Pokud bych měl sestavit žebříček důvodů, které lidé uvádí, proč za mnou přichází na konzultace ohledně svých problémů, partnerské vztahy budou zaujímat jedno z prvních míst. Občas bych si mohl hrát na jasnovidce a říkat neznámým lidem už ve dveřích: „Cítím, že dneska budeme řešit něco o vašem vztahu“, a často bych se trefil. Zejména, pokud mi volali, jak se potřebují sejít rychle, jak je to naléhavé, jak už to déle nevydrží. Pokud bych jim hned ve dveřích řekl, že budeme řešit něco „o vztazích“, tak se nemůžu splést vůbec, protože každý problém má i svoji vztahovou rovinu.
Když se pokusím v jedné větě shrnout, jaké jsou příčiny vztahových problémů a starostí, vystačím si se dvěma slovy – nedostatek sebelásky. A pokud mám stručně shrnout univerzální řešení, bude znít: „Poznejte a přijměte sebe sama. Milujte bezpodmínečně a začněte u sebe. Važte si sebe sama, abyste si mohli vážit i lidí okolo vás.“
Taková řešení se snadno navrhují, ale hůře pochopí, nebo dokonce praktikují. Důležité je, aby se z hesla ´Milujte sami sebe´ nestala jen fráze, nebo kouzelné zaklínadlo. Co to skutečně znamená, se totiž můžeme učit chápat poměrně dlouho, někdy i celý život.
Představte si, že přede mnou sedí plačící paní, která zjistila, že její manžel odchází z domu kvůli milence. A já bych jí řekl jen: „Vše se stalo, protože se nemáte ráda. Jděte a mějte se ráda,“ a poslal bych ji pryč. Asi bych riskoval, že jednu schytám, nebo někde venku skočí pod auto. Problém by byl, že bych jí nabídl jen diagnózu a nikoli přijetí a nenavázal s ní žádný vztah, což je v takové chvíli třeba.
Naléhavost vztahových problémů vyplývá z toho, že člověk je vztahová bytost biologicky, duševně i duchovně. Indiáni, když vstupují do potní chýše, říkají větu, která se překládá: „Všechny moje vztahy“, nebo „všem mým vztahům.“ Je v ní hluboká moudrost, kterou chápu tak, že pokud chci léčit sebe, musím léčit své vztahy k ostatnímu, protože bez nich jsem zároveň ničím. Jde o uvědomění vzájemné propojenosti všeho a jednoty. Indiáni dokonce nemluví jen o vztazích k lidem, ale i ke zvířatům, přírodě, matce Zemi, vesmíru.
Když jsme odmítnutí
Vraťme se k paní z mého příkladu. Sedí přede mnou a vypadá zoufale, pláče a třese se. Jen přerývaně se dozvídám, co má na srdci, a dozvídám se, že její partnerský vztah se rozpadá. Když se začneme problémem zabývat hlouběji, tělo prožívá paniku, strach, jakoby mu šlo o život. Na emoční úrovni se cítí opuštěná, nepřijatelná. Jak je možné, že toto vše dokáže vyvolat jeden Franta, který za to možná ani nestojí? A nebývá to jen kvůli výši jeho konta, protože v některých případech je třeba i v mínusu.
Možná vám bude připadat divné začít článek o vztazích rozchodem, ale při práci s lidmi tím musím bohužel začínat často. Každý z nás má od podstaty potřebu mít v životě vztah, ve kterém bude cítit přijetí, bezpečí a lásku. Je smutné, že ve skutečnosti to tak nebývá a partnerské vztahy často připomínají hru dvou dětí, které se perou o hračku, protože si jich maminky nevšímají. Tedy, že každý z partnerů chce po druhém to, co neumí sám nabídnout, a pak se o to hádají a přetahují. Dnes mají děti spoustu hraček, které se neopravují, rovnou se vyhodí. Vztahy to začínají kopírovat. Když láska není a „rozbila se“, půjdu jinam a o žádnou opravu se snažit nebudu. Při takovém přístupu ale brzy narazíme, protože nejméně polovinu všech našich vztahů tvoříme my. Sebe si totiž neseme s sebou stále.
Rozchody někdy v extrémnějších projevech vyvolají panické stavy, pocit odmítání, absolutního selhání, objevuje se i myšlenky na sebevraždu. Nastupuje strach o život a je tomu tak proto, že cítíme-li se odmítnuti, spojuje se to se všemi zážitky odmítnutí, které jsme zažili a nezpracovali. Jestli se nám tedy třeba stalo, že maminka uvažovala o potratu, může se zážitek rozchodu spojit právě s tímto prožitkem, který máme v podvědomí či tělesné paměti. Moje práce ukazuje, že v sobě neseme emocionální stopy už z těhotenství, porodu atd. Rozchodem se jakoby přilévá do číše odmítání a selhání, a číše tak může začít přetékat.
Pokud se totiž dostanou do hry pocity raného věku, kdy miminka a malé děti jsou, co se týče přežití, závislé na ochraně rodičů a dospělých a na jejich přijetí, můžeme se cítit, že jde doslova o život. Máme za sebou miliony let, kdy jsme žili jako sběrači a lovci a zkušenost našeho druhu je taková, že pokud dítě zůstalo opuštěné, často nepřežilo. Tato biologická zkušenost vede děti k tomu, aby se snažily být těmi, které takto nikdy odmítnuté nebudou.
Zmíněný pocit strachu se v dětech může objevit, i pokud si jich rodiče málo všímají a uvažují o tom, že se jim dítě vlastně moc nehodilo. Není dobré říkat dětem výchovně: „Jestli nepůjdeš, nechám tě tady.“ Nebo „Když budeš zlobit, odnese tě čert.“ Jinak si zahráváme s tím, že i když poslechnou, můžou se u nich jednoho dne objevit panické stavy.
Nežijte druhými
Ale zpět k naší paní – teď už třeba víme, že se jmenuje Jana. Tolik se celý život snažila být šťastná. Dělala vše pro svůj vztah, děti i domácnost. Čekala, že když bude vše dělat správně a bude dávat druhým víc než sobě, dostane se jí za to odměny v podobě lásky. Zřekla se svých koníčků, zájmů a zůstala jí jen domácnost a práce. Její manžel vypadal, že city moc nepotřebuje, tak spolu moc nesdíleli a nemluvili.
Dostaneme se tedy k tomu, že se ve vztazích se vždy cítí jako nepřijatelná a zároveň nedoceněná. Dělá toho tolik a nikdo jí za to dostatečně neocení. Energie se jakoby nevrací zpět. Uvědomuje si, že vždycky na projev díků říká: „Není zač,“ nebo „Vždyť to není moc dobrý,“ ale přichází s tím vztek, ve který se nedocenění změnilo z původního „Udělám to pro tebe z lásky.“ Pokud ale něco budeme dělat skutečně z lásky – nikdy nevznikne pocit, že za to něco chceme, nebo že jsme dostali málo nazpátek. To je základní prubířský kámen naší motivace.
Vrátíme se s ní v představě do momentu, kdy její maminka seděla u okna a nepřítomně koukala ven. Její muž byl na vojně a ona věděla, že je těhotná. Chtěla toho tolik dokázat a zažít a teď bude jezdit s kočárkem. Josefa moc neznala a nevěděla, jak její těhotenství přijme. Svěřila se své mamince a ta jí řekla: „A necháš si to?“ Nyní přemítá, co dál. Chce vůbec to dítě? Jany dušička nedutá. Jak to dopadne? Budou mě mí vlastní rodiče vůbec chtít? A v tu chvíli si říká: „Budu vždy nenápadná a dělat vše správně, aby mě chtěli a měli rádi. Nebudou se mnou problémy.“ Tento postoj pak ovlivňuje celý její život a ve vztahu jí a jejích rodičů se pak zrcadlí i nadále.
Jenže problém nastal i v tom, že si ho Jana odnesla i do dalších vztahů a dokonce se podle toho chová nejen sama k sobě, ale i ke svým blízkým. Když se zamilovala do Františka, nejprve se konečně cítila jinak – jako chtěná a úžasná bytost. Pomalu a plíživě ale začala jednat podle svého vzorce, aby o lásku nepřišla. „Budu vždy nenápadná a dělat vše správně, a pak mě bude milovat i nadále.“ A najednou se opět cítila jako přehlížená až nevítaná. (Samozřejmě jde o zjednodušení.) Ve vztazích se vše násobí a setkává. František má také svůj příběh a stejně tak jeho milenka, která ho nyní chce z rodiny odvést. Ale všichni hledají lásku a zároveň v ní moc nevěří.
V lásce není strach
Jana si nyní představuje, jaké by to bylo, kdyby se cítila na světě vítaná, milovaná a že se na ni všichni těší. Dá ze současnosti svému vnitřnímu dítěti takovou lásku už do doby, kdy teprve přicházela na svět. Poprvé prožívá pocity a pláče lítostí nad tím, že to nebylo vždy. Tělo ale cítí nový zdravý stav a uvolňuje se.
Vidí, že kdyby jí vedla láska, rozhodovala by se jinak. Uvědomí si situace, kdy ve vztazích „překousla“ něco, co už pro ni bylo nepřijatelné, jen protože se bála odmítnutí. Najednou má jasno. Už nechce žít ve vztahu, kde se cítí nepřijatá. Vidí, že není oběť druhých lidí, ale že sama se ve vztahu s Františkem necítila dobře a neodešla jenom ze strachu. Teď odchází on a ona vidí, že z určité roviny si to i přála.
Velkým tématem je láska a strach. Stejně jako není projevem lásky to, že se o někoho bojíme, není projevem lásky ani to, že s někým jsme, protože se bojíme odejít. Lidi, kteří setrvávají ve vztazích, protože se bojí být sami, a ti, kteří se bojí vztahu a jsou raději sami, si jsou často mnohem bližší, než by se zdálo.
Nelze říci, kdy je dobré zůstat a kdy odejít. Je to těžší než poznat, kterou hračku opravovat a kdy už je třeba najít jinou. Důležité ale je začít s opravou uvnitř sebe. Protože jinak si budeme vždy vybírat partnery, kteří nám budou pouze zrcadlit náš vlastní problém. Možná jste si u sebe nebo u druhých všimli, jak si vybírají stále stejné typy vztahu, které skončí špatně. U druhých je to někdy vidět snáze než u sebe. Jsou lidé, kteří třeba zažili týrání a přitom si stále vybírají další partnery, kteří je také týrají. Někdo si vždycky vybere někoho, kdo žije v cizině, nebo někoho má a nemůže s nimi úplně být. Všechny tyto vzorce ale můžeme prohlédnout a transformovat. Uvědomovat si, co je a co není láska. S jistotou můžeme říci, že láska není strach.
Prochází láska žaludkem?
Vztahová inteligence se rozvíjí nejvíce v nejbližších vztazích a v prvních sedmi letech života. Proto jsem rád, že jsem se pro svoji práci naučil postupy, kterými můžeme napravovat zranění z této doby.
Když jsme s Janou zpracovali její prvotní šok, uvědomila si, že současná situace bude ještě chvíli vyžadovat nějakou práci na sobě. Vrátíme se do věku, kdy jí byly tři roky. Je v pokoji na koberci. Táta není doma a mámu nevnímá. Když se ptám, kde je, po chvíli odpoví, že vaří. Jana se cítí sama. Neví, co dělat, tak jen sedí a kouká. Máma si jí nevšímá, protože je hodná a nezlobí. Když se ptám, jak se má, odpovídá, že to je vcelku fajn. Svalovým testem mi ale vychází, že na škále od -10 (nejhorší) do 10, je jí tak na -3. „Vcelku fajn“ si tedy nastavila velmi nízko. Vstoupíme v představě do kouzelného prostoru, kde se dospělá Jana a ta malá mohou imaginárně setkat, a zkoušíme, jak by té malé holčičce bylo, kdyby se jí věnovala. A najednou nastává velký rozdíl. Cítí se šťastná, nadšená a v bezpečí. Dáváme jí zprávu, že se v životě může právě cítit takto a je to pro ni mnohem zdravější.
V tom obrazu, kdy se paní Jana cítí sama a maminka vaří, by stačilo, kdyby za ní šla a maminka by jí řekla, že může vařit s ní. Třeba sedět na lince a pomáhat jí. A kdyby pak někdy jindy s ní maminka tančila na louce, nebo pro ni našla kroužek tanečků, protože malá Janička ráda tančí. Jana si uvědomí, jak ji tanec spojuje se sebou a s tím, co chce. Když si představí, že ona jako dospělá tančí se svým mladším já, je dokonale šťastná. A ví, že tanec si zakazuje i v dospělosti. Nenajde si na něj čas. Nyní má najednou jasno, jaký kurz by si vybrala a dovolí si ho.
Je zajímavé, že takových příběhů slýchávám desítky. Mnohem častěji než dramata, v nichž jde o život. Nejčastěji pracuji s různou verzí plíživého traumatu, kdy máma vaří a táta není doma, nebo jen leží na gauči a čte noviny. Co dělá jejich milované dítě? Hraje si samo, a tak nemůže rozvíjet svoji vztahovost se svými prvními učiteli. Když se je pokusí přimět ke hře, je mu s různou mírou tvrdosti oznámeno, že vaření (nebo odpočinek po práci) jsou důležitější než nějaká hra. Maminky často vařily a vaří s přesvědčením, že tím pečují o rodinu a dávají tím najevo svoji lásku ze všeho nejvíc, ale neexistuje žádné předškolní dítě, které by pochopilo, že v knedlíku s hovězím je láska jeho matky. Proto navíc často dochází ještě k dalším konfliktům, kdy děti pracně uvařené jídlo odmítají a přitom jsou nuceny, aby ho snědly, když už si s ním maminka, která se tím cítí odmítaná ve své lásce, dala tolik práce. Dnes se dítěti při vaření často pustí nějaká pohádka nebo hra. Ale ani ta nenahradí vztah a přítomnost. Přestože tady nejsou pocity nudy a samoty, pozoruji u některých starších dětí následky. Když se to stane jednou, samozřejmě se nic nestane. Problém je, když se tak děti cítí den co den, po několik let. Mají v sobě, že jejich vnitřní svět jejich okolí moc nezajímá a cítí se izolovaným.
Lásku tedy dáte najevo nejlépe tak, že děláte s dítětem to, co má rádo, vnímáte ho a jste mu k dispozici, když chce fyzický kontakt. Učíte ho pojmenovat svoje prožitky, zajímáte se, jak se cítí, a sdělujete mu, jak se cítíte vy. To pak přetrvává a projeví se i v jeho partnerských vztazích.
Víte, kdo je v současné době nejlepší přítel vašeho partnera, kdo ho štve, co je jeho oblíbená dobrota a jídlo? Víte, jaké se mu líbí písničky, která kniha nebo film ho zaujmou? Víte, jaký má názor na smysl života? Máte jasno v tom, co spolu můžete dělat, aby vás to oba těšilo?
John Gottman, významný psycholog a dlouholetý výzkumník štěstí v partnerských vztazích, říká, že lidé si často představují, že vztahy, ve kterých jsou lidé šťastní, jsou sérií večeří u svíček, romantických dovolených a drahých dárků, jak to známe z romantických filmů. Jeho výzkumy však prokazují, že pocity štěstí spíše vyvolává vztah, kde jeden vnímá druhého, a když jsou spolu, tak pravidelně sdílí své vnitřní prožitky v rozhovorech, které by z pohledu filmaře působily jako to nejbanálnější na světě.
Jako základní recept pro udržení dobrého dlouhodobého vztahu lze v zásadě doporučit: Mluvte spolu a to s respektem a rovnocenností. Raději než 30 minut u zpráv si povídejte aspoň 20 minut o vašich životech. Budete vědět, co se děje v tom nejbližším světě hned vedle vás, i když třeba nebudete znát nejnovější vývoj situace na druhé straně planety. A že tyto zprávy nejsou tak zajímavé? Tak s tím společně něco udělejte. I šťastné vztahy jsou plné konfliktů či nedorozumění, ale liší se tím, že i v těchto případech spolu o tom dále mluví a navzájem si naslouchají.
Buďte sami sebou a nic nepředstírejte
I u lidí, kteří si nemohou najít partnera a nemají uspokojivé vztahy, se často zaměřujeme na to, jak se věnují svým zájmům a tomu, co mají rádi, a jak moc se v tom znají. Znám mnoho příhod o tom, jak vznikají zázračná setkání, když jdeme za svojí vášní, když se projevujeme v tom, co nás baví a co umíme. Jak jsme přitažliví, když nás něco baví a jde nám to atd. Funguje to často lépe než na internetové seznamce. Navíc, když někoho potkáte v souvislosti se svým koníčkem, většinou mu pak nebude vadit a nebude vám ho zakazovat. Dokonce ho třeba budete moci dělat spolu.
Pomalu se od rozchodu dostáváme k tomu, kdy se lidé sejdou. Ve skutečně blízkých vztazích nelze udržovat iluzi a lež. Vztahy mnohem více zabíjí lži spojené s nevěrami, než nevěry samotné. Jakmile něco tajíte, nemůžete už být upřímní a hrajete roli i doma. A hrát i doma někoho jiného než jste, je vyčerpávající a způsobí jen to, že se budete chtít vzdálit, což vztahu neprospěje.
Dnes je celý průmysl založený na tom, že lidé vypadají jinak, než jak na tom skutečně jsou. Měníme svoje přirozené vůně, barvy, tělesnou stavbu a kdo ví, co ještě. Ale u seznamování hrozí, že to může zmást naši přirozenou intuici a instinkty. Někoho oslnit může být efektivní pro vztah na jednu noc nebo jeden měsíc, nakonec ale stejně přijde do společného prostoru i váš stín, a budete mu čelit.
I František Janu nejprve „uhnal“. „Nejdříve mi moc neseděl, ale pak jsem se dala ukecat,“ prozradila mi na dalším sezení. Cítila se potěšená tím, že takový fešák, o kterého mají zájem její kamarádky, si vybral právě ji. Už její výběr tedy vycházel z malého sebevědomí. Je překvapivé, že i partnerské vztahy si někteří lidé vybírají podle názoru svého okolí. Jenže jejich okolí v nich pak nežije.
A jak to s Janou dopadlo? Nijak. Tato Jana neexistuje, ale zažil jsem celou řadu podobných příběhů. Řada z nich pokračovala šťastně, tj. i s vnitřní změnou a s tím, že jeden z partnerů dal najevo, že není onuce. Láska se může vrátit i do vztahu, kde už to vypadalo zcela beznadějně. A zažil jsem i to, kdy od sebe lidé odešli a do roka měli vztahy jiné – krásné a šťastné. Je to různé. Osobně lidem doporučuji, ať se raději dříve než o nového partnera starají o svoji duši a vztah k sobě, aby věděli, kdo jsou. Aby naplnili nejprve sebe sama a nečekali na prince a princezny, kteří zajistí jejich štěstí. Když budou rozvíjet svůj rozum i cit, dostanou krásné zrcadlo v podobě krásného vztahu.
Když se pokusím v jedné větě shrnout, jaké jsou příčiny vztahových problémů a starostí, vystačím si se dvěma slovy – nedostatek sebelásky. A pokud mám stručně shrnout univerzální řešení, bude znít: „Poznejte a přijměte sebe sama. Milujte bezpodmínečně a začněte u sebe. Važte si sebe sama, abyste si mohli vážit i lidí okolo vás.“
Taková řešení se snadno navrhují, ale hůře pochopí, nebo dokonce praktikují. Důležité je, aby se z hesla ´Milujte sami sebe´ nestala jen fráze, nebo kouzelné zaklínadlo. Co to skutečně znamená, se totiž můžeme učit chápat poměrně dlouho, někdy i celý život.
Představte si, že přede mnou sedí plačící paní, která zjistila, že její manžel odchází z domu kvůli milence. A já bych jí řekl jen: „Vše se stalo, protože se nemáte ráda. Jděte a mějte se ráda,“ a poslal bych ji pryč. Asi bych riskoval, že jednu schytám, nebo někde venku skočí pod auto. Problém by byl, že bych jí nabídl jen diagnózu a nikoli přijetí a nenavázal s ní žádný vztah, což je v takové chvíli třeba.
Naléhavost vztahových problémů vyplývá z toho, že člověk je vztahová bytost biologicky, duševně i duchovně. Indiáni, když vstupují do potní chýše, říkají větu, která se překládá: „Všechny moje vztahy“, nebo „všem mým vztahům.“ Je v ní hluboká moudrost, kterou chápu tak, že pokud chci léčit sebe, musím léčit své vztahy k ostatnímu, protože bez nich jsem zároveň ničím. Jde o uvědomění vzájemné propojenosti všeho a jednoty. Indiáni dokonce nemluví jen o vztazích k lidem, ale i ke zvířatům, přírodě, matce Zemi, vesmíru.
Když jsme odmítnutí
Vraťme se k paní z mého příkladu. Sedí přede mnou a vypadá zoufale, pláče a třese se. Jen přerývaně se dozvídám, co má na srdci, a dozvídám se, že její partnerský vztah se rozpadá. Když se začneme problémem zabývat hlouběji, tělo prožívá paniku, strach, jakoby mu šlo o život. Na emoční úrovni se cítí opuštěná, nepřijatelná. Jak je možné, že toto vše dokáže vyvolat jeden Franta, který za to možná ani nestojí? A nebývá to jen kvůli výši jeho konta, protože v některých případech je třeba i v mínusu.
Možná vám bude připadat divné začít článek o vztazích rozchodem, ale při práci s lidmi tím musím bohužel začínat často. Každý z nás má od podstaty potřebu mít v životě vztah, ve kterém bude cítit přijetí, bezpečí a lásku. Je smutné, že ve skutečnosti to tak nebývá a partnerské vztahy často připomínají hru dvou dětí, které se perou o hračku, protože si jich maminky nevšímají. Tedy, že každý z partnerů chce po druhém to, co neumí sám nabídnout, a pak se o to hádají a přetahují. Dnes mají děti spoustu hraček, které se neopravují, rovnou se vyhodí. Vztahy to začínají kopírovat. Když láska není a „rozbila se“, půjdu jinam a o žádnou opravu se snažit nebudu. Při takovém přístupu ale brzy narazíme, protože nejméně polovinu všech našich vztahů tvoříme my. Sebe si totiž neseme s sebou stále.
Rozchody někdy v extrémnějších projevech vyvolají panické stavy, pocit odmítání, absolutního selhání, objevuje se i myšlenky na sebevraždu. Nastupuje strach o život a je tomu tak proto, že cítíme-li se odmítnuti, spojuje se to se všemi zážitky odmítnutí, které jsme zažili a nezpracovali. Jestli se nám tedy třeba stalo, že maminka uvažovala o potratu, může se zážitek rozchodu spojit právě s tímto prožitkem, který máme v podvědomí či tělesné paměti. Moje práce ukazuje, že v sobě neseme emocionální stopy už z těhotenství, porodu atd. Rozchodem se jakoby přilévá do číše odmítání a selhání, a číše tak může začít přetékat.
Pokud se totiž dostanou do hry pocity raného věku, kdy miminka a malé děti jsou, co se týče přežití, závislé na ochraně rodičů a dospělých a na jejich přijetí, můžeme se cítit, že jde doslova o život. Máme za sebou miliony let, kdy jsme žili jako sběrači a lovci a zkušenost našeho druhu je taková, že pokud dítě zůstalo opuštěné, často nepřežilo. Tato biologická zkušenost vede děti k tomu, aby se snažily být těmi, které takto nikdy odmítnuté nebudou.
Zmíněný pocit strachu se v dětech může objevit, i pokud si jich rodiče málo všímají a uvažují o tom, že se jim dítě vlastně moc nehodilo. Není dobré říkat dětem výchovně: „Jestli nepůjdeš, nechám tě tady.“ Nebo „Když budeš zlobit, odnese tě čert.“ Jinak si zahráváme s tím, že i když poslechnou, můžou se u nich jednoho dne objevit panické stavy.
Nežijte druhými
Ale zpět k naší paní – teď už třeba víme, že se jmenuje Jana. Tolik se celý život snažila být šťastná. Dělala vše pro svůj vztah, děti i domácnost. Čekala, že když bude vše dělat správně a bude dávat druhým víc než sobě, dostane se jí za to odměny v podobě lásky. Zřekla se svých koníčků, zájmů a zůstala jí jen domácnost a práce. Její manžel vypadal, že city moc nepotřebuje, tak spolu moc nesdíleli a nemluvili.
Dostaneme se tedy k tomu, že se ve vztazích se vždy cítí jako nepřijatelná a zároveň nedoceněná. Dělá toho tolik a nikdo jí za to dostatečně neocení. Energie se jakoby nevrací zpět. Uvědomuje si, že vždycky na projev díků říká: „Není zač,“ nebo „Vždyť to není moc dobrý,“ ale přichází s tím vztek, ve který se nedocenění změnilo z původního „Udělám to pro tebe z lásky.“ Pokud ale něco budeme dělat skutečně z lásky – nikdy nevznikne pocit, že za to něco chceme, nebo že jsme dostali málo nazpátek. To je základní prubířský kámen naší motivace.
Vrátíme se s ní v představě do momentu, kdy její maminka seděla u okna a nepřítomně koukala ven. Její muž byl na vojně a ona věděla, že je těhotná. Chtěla toho tolik dokázat a zažít a teď bude jezdit s kočárkem. Josefa moc neznala a nevěděla, jak její těhotenství přijme. Svěřila se své mamince a ta jí řekla: „A necháš si to?“ Nyní přemítá, co dál. Chce vůbec to dítě? Jany dušička nedutá. Jak to dopadne? Budou mě mí vlastní rodiče vůbec chtít? A v tu chvíli si říká: „Budu vždy nenápadná a dělat vše správně, aby mě chtěli a měli rádi. Nebudou se mnou problémy.“ Tento postoj pak ovlivňuje celý její život a ve vztahu jí a jejích rodičů se pak zrcadlí i nadále.
Jenže problém nastal i v tom, že si ho Jana odnesla i do dalších vztahů a dokonce se podle toho chová nejen sama k sobě, ale i ke svým blízkým. Když se zamilovala do Františka, nejprve se konečně cítila jinak – jako chtěná a úžasná bytost. Pomalu a plíživě ale začala jednat podle svého vzorce, aby o lásku nepřišla. „Budu vždy nenápadná a dělat vše správně, a pak mě bude milovat i nadále.“ A najednou se opět cítila jako přehlížená až nevítaná. (Samozřejmě jde o zjednodušení.) Ve vztazích se vše násobí a setkává. František má také svůj příběh a stejně tak jeho milenka, která ho nyní chce z rodiny odvést. Ale všichni hledají lásku a zároveň v ní moc nevěří.
V lásce není strach
Jana si nyní představuje, jaké by to bylo, kdyby se cítila na světě vítaná, milovaná a že se na ni všichni těší. Dá ze současnosti svému vnitřnímu dítěti takovou lásku už do doby, kdy teprve přicházela na svět. Poprvé prožívá pocity a pláče lítostí nad tím, že to nebylo vždy. Tělo ale cítí nový zdravý stav a uvolňuje se.
Vidí, že kdyby jí vedla láska, rozhodovala by se jinak. Uvědomí si situace, kdy ve vztazích „překousla“ něco, co už pro ni bylo nepřijatelné, jen protože se bála odmítnutí. Najednou má jasno. Už nechce žít ve vztahu, kde se cítí nepřijatá. Vidí, že není oběť druhých lidí, ale že sama se ve vztahu s Františkem necítila dobře a neodešla jenom ze strachu. Teď odchází on a ona vidí, že z určité roviny si to i přála.
Velkým tématem je láska a strach. Stejně jako není projevem lásky to, že se o někoho bojíme, není projevem lásky ani to, že s někým jsme, protože se bojíme odejít. Lidi, kteří setrvávají ve vztazích, protože se bojí být sami, a ti, kteří se bojí vztahu a jsou raději sami, si jsou často mnohem bližší, než by se zdálo.
Nelze říci, kdy je dobré zůstat a kdy odejít. Je to těžší než poznat, kterou hračku opravovat a kdy už je třeba najít jinou. Důležité ale je začít s opravou uvnitř sebe. Protože jinak si budeme vždy vybírat partnery, kteří nám budou pouze zrcadlit náš vlastní problém. Možná jste si u sebe nebo u druhých všimli, jak si vybírají stále stejné typy vztahu, které skončí špatně. U druhých je to někdy vidět snáze než u sebe. Jsou lidé, kteří třeba zažili týrání a přitom si stále vybírají další partnery, kteří je také týrají. Někdo si vždycky vybere někoho, kdo žije v cizině, nebo někoho má a nemůže s nimi úplně být. Všechny tyto vzorce ale můžeme prohlédnout a transformovat. Uvědomovat si, co je a co není láska. S jistotou můžeme říci, že láska není strach.
Prochází láska žaludkem?
Vztahová inteligence se rozvíjí nejvíce v nejbližších vztazích a v prvních sedmi letech života. Proto jsem rád, že jsem se pro svoji práci naučil postupy, kterými můžeme napravovat zranění z této doby.
Když jsme s Janou zpracovali její prvotní šok, uvědomila si, že současná situace bude ještě chvíli vyžadovat nějakou práci na sobě. Vrátíme se do věku, kdy jí byly tři roky. Je v pokoji na koberci. Táta není doma a mámu nevnímá. Když se ptám, kde je, po chvíli odpoví, že vaří. Jana se cítí sama. Neví, co dělat, tak jen sedí a kouká. Máma si jí nevšímá, protože je hodná a nezlobí. Když se ptám, jak se má, odpovídá, že to je vcelku fajn. Svalovým testem mi ale vychází, že na škále od -10 (nejhorší) do 10, je jí tak na -3. „Vcelku fajn“ si tedy nastavila velmi nízko. Vstoupíme v představě do kouzelného prostoru, kde se dospělá Jana a ta malá mohou imaginárně setkat, a zkoušíme, jak by té malé holčičce bylo, kdyby se jí věnovala. A najednou nastává velký rozdíl. Cítí se šťastná, nadšená a v bezpečí. Dáváme jí zprávu, že se v životě může právě cítit takto a je to pro ni mnohem zdravější.
V tom obrazu, kdy se paní Jana cítí sama a maminka vaří, by stačilo, kdyby za ní šla a maminka by jí řekla, že může vařit s ní. Třeba sedět na lince a pomáhat jí. A kdyby pak někdy jindy s ní maminka tančila na louce, nebo pro ni našla kroužek tanečků, protože malá Janička ráda tančí. Jana si uvědomí, jak ji tanec spojuje se sebou a s tím, co chce. Když si představí, že ona jako dospělá tančí se svým mladším já, je dokonale šťastná. A ví, že tanec si zakazuje i v dospělosti. Nenajde si na něj čas. Nyní má najednou jasno, jaký kurz by si vybrala a dovolí si ho.
Je zajímavé, že takových příběhů slýchávám desítky. Mnohem častěji než dramata, v nichž jde o život. Nejčastěji pracuji s různou verzí plíživého traumatu, kdy máma vaří a táta není doma, nebo jen leží na gauči a čte noviny. Co dělá jejich milované dítě? Hraje si samo, a tak nemůže rozvíjet svoji vztahovost se svými prvními učiteli. Když se je pokusí přimět ke hře, je mu s různou mírou tvrdosti oznámeno, že vaření (nebo odpočinek po práci) jsou důležitější než nějaká hra. Maminky často vařily a vaří s přesvědčením, že tím pečují o rodinu a dávají tím najevo svoji lásku ze všeho nejvíc, ale neexistuje žádné předškolní dítě, které by pochopilo, že v knedlíku s hovězím je láska jeho matky. Proto navíc často dochází ještě k dalším konfliktům, kdy děti pracně uvařené jídlo odmítají a přitom jsou nuceny, aby ho snědly, když už si s ním maminka, která se tím cítí odmítaná ve své lásce, dala tolik práce. Dnes se dítěti při vaření často pustí nějaká pohádka nebo hra. Ale ani ta nenahradí vztah a přítomnost. Přestože tady nejsou pocity nudy a samoty, pozoruji u některých starších dětí následky. Když se to stane jednou, samozřejmě se nic nestane. Problém je, když se tak děti cítí den co den, po několik let. Mají v sobě, že jejich vnitřní svět jejich okolí moc nezajímá a cítí se izolovaným.
Lásku tedy dáte najevo nejlépe tak, že děláte s dítětem to, co má rádo, vnímáte ho a jste mu k dispozici, když chce fyzický kontakt. Učíte ho pojmenovat svoje prožitky, zajímáte se, jak se cítí, a sdělujete mu, jak se cítíte vy. To pak přetrvává a projeví se i v jeho partnerských vztazích.
Víte, kdo je v současné době nejlepší přítel vašeho partnera, kdo ho štve, co je jeho oblíbená dobrota a jídlo? Víte, jaké se mu líbí písničky, která kniha nebo film ho zaujmou? Víte, jaký má názor na smysl života? Máte jasno v tom, co spolu můžete dělat, aby vás to oba těšilo?
John Gottman, významný psycholog a dlouholetý výzkumník štěstí v partnerských vztazích, říká, že lidé si často představují, že vztahy, ve kterých jsou lidé šťastní, jsou sérií večeří u svíček, romantických dovolených a drahých dárků, jak to známe z romantických filmů. Jeho výzkumy však prokazují, že pocity štěstí spíše vyvolává vztah, kde jeden vnímá druhého, a když jsou spolu, tak pravidelně sdílí své vnitřní prožitky v rozhovorech, které by z pohledu filmaře působily jako to nejbanálnější na světě.
Jako základní recept pro udržení dobrého dlouhodobého vztahu lze v zásadě doporučit: Mluvte spolu a to s respektem a rovnocenností. Raději než 30 minut u zpráv si povídejte aspoň 20 minut o vašich životech. Budete vědět, co se děje v tom nejbližším světě hned vedle vás, i když třeba nebudete znát nejnovější vývoj situace na druhé straně planety. A že tyto zprávy nejsou tak zajímavé? Tak s tím společně něco udělejte. I šťastné vztahy jsou plné konfliktů či nedorozumění, ale liší se tím, že i v těchto případech spolu o tom dále mluví a navzájem si naslouchají.
Buďte sami sebou a nic nepředstírejte
I u lidí, kteří si nemohou najít partnera a nemají uspokojivé vztahy, se často zaměřujeme na to, jak se věnují svým zájmům a tomu, co mají rádi, a jak moc se v tom znají. Znám mnoho příhod o tom, jak vznikají zázračná setkání, když jdeme za svojí vášní, když se projevujeme v tom, co nás baví a co umíme. Jak jsme přitažliví, když nás něco baví a jde nám to atd. Funguje to často lépe než na internetové seznamce. Navíc, když někoho potkáte v souvislosti se svým koníčkem, většinou mu pak nebude vadit a nebude vám ho zakazovat. Dokonce ho třeba budete moci dělat spolu.
Pomalu se od rozchodu dostáváme k tomu, kdy se lidé sejdou. Ve skutečně blízkých vztazích nelze udržovat iluzi a lež. Vztahy mnohem více zabíjí lži spojené s nevěrami, než nevěry samotné. Jakmile něco tajíte, nemůžete už být upřímní a hrajete roli i doma. A hrát i doma někoho jiného než jste, je vyčerpávající a způsobí jen to, že se budete chtít vzdálit, což vztahu neprospěje.
Dnes je celý průmysl založený na tom, že lidé vypadají jinak, než jak na tom skutečně jsou. Měníme svoje přirozené vůně, barvy, tělesnou stavbu a kdo ví, co ještě. Ale u seznamování hrozí, že to může zmást naši přirozenou intuici a instinkty. Někoho oslnit může být efektivní pro vztah na jednu noc nebo jeden měsíc, nakonec ale stejně přijde do společného prostoru i váš stín, a budete mu čelit.
I František Janu nejprve „uhnal“. „Nejdříve mi moc neseděl, ale pak jsem se dala ukecat,“ prozradila mi na dalším sezení. Cítila se potěšená tím, že takový fešák, o kterého mají zájem její kamarádky, si vybral právě ji. Už její výběr tedy vycházel z malého sebevědomí. Je překvapivé, že i partnerské vztahy si někteří lidé vybírají podle názoru svého okolí. Jenže jejich okolí v nich pak nežije.
A jak to s Janou dopadlo? Nijak. Tato Jana neexistuje, ale zažil jsem celou řadu podobných příběhů. Řada z nich pokračovala šťastně, tj. i s vnitřní změnou a s tím, že jeden z partnerů dal najevo, že není onuce. Láska se může vrátit i do vztahu, kde už to vypadalo zcela beznadějně. A zažil jsem i to, kdy od sebe lidé odešli a do roka měli vztahy jiné – krásné a šťastné. Je to různé. Osobně lidem doporučuji, ať se raději dříve než o nového partnera starají o svoji duši a vztah k sobě, aby věděli, kdo jsou. Aby naplnili nejprve sebe sama a nečekali na prince a princezny, kteří zajistí jejich štěstí. Když budou rozvíjet svůj rozum i cit, dostanou krásné zrcadlo v podobě krásného vztahu.
RSS Feed
