitého učitele psychoterapie jsem například před lety potkal ve věku jeho osmdesáti let – dodnes cestuje po světě a své zkušenosti předává dál. Takové naplnění své cesty a stáří beze strachu a agrese bych přál všem mužům bez výjimky.
Článek vyšel v tištěné podobě v srpnovém vydání časopisu Meduňka r. 2013.
Lidstvo to ale nějak zkomplikovalo. Můžeme bez nadsázky říci, že nerovnováha mezi pohlavími a vyvyšování jednoho nad druhé způsobilo celou řadu dosud nezhojených ran a nevyzrálý mužský přístup, který pokořoval a málo naslouchal ženské stránce světa, nás dovedl na pokraj zničení planety. Každý z mužů může začít tím, že usmíří rozum a cit, pravou a levou hemisféru uvnitř sebe. Není tedy divu, že ruku v ruce s rozvojem terapie a seminářů se jako výrazné téma objevila potřeba poznat, co je přirozené mužství a přirozené ženství, a jak spolu mohou žít v lásce a míru a jak se mají doplňovat. V USA a na západě se zrodil v rámci tohoto vývoje fenomén ženských kruhů a skupin a nedlouho poté na to navázal trend kruhů mužských. Dnes tato vlna nabývá na síle i u nás. V článku jsem vybral několik témat, které se tam objevují nejčastěji.
Chlapeček nebo holčička?
Možná nad tím vždy nepřemýšlíme, ale to, co znamená přijít do některé rodiny jako muž nebo přesněji řečeno nejprve jako chlapec, nás často determinuje již daleko před naším narozením. Jsou okolo toho různé rodinné tradice, leckdy až pověry. Někteří muži například považují za povinnost mít syna pro zachování rodu, jiní si přejí dceru, protože syna již mají, obdobně to mohou mít matky. Tyto vnitřní vzorce jsou v nás velmi silné a často o nich ani nevíme, dokud se nestaneme rodiči.
„Tak to bude kluk paní Nováková…,“ hlásí sestřička na ultrazvuku. „Hm, já si přála holčičku, ale manžel bude mít radost, on si to tak přál…“ Většina lidí si myslí, že drobeček nás ještě nevnímá, ale zkušenosti z regresní práce, stejně jako nové poznatky z vědecké psychologie, ukazují, že již v průběhu těhotenství děti skrze emoce a informace přes matku dokáží vnímat o vnějším světě velmi mnoho. Pocit nepřijetí, který způsobil problémy např. v partnerských vztazích, má často počátky právě v této době. Téměř mě překvapuje, jak často za mnou lidé přicházejí a s úsměvem mi oznamují: „Já jsem měl být holka.“ Na to však odpovím: „To asi neměl, jinak byste byl.“ Je dobré se tedy zamyslet, jak to bylo a je v naší rodině. Když očekáváme narození svých dětí, zkusme zjistit, jestli nemáme nějaký obdobný předsudek, a pokusme se s ním pracovat už předem. Není tolik důležitá naše první reakce a více než slova jsou důležité pocity a to, jak s nimi nadále naložíme.
Kde jsou ti muži?
V dnešní době se prohlubuje tendence, kdy se muži méně podílejí na výchově svých, natož cizích dětí. Rodiče a dospělí však děti vychovávají především tím, že jim ukazují svůj vlastní život. Dnes dětem více chybějí mužské vzory. Netýká se to jen toho, že dnes přibývá dětí, jejichž rodiče se rozcházejí, ale i dlouhodobé situace ve školství. Ve školkách většinou muži neučí a na prvním stupni se také vyskytují výjimečně. Na základní škole jsou učitelé spíš výjimkou a první muži jsou většinou až matikáři, tělocvikáři a ředitelé na druhém stupni. Tatínkové dětí zase vydělávají peníze a dostávají se domů až třeba v osm hodin večer. Jakoby se s vyděláváním peněz neslučovalo dělat učitele, oddílového vedoucího, vést kroužky atd. Zmizeli snad všichni schopní muži někam do „open spaceů“? Na otázku ve školce: „Co dělá tvůj tatínek?“ zní dnes často odpověď: „Pracuje někde u počítače.“ A když pak přijde domů, je unavený a nemá náladu si hrát. A možná tím se uzavírá začarovaný kruh, že vlastně po narození není až tak neobvyklé někam zmizet a se svými dětmi vlastně nežít.
Psychoterapeut B. Stephenson zabývající se mužskou psychikou a také delikventy píše, že to jsou většinou děti, které vyrůstaly bez otců, a jejich matky dělaly vše proto, aby z nich vyrostli vzorní synové. Nejen proto je důležité úlohu otce v rodině zajistit. Děti na hluboké úrovni lásku vnímají především skrze ochotu věnovat jim čas. Dárky nebo slova to nenahradí. Bohužel naše psychika funguje tak, že když nám chyběl rodič, máme často tendenci zachovat se tak, že pak sami neumíme být ani se svými dětmi a to obzvlášť s dětmi stejného pohlaví.
Mohlo by to znít pesimisticky, ale pozitivní je, že tyto modely lze kvalitní prací a uvědoměním překonat. A také, že se postupně zdvihá vlna podpory pro muže, aby se dokázali této role zhostit. Nové aktivity propagují, že být s dětmi není zženštilé, ale může to podpořit i naši vlastní mužskou identitu. Existuje třeba Liga otevřených mužů – Lom, která v tomto muže podporuje již léta.
Podle psychologů se základy osobnosti formují především v prvních sedmi letech života. Tehdy máme šanci své děti ovlivnit na hluboké úrovni, protože nás vnímají jako skutečnou autoritu. Mužskou rolí je ukázat dětem různé činnosti a také jim přiblížit, co děláme. Děti chápou, co dělá řidič, hasič, kominík – ale úředník a manažer, programátor či psychoterapeut je pro ně abstraktní a neuchopitelné. Tím více o to snažme.
Kluci přece nepláčou
Často si myslíme, že muži jsou v pocitech více uzavření a také o nich neradi mluví. Z pohledu mojí práce je však porozumění pocitům důležitou součástí zdraví. Jsou to totiž právě pocity, které stojí na pozadí nemocí. Dodnes, když se kluk zraní, uslyší rady typu: „Nebreč, nejsi přece holka…“ Obzvlášť v bolestivých situacích se tyto „mantry“ zarývají hluboko do podvědomí, zejména přicházejí-li od lidí, kterým důvěřujeme. Vztah k hněvu zase může ovlivnit tatínek, který celý rudý řve: „Takhle vztekle se chovat nebudeš,“ nebo maminka, která říká „Zlobíš a nejsi můj chlapeček…“
Pocity jsou však zcela přirozená věc, kterou nás příroda vybavila, abychom se dokázali vyrovnávat s realitou. Sebevědomí jedinci se nerodí z toho, že nikdy nepláčou a nedávají najevo svou bolest. Neurověda dnes zdůrazňuje zdravé ventilování emocí. To, že je ani dospělí nepopírají a nesnižují, vede k jejich zdravému projevování a vnitřní síle. Pokud se emoce naopak potlačují a nenacházejí svůj ventil, vede to k onemocněním a komplexům méněcennosti, které se mohou projevovat třeba i zvýšenou krutostí a sebedestrukcí. Možná tedy nejen ve špatném jídle můžeme hledat příčinu onemocnění rakovinou a jinými neduhy. Emoce také ukazují, co nás naplňuje, a podporují tvořivost včetně nalezení svého místa v životě, volby vhodného povolání a profesního naplnění, což je další důležitou výzvou mužově v životě.
Jsem opravdu rád, když dnes za mnou přicházejí i o mnoho let starší muži, kteří se snaží se svými emocemi pracovat. Jejich nejčastější motivací je řešení neuspokojivých vztahů se ženami nebo zdraví.
Když se chlapec stává mužem
Když jsem byl malý, říkalo se, že holky musí rodit a kluci na vojnu. Vypovídalo to něco o pozůstatcích vnímání významu mužské a ženské iniciace. B. Stephenson poukazuje na to, jak je taková iniciace při přechodu do dospělosti pro zdravé fungování jedince důležitá, a proto ji dodnes provádějí ve všech původních kulturách. Dospívající děti podle Stephensona iniciační zážitky vyhledávají i v naší kultuře a často tím lze vysvětlit jejich tendenci k užívání drog, alkoholu a adrenalinovým zábavám. Je-li výchova založena na autoritě nebo na popírání pocitů, vede to v naší kultuře v náctiletém věku k rapidnímu snížení důvěry vůči dospělým a to bohužel i ve věcech, kde by se jejich zkušenost hodila. Děti pak spoléhají více na své vrstevníky než na rodiče či jiné dospělé a to i ve věcech, ve kterých se všichni společně ztrácí. Jen se na chvíli zamyslete, kdo z vás se mohl v období dospívání uspokojivě bavit se svými rodiči o sexu, o vztazích či rizikových zážitcích, aniž by nepřicházely jen varování a zákazy. Kdo z vás může říci, že dostal iniciaci do toho, co skutečně znamená být dospělým? Chybějící propast, která po potřebě zasvěcení do dospělosti zůstala, se mladí snaží nahradit. Právě z toho vznikají problematické společenské jevy jako graffiti, krádeže, drogy, atd. Později to třeba plodí muže, kteří ještě ve čtyřiceti říkají, že si ještě chtějí užívat a nejsou zralí na to mít rodinu. Jiní zůstávají slušnými chlapečky a žijí třeba u maminky a nemohou si najít vztah, nebo se uplatnit na trhu práce v dnešní dravé době.
Muži na cestě
Pokud mluvíme o trendu navracejícího se vytváření mužských kruhů a o tom, že ženské kruhy ať již na západě či u nás začaly vznikat dříve, můžeme konstatovat, že muži tuto potřebu možná měli menší, protože si vzájemné sdružování udrželi o něco více. Muži přeci mají své sportovní oddíly, hudební skupiny, politické a ochotnické spolky, sbory dobrovolných hasičů atd.
S přibývajícím věkem je pro muže velkou výzvou vyrovnat se s ubývající výkonností a schopnostmi. Jako přirozené východisko se nabízí větší orientace na moudrost a odklon od materiální stránky světa směrem k duchovní a přijetí konečnosti života. O těchto základních dvou fázích života mluvil už např. C.G. Jung, který říkal, že život je jako šíp, který v první fázi míří vzhůru, aby trefil cíl, ale poté musí začít klesat. C.G. Jung a jeho dílo se také stali východiskem pro hnutí mužských skupin – ať už díky knihám Železný Jan nebo Král, válečník, kouzelník a milovník, které jeho dílo inspirovalo. Z dalších knih mohu doporučit tituly Co dělá z chlapců muže (B. Stephenson) a Cesta pravého muže (D. Deida).
U klientů i v běžném životě vidím, že tento přechod je náročný a v našem prostředí mu chybí přirozený rámec. V pozdějším věku je pro muže výzva své zkušenosti předávat, ale také být schopný říci si o pomoc, navázat kontakt s mladými lidmi atd. Indiáni generační výměnu ctili v „radách starších“. V tom všem je důležité, jak jsem již zmínil, do jaké míry v životě muži přijali výzvu své seberealizace a vlastní cestu. Měl jsem to štěstí takové „stařešiny“ mezi svými učiteli potkat. Svého důležitého učitele psychoterapie jsem například před lety potkal ve věku jeho osmdesáti let – dodnes cestuje po světě a své zkušenosti předává dál. Takové naplnění své cesty a stáří beze strachu a agrese bych přál všem mužům bez výjimky.
Článek vyšel v tištěné podobě v srpnovém vydání časopisu Meduňka r. 2013.
RSS Feed
