V terapeutické práci s dospělými se s řadou z nich zabýváme tím, zda umí dobře říkat ano a ne. Téměř s každým také přijde v nějaké podobě na řadu téma sebedůvěry a rozhodnosti. Také se někdy zabýváme tématem co vlastně skutečně od života chtějí a potřebují. Při řešení těchto témat a otázek se věnujeme tomu, jak se na tom podílela výchova a dětství. Jako první s kým jsme si potřebovali ujasnit, co potřebujeme a chceme, byly naši rodiče a sourozenci. A to jak na naše chtění a potřeby reagovali, ovlivnilo, i jak se vyvíjely výše uvedené vlastnosti.
Pro dítě je rodič zdroj příležitostí i omezení
Když se na to podíváme z druhé strany a jsme jako dospělí zároveň rodiče, ukazuje se, že schopnost říkat ne a ano, rozhodnost jsou vlastnosti, které jsou podrobovány stálému testování právě ve vztahu s našimi dětmi. A bývá to někdy náročné. Ať už si to uvědomujeme nebo ne a ať se nám to líbí nebo nelíbí. Jsou to totiž právě vlastní děti, které po nás nejvíce něco přímočaře chtějí, protože jsme v jejich světě často důležitým prostředníkem pro naplnění jejich potřeb. Určitých obdobích vývoje je to u zdravého dítěte až několik požadavků za minutu, které vůči svému rodiči vznáší. V tom jsou často tím nejlepším zrcadlem, jak s výše uvedenými vlastnostmi umíme pracovat. Je asi poměrně jasné, že nelze všemu vyhovět a nelze ani vše odmítnout. Pokud neumíme správně odmítat a souhlasit, stává se rodičovství z tohoto důvodu velmi vyčerpávajícím. A lidově by se z toho člověk skoro „zbláznil“.
Proto rodiče stále prahnou po návodech, jak správně řešit různé situace, co se dětem „má“ dovolit a co již ne. Dnešní doba se zároveň vyznačuje tím, že je stále náročnější se v tom orientovat. Kontakt s dětmi je však tak proměnlivý a každý člověk tak jiný, že hledat univerzální návod je také vyčerpávající a hrozí, že vede k dodržování nějakých rigidních neosobních postupů, a tím i vztah přestává být osobní. Dítě chce živého reagujícího rodiče a nikoli rodiče proměněného v příručku. Často se tedy říkává, že děti potřebují hranice nebo omezení. V zásadě se s tím dá souhlasit, ale co to vlastně znamená? Já bych to poupravil tak, že děti potřebují kvalitní kontakt a ten má pak logicky své kvalitní hranice. Za zásadní tedy považuji rozvíjet s dítětem kvalitní vztah a kontakt k čemuž neoddělitelně patří fakt, že jsme pro něj zdrojem možností i tím, kdo mu nastavuje limity a omezení.
Rodič je pro dítě prvním významným držitelem zdrojů – ať již těch jedinečných, jako je rodičovská láska, bezpečí, tak těch, které skrze něho přicházejí ze světa. Je to schopnost zajistit hmotné věci – od jídla přes peníze a ty další. Pak je zde nepřehlédnutelná fyzická převaha (alespoň do určitého věku). A to vše sebou nese moc. Tedy rodičovství je to nejlepší zrcadlo, jak umíme nakládat se svojí vlastní mocí. Záleží na nás, jestli ji zneužijeme a staneme se diktátorem, nebudeme ji umět uchopit a budeme si stěžovat, že už ani doma to nefunguje podle našich pravidel, nebo budeme sebevědomě společně žít v co nejvyšší míře svobody.
Stejně nebo naopak?
Když pozorujeme, jak dětství ovlivňuje, jakými budeme rodiči, a jak zacházíme s mocí, můžeme vysledovat dva základní vzorce. Buď opakujeme to, čemu jsme byli vystaveni a vědomě či nevědomě to přebíráme. Nebo se snažíme to dělat zcela jinak. U věcí, které nám byli nepříjemné by člověk čekal spíše to druhé, ale často to tak není. Psychologicky se právě ukazuje, že u traumatu, které souvisí s mocí a bezmocí se nevědomky často děje to, že když člověk moc získá, má podvědomou tendenci si ulevit tím, že to, co mu bylo nepříjemné dělá někomu jinému. Je zde nějaké očekávání, že nám to pomůže, ale ke skutečné úlevě to nevede, jen se daný problém množí jako virus. Řada lidí toto tuší a proto se pozicím, kde by získali moc raději vyhýbají, bohužel pro nás se ale vždy najdou tací, kteří ji naopak v představě, že jim to pomůže, po moci prahnou a vyhledávají k ní každou příležitost. Stačí pohlédnout na politickou scénu a je nám to jasné. I co to může způsobit.
Ale zpět k rodičovství. Druhá automatická tendence je věci dělat zcela naopak. Pokud ke mně byli mí rodiče moc autoritativní, já vůbec autoritativní nebudu. Nebudu nikdy trestat. Nebudu nikdy křičet, atd. To se nám pak buď nedaří, nebo se to sice daří, ale kupodivu na těch zásadních věcech se to projeví často podobně. Např. i John Gottman uvádí, že z výzkumů vyplývá, že zatímco děti trestajících a odmítajících rodičů trpí narušeným sebevědomím, atd., ale podobně sebevědomí narušuje i to, když se rodiče rozhodování o dětech vyhýbají příliš a vyhovují jim, protože nechtějí čelit konfliktům vyplývajícím z toho, že jim říkají ne.
Obě tyto tendence můžeme pak pozorovat u jednotlivců i u snaze nalézt ideální výchovné styly a návody.
Jak je to s těmi hranicemi
Dítě potřebuje pro svůj vývoj bezpečný prostor. Představuji si, že stále krouží okolo jakési hranice neznáma, ke které se přiblíží a pak zase běží zpět do bezpečí. Tím bezpečím jsou ze začátku právě rodiče nebo dospělí. Evolučně jsme druh, který vlastně nejdéle potřebuje rodiče a dospělé, aby byl schopný samostatně přežít. Je to určitý paradox, že to, že naši potomci mají nejdelší období nesamostatnosti, které trvá déle než život řady zvířat, je právě naše velká evoluční výhoda v tom, jak nám to umožní se vyvinout.
U miminek si můžeme všímat, že si kontakt velmi hlídají a jsou spokojené, pokud cítí blízkost dospělé osoby. Jak rostou a učí se lézt, tak svůj prostor zkoumají a dovolují se o kousek vzdálit, pak se naučí chodit a vzdálí se klidně i o něco více. A tak dále a tak dále. V případě zdravého vývoje je na konci jedinec, kterému se v podstatě otevírá k pohybu celý svět. Proto si myslím, že v dětech se stále posouvá jejich vlastní hranice, kterou zkoumají a zkouší. Z druhé strany tu hranici určuje rodič, který se přirozeně snaží zajistit jim, aby tento prostor byl co nejvíce bezpečný a hlídá i to, aby z něj dítě předčasně nevystoupilo. Dítě se přirozeně orientuje právě podle toho, jak cítí, že prostor rodič jako bezpečný vyhodnocuje. Jeho hranice pak stále zkouší. Na tom je asi postavená i evoluce. Pokud by děti neměly tendenci zkoumat a překračovat omezení svých rodičů a předcházející generace, asi by bratři Wrightové nikdy nesestrojili letadlo, protože jim předchozí generace tvrdili, že to není možné a je to moc nebezpečné. Stejně to je i s pravidly. Rodíme se do světa, který je plný pravidel našich předků. Ty se učíme přejímat, ale ke zdravému vývoji platí i jejich zkoumání, zda jsou stále platná. Svět a společnost se totiž stále mění a dnes se zdá, že to v určitých ohledech nabralo na otáčkách. Proto také v této oblasti vzniká řada nejistot. To, jak moc se rodič o prostor zajímá, umí ho vnímat, vyvozovat z něj pravidla, která sám ověřuje, je to, kde může nejvíc ovlivnit kvalitu tohoto vývoje.
Zkoumat hranice svého prostoru a učit se vnímat je uvnitř sebe i vně je tedy důležité pro vývoj dítěte. Pokud jsou pravidla a omezení příliš přísná, nebude moci růst a nenaučí se dobře vyhodnocovat situace podle sebe. I pro svět je to nebezpečné, z výzkumů vyplývá, jak mnoho lidí je pod vlivem příkazů a autorit dělat věci, se kterými vnitřně nesouhlasí.
Pokud naopak jedinec necítí dostatečně bezpečný prostor, ochranu a to, co si může dovolit, bude v panice. Proto při terapeutické práci s panickými poruchami nacházím v osobní historii klientů často zážitky, kdy jako děti byli ponecháváni osamocení a necítili se v bezpečí . Zároveň s tím byly naopak přísně nebo fyzicky trestáni, když hranice zkoušeli a zkoumalo.
Šátek versus ohrádka
Jedním z moderních nástrojů, který ve výchově vznikl, a se kterým se ve vzpomínkách setkávám ne vždy pozitivně, je dětská postýlka s ohrádkou. Pro rodiče záruka, že se dítě fyzicky nachází v bezpečném prostoru, kde si neublíží, nic nezničí, atd. Zdůraznil bych, že to platí opravdu pouze na fyzické rovině. Alespoň z práce s emocemi a vzpomínkami vyplývá, že psychicky ohrádka ublížit při špatném používání dokáže. A to v mnoha ohledech.
Počínaje tím, že se stále více ukazuje, jak pro vývoj těla, mozku i emocí je důležitý správný pohybový vývoj. Tedy, že třeba fáze lezení po čtyřech, což je nejčastější období, kdy jsou děti v ohrádce a nedokáží z ní vylézt, se ukazuje jako důležitá, pro rozvoj řeči a dalších vývojových funkcí. Dalo by se čekat, že ohrádka nepřináší dostatek kvalitních podnětů, ale druhá věc je, že dítě v ní často postrádá kontakt. Rodič právě z pocitu, že se nic nemůže stát, odchází příliš daleko a to narušuje psychickou hranici, kdy se dítě cítí od něj chráněné, což vyvolá stav ohrožení. To je stav, který je podobný úzkostné poruše, kdy fyzicky zjevně nic nehrozí, ale člověk se přesto obává a přemýšlí o všech možných nebezpečích.
V příhodách se kterými pracuji je často typické, že děti, které neuměly mluvit, pláčem projevovaly potřebu blízkosti, podnětů, nebo chtěly vidět, co rodiče dělají a účastnit se toho. Když ale plakaly, rodiče jim pouze v ohrádce nabízeli jídlo, nebo zkoumali, zda nejsou počůrané. Když toto bylo naplněno, tak je nechávali klidně i plakat. Dnes je prokázáno, že když děti pláčou a nedostane se jim kontaktu, tak sice po čase plakat přestávají – tedy neprojevují navenek své potřeby, ale není to znak, že je již nemají, pouze, že dochází k nedůvěře, že mohou být naplněny a vede to k rozpojování racionality a emocionality, zdravému kontaktu se svými potřebami a hromadění stresu v těle.
Přírodní a původní národy ohrádky neměly a řešily to nošením malých dětí na těle v šátcích. To se stále více zpětně rozšiřuje i v naší společnosti. Oproti ohrádce to umožňuje dítěti být v kontaktu a pozorovat více proměny světa okolo sebe. Když už jich má moc, tak se naopak může stáhnout dovnitř a třeba usnout. Přitom stále cítí přítomnost mámy nebo táty či jiného blízkého. Četl jsem článek, jak v Keni nemůžou uspět prodejci kočárků. Pochopil jsem z toho, že africké matky vnímají kočárky podobně, jako kdyby nám někdo začal prodávat dopravní přepravky na zvířata s tím, jak je to úžasný prostředek pro cestování s dětmi. Je z toho vidět, jak naše vnímání dané věci je hodně kulturně podmíněno. Z terapeutického pohledu a vyhodnocování novějších současných objevů v oblasti dětského vývoje se však zdá, že přírodnější národy měly v potřebách dítěte v tomto více pravdu.
Čas před obrazovkou
Pro větší děti se dnes objevil ještě lákavější prostředek, kam je odkládat, když jsou v klidu na jednom místě a navíc většinou ani neprotestují. Jsou to různé druhy obrazovek. Od počítačů po tablety, atd. Také dnes rodiče často řeší, že jejich větší děti už nic jiného nechtějí dělat. Jak jim to tedy zakazovat či povolovat. Je jasné, že obrazovka zahání pocit nudy a nedostatek podnětů, ale podobně jako v ohrádce chybí zapojení těla, které jen pasivně prožívá pocity a chybí zde lidský kontakt. Nechci se zde zabývat určováním, kolik času má dítě v jakém věku být před obrazovkou, nebo kázat proti tomu. Ale rád bych probudil v lidech, aby s těmito věcmi zacházeli od počátku více vědomě. Je těžké řešit, když někdo přivede pubertálního syna závislého na videohrách a youtube, a on v regresi vzpomíná, jak se ve třech letech sám koukal na Star wars a bál se u toho.
Já bych k tomu jen řekl, že sám velmi dobře vím, jak je snadné před obrazovku dítě posadit a užívat si, že je chvíli klid. A tím je také snadné to začít nadužívat. Takové ulehčení se ale později vrátí jako jiné téma. Je jasné, že každý rodič potřebuje občas dítě tzv. „odložit“, ale je dobré vnímat, kdy už je to moc, dokud to máme v rukou. U ohrádek i obrazovek platí, že dítě odkládáme mezi neživé věci a asi také stojí za to hledat možnosti s větší mírou lidského kontaktu.
Myslím, že s tím úzce souvisí téma, že je dobré se jako dospělý naučit si s dětmi hrát.
Hrát si s jejich hračkami, hrát fantazijní hry, hrát stolní hry. Ve hrách se musí vždy přirozeně určovat pravidla, hranice. Prospěje to dospělému a dítěti. Řadu dospělých to nebaví a nebo si hrát neumí. Je možné ale začít tím, že u dětské hry prostě třeba jen jsme a pozorujeme ji. Tedy samozřejmě, když to dítěti nevadí. Jsou chvíle, kdy si děti rádi hrají sami a kdy chtějí naopak být s někým. A to je dobré také se naučit poznat.
A i když už děti hodně hrají na tabletu nebo koukají, je možné začít kontakt obnovovat prostě tím, že se díváme s nimi a pak si o tom povídáme. Nebo si zahrajeme hru pro dva, nebo se prostřídáme. A to může být můstek pro jiné činnosti. Než rovnou jít, zakázat mu to a poručit, že půjdeme ven, kde pak jen posloucháme, že je to nuda a pak zjistíme, že ani nám se moc nechtělo.
Strach a úzkost jako rádci
S měnícím se věkem přichází stále nová a proměňující se situace a témata, kdy je rodič konfrontován s tím, zda má dovolovat či omezovat nebo věci nechat přirozenému vývoji. Myslím, že na začátku se dítě přirozeně rodí jako důvěřivé vůči tomu, že rodič ví o světě více a radu a ochranu u něj hledá. Důvěra se udrží, pokud si s realitou dítě postupně ověřuje, že rodič mívá pravdu. Pokud mu bude stále říkat, že když popoběhne a uklouzne, tak se zmrzačí, když vyleze na nejnižší větev stromu, tak se zabije. Dítě v lepším případě pozná, že to tak není a přestává rodiči důvěřovat. Nebo přestává věřit samo sobě a svému odhadu situace. Může to přinést i to, že když rodič upozorní na skutečná nebezpečí, již to nevnímá nebo podceňuje. Všiml jsem si, že v roli rodiče je jednoduché stát se chrličem rad, zákazů, příkazů, upozornění na nebezpečí. Já jsem osobně zjistil, že je dobré se učit poznat, co je důležité komunikovat a varovat, zakazovat a přikazovat jen tehdy. Pak to děti berou více vážně. Osobně se mi osvědčuje jako cvičení, zkoušet sdělit dětem to, co chci bez záporu. Místo: „nešlapej do tý kaluže,“ použít „obejdi prosím tu kaluž“, nebo „nedělej tady nepořádek“ „pojď dát ty knížky raději do poličky“, atd. Někdy je opravdu námaha to vymyslet, ale je to zajímavé zkoušet. A pomáhá to uvědomit si, jak komunikujeme. Nejen v komunikaci s dětmi.
S tím, že nám na dětech záleží je logické, že o ně máme strach. A to je další téma, se kterým by se dobrý rodič měl u sebe naučit pracovat. Strach a úzkost. Často totiž spoustu těchto dobře míněných zákazů, rad, komentářů poskytuje ze strachu, že se dítěti něco stane. Úzkost může být dobrý rádce, ale není dobrý pán. Určitá míra úzkosti je užitečná, ale její nezdravá míra je nemoc dnešní doby. Jedná se o ustavičné zabývání se obavami, co vše by se mohlo stát, která paralyzuje jednání. Alarmy alarmují i ve chvíli, kdy se nic neděje a to je nebezpečné, protože neuslyšíme pak své skuteční instinkty a intuice, které nás mohou chránit. Na nejhlubší úrovni to totiž souvisí s tématem důvěry ve svět, život, a tím i Boha či jiný duchovní princip. Zda to, co se děje má smysl. Práce s minulostí u dospělých mě vede k hypotéze, že i dětské úrazy jsou většinou signálem k tomu, že na určité úrovni jsou v nějakém tématu života osamocené, cítí se bez podpory ze světa dospělých.
Vědomí hojnosti
Jako rodiče na požadavky našich dětí někdy musíme odpovědět: „Na to nemáme. To si nemůžeme dovolit.“ I tento argument je dobré používat vědomě a nenadužívat ho. Pro rodiče je těžké být konfrontován s tím, že něco nedokáže dítěti zajistit. Obzvlášť, pokud ví, že to jsou věci prospěšné. V opačné situaci, je někdy těžké naopak zdůvodnit, že můžeme, ale nechceme. Když to děláme přímo a dobře, tak děti učíme, že nejsme obětmi okolností, ale máme na ně vliv a kdy se rozhodujeme. Zde je učíme, co skutečně chceme a potřebujeme a je dobré se také naučit vnímat, jak dávají najevo, kdy jen tak chtějí vše, co vidí a kdy se to, co chtějí skutečně dotýká jejich vývoje a potřeb. Na tom, co říkáme dětem o oblasti peněz a toho, co si můžeme dovolit, lze krásně pozorovat, jaké jsou naše vlastní vnitřní přesvědčení a omezení.
Růst spolu s dětmi a překročit tak vlastní omezení
Na závěr bych rád řekl to, co je možná patrné z celého článku. Považuji rodičovství za příležitost uvědomit si řadu omezení z našeho vlastního dětství. Společně s našimi dětmi můžeme znovu růst a opravit některé věci v sobě i pro nadcházející generace. Pokud narážíme na jejich problémy, je to šance se podívat do zrcadla a nechtít je opravovat jen u nich, ale i u sebe. Vždy je dobré to dělat společně. Když děti nedělají to, co chceme, je hodně zažité, že v tu chvíli se začíná trestat, kázat, omezovat a přitvrzovat. Někdy se bavím s rodiči a oni si uvědomují, jak pak oni sami se necítí příjemně a vnímají, že ztrácí dobrý vztah s dětmi. Když z toho děti získávají pocit, že nejsou přijímané, často to vede k opaku a dělají ještě více problémů. Narušuje se jejich kontakt s rodiči, který by bylo naopak dobré prohloubit a zlepšit. Potom lze hledat společně řešení.
Když nás děti neposlouchají, je dobré hledat výchovný přístup, ale také se ptát, jak je to s naší sebedůvěrou a sebevědomím a rozhodností. A být ochotni na nich zapracovat. Podívat se také na téma, jak umíme pracovat s vlastní mocí. Jestli to nejsou důvody, proč jsme moc autoritativní, nebo naopak „mouchy snězte si mě“. Uvědomit si, jak to bylo v našem dětství a co opakujeme nebo se tomu vyhýbáme. Zkusit si uvědomit, zda říkáme to, co opravdu cítíme a myslíme, nebo jen chrlíme své strachy a fráze. Učit se sdělovat to, co si přejeme přímo a bez manipulací, říkat raději to, co chceme než to, co nechceme. Tato cesta bývá náročnější, ale přináší své plody. A tak i téma, jak správně stanovovat dětem omezení, může být cestou, jak vlastní omezení překročit.
Leckdy se hledají výchovné přístupy a styly a řada věcí se na ně svaluje nebo si naopak od nich slibujeme. Je třeba si ale uvědomit, že i vztah rodičů s dětmi zase jen odráží obecně naši schopnost vztahovat se k druhým a světu. Jen jsou to jedny ze vztahů nejbližších, nejtrvalejších a nejvzácnějších, tak se na nich projeví řada věcí, které se jinde v životě neukáží tak jasně.
Pro dítě je rodič zdroj příležitostí i omezení
Když se na to podíváme z druhé strany a jsme jako dospělí zároveň rodiče, ukazuje se, že schopnost říkat ne a ano, rozhodnost jsou vlastnosti, které jsou podrobovány stálému testování právě ve vztahu s našimi dětmi. A bývá to někdy náročné. Ať už si to uvědomujeme nebo ne a ať se nám to líbí nebo nelíbí. Jsou to totiž právě vlastní děti, které po nás nejvíce něco přímočaře chtějí, protože jsme v jejich světě často důležitým prostředníkem pro naplnění jejich potřeb. Určitých obdobích vývoje je to u zdravého dítěte až několik požadavků za minutu, které vůči svému rodiči vznáší. V tom jsou často tím nejlepším zrcadlem, jak s výše uvedenými vlastnostmi umíme pracovat. Je asi poměrně jasné, že nelze všemu vyhovět a nelze ani vše odmítnout. Pokud neumíme správně odmítat a souhlasit, stává se rodičovství z tohoto důvodu velmi vyčerpávajícím. A lidově by se z toho člověk skoro „zbláznil“.
Proto rodiče stále prahnou po návodech, jak správně řešit různé situace, co se dětem „má“ dovolit a co již ne. Dnešní doba se zároveň vyznačuje tím, že je stále náročnější se v tom orientovat. Kontakt s dětmi je však tak proměnlivý a každý člověk tak jiný, že hledat univerzální návod je také vyčerpávající a hrozí, že vede k dodržování nějakých rigidních neosobních postupů, a tím i vztah přestává být osobní. Dítě chce živého reagujícího rodiče a nikoli rodiče proměněného v příručku. Často se tedy říkává, že děti potřebují hranice nebo omezení. V zásadě se s tím dá souhlasit, ale co to vlastně znamená? Já bych to poupravil tak, že děti potřebují kvalitní kontakt a ten má pak logicky své kvalitní hranice. Za zásadní tedy považuji rozvíjet s dítětem kvalitní vztah a kontakt k čemuž neoddělitelně patří fakt, že jsme pro něj zdrojem možností i tím, kdo mu nastavuje limity a omezení.
Rodič je pro dítě prvním významným držitelem zdrojů – ať již těch jedinečných, jako je rodičovská láska, bezpečí, tak těch, které skrze něho přicházejí ze světa. Je to schopnost zajistit hmotné věci – od jídla přes peníze a ty další. Pak je zde nepřehlédnutelná fyzická převaha (alespoň do určitého věku). A to vše sebou nese moc. Tedy rodičovství je to nejlepší zrcadlo, jak umíme nakládat se svojí vlastní mocí. Záleží na nás, jestli ji zneužijeme a staneme se diktátorem, nebudeme ji umět uchopit a budeme si stěžovat, že už ani doma to nefunguje podle našich pravidel, nebo budeme sebevědomě společně žít v co nejvyšší míře svobody.
Stejně nebo naopak?
Když pozorujeme, jak dětství ovlivňuje, jakými budeme rodiči, a jak zacházíme s mocí, můžeme vysledovat dva základní vzorce. Buď opakujeme to, čemu jsme byli vystaveni a vědomě či nevědomě to přebíráme. Nebo se snažíme to dělat zcela jinak. U věcí, které nám byli nepříjemné by člověk čekal spíše to druhé, ale často to tak není. Psychologicky se právě ukazuje, že u traumatu, které souvisí s mocí a bezmocí se nevědomky často děje to, že když člověk moc získá, má podvědomou tendenci si ulevit tím, že to, co mu bylo nepříjemné dělá někomu jinému. Je zde nějaké očekávání, že nám to pomůže, ale ke skutečné úlevě to nevede, jen se daný problém množí jako virus. Řada lidí toto tuší a proto se pozicím, kde by získali moc raději vyhýbají, bohužel pro nás se ale vždy najdou tací, kteří ji naopak v představě, že jim to pomůže, po moci prahnou a vyhledávají k ní každou příležitost. Stačí pohlédnout na politickou scénu a je nám to jasné. I co to může způsobit.
Ale zpět k rodičovství. Druhá automatická tendence je věci dělat zcela naopak. Pokud ke mně byli mí rodiče moc autoritativní, já vůbec autoritativní nebudu. Nebudu nikdy trestat. Nebudu nikdy křičet, atd. To se nám pak buď nedaří, nebo se to sice daří, ale kupodivu na těch zásadních věcech se to projeví často podobně. Např. i John Gottman uvádí, že z výzkumů vyplývá, že zatímco děti trestajících a odmítajících rodičů trpí narušeným sebevědomím, atd., ale podobně sebevědomí narušuje i to, když se rodiče rozhodování o dětech vyhýbají příliš a vyhovují jim, protože nechtějí čelit konfliktům vyplývajícím z toho, že jim říkají ne.
Obě tyto tendence můžeme pak pozorovat u jednotlivců i u snaze nalézt ideální výchovné styly a návody.
Jak je to s těmi hranicemi
Dítě potřebuje pro svůj vývoj bezpečný prostor. Představuji si, že stále krouží okolo jakési hranice neznáma, ke které se přiblíží a pak zase běží zpět do bezpečí. Tím bezpečím jsou ze začátku právě rodiče nebo dospělí. Evolučně jsme druh, který vlastně nejdéle potřebuje rodiče a dospělé, aby byl schopný samostatně přežít. Je to určitý paradox, že to, že naši potomci mají nejdelší období nesamostatnosti, které trvá déle než život řady zvířat, je právě naše velká evoluční výhoda v tom, jak nám to umožní se vyvinout.
U miminek si můžeme všímat, že si kontakt velmi hlídají a jsou spokojené, pokud cítí blízkost dospělé osoby. Jak rostou a učí se lézt, tak svůj prostor zkoumají a dovolují se o kousek vzdálit, pak se naučí chodit a vzdálí se klidně i o něco více. A tak dále a tak dále. V případě zdravého vývoje je na konci jedinec, kterému se v podstatě otevírá k pohybu celý svět. Proto si myslím, že v dětech se stále posouvá jejich vlastní hranice, kterou zkoumají a zkouší. Z druhé strany tu hranici určuje rodič, který se přirozeně snaží zajistit jim, aby tento prostor byl co nejvíce bezpečný a hlídá i to, aby z něj dítě předčasně nevystoupilo. Dítě se přirozeně orientuje právě podle toho, jak cítí, že prostor rodič jako bezpečný vyhodnocuje. Jeho hranice pak stále zkouší. Na tom je asi postavená i evoluce. Pokud by děti neměly tendenci zkoumat a překračovat omezení svých rodičů a předcházející generace, asi by bratři Wrightové nikdy nesestrojili letadlo, protože jim předchozí generace tvrdili, že to není možné a je to moc nebezpečné. Stejně to je i s pravidly. Rodíme se do světa, který je plný pravidel našich předků. Ty se učíme přejímat, ale ke zdravému vývoji platí i jejich zkoumání, zda jsou stále platná. Svět a společnost se totiž stále mění a dnes se zdá, že to v určitých ohledech nabralo na otáčkách. Proto také v této oblasti vzniká řada nejistot. To, jak moc se rodič o prostor zajímá, umí ho vnímat, vyvozovat z něj pravidla, která sám ověřuje, je to, kde může nejvíc ovlivnit kvalitu tohoto vývoje.
Zkoumat hranice svého prostoru a učit se vnímat je uvnitř sebe i vně je tedy důležité pro vývoj dítěte. Pokud jsou pravidla a omezení příliš přísná, nebude moci růst a nenaučí se dobře vyhodnocovat situace podle sebe. I pro svět je to nebezpečné, z výzkumů vyplývá, jak mnoho lidí je pod vlivem příkazů a autorit dělat věci, se kterými vnitřně nesouhlasí.
Pokud naopak jedinec necítí dostatečně bezpečný prostor, ochranu a to, co si může dovolit, bude v panice. Proto při terapeutické práci s panickými poruchami nacházím v osobní historii klientů často zážitky, kdy jako děti byli ponecháváni osamocení a necítili se v bezpečí . Zároveň s tím byly naopak přísně nebo fyzicky trestáni, když hranice zkoušeli a zkoumalo.
Šátek versus ohrádka
Jedním z moderních nástrojů, který ve výchově vznikl, a se kterým se ve vzpomínkách setkávám ne vždy pozitivně, je dětská postýlka s ohrádkou. Pro rodiče záruka, že se dítě fyzicky nachází v bezpečném prostoru, kde si neublíží, nic nezničí, atd. Zdůraznil bych, že to platí opravdu pouze na fyzické rovině. Alespoň z práce s emocemi a vzpomínkami vyplývá, že psychicky ohrádka ublížit při špatném používání dokáže. A to v mnoha ohledech.
Počínaje tím, že se stále více ukazuje, jak pro vývoj těla, mozku i emocí je důležitý správný pohybový vývoj. Tedy, že třeba fáze lezení po čtyřech, což je nejčastější období, kdy jsou děti v ohrádce a nedokáží z ní vylézt, se ukazuje jako důležitá, pro rozvoj řeči a dalších vývojových funkcí. Dalo by se čekat, že ohrádka nepřináší dostatek kvalitních podnětů, ale druhá věc je, že dítě v ní často postrádá kontakt. Rodič právě z pocitu, že se nic nemůže stát, odchází příliš daleko a to narušuje psychickou hranici, kdy se dítě cítí od něj chráněné, což vyvolá stav ohrožení. To je stav, který je podobný úzkostné poruše, kdy fyzicky zjevně nic nehrozí, ale člověk se přesto obává a přemýšlí o všech možných nebezpečích.
V příhodách se kterými pracuji je často typické, že děti, které neuměly mluvit, pláčem projevovaly potřebu blízkosti, podnětů, nebo chtěly vidět, co rodiče dělají a účastnit se toho. Když ale plakaly, rodiče jim pouze v ohrádce nabízeli jídlo, nebo zkoumali, zda nejsou počůrané. Když toto bylo naplněno, tak je nechávali klidně i plakat. Dnes je prokázáno, že když děti pláčou a nedostane se jim kontaktu, tak sice po čase plakat přestávají – tedy neprojevují navenek své potřeby, ale není to znak, že je již nemají, pouze, že dochází k nedůvěře, že mohou být naplněny a vede to k rozpojování racionality a emocionality, zdravému kontaktu se svými potřebami a hromadění stresu v těle.
Přírodní a původní národy ohrádky neměly a řešily to nošením malých dětí na těle v šátcích. To se stále více zpětně rozšiřuje i v naší společnosti. Oproti ohrádce to umožňuje dítěti být v kontaktu a pozorovat více proměny světa okolo sebe. Když už jich má moc, tak se naopak může stáhnout dovnitř a třeba usnout. Přitom stále cítí přítomnost mámy nebo táty či jiného blízkého. Četl jsem článek, jak v Keni nemůžou uspět prodejci kočárků. Pochopil jsem z toho, že africké matky vnímají kočárky podobně, jako kdyby nám někdo začal prodávat dopravní přepravky na zvířata s tím, jak je to úžasný prostředek pro cestování s dětmi. Je z toho vidět, jak naše vnímání dané věci je hodně kulturně podmíněno. Z terapeutického pohledu a vyhodnocování novějších současných objevů v oblasti dětského vývoje se však zdá, že přírodnější národy měly v potřebách dítěte v tomto více pravdu.
Čas před obrazovkou
Pro větší děti se dnes objevil ještě lákavější prostředek, kam je odkládat, když jsou v klidu na jednom místě a navíc většinou ani neprotestují. Jsou to různé druhy obrazovek. Od počítačů po tablety, atd. Také dnes rodiče často řeší, že jejich větší děti už nic jiného nechtějí dělat. Jak jim to tedy zakazovat či povolovat. Je jasné, že obrazovka zahání pocit nudy a nedostatek podnětů, ale podobně jako v ohrádce chybí zapojení těla, které jen pasivně prožívá pocity a chybí zde lidský kontakt. Nechci se zde zabývat určováním, kolik času má dítě v jakém věku být před obrazovkou, nebo kázat proti tomu. Ale rád bych probudil v lidech, aby s těmito věcmi zacházeli od počátku více vědomě. Je těžké řešit, když někdo přivede pubertálního syna závislého na videohrách a youtube, a on v regresi vzpomíná, jak se ve třech letech sám koukal na Star wars a bál se u toho.
Já bych k tomu jen řekl, že sám velmi dobře vím, jak je snadné před obrazovku dítě posadit a užívat si, že je chvíli klid. A tím je také snadné to začít nadužívat. Takové ulehčení se ale později vrátí jako jiné téma. Je jasné, že každý rodič potřebuje občas dítě tzv. „odložit“, ale je dobré vnímat, kdy už je to moc, dokud to máme v rukou. U ohrádek i obrazovek platí, že dítě odkládáme mezi neživé věci a asi také stojí za to hledat možnosti s větší mírou lidského kontaktu.
Myslím, že s tím úzce souvisí téma, že je dobré se jako dospělý naučit si s dětmi hrát.
Hrát si s jejich hračkami, hrát fantazijní hry, hrát stolní hry. Ve hrách se musí vždy přirozeně určovat pravidla, hranice. Prospěje to dospělému a dítěti. Řadu dospělých to nebaví a nebo si hrát neumí. Je možné ale začít tím, že u dětské hry prostě třeba jen jsme a pozorujeme ji. Tedy samozřejmě, když to dítěti nevadí. Jsou chvíle, kdy si děti rádi hrají sami a kdy chtějí naopak být s někým. A to je dobré také se naučit poznat.
A i když už děti hodně hrají na tabletu nebo koukají, je možné začít kontakt obnovovat prostě tím, že se díváme s nimi a pak si o tom povídáme. Nebo si zahrajeme hru pro dva, nebo se prostřídáme. A to může být můstek pro jiné činnosti. Než rovnou jít, zakázat mu to a poručit, že půjdeme ven, kde pak jen posloucháme, že je to nuda a pak zjistíme, že ani nám se moc nechtělo.
Strach a úzkost jako rádci
S měnícím se věkem přichází stále nová a proměňující se situace a témata, kdy je rodič konfrontován s tím, zda má dovolovat či omezovat nebo věci nechat přirozenému vývoji. Myslím, že na začátku se dítě přirozeně rodí jako důvěřivé vůči tomu, že rodič ví o světě více a radu a ochranu u něj hledá. Důvěra se udrží, pokud si s realitou dítě postupně ověřuje, že rodič mívá pravdu. Pokud mu bude stále říkat, že když popoběhne a uklouzne, tak se zmrzačí, když vyleze na nejnižší větev stromu, tak se zabije. Dítě v lepším případě pozná, že to tak není a přestává rodiči důvěřovat. Nebo přestává věřit samo sobě a svému odhadu situace. Může to přinést i to, že když rodič upozorní na skutečná nebezpečí, již to nevnímá nebo podceňuje. Všiml jsem si, že v roli rodiče je jednoduché stát se chrličem rad, zákazů, příkazů, upozornění na nebezpečí. Já jsem osobně zjistil, že je dobré se učit poznat, co je důležité komunikovat a varovat, zakazovat a přikazovat jen tehdy. Pak to děti berou více vážně. Osobně se mi osvědčuje jako cvičení, zkoušet sdělit dětem to, co chci bez záporu. Místo: „nešlapej do tý kaluže,“ použít „obejdi prosím tu kaluž“, nebo „nedělej tady nepořádek“ „pojď dát ty knížky raději do poličky“, atd. Někdy je opravdu námaha to vymyslet, ale je to zajímavé zkoušet. A pomáhá to uvědomit si, jak komunikujeme. Nejen v komunikaci s dětmi.
S tím, že nám na dětech záleží je logické, že o ně máme strach. A to je další téma, se kterým by se dobrý rodič měl u sebe naučit pracovat. Strach a úzkost. Často totiž spoustu těchto dobře míněných zákazů, rad, komentářů poskytuje ze strachu, že se dítěti něco stane. Úzkost může být dobrý rádce, ale není dobrý pán. Určitá míra úzkosti je užitečná, ale její nezdravá míra je nemoc dnešní doby. Jedná se o ustavičné zabývání se obavami, co vše by se mohlo stát, která paralyzuje jednání. Alarmy alarmují i ve chvíli, kdy se nic neděje a to je nebezpečné, protože neuslyšíme pak své skuteční instinkty a intuice, které nás mohou chránit. Na nejhlubší úrovni to totiž souvisí s tématem důvěry ve svět, život, a tím i Boha či jiný duchovní princip. Zda to, co se děje má smysl. Práce s minulostí u dospělých mě vede k hypotéze, že i dětské úrazy jsou většinou signálem k tomu, že na určité úrovni jsou v nějakém tématu života osamocené, cítí se bez podpory ze světa dospělých.
Vědomí hojnosti
Jako rodiče na požadavky našich dětí někdy musíme odpovědět: „Na to nemáme. To si nemůžeme dovolit.“ I tento argument je dobré používat vědomě a nenadužívat ho. Pro rodiče je těžké být konfrontován s tím, že něco nedokáže dítěti zajistit. Obzvlášť, pokud ví, že to jsou věci prospěšné. V opačné situaci, je někdy těžké naopak zdůvodnit, že můžeme, ale nechceme. Když to děláme přímo a dobře, tak děti učíme, že nejsme obětmi okolností, ale máme na ně vliv a kdy se rozhodujeme. Zde je učíme, co skutečně chceme a potřebujeme a je dobré se také naučit vnímat, jak dávají najevo, kdy jen tak chtějí vše, co vidí a kdy se to, co chtějí skutečně dotýká jejich vývoje a potřeb. Na tom, co říkáme dětem o oblasti peněz a toho, co si můžeme dovolit, lze krásně pozorovat, jaké jsou naše vlastní vnitřní přesvědčení a omezení.
Růst spolu s dětmi a překročit tak vlastní omezení
Na závěr bych rád řekl to, co je možná patrné z celého článku. Považuji rodičovství za příležitost uvědomit si řadu omezení z našeho vlastního dětství. Společně s našimi dětmi můžeme znovu růst a opravit některé věci v sobě i pro nadcházející generace. Pokud narážíme na jejich problémy, je to šance se podívat do zrcadla a nechtít je opravovat jen u nich, ale i u sebe. Vždy je dobré to dělat společně. Když děti nedělají to, co chceme, je hodně zažité, že v tu chvíli se začíná trestat, kázat, omezovat a přitvrzovat. Někdy se bavím s rodiči a oni si uvědomují, jak pak oni sami se necítí příjemně a vnímají, že ztrácí dobrý vztah s dětmi. Když z toho děti získávají pocit, že nejsou přijímané, často to vede k opaku a dělají ještě více problémů. Narušuje se jejich kontakt s rodiči, který by bylo naopak dobré prohloubit a zlepšit. Potom lze hledat společně řešení.
Když nás děti neposlouchají, je dobré hledat výchovný přístup, ale také se ptát, jak je to s naší sebedůvěrou a sebevědomím a rozhodností. A být ochotni na nich zapracovat. Podívat se také na téma, jak umíme pracovat s vlastní mocí. Jestli to nejsou důvody, proč jsme moc autoritativní, nebo naopak „mouchy snězte si mě“. Uvědomit si, jak to bylo v našem dětství a co opakujeme nebo se tomu vyhýbáme. Zkusit si uvědomit, zda říkáme to, co opravdu cítíme a myslíme, nebo jen chrlíme své strachy a fráze. Učit se sdělovat to, co si přejeme přímo a bez manipulací, říkat raději to, co chceme než to, co nechceme. Tato cesta bývá náročnější, ale přináší své plody. A tak i téma, jak správně stanovovat dětem omezení, může být cestou, jak vlastní omezení překročit.
Leckdy se hledají výchovné přístupy a styly a řada věcí se na ně svaluje nebo si naopak od nich slibujeme. Je třeba si ale uvědomit, že i vztah rodičů s dětmi zase jen odráží obecně naši schopnost vztahovat se k druhým a světu. Jen jsou to jedny ze vztahů nejbližších, nejtrvalejších a nejvzácnějších, tak se na nich projeví řada věcí, které se jinde v životě neukáží tak jasně.
RSS Feed
