V zásadě by se dalo říci, že to co dělám v mojí individuální konzultační práci i na skupinách pro rozvoj životní tvořivosti je, že se snažím vytvořit prostor, ve kterém můžeme obnovit přirozený proces učení. Když pozorujeme malé děti, které se učí chodit, mluvit a objevují další užitečné činnosti pro svůj život, vidíme v tom často velkou odhodlanost. Opakují tisíckrát i neúspěšné pokusy, ale přesto to dokážou. Když pozoruji svého synka Tadeáše s jakou energií si pro sebe vytváří náročné pohybové situace, které se pak snaží zvládnout, a jak vítězoslavně se tváří, když po nějaké době dosáhne posunu, říkám si často, že kdyby měl psychiku, kterou má většina tzv. „dospělých“, nikdy by se chodit nenaučil. Prostě by to vzdal a raději by ležel a snažil se vyhnout chybě a obviňoval okolí ze své těžké situace. To, že původně se to chtěl naučit, aby mohl objevovat svět okolo by si vysvětlil tak, že to vlastně nestojí za tu námahu.
Často se říká, že schopnost učit se přirozeně s věkem snižuje fyziologicky. Myslím si ale, že mnohem více se snižuje ochota a psychické nastavení nutné pro učení. Už samotný pojem učení chápeme často negativně. Většina z nás má na něj stres. Považujeme to za činnost, kdy sedíme a posloucháme někoho jiného, nemůžeme dělat to, co chceme, pak se to máme naučit na zpaměť a odříkat to u zkoušky nebo napsat v testu. To co nás fascinuje a baví, věnujeme tomu spoustu času, sami si zjišťujeme informace a máme z nich radost, často považujeme za koníček, zábavu a nikoli za učení. Ale pozor – skutečné učení je to druhé.
Většina absolventů vysokých škol v jednom průzkumu uvedla, že nyní už se nechtějí dále učit. Na druhou stranu po nějaké době vám většina stejných lidí řekne, že vědomosti ze školy jim někdy pomohly, ale většinu věcí se stejně museli naučit praxí. Je v tom vidět ono nepochopení pojmu učení ve chvíli, kdy opouští brány vzdělávacího systému. A bohužel to pak má významné následky pro život.
Jak to souvisí s prací na sobě? Ano, většinu problémů lze vyřešit tím, že se v situaci, ve které jsme se pořádně rozhlédneme a začneme se učit ze svých chyb. Přijmeme své emoce a ty negativní nepotlačíme, ale vezmeme je jako kontrolku, která nás upozorňuje na vychýlení z rovnováhy. To vyžaduje ochotu podívat se na to, co jsme udělali špatně. Přijmout i své nepříjemné pocity, což řada lidí odmítá. Chce vědět, jak se mít lépe, ale nechtějí se vracet k tomu, co doposud dělali za chyby a čím si v tom brání. Vzpomenout si na chybu pro ně znamená prožívat bolest, pocity viny, lítost. Výčitky, že jsme to měli udělat jinak. Ano, pokud odmítáme další pokusy, tak nám to tak připadá. Lítost nebo sebeobviňování však situaci nezlepší – naopak. Ale pokud přijmeme, že jdeme dál a byl to jen jeden z pokusů, přijdeme na to, jak to dělat správně. Je to jako v paralele s dítětem. Pokud se zvedá a spadne, musí se do té situace dostat znovu a zjistit, kde ztrácí rovnováhu. Opakuje to mnohokrát. Přirozeně hledá bod, kdy nespadne. Pokud bude jen ležet a obviňovat se, že to mělo udělat jinak, nikdy se neposune.
A to samé platí v konkrétních případech. Pokud někdo za mnou přijde, že mu nefungují vztahy, hledáme bod, kdy v nich poprvé ztratil rovnováhu. A kdy už to pak odmítl zkoušet dělat jinak. Někdy se dostáváme hodně daleko. Někdy dokonce přesáhneme jeho individuální zkušenost a musíme hledat až v generacích jeho předků. Ale pokud toto neuděláme, je pravděpodobné, že nastanou dva scénáře – daný jedinec se některým vztahovým situacím snaží vyhnout, vytváří si náhražky. Druhý scénář je, že do nich vstupuje, ale opakuje vždy stejnou chybu. Vypadne z rovnováhy na stejném místě. Protože již dlouhou dobu před oním bodem zavírá oči – chce se vyhnout konfrontaci s minulými pády. Ale i to je lepší než vyhýbání se. Vyhýbání se vede ke snaze vyhnout se situaci – to ale nejde, protože realita nás do těch situací přirozeně vede. Přináší nám nové učební lekce, dokud to nepochopíme. Vyhýbáním se svým lekcím vnášíme do svého života omezení, manipulace, lži a závislosti. Závislosti vznikají jako snaha vyhnout se zkušenosti.
Buďme tedy ochotní se učit a růst. Dělat chyby je přirozené, a pokud je přijmeme a začneme dělat další pokusy lépe, poznáme i situace, do kterých nemá cenu vstupovat vůbec .
Často se říká, že schopnost učit se přirozeně s věkem snižuje fyziologicky. Myslím si ale, že mnohem více se snižuje ochota a psychické nastavení nutné pro učení. Už samotný pojem učení chápeme často negativně. Většina z nás má na něj stres. Považujeme to za činnost, kdy sedíme a posloucháme někoho jiného, nemůžeme dělat to, co chceme, pak se to máme naučit na zpaměť a odříkat to u zkoušky nebo napsat v testu. To co nás fascinuje a baví, věnujeme tomu spoustu času, sami si zjišťujeme informace a máme z nich radost, často považujeme za koníček, zábavu a nikoli za učení. Ale pozor – skutečné učení je to druhé.
Většina absolventů vysokých škol v jednom průzkumu uvedla, že nyní už se nechtějí dále učit. Na druhou stranu po nějaké době vám většina stejných lidí řekne, že vědomosti ze školy jim někdy pomohly, ale většinu věcí se stejně museli naučit praxí. Je v tom vidět ono nepochopení pojmu učení ve chvíli, kdy opouští brány vzdělávacího systému. A bohužel to pak má významné následky pro život.
Jak to souvisí s prací na sobě? Ano, většinu problémů lze vyřešit tím, že se v situaci, ve které jsme se pořádně rozhlédneme a začneme se učit ze svých chyb. Přijmeme své emoce a ty negativní nepotlačíme, ale vezmeme je jako kontrolku, která nás upozorňuje na vychýlení z rovnováhy. To vyžaduje ochotu podívat se na to, co jsme udělali špatně. Přijmout i své nepříjemné pocity, což řada lidí odmítá. Chce vědět, jak se mít lépe, ale nechtějí se vracet k tomu, co doposud dělali za chyby a čím si v tom brání. Vzpomenout si na chybu pro ně znamená prožívat bolest, pocity viny, lítost. Výčitky, že jsme to měli udělat jinak. Ano, pokud odmítáme další pokusy, tak nám to tak připadá. Lítost nebo sebeobviňování však situaci nezlepší – naopak. Ale pokud přijmeme, že jdeme dál a byl to jen jeden z pokusů, přijdeme na to, jak to dělat správně. Je to jako v paralele s dítětem. Pokud se zvedá a spadne, musí se do té situace dostat znovu a zjistit, kde ztrácí rovnováhu. Opakuje to mnohokrát. Přirozeně hledá bod, kdy nespadne. Pokud bude jen ležet a obviňovat se, že to mělo udělat jinak, nikdy se neposune.
A to samé platí v konkrétních případech. Pokud někdo za mnou přijde, že mu nefungují vztahy, hledáme bod, kdy v nich poprvé ztratil rovnováhu. A kdy už to pak odmítl zkoušet dělat jinak. Někdy se dostáváme hodně daleko. Někdy dokonce přesáhneme jeho individuální zkušenost a musíme hledat až v generacích jeho předků. Ale pokud toto neuděláme, je pravděpodobné, že nastanou dva scénáře – daný jedinec se některým vztahovým situacím snaží vyhnout, vytváří si náhražky. Druhý scénář je, že do nich vstupuje, ale opakuje vždy stejnou chybu. Vypadne z rovnováhy na stejném místě. Protože již dlouhou dobu před oním bodem zavírá oči – chce se vyhnout konfrontaci s minulými pády. Ale i to je lepší než vyhýbání se. Vyhýbání se vede ke snaze vyhnout se situaci – to ale nejde, protože realita nás do těch situací přirozeně vede. Přináší nám nové učební lekce, dokud to nepochopíme. Vyhýbáním se svým lekcím vnášíme do svého života omezení, manipulace, lži a závislosti. Závislosti vznikají jako snaha vyhnout se zkušenosti.
Buďme tedy ochotní se učit a růst. Dělat chyby je přirozené, a pokud je přijmeme a začneme dělat další pokusy lépe, poznáme i situace, do kterých nemá cenu vstupovat vůbec .
RSS Feed
