Prvotní hřích nebo vzácná příležitost zrození

Pocity viny. Téměř každý je vzhledem k něčemu má. Dokonce je často považujeme za pozitivní vlastnost. Bereme je jako reflexi, že jsme něco udělali špatně a uvědomujeme si to. Potom se trestáme a jsme krutí na sebe. A když jsme krutí na sebe, jsme většinou krutí i ve vztazích vůči druhým. Nebo si nevěříme. Nemáme důvěru. Uzavíráme se. 
Jak se ale projevují podvědomé pocity viny v životě? Lidé si připadají  nepatřičně - jako kdyby se narodili na špatné místo. Jiný projev je, že jsou extrémně citliví na názor a kritiku druhých vůči svému chování, výkonům a kritizují pak přehnaně sami sebe. Mají pocit, že něco nezvládnou, selžou, že mají nízkou moc nad svým životem (třeba úzkost z rodičovské role, pracovně, ve vztazích).
A jejich život se pak odvíjí podle těchto představ.
Na kolektivní úrovni máme v řadě náboženství mýtus o prvotním hříchu. Ten se při jisté interpretaci dá vyložit takto: již to, že žijeme, je provinění. Proti Bohu. Vyhnání z ráje. Myslím si, že tento mýtus rezonuje v lidech hlavně, protože řada z nich má v podvědomí a osobní historii pocit, že jejich život je již od počátku provinění. Mají k tomu hluboké osobní důvody. Ty si pak promítají na svoji představu o Bohu. Ale interpretace může být i jiná. Život a zrození je šance. Poznat sebe sama. Poznat Boha.
Ale jak to pak vypadá na rovině jednotlivců. Pár příkladů:  "Rodiče již nechtěli další dítě, nezvládali svoji ekonomickou situaci. No a když už, tak alespoň chlapečka" - říká dospělá paní. "Už měli dvě dcery. A narodila jsem se já. Připadám si provinile. Nerozumím, co je špatně, ale budu jim to muset vynahradit." Nebo jiný příběh. "Proč od nás odešel tatínek, maminko?" ptá se holčička. "To bude v pořádku, tomu bys nerozuměla." Holčička si láme hlavu... nemůže na nic přijít. Ale pocitově cítí, že to v pořádku není. Je jí smutno. To jí je nepříjemné. Pak si ale vzpomene... před rokem jí přece řekl, že jestli bude zlobit, tak uvidí... a teď kvůli tomu odešel. Je to moje vina. V dospělosti jí pak nefungují partnerské vztahy. Vybírá si problematické partnery a snaží se jim pomáhat a být pro ně "dobrá holčička". Nikdy ale nezíská to, co chce - jejich lásku. Asi je na čase něco změnit. Co třeba: "Začněte si vážit sama sebe, neciťte se provinile. Nebylo to kvůli vám. Váš otec prostě nezvládal svůj život a nebyl schopen lásky. Vy to můžete dělat jinak. Existují lidé, kteří vás budou milovat takovou jaká jste. Stačí, když tomu uvěříte a pak jim to svým chováním dovolíte."
Co tedy vyplývá o vzniku pocitů viny z mojí práce? (jedná se o jednu z možností) Vidím to zhruba takto: V určitém věku - od 2 do 6 let jsou vůči tomu děti obzvlášť citlivé. Ptají se na souvislosti, když se cítí v ohrožení. Mají pocit, že by měly rodičům pomoci vše vyřešit - připadají si na nějaké úrovni "všemocní". Na druhou stranu jsou ale závislí na rodičích a prostředí, aby vůbec přežily. Pokud se stanou nějaké traumatické události, vztahují si často vinu na sebe, že tomu nezabránily. Zejména pokud nedostanou správné odpovědi od dospělých, nejsou jim vysvětleny souvislosti, nemohou sdílet pocity, rodiče sami situaci nerozumí. Pak si připadají, že udělaly něco špatně ony. Maminka si myslí, že by nepochopily, že tatínek pil, a proto jim neřekne, že důvod jeho odchodu je, že mu řekla, ať už se domů nevrací. Že tím chtěla chránit je, protože byl agresivní. Že chce žít život jinak a on to nechtěl pochopit. Děti nechápou dvojnou vazbu z odpovědi "To bude dobré." Rodiče tak na pocitové úrovni vůbec nevypadají. Jsou z toho zmatené. Provinění dostává své místo.
Řada dětí ale získá "lekci" ještě dřív. Matka se dozví, že je těhotná a prohlásí: "Ježišmarja, to mi ještě scházelo". A vzniká pocit - oni mě nechtějí. Jsou tisíce takových příběhů... rodiče tvoří a nepřevezmou za to zodpovědnost.

Naštěstí máme moc to změnit. Ať si naši rodiče mysleli, co chtěli, dali nám život. A ten nyní máme ve svých rukou. Přestaňme se cítit, že je to provinění. Žijme ho tady a teď tak, abychom se tak cítit nemuseli. V buddhismu nacházíme jiný příměr. Život je vzácná příležitost. Získat zrození jako člověk je neuvěřitelné štěstí. Máme schopnost uvědomění a schopnost rozvíjet kvality jako je láska, soucit, uvědomění. Pracujme na tom. Odpusťme sobě a odpusťme tak i druhým. 
Jedna z věcí, která může pomoci, je podívat se, odkud naše pocity přichází, přestat se jim stále vyhýbat - prožít je a vyměnit jejich negativní vliv za novou možnost.
Afirmace (to, co si můžete říct a procítit): Jsem v pořádku takový(á), jaký jsem. Přijímám se takový jaký jsem.