Jeden zajímavý článeček. Už jsem o tom slyšel před nějakou dobou, ale zdá se, že to zaujalo a nyní to koluje e-mailem...
Houslista
Na stanici metra ve Washingtonu DC se posadil muž a začal hrát na housle. Bylo studené lednové ráno.
Hrál asi 45 minut Bachovy skladby. Během té doby, jelikož byla špička, prošlo stanicí odhadem tisíce lidí, většina z nich cestou do práce.
Po třech minutách prošel kolem muž středního věku a všiml si hrajícího muzikanta. Zpomalil krok a na pár minut se zastavil, pak spěchal za svými povinnostmi.
O minutu později dostal houslista svůj první dolar: nějaká žena mu hodila peníze do krabice a bez zastavení pokračovala v chůzi. Po několika minutách se někdo opřel o zeď a poslouchal, pak se podíval na hodinky a odkráčel. Evidentně spěchal do práce.
Nejvíce pozornosti mu věnoval 3letý chlapec. Matka jej vlekla kolem, spěchala, ale dítě se zastavilo a dívalo na houslistu. Nakonec jej matka postrčila, dítě pokračovalo v chůzi ale celou dobu se za houslistou ohlíželo. Toto se opakovalo s několika jinými dětmi a všichni rodiče, bez výjimky, je nutili pokračovat v chůzi.
Za celých 45 minut hry se na chvilku zastavilo pouze 6 lidí. Asi 20 mu dalo peníze, aniž by zpomalilo svůj krok. Vybral 32 dolarů.
Když skončil a nastalo ticho, nikdo si toho nevšiml. Nikdo nezatleskal. Nikdo jej nepoznal. Nikdo nevěděl, že tím houslistou byl Joshua Bell, jeden z nejlepších hudebníků na světě.
Hrál jedny z nejtěžších skladeb, které byly kdy složeny, na houslích za 3,5 milionů dolarů. Dva dny před tím, než hrál v metru, vyprodal Joshua Bell divadlo v Bostonu, za průměrnou cenu sedadla 100 dolarů.
Toto je skutečná historka. Inkognito hra Joshuy Bella ve stanici metra byla zorganizována deníkem Washington Post jako součást exprimentu o vnímání, vkusu a prioritách lidí. Zadání bylo : na běžném obyčejném místě v nevhodnou dobu - dokážeme vnímat krásu? Dokážeme se zastavit a ocenit ji? Poznáme v neodpovídajících souvislostech talent?
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Myslím, že to ledaccos vypovídá o našem vnímání a každodenním fungování. A také o obecné schopnosti rozpoznat, že se děje v našem okolí něco vyjímečného, co stojí za pozornost. Pokud to není potvrzeno kolektivně. Samozřejmě to má spoustu rozměrů. Inspiruje mě to přemýšlet o jednom z nich... Některé věci prostě přepokládáme. Hudebníci v metru nestojí za naši pozornost, zatímco hudebníci v Rudolfinu ano (samozřejmě pokud nás zajímá vážná hudba).
Při takovém uvažování pak lidé potřebují potvrdit, zda to, co vnímají smysly stojí za pozornost a myslím, že často to jde tak daleko, že řada lidí, když vidí film, čtou knížku, nebo cokoli jiného, tak čekají na potvrzení jestli se jim to vlastně líbilo. Nedbají svých pocitů. Někdy je to ulehčující, ale leckdy to může mít špatný dopad na život nás i celé společnosti. Za jeden z faktorů, proč vznikla současná ekonomická situace je považováno, že lidé si brali v USA hypotéky, u kterých již v době uzavírání mohli tušit, že za pár let se mohou dostat do problémů se splácením. A proč to dělali? Jak je možné, že takto svoji a ekonomickou situaci neodhadlo tolik lidí? Asi právě proto, že jich bylo tolik. Protože to dělali jejich známí, jejich sousedi, kteří na tom byli jako oni, říkali si, že to asi bude v pořádku a nemůže to přeci pro tolik lidí dopadnout špatně. A hle... dopadlo.
Ale představte si, že byste například chtěli veřejným míněním potvrdit, který partner je pro vás vhodný a stojí za vaši pozornost, jaká práce se k vám hodí. To už vám přijde trochu moc... nebo ne? Ale pokud vnitřně zlenivíme či otupíme vůči svým prožitkům a řídíme se podle obecných trendů, situace, kontextu - prostě podle vnějšku - a nikoli podle svých pocitů, můžeme mít problém i v takových oblastech poznat, co je pro nás to pravé, zajímavé, kvalitní. A žijeme pak život někoho jiného... s nevhodnými lidmi, v nevhodných domech, nevhodném prostředí. A pak potřebujeme silné podněty, které přivolají naši pozornost. Např. nemoci, silné události ap. Proto se vyplatí rozvíjet uvědomění a být pozorný k tomu, co se v nás děje.
Houslista
Na stanici metra ve Washingtonu DC se posadil muž a začal hrát na housle. Bylo studené lednové ráno.
Hrál asi 45 minut Bachovy skladby. Během té doby, jelikož byla špička, prošlo stanicí odhadem tisíce lidí, většina z nich cestou do práce.
Po třech minutách prošel kolem muž středního věku a všiml si hrajícího muzikanta. Zpomalil krok a na pár minut se zastavil, pak spěchal za svými povinnostmi.
O minutu později dostal houslista svůj první dolar: nějaká žena mu hodila peníze do krabice a bez zastavení pokračovala v chůzi. Po několika minutách se někdo opřel o zeď a poslouchal, pak se podíval na hodinky a odkráčel. Evidentně spěchal do práce.
Nejvíce pozornosti mu věnoval 3letý chlapec. Matka jej vlekla kolem, spěchala, ale dítě se zastavilo a dívalo na houslistu. Nakonec jej matka postrčila, dítě pokračovalo v chůzi ale celou dobu se za houslistou ohlíželo. Toto se opakovalo s několika jinými dětmi a všichni rodiče, bez výjimky, je nutili pokračovat v chůzi.
Za celých 45 minut hry se na chvilku zastavilo pouze 6 lidí. Asi 20 mu dalo peníze, aniž by zpomalilo svůj krok. Vybral 32 dolarů.
Když skončil a nastalo ticho, nikdo si toho nevšiml. Nikdo nezatleskal. Nikdo jej nepoznal. Nikdo nevěděl, že tím houslistou byl Joshua Bell, jeden z nejlepších hudebníků na světě.
Hrál jedny z nejtěžších skladeb, které byly kdy složeny, na houslích za 3,5 milionů dolarů. Dva dny před tím, než hrál v metru, vyprodal Joshua Bell divadlo v Bostonu, za průměrnou cenu sedadla 100 dolarů.
Toto je skutečná historka. Inkognito hra Joshuy Bella ve stanici metra byla zorganizována deníkem Washington Post jako součást exprimentu o vnímání, vkusu a prioritách lidí. Zadání bylo : na běžném obyčejném místě v nevhodnou dobu - dokážeme vnímat krásu? Dokážeme se zastavit a ocenit ji? Poznáme v neodpovídajících souvislostech talent?
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Myslím, že to ledaccos vypovídá o našem vnímání a každodenním fungování. A také o obecné schopnosti rozpoznat, že se děje v našem okolí něco vyjímečného, co stojí za pozornost. Pokud to není potvrzeno kolektivně. Samozřejmě to má spoustu rozměrů. Inspiruje mě to přemýšlet o jednom z nich... Některé věci prostě přepokládáme. Hudebníci v metru nestojí za naši pozornost, zatímco hudebníci v Rudolfinu ano (samozřejmě pokud nás zajímá vážná hudba).
Při takovém uvažování pak lidé potřebují potvrdit, zda to, co vnímají smysly stojí za pozornost a myslím, že často to jde tak daleko, že řada lidí, když vidí film, čtou knížku, nebo cokoli jiného, tak čekají na potvrzení jestli se jim to vlastně líbilo. Nedbají svých pocitů. Někdy je to ulehčující, ale leckdy to může mít špatný dopad na život nás i celé společnosti. Za jeden z faktorů, proč vznikla současná ekonomická situace je považováno, že lidé si brali v USA hypotéky, u kterých již v době uzavírání mohli tušit, že za pár let se mohou dostat do problémů se splácením. A proč to dělali? Jak je možné, že takto svoji a ekonomickou situaci neodhadlo tolik lidí? Asi právě proto, že jich bylo tolik. Protože to dělali jejich známí, jejich sousedi, kteří na tom byli jako oni, říkali si, že to asi bude v pořádku a nemůže to přeci pro tolik lidí dopadnout špatně. A hle... dopadlo.
Ale představte si, že byste například chtěli veřejným míněním potvrdit, který partner je pro vás vhodný a stojí za vaši pozornost, jaká práce se k vám hodí. To už vám přijde trochu moc... nebo ne? Ale pokud vnitřně zlenivíme či otupíme vůči svým prožitkům a řídíme se podle obecných trendů, situace, kontextu - prostě podle vnějšku - a nikoli podle svých pocitů, můžeme mít problém i v takových oblastech poznat, co je pro nás to pravé, zajímavé, kvalitní. A žijeme pak život někoho jiného... s nevhodnými lidmi, v nevhodných domech, nevhodném prostředí. A pak potřebujeme silné podněty, které přivolají naši pozornost. Např. nemoci, silné události ap. Proto se vyplatí rozvíjet uvědomění a být pozorný k tomu, co se v nás děje.
RSS Feed
