Rozhovor z časopisu Meduňka 2/2015
Mezi naše autory se před nedávnem zařadil psychoterapeut Jan Vávra, s jehož příspěvky jste se na našich stránkách setkali už několikrát. Nyní vám Jana Vávru a jeho práci představíme blíž v následujícím profilovém rozhovoru.
Jak začala vaše cesta k psychoterapeutické praxi?
Vědomě ta cesta začala na vysoké škole, kde jsem studoval Andragogiku na Filozofické fakultě UK, což s tím velice úzce souvisí. Nic na tom nemění ani skutečnost, že v praxi je tento obor zaměřen především na personalistiku a firemní vzdělávání. Poskytlo mi to hodně svobody studovat doplňkově i na katedře psychologie a další obory, které mne zajímaly. Více než škola mě k terapii ale nasměrovali konkrétní terapeuti a setkání s nimi. Přišlo mi, že o životě a vnitřním světě vědí daleko více než studujeme ve škole, nebo než je běžné. A to mě začalo zajímat.
Také jsem zjistil, že v západní Evropě je dostačující studium pro psychoterapeuta humanitně zaměřený obor na VŠ a psychoterapeutický výcvik, což bývá praktičtější vzdělávání. Očekával jsem, že se to tu vyvine obdobně, když vstupujeme do EU (což se ale zatím příliš nestalo) a rezignoval na univerzitní studium psychologie a vydal se touto cestou. Svoji práci teď dělám jako poradenství avzdělávání a pro v Evropě uznatelné vzdělání, které mám, zde není žádná živnost.
Po fakultě jste, předpokládám, pokračoval ještě v samostudiu…
Ano, doslovně. Už v průběhu studia jsem zkoušel všechny možné terapeutické metody sám na sobě. Hodně mě ovlivnilo setkání s psychologem Pjérem la Šéz´em, který jednou na fakultě vypsal seminář jungovské psychologie. Konal se u něj doma a byl jsem nadšený. Nejen já, což ukazuje, že předmět měl trvat jeden semestr, ale z chuti všech pokračovat jsme se scházeli i s Pjérem asi rok a půl. On to pak dělal zadarmo a my ve svém volném čase. To se mi nikdy jindy v rámci školního systému nestalo. V té době jsem také bubnoval na africké bubny a pracoval v čajovně, kde jsem potkal Zdenu Jordánovou (spisovatelka a tehdy učitelka metody One brain), kterou v tu dobu hodně zajímalo právě hraní na africké bubny. U té jsem pak absolvoval řadu sezení s odblokováním. Týkalo se to nejrůznějších témat a byla to úžasná zkušenost. Od ní jsem se pak učil v kurzech kineziologii, ze které si ona postupně vytvořila svůj vlastní přístup. No a v neposlední řadě jsem studoval právě čtyřletý psychoterapeutický výcvik v Gestalt terapii. Zásadní pro mě bylo, když jsem také dostal několikrát příležitost se učit od Stephena Schoena z Kalifornie, což je žák přímo zakladatelů Gestalt terapie Fritze a Laury Perlsových.
Po škole jsem nějakou dobu pracoval v personalistice ve firmě LMC. Věděl jsem, že chci pracovat s lidmi, ale ještě jsem potřeboval získat životní zkušenosti a vlastní praxi jsem si otevřel před šesti lety, když se nám s mojí ženou Alenou, která je psycholožka, narodil první syn Tadeáš. Došlo mi, že za tím, co chci dělat, musím už skutečně vykročit. Uvědomil jsem si, že chci být otec, který dětem ukazuje, že dělá to, co ho naplňuje a miluje a nikoli, že kvůli nim musí jen živit rodinu. Tak jsem do toho skočil rovnýma nohama a po roce, kdy jsem ještě asistoval Zdeně Jordánové, jsem si otevřel svoji vlastní praxi.
Nezpracované emoce nás zbavují síly
To hlavní, s čím pracujete, jsou tedy lidské emoce?
Za hlavní považuji spíše určitou přirozenou moudrost člověka, která překračuje běžný rozum. Emoce jsou o něco více na povrchu, ale jsou důležité. Dá se říci, že v rámci každého sezení hledáme emoci, která souvisí s daným tématem, jež klient řeší. Když se uvolní negativní emoce uložené v našem organizmu, uvolní se i zablokovaná energie. Cílem té práce je to, co řekl Don Miguel Ruiz – že bychom emoce neměli potlačovat, ale ovládat, což je velký rozdíl. Já bych doplnil také přijímat a pochopit. Když se od svých emocí jenom oddělujeme a zametáme je pod koberec, často pak přijde nějaký somatický čili fyzický problém, nebo nejsme šťastní.
Základní emoce nás vedou dobře, například strach v situaci ohrožení. Naproti tomu však má mnoho lidí vypěstovanou úzkost až paniku, kdy se bojí všeho a všech, ale situaci, kdy jim opravdu hrozí nebezpečí, už pak nerozpoznají. Je třeba rozlišit strach, který máme jenom proto, že nám někdo jiný říkal: „Boj se,“ – protože to vlastně byl jeho strach – a vlastní intuici, kdy najednou víme, že se v tu chvíli máme něčeho vyvarovat.
Psychosomatika pro mě znamená, že každá nemoc má svůj odraz na úrovni emoční, mentální, duchovní a v tom, jak se chováme v životě. A prací s těmito rovinami lze posílit imunitu a zbavit se třeba i rýmy. Pracuju takto už léta na sobě. Jakmile mě něco bolí, hned se začnu zabývat svými emocemi a tím, co se děje. Sám za sebe jsem už několik let nebral léky, kromě přírodních, bylin, atp. Nechávám si to jako poslední možnost. Svým klientům do léků ale nemluvím.
Čím se tedy v terapii řídíte?
Věřím v to, že člověk má v sobě obrovskou tvůrčí sílu, která ho i vede k růstu. Když je tato síla frustrovaná, nemá prostor a nemůže nás vést směrem, který je pro náš růst nevhodnější. V důsledku toho pak vznikají různé potíže, narážíme na problémy atd. O tom, že to tak funguje, jsem přesvědčený.
Své klienty se snažím vést k tomu, aby svůj směr zase našli a nebránili se mu. Často je od něj odvádí to, co získali výchovou, různá traumata, ale i vlastní ego a rozum, který jim například často podsouvá nejrůznější představy o tom, co doopravdy znamená být úspěšný. Jenže pro každého z nás je největší úspěch být ve své původní síle a v původním směru, který nás vede k tomu, k čemu dospět máme. Klienty podporuji, aby se vrátili do své tvořivé energie, začali jí důvěřovat a brali ji jako spojence. Těžkosti a výzvy života tak nezmizí, ale když jsme ve své skutečné energii, dává nám vše větší smysl, nezasekáváme se, život nás baví a vždycky najdeme cestu. Negativní emoce nás této síly zbavují. Pak v ní jakoby zamrzáváme a chybí nám vitalita.
Jak postupujete v praxi?
Dá se říct, že jsem si vytvořil vlastní postup, jehož součástí je kromě rozhovoru i svalový test. Kladu otázky a tělo na ně reaguje tenzí různého stupně, což ukáže, zda je s nimi spojený nějaký stres. Někdy s klientem objevíme téma, které se prolíná všemi oblastmi jeho života a to může být třeba to, že se neumí rozhodnout sám za sebe, ale neustále jenom poslouchá druhé.
Někdy stačí říct jediné slovo a lidé začnou plakat. Například takové sebetrestání – někomu jdou hned slzy, jiný řekne, že to nedělá a další hned ví, o čem je řeč. Stačí i to, když člověk sám sobě nadává. Jako malého toho člověka trestali a teď se trestá sám. Pak většinou hledáme i období, kdy to vzniklo. Klient si u toho zásadní okamžiky přehrává ve fantazii znovu, čímž se emoce znovu otevřou a je-li to v dětství, vzniká práce s vnitřním dítětem a seznamuji ho s jeho současným rodičem, což je naše současné já. Mám takový postup, ve kterém pro řešení propojuji vnitřní dítě, současné já a někoho kdo symbolizuje vnitřního učitele. Najednou se ukáže, že když se spojí tyto naše roviny, které dané postavy představují, tak má člověk sílu nepříjemný pocit přijmout a vyřešit a lépe vidí, co má udělat. Dítě ví, co chceme a kam v životě směřujeme, dospělý to umí zařídit a moudrost to dokáže dát do souladu s celkem. K tomuto postupu mě hodně inspirovala antropozofie a také Cesta Brandon Bays, ale také jeden sen, který se mi zdál.
Také jste vedl semináře Umělcova cesta. O co v nich šlo?
Umělcova cesta je určená pro rozvoj tvořivosti a odstranění psychických bloků, které nás brzdí. Je to práce ve skupině inspirovaná knihou Julie Cameron, u které jsem měl dojem, že propojuje vše, co dělám – terapii, jungovu psychologii, umění a odblokování tvůrčích sil. Já se také aktivně věnuji hudbě a proto mi je spojení seberozvoje a tvořivosti velmi blízké. Na individuální práci lidé chodí spíše s určitým problémem, ale na semináře přicházejí spíš, že chtějí něco tvořit. Nakonec se ta cesta často podobá – rozvíjet svůj tvořivý potenciál nebo řešit svoje problémy jeho objevením, je vlastně stejná práce, jenom vstup je z jiné strany a používáme jiné metody.
Lidé se otevírají stále víc
Jak se podle vás změnila naše společnost za dobu vaší praxe?
Je poměrně těžké odlišit to, co je vzorek lidí, které si přitahuju, aby byli zrcadlem pro mě, a co to znamená pro celou společnost. Ale každopádně jsem rád, že ke mně chodí lidé, kteří jsou už ochotni přijmout myšlenku, že naše zdraví úzce souvisí s naší psychikou. Říct před patnácti lety někomu, že to tak je, bude na vás koukat – samozřejmě až na výjimky – a divit se, co mu vykládáte. Dnes se o tom mluví hodně, jsou o tom knihy atd. Je to už více přijímané a lidé jsou otevřenější.
Co říkáte na silné snahy to opět potlačit?
Systém si vždycky všimne toho, na co začne reagovat hodně lidí, protože v tom je byznys a moc. Proto to vnímám jako důkaz toho, co jsem řekl – že lidí, kteří jsou otevření a zajímají se o hlubší souvislosti, je už opravdu hodně. A protože hrozí, že se to stane většinovým názorem, tak nad tím systém chce získat kontrolu. V terapii je ale vidět, že i v osobní cestě k novému přístupu se ego a obranné mechanismy brání a bojí se změn a snaží se je sabotovat. Tudíž s tím můžeme pracovat i sami v sobě - s vlastními strachy a přijetím zodpovědnosti za svůj život. Zvýšit svoji svobodu a tím zvýšit i šanci, že se to změní v celé společnosti.
S čím vším se na vás klienti obracejí?
Například když mají problém, s nímž si nevědí rady a to je třeba bolest, jakákoliv. I když jde o bolest fyzickou, zajímají se o to, jak to může souviset s jejich životem, zda to není způsobeno jejich přístupem k určitým otázkám atd. Hodně lidí také řeší práci – většinou v tom smyslu, že je neuspokojuje, a nevědí, jak z toho ven. A samozřejmě se řeší i tradiční téma jako nevěry, partnerské rozchody atd. Musím konstatovat, že ke mně chodí opravdu spíše ti, kteří se zajímají o práci na sobě, o trochu více ženy a zaujalo mne, že muži spíše chodí kvůli vztahovým problémům a to je pak vede k růstu. Je třeba zajímavé sledovat, jaké profese dělají lidé, kteří za mnou chodí. Překvapilo mě, že mě vyhledalo už velké množství bankovních a finačních analytiků a manažerů, kteří mají velmi rozvinutý rozum, ale moje práce s emocemi je oslovuje. Občas přijde i lékař či lékařka, podnikatelé. Třeba právníci nebo psychologové za mnou chodí zřídka a když už, tak to je docela těžké.
Kolik sezení je potřeba?
Řadě lidí vyhovuje přijít jednou nebo dvakrát a výhodou je, že tím, že zapojujeme podvědomí a tělo, i jednorázové sezení může mít výrazný a dlouhodobý efekt. Někdy se člověk ke změně dohrabává pomaličku, třeba rok, ale pak je opravdu zřejmá. Pracovat na sobě alespoň rok je dobrá investice.
Být s tím, co je
Jak se vám daří nenosit si problémy svých klientů domů?
Práce, kterou dělám, mě baví a vyčerpávající je to jen tehdy, když klienti sami nechtějí nic dělat a chtějí, aby to za ně udělal někdo druhý. To se mi ale naštěstí už tolik nestává. A když se stane, že na klienta a jeho problém příliš myslím i po skončení sezení, zapálím si třeba vonnou tyčinku a udělám si malý očistný rituál, který mi doporučil tibetský mistr Čhogjal Namkhai Norbu, kterého považuji za skutečného duchovního učitele, když jsem se na něj obrátil, právě s tím, jestli mi moje práce na nějakých rovinách může škodit.
Z problému, který se při sezení vyjeví, neutíkám a jsem v něm s klientem. Snažím se sledovat, jak se cítím a jestli ten pocit znám, nebo je zcela nový. Někdy se uklidňuji tím, že já v tom zůstanu jen devadesát minut a mám soucit s tím, že klient v tom musí být 24 hodin denně. Tak se v tom s ním snažím být spojenec na sto procent a hledat jeho vnitřní krásu, sílu a naplno ho vnímat. U emocí platí takový paradox, že změna se začne odehrávat, když se zastavíme a neutíkáme před nimi, nasloucháme jim, co vlastně znamenají. A pak teprve hledáme další cestu.
Také jste v kontaktu s hercem Jaroslavem Duškem a učíte se od něj improvizovat. Je to tak?
Jsme taková skupina, která se s ním schází už řadu let, zhruba jednou nebo dvakrát ročně, a dá se říct, že se tam učíme improvizovat a přijímat věci tak, jak jsou a plynout s tím, co právě vzniká. Podobně to funguje v jeho divadelních improvizacích. Není to tedy o tom mít něco připraveného a naučeného, ale jít do hloubky toho, co právě je. Všichni se na vás dívají a nezaměřujeme se na to, jestli to bylo pěkné, ale sdílíme, co to s kým dělá. Hlavní je být v přítomnosti, projevovat se před druhými přirozeně a rozvíjet momentální inspiraci, příběh, cokoli co přijde. Zároveň se učíme dávat ostatním i sobě takovou pozornost, která je podporuje a nikoli hodnotí. To je skvělá průprava pro terapii i umění. Jsem skutečně vděčný, že jsem dostal možnost Jaroslava poznat osobně a považuji ho za jednu z největších inspirací. To, co dělá je práce s energií a je to opravdu silné.
Věra Keilová
Mezi naše autory se před nedávnem zařadil psychoterapeut Jan Vávra, s jehož příspěvky jste se na našich stránkách setkali už několikrát. Nyní vám Jana Vávru a jeho práci představíme blíž v následujícím profilovém rozhovoru.
Jak začala vaše cesta k psychoterapeutické praxi?
Vědomě ta cesta začala na vysoké škole, kde jsem studoval Andragogiku na Filozofické fakultě UK, což s tím velice úzce souvisí. Nic na tom nemění ani skutečnost, že v praxi je tento obor zaměřen především na personalistiku a firemní vzdělávání. Poskytlo mi to hodně svobody studovat doplňkově i na katedře psychologie a další obory, které mne zajímaly. Více než škola mě k terapii ale nasměrovali konkrétní terapeuti a setkání s nimi. Přišlo mi, že o životě a vnitřním světě vědí daleko více než studujeme ve škole, nebo než je běžné. A to mě začalo zajímat.
Také jsem zjistil, že v západní Evropě je dostačující studium pro psychoterapeuta humanitně zaměřený obor na VŠ a psychoterapeutický výcvik, což bývá praktičtější vzdělávání. Očekával jsem, že se to tu vyvine obdobně, když vstupujeme do EU (což se ale zatím příliš nestalo) a rezignoval na univerzitní studium psychologie a vydal se touto cestou. Svoji práci teď dělám jako poradenství avzdělávání a pro v Evropě uznatelné vzdělání, které mám, zde není žádná živnost.
Po fakultě jste, předpokládám, pokračoval ještě v samostudiu…
Ano, doslovně. Už v průběhu studia jsem zkoušel všechny možné terapeutické metody sám na sobě. Hodně mě ovlivnilo setkání s psychologem Pjérem la Šéz´em, který jednou na fakultě vypsal seminář jungovské psychologie. Konal se u něj doma a byl jsem nadšený. Nejen já, což ukazuje, že předmět měl trvat jeden semestr, ale z chuti všech pokračovat jsme se scházeli i s Pjérem asi rok a půl. On to pak dělal zadarmo a my ve svém volném čase. To se mi nikdy jindy v rámci školního systému nestalo. V té době jsem také bubnoval na africké bubny a pracoval v čajovně, kde jsem potkal Zdenu Jordánovou (spisovatelka a tehdy učitelka metody One brain), kterou v tu dobu hodně zajímalo právě hraní na africké bubny. U té jsem pak absolvoval řadu sezení s odblokováním. Týkalo se to nejrůznějších témat a byla to úžasná zkušenost. Od ní jsem se pak učil v kurzech kineziologii, ze které si ona postupně vytvořila svůj vlastní přístup. No a v neposlední řadě jsem studoval právě čtyřletý psychoterapeutický výcvik v Gestalt terapii. Zásadní pro mě bylo, když jsem také dostal několikrát příležitost se učit od Stephena Schoena z Kalifornie, což je žák přímo zakladatelů Gestalt terapie Fritze a Laury Perlsových.
Po škole jsem nějakou dobu pracoval v personalistice ve firmě LMC. Věděl jsem, že chci pracovat s lidmi, ale ještě jsem potřeboval získat životní zkušenosti a vlastní praxi jsem si otevřel před šesti lety, když se nám s mojí ženou Alenou, která je psycholožka, narodil první syn Tadeáš. Došlo mi, že za tím, co chci dělat, musím už skutečně vykročit. Uvědomil jsem si, že chci být otec, který dětem ukazuje, že dělá to, co ho naplňuje a miluje a nikoli, že kvůli nim musí jen živit rodinu. Tak jsem do toho skočil rovnýma nohama a po roce, kdy jsem ještě asistoval Zdeně Jordánové, jsem si otevřel svoji vlastní praxi.
Nezpracované emoce nás zbavují síly
To hlavní, s čím pracujete, jsou tedy lidské emoce?
Za hlavní považuji spíše určitou přirozenou moudrost člověka, která překračuje běžný rozum. Emoce jsou o něco více na povrchu, ale jsou důležité. Dá se říci, že v rámci každého sezení hledáme emoci, která souvisí s daným tématem, jež klient řeší. Když se uvolní negativní emoce uložené v našem organizmu, uvolní se i zablokovaná energie. Cílem té práce je to, co řekl Don Miguel Ruiz – že bychom emoce neměli potlačovat, ale ovládat, což je velký rozdíl. Já bych doplnil také přijímat a pochopit. Když se od svých emocí jenom oddělujeme a zametáme je pod koberec, často pak přijde nějaký somatický čili fyzický problém, nebo nejsme šťastní.
Základní emoce nás vedou dobře, například strach v situaci ohrožení. Naproti tomu však má mnoho lidí vypěstovanou úzkost až paniku, kdy se bojí všeho a všech, ale situaci, kdy jim opravdu hrozí nebezpečí, už pak nerozpoznají. Je třeba rozlišit strach, který máme jenom proto, že nám někdo jiný říkal: „Boj se,“ – protože to vlastně byl jeho strach – a vlastní intuici, kdy najednou víme, že se v tu chvíli máme něčeho vyvarovat.
Psychosomatika pro mě znamená, že každá nemoc má svůj odraz na úrovni emoční, mentální, duchovní a v tom, jak se chováme v životě. A prací s těmito rovinami lze posílit imunitu a zbavit se třeba i rýmy. Pracuju takto už léta na sobě. Jakmile mě něco bolí, hned se začnu zabývat svými emocemi a tím, co se děje. Sám za sebe jsem už několik let nebral léky, kromě přírodních, bylin, atp. Nechávám si to jako poslední možnost. Svým klientům do léků ale nemluvím.
Čím se tedy v terapii řídíte?
Věřím v to, že člověk má v sobě obrovskou tvůrčí sílu, která ho i vede k růstu. Když je tato síla frustrovaná, nemá prostor a nemůže nás vést směrem, který je pro náš růst nevhodnější. V důsledku toho pak vznikají různé potíže, narážíme na problémy atd. O tom, že to tak funguje, jsem přesvědčený.
Své klienty se snažím vést k tomu, aby svůj směr zase našli a nebránili se mu. Často je od něj odvádí to, co získali výchovou, různá traumata, ale i vlastní ego a rozum, který jim například často podsouvá nejrůznější představy o tom, co doopravdy znamená být úspěšný. Jenže pro každého z nás je největší úspěch být ve své původní síle a v původním směru, který nás vede k tomu, k čemu dospět máme. Klienty podporuji, aby se vrátili do své tvořivé energie, začali jí důvěřovat a brali ji jako spojence. Těžkosti a výzvy života tak nezmizí, ale když jsme ve své skutečné energii, dává nám vše větší smysl, nezasekáváme se, život nás baví a vždycky najdeme cestu. Negativní emoce nás této síly zbavují. Pak v ní jakoby zamrzáváme a chybí nám vitalita.
Jak postupujete v praxi?
Dá se říct, že jsem si vytvořil vlastní postup, jehož součástí je kromě rozhovoru i svalový test. Kladu otázky a tělo na ně reaguje tenzí různého stupně, což ukáže, zda je s nimi spojený nějaký stres. Někdy s klientem objevíme téma, které se prolíná všemi oblastmi jeho života a to může být třeba to, že se neumí rozhodnout sám za sebe, ale neustále jenom poslouchá druhé.
Někdy stačí říct jediné slovo a lidé začnou plakat. Například takové sebetrestání – někomu jdou hned slzy, jiný řekne, že to nedělá a další hned ví, o čem je řeč. Stačí i to, když člověk sám sobě nadává. Jako malého toho člověka trestali a teď se trestá sám. Pak většinou hledáme i období, kdy to vzniklo. Klient si u toho zásadní okamžiky přehrává ve fantazii znovu, čímž se emoce znovu otevřou a je-li to v dětství, vzniká práce s vnitřním dítětem a seznamuji ho s jeho současným rodičem, což je naše současné já. Mám takový postup, ve kterém pro řešení propojuji vnitřní dítě, současné já a někoho kdo symbolizuje vnitřního učitele. Najednou se ukáže, že když se spojí tyto naše roviny, které dané postavy představují, tak má člověk sílu nepříjemný pocit přijmout a vyřešit a lépe vidí, co má udělat. Dítě ví, co chceme a kam v životě směřujeme, dospělý to umí zařídit a moudrost to dokáže dát do souladu s celkem. K tomuto postupu mě hodně inspirovala antropozofie a také Cesta Brandon Bays, ale také jeden sen, který se mi zdál.
Také jste vedl semináře Umělcova cesta. O co v nich šlo?
Umělcova cesta je určená pro rozvoj tvořivosti a odstranění psychických bloků, které nás brzdí. Je to práce ve skupině inspirovaná knihou Julie Cameron, u které jsem měl dojem, že propojuje vše, co dělám – terapii, jungovu psychologii, umění a odblokování tvůrčích sil. Já se také aktivně věnuji hudbě a proto mi je spojení seberozvoje a tvořivosti velmi blízké. Na individuální práci lidé chodí spíše s určitým problémem, ale na semináře přicházejí spíš, že chtějí něco tvořit. Nakonec se ta cesta často podobá – rozvíjet svůj tvořivý potenciál nebo řešit svoje problémy jeho objevením, je vlastně stejná práce, jenom vstup je z jiné strany a používáme jiné metody.
Lidé se otevírají stále víc
Jak se podle vás změnila naše společnost za dobu vaší praxe?
Je poměrně těžké odlišit to, co je vzorek lidí, které si přitahuju, aby byli zrcadlem pro mě, a co to znamená pro celou společnost. Ale každopádně jsem rád, že ke mně chodí lidé, kteří jsou už ochotni přijmout myšlenku, že naše zdraví úzce souvisí s naší psychikou. Říct před patnácti lety někomu, že to tak je, bude na vás koukat – samozřejmě až na výjimky – a divit se, co mu vykládáte. Dnes se o tom mluví hodně, jsou o tom knihy atd. Je to už více přijímané a lidé jsou otevřenější.
Co říkáte na silné snahy to opět potlačit?
Systém si vždycky všimne toho, na co začne reagovat hodně lidí, protože v tom je byznys a moc. Proto to vnímám jako důkaz toho, co jsem řekl – že lidí, kteří jsou otevření a zajímají se o hlubší souvislosti, je už opravdu hodně. A protože hrozí, že se to stane většinovým názorem, tak nad tím systém chce získat kontrolu. V terapii je ale vidět, že i v osobní cestě k novému přístupu se ego a obranné mechanismy brání a bojí se změn a snaží se je sabotovat. Tudíž s tím můžeme pracovat i sami v sobě - s vlastními strachy a přijetím zodpovědnosti za svůj život. Zvýšit svoji svobodu a tím zvýšit i šanci, že se to změní v celé společnosti.
S čím vším se na vás klienti obracejí?
Například když mají problém, s nímž si nevědí rady a to je třeba bolest, jakákoliv. I když jde o bolest fyzickou, zajímají se o to, jak to může souviset s jejich životem, zda to není způsobeno jejich přístupem k určitým otázkám atd. Hodně lidí také řeší práci – většinou v tom smyslu, že je neuspokojuje, a nevědí, jak z toho ven. A samozřejmě se řeší i tradiční téma jako nevěry, partnerské rozchody atd. Musím konstatovat, že ke mně chodí opravdu spíše ti, kteří se zajímají o práci na sobě, o trochu více ženy a zaujalo mne, že muži spíše chodí kvůli vztahovým problémům a to je pak vede k růstu. Je třeba zajímavé sledovat, jaké profese dělají lidé, kteří za mnou chodí. Překvapilo mě, že mě vyhledalo už velké množství bankovních a finačních analytiků a manažerů, kteří mají velmi rozvinutý rozum, ale moje práce s emocemi je oslovuje. Občas přijde i lékař či lékařka, podnikatelé. Třeba právníci nebo psychologové za mnou chodí zřídka a když už, tak to je docela těžké.
Kolik sezení je potřeba?
Řadě lidí vyhovuje přijít jednou nebo dvakrát a výhodou je, že tím, že zapojujeme podvědomí a tělo, i jednorázové sezení může mít výrazný a dlouhodobý efekt. Někdy se člověk ke změně dohrabává pomaličku, třeba rok, ale pak je opravdu zřejmá. Pracovat na sobě alespoň rok je dobrá investice.
Být s tím, co je
Jak se vám daří nenosit si problémy svých klientů domů?
Práce, kterou dělám, mě baví a vyčerpávající je to jen tehdy, když klienti sami nechtějí nic dělat a chtějí, aby to za ně udělal někdo druhý. To se mi ale naštěstí už tolik nestává. A když se stane, že na klienta a jeho problém příliš myslím i po skončení sezení, zapálím si třeba vonnou tyčinku a udělám si malý očistný rituál, který mi doporučil tibetský mistr Čhogjal Namkhai Norbu, kterého považuji za skutečného duchovního učitele, když jsem se na něj obrátil, právě s tím, jestli mi moje práce na nějakých rovinách může škodit.
Z problému, který se při sezení vyjeví, neutíkám a jsem v něm s klientem. Snažím se sledovat, jak se cítím a jestli ten pocit znám, nebo je zcela nový. Někdy se uklidňuji tím, že já v tom zůstanu jen devadesát minut a mám soucit s tím, že klient v tom musí být 24 hodin denně. Tak se v tom s ním snažím být spojenec na sto procent a hledat jeho vnitřní krásu, sílu a naplno ho vnímat. U emocí platí takový paradox, že změna se začne odehrávat, když se zastavíme a neutíkáme před nimi, nasloucháme jim, co vlastně znamenají. A pak teprve hledáme další cestu.
Také jste v kontaktu s hercem Jaroslavem Duškem a učíte se od něj improvizovat. Je to tak?
Jsme taková skupina, která se s ním schází už řadu let, zhruba jednou nebo dvakrát ročně, a dá se říct, že se tam učíme improvizovat a přijímat věci tak, jak jsou a plynout s tím, co právě vzniká. Podobně to funguje v jeho divadelních improvizacích. Není to tedy o tom mít něco připraveného a naučeného, ale jít do hloubky toho, co právě je. Všichni se na vás dívají a nezaměřujeme se na to, jestli to bylo pěkné, ale sdílíme, co to s kým dělá. Hlavní je být v přítomnosti, projevovat se před druhými přirozeně a rozvíjet momentální inspiraci, příběh, cokoli co přijde. Zároveň se učíme dávat ostatním i sobě takovou pozornost, která je podporuje a nikoli hodnotí. To je skvělá průprava pro terapii i umění. Jsem skutečně vděčný, že jsem dostal možnost Jaroslava poznat osobně a považuji ho za jednu z největších inspirací. To, co dělá je práce s energií a je to opravdu silné.
Věra Keilová
RSS Feed
