Nedávno jsme se ženou mluvili o tom, že bychom si mohli pořídit pejska. Shodou okolností jsme se nedlouho poté dozvěděli, že jedna známá dává zadarmo štěňátka křížence labradora a pozvala nás, ať vezmeme synka Tadeáška a přijedeme se na štěňátka podívat. Když jsme se pak domlouvali na návštěvě, říkala mi raději hned v úvodu, že bohužel jsou již všechna štěňátka zamluvená, ale jestli chceme, tak ať je přesto navštívíme a podíváme se na ně. Říkali jsme si, že si uděláme takový rodinný výlet, a vyrazili. Jedna malá fenka se k nám čile měla, tak jsem nahlas řekl, že pokud by to šlo, vzali bychom si ji. Známá se zamyslela a říkala: „No, zrovna ti, co si ji mají vzít, jsou nějací nerozhodní, tak já se jich zeptám, jak to mysleli vážně. Ještě tu nebyli a mají přijet zítra .“
Doma jsme se dohodli, že pejska chceme, a napsali jí to. Druhý den mi ale po telefonu sdělila, že druhé zájemce nedokázala odmítnout, protože to měli již slíbené. Pokud by se ale nerozhodli, až pejska uvidí, tak mi dá vědět do pár dnů. Bylo mi jasné, že já také nejsem zcela na všech úrovních rozhodnutý, proto to asi ani nejde, ale cítil jsem, že někde v hloubce jsem se již rozhodl a pokud se přidají i další části, tak se to ještě bude dále vyvíjet. Dohodli jsme se s manželkou, že pokud to půjde, pejska si vezmeme.
Za pár dní jsem zrovna četl zajímavou knihu Kouzelníkova cesta od Deepaka Chopry. V knize jsou jednotlivé lekce, které dává kouzelník Merlin králi Artušovi. Zrovna jsem si pročítal lekci o Touze, když mi přišla SMS, že pokud chceme, může být štěňátko naše, protože druzí zájemci jsou stále nějací nerozhodní.
Je velká zodpovědnost si vzít na starosti pejska a vyžaduje to různé změny v životě a teď se vše seběhlo docela narychlo, proto jsem ještě chvíli váhal. Ale najednou mi to došlo, vzpomněl jsem si, jak jsem vylepoval do sešitu obrázky a pohlednice různých plemen psů v dětství, jak jsem četl časopisy o chovatelství psů, … Jak moc jsem si přál mít svého pejska. Ale rodiče to tehdy neschválili .. panelák, alergie, atd. Touha ale byla tehdy vyslána do vesmíru. A teď přichází další odpověď na moje vyslaná přání. Teď jsem pouze já ten rodič, který rozhodne, jestli onen Honzík, který tolik chce pejska, si to konečně zkusí, nebo bude opět odmítnutý. Asi je vám jasné, jak jsem odpověděl.
Deepak Chopra píše, že touhy a přání odpovídají našemu vývoji. V učení duchovních směrů se objevuje, že je důležité, abychom touhy neměli, uměli je překonat, či je potlačili a nebyli jimi ovládáni. On oproti tomu uvádí, že touha jako taková problémem není. Pokud se za ni nestydíme a svěříme ji vesmíru, ten si vždy přeje, aby byla naplněna, a směřuje k tomu. Problém nastává, když začneme ulpívat na jejím splnění určitým způsobem nebo ve zrovna nevhodných podmínkách a začneme být připoutáni k usilování. Potom budeme touhu vyžadovat, škodit kvůli ní druhým, usilovat příliš, trápit se. V dětství jsme někdy netrpěliví, vztekáme se a dospělí nám třeba vysvětlí, že není hezké něco chtít, že je to sobecké. Někdy nás zbijou, když se začneme vztekat, někdy nám naopak chtějí splnit vše a nenastaví hranice. Možností, jak se zdeformuje náš vztah k touze či chtění, je mnoho. Racionálně to možná nějak vstřebáme, ale dětské emoce zůstávají zasuté hluboko v nás. Vyžaduje pak spoustu energie držet je pod pokličkou a někdy nás zaskočí. Můžeme žít v domnění, že za touhu je třeba se stydět, manipulovat kvůli ní, skrývat ji, nebo naopak, že smyslem života je plnit jednu svoji touhu za druhou a dokazovat si tím smysl své existence.
Někdy není možné naplnit touhu v daných podmínkách hned. Mašinka, která nám nyní připadá jako roztomilá hračka, se v určitém věku mohla stát středem všeho, co jsme si přáli. A nyní toužíme po něčem jiném - daleké cestě, krásném domu, dětech,... Ale stejně jako mašinka jsou nedostupné. Problém je v tom, že se za své touhy stydíme a tím pak blokujeme jejich naplnění. A často také odmítáme sami sebe. (Proč mě to vůbec napadá, to je úplná blbost, nepřipadá to v úvahu, to se mi nikdy nesplní atd.)
V kurzech Umělcovy cesty, které vedu, se hodně pracuje s tím, co chceme, co si přejeme. Někdy už jenom tím, že si tyto věci přiznáváme, se začnou dít zázraky. Přání se začnou plnit a ukazuje se, že je to snažší než jsme si mysleli. Moje zkušenost je, že pokud lidé začnou sami před sebou svobodně vyjadřovat i své nadnesené touhy, postupně začínají mít k touze zdravý vztah a přejí si opět to, co opravdu potřebují pro svůj vývoj. Vše se dostává do rovnováhy.Když jsme nyní jeli s partou známých do Chorvatska na loď, kamarád řekl, že bychom se mohli stavit u Plitvických jezer. „Ano, to jsem si přece jednou odblokovával, tam je ta jeskyně, kde se točil Poklad na stříbrném jezeře, a když mi bylo šest, tak jsem se tam chtěl podívat a už jsme to nestihli. Pak jsem ještě dostal nikdy nesplněný příslib, že pojedeme do Macochy v Čechách, a šel se vytahovat dětem známých a nakonec jsem ještě dostal za to vynadáno.“ Jeli jsme. Všude zácpy. V autě začalo zaznívat, že už to asi nestihneme. „Ale ano“, oponoval jsem, „tentokrát ano“. Přijeli jsme tam asi ve čtyři. Stojíme u závory na parkovišti. Napadá mě, že je to nějaké drahé a je tu dost lidí. A vzpomínám si, že jsme tudy jeli asi před devíti lety s rodiči znovu a na parkovišti usoudili, že je tu moc lidí a je to drahé a máme před sebou dlouhou cestu. Tentokrát ne. Jdeme se zeptat, na které trase je jeskyně. Dozvídáme se, že na trase, co trvá asi 3 hodiny. Akorát to vychází do zavírací doby. Ano, takže jdeme. Jezera jsou krásná a nakonec přicházíme k jeskyni. Jdu až nejdál dovnitř, co to jde. Je tam taková malá prostora, kde je úplná tma, když si posvítím mobilem, mihnou se přede mnou stíny zajímavých kamenných útvarů. Dřepnu si ve tmě a najednou cítím spojení. S matkou zemí, dávnými věky, předky, kteří zde žili. Ano, napadá mě, že možná kvůli tomu jsem sem tehdy tolik chtěl. Tušil jsem, že to místo je něčím zvláštní a možná hlavně pro mě. Zprávy naší duše. Ale to by byl ještě trochu jiný příběh. Jelikož jsem tentokrát měl štěstí a byl se skupinou lidí, kteří podobné věci chápou, říkal jsem jim o tom. A najednou mi došlo. Ano, mí rodiče mi toho chtěli tolik splnit, nemusím se vůbec hněvat, že něco se jim nepovedlo. Jsem tak vděčný, že si nyní plním svá dětská přání já sám. Stačí být vděčný za to, co teď přichází, otevřít brány hojnosti. A přitom se nestydět za své další touhy a umět je dobře vyjádřit. Zášť a hněv pouze blokují proud a jasnost toho, co pro sebe chceme. Zaměřujeme se pak na vnějšek a na druhé a zapomínáme na sebe. Když jsme ve svém středu, tak i touhy nás vedou a nerozptylují. To je nyní pro mne poselství pokladu od stříbrného jezera.
Doma jsme se dohodli, že pejska chceme, a napsali jí to. Druhý den mi ale po telefonu sdělila, že druhé zájemce nedokázala odmítnout, protože to měli již slíbené. Pokud by se ale nerozhodli, až pejska uvidí, tak mi dá vědět do pár dnů. Bylo mi jasné, že já také nejsem zcela na všech úrovních rozhodnutý, proto to asi ani nejde, ale cítil jsem, že někde v hloubce jsem se již rozhodl a pokud se přidají i další části, tak se to ještě bude dále vyvíjet. Dohodli jsme se s manželkou, že pokud to půjde, pejska si vezmeme.
Za pár dní jsem zrovna četl zajímavou knihu Kouzelníkova cesta od Deepaka Chopry. V knize jsou jednotlivé lekce, které dává kouzelník Merlin králi Artušovi. Zrovna jsem si pročítal lekci o Touze, když mi přišla SMS, že pokud chceme, může být štěňátko naše, protože druzí zájemci jsou stále nějací nerozhodní.
Je velká zodpovědnost si vzít na starosti pejska a vyžaduje to různé změny v životě a teď se vše seběhlo docela narychlo, proto jsem ještě chvíli váhal. Ale najednou mi to došlo, vzpomněl jsem si, jak jsem vylepoval do sešitu obrázky a pohlednice různých plemen psů v dětství, jak jsem četl časopisy o chovatelství psů, … Jak moc jsem si přál mít svého pejska. Ale rodiče to tehdy neschválili .. panelák, alergie, atd. Touha ale byla tehdy vyslána do vesmíru. A teď přichází další odpověď na moje vyslaná přání. Teď jsem pouze já ten rodič, který rozhodne, jestli onen Honzík, který tolik chce pejska, si to konečně zkusí, nebo bude opět odmítnutý. Asi je vám jasné, jak jsem odpověděl.
Deepak Chopra píše, že touhy a přání odpovídají našemu vývoji. V učení duchovních směrů se objevuje, že je důležité, abychom touhy neměli, uměli je překonat, či je potlačili a nebyli jimi ovládáni. On oproti tomu uvádí, že touha jako taková problémem není. Pokud se za ni nestydíme a svěříme ji vesmíru, ten si vždy přeje, aby byla naplněna, a směřuje k tomu. Problém nastává, když začneme ulpívat na jejím splnění určitým způsobem nebo ve zrovna nevhodných podmínkách a začneme být připoutáni k usilování. Potom budeme touhu vyžadovat, škodit kvůli ní druhým, usilovat příliš, trápit se. V dětství jsme někdy netrpěliví, vztekáme se a dospělí nám třeba vysvětlí, že není hezké něco chtít, že je to sobecké. Někdy nás zbijou, když se začneme vztekat, někdy nám naopak chtějí splnit vše a nenastaví hranice. Možností, jak se zdeformuje náš vztah k touze či chtění, je mnoho. Racionálně to možná nějak vstřebáme, ale dětské emoce zůstávají zasuté hluboko v nás. Vyžaduje pak spoustu energie držet je pod pokličkou a někdy nás zaskočí. Můžeme žít v domnění, že za touhu je třeba se stydět, manipulovat kvůli ní, skrývat ji, nebo naopak, že smyslem života je plnit jednu svoji touhu za druhou a dokazovat si tím smysl své existence.
Někdy není možné naplnit touhu v daných podmínkách hned. Mašinka, která nám nyní připadá jako roztomilá hračka, se v určitém věku mohla stát středem všeho, co jsme si přáli. A nyní toužíme po něčem jiném - daleké cestě, krásném domu, dětech,... Ale stejně jako mašinka jsou nedostupné. Problém je v tom, že se za své touhy stydíme a tím pak blokujeme jejich naplnění. A často také odmítáme sami sebe. (Proč mě to vůbec napadá, to je úplná blbost, nepřipadá to v úvahu, to se mi nikdy nesplní atd.)
V kurzech Umělcovy cesty, které vedu, se hodně pracuje s tím, co chceme, co si přejeme. Někdy už jenom tím, že si tyto věci přiznáváme, se začnou dít zázraky. Přání se začnou plnit a ukazuje se, že je to snažší než jsme si mysleli. Moje zkušenost je, že pokud lidé začnou sami před sebou svobodně vyjadřovat i své nadnesené touhy, postupně začínají mít k touze zdravý vztah a přejí si opět to, co opravdu potřebují pro svůj vývoj. Vše se dostává do rovnováhy.Když jsme nyní jeli s partou známých do Chorvatska na loď, kamarád řekl, že bychom se mohli stavit u Plitvických jezer. „Ano, to jsem si přece jednou odblokovával, tam je ta jeskyně, kde se točil Poklad na stříbrném jezeře, a když mi bylo šest, tak jsem se tam chtěl podívat a už jsme to nestihli. Pak jsem ještě dostal nikdy nesplněný příslib, že pojedeme do Macochy v Čechách, a šel se vytahovat dětem známých a nakonec jsem ještě dostal za to vynadáno.“ Jeli jsme. Všude zácpy. V autě začalo zaznívat, že už to asi nestihneme. „Ale ano“, oponoval jsem, „tentokrát ano“. Přijeli jsme tam asi ve čtyři. Stojíme u závory na parkovišti. Napadá mě, že je to nějaké drahé a je tu dost lidí. A vzpomínám si, že jsme tudy jeli asi před devíti lety s rodiči znovu a na parkovišti usoudili, že je tu moc lidí a je to drahé a máme před sebou dlouhou cestu. Tentokrát ne. Jdeme se zeptat, na které trase je jeskyně. Dozvídáme se, že na trase, co trvá asi 3 hodiny. Akorát to vychází do zavírací doby. Ano, takže jdeme. Jezera jsou krásná a nakonec přicházíme k jeskyni. Jdu až nejdál dovnitř, co to jde. Je tam taková malá prostora, kde je úplná tma, když si posvítím mobilem, mihnou se přede mnou stíny zajímavých kamenných útvarů. Dřepnu si ve tmě a najednou cítím spojení. S matkou zemí, dávnými věky, předky, kteří zde žili. Ano, napadá mě, že možná kvůli tomu jsem sem tehdy tolik chtěl. Tušil jsem, že to místo je něčím zvláštní a možná hlavně pro mě. Zprávy naší duše. Ale to by byl ještě trochu jiný příběh. Jelikož jsem tentokrát měl štěstí a byl se skupinou lidí, kteří podobné věci chápou, říkal jsem jim o tom. A najednou mi došlo. Ano, mí rodiče mi toho chtěli tolik splnit, nemusím se vůbec hněvat, že něco se jim nepovedlo. Jsem tak vděčný, že si nyní plním svá dětská přání já sám. Stačí být vděčný za to, co teď přichází, otevřít brány hojnosti. A přitom se nestydět za své další touhy a umět je dobře vyjádřit. Zášť a hněv pouze blokují proud a jasnost toho, co pro sebe chceme. Zaměřujeme se pak na vnějšek a na druhé a zapomínáme na sebe. Když jsme ve svém středu, tak i touhy nás vedou a nerozptylují. To je nyní pro mne poselství pokladu od stříbrného jezera.
RSS Feed
